středa 10. srpna 2016

Biblické čtení: Vstaň a jdi

„Protože Abrahám věřil, uposlechl (Boží) výzvy, aby se vystěhoval do země, kterou měl dostat v dědičné držení; vystěhoval se, ačkoli nevěděl, kam jde. I (neplodná) Sára uvěřila, a proto dostala sílu stát se matkou, a to přes svůj pokročilý věk, protože se spolehla na toho, který ten slib dal. A tak z jednoho muže, a to už vetchého, vzešlo tolik (potomků) jako hvězd na nebi a jako písku na mořském břehu, který nikdo nespočítá,“ četlo se dnes (7. srpna) při mši z listu Židům. Představme si staré manžele, kteří byli jistě přesvědčeni, že vše důležité, co měli udělat, už udělali a co je mohlo potkat, už se jim přihodilo. A tu přichází Bůh a žádá po nich, aby zcela změnili svůj život. Ne zadarmo: Nabízí jim odměnu, která odpovídá jejich nejvyšším tužbám, tedy syna, základ budoucího velkého potomstva.

Může to v naší mysli vyvolat otázku: Kdy jsme dost staří, abychom už nemuseli na svém životě nic měnit? A proč bychom vlastně vůbec měli? Pokud jde o motiv, setkáváme se kolem sebe čím dál tím častěji s názorem, že naším cílem je klid, uspokojení, nebažení po ničem. Zvlášť pod vlivem různých východních nauk se za nejvyšší metu považuje vlastní prospěch. I když je myšlen ten duchovní, ne materiální, přece jen je to myšlenka odporující očividné realitě. Žijeme přece ve společnosti a společenství, jak by tedy naším prvním principem mohlo být sobectví?

Na první pohled to vypadá, že i tužba Abraháma a Sáry je osobní a sobecká. Ale nesnili snad o něčem, co daleko přesahovalo horizont jejich života? Potomstvo, jehož by bylo jako hvězd na nebi a jako písku na mořském břehu, nemohli přece nikdy uvidět. Mohli mu jen položit základní kámen.

„Kdo mnoho dostal, od toho se mnoho očekává, a komu se mnoho svěřilo, od toho se bude víc žádat,“ čte se také tuto neděli z Lukášova evangelia. Řada lidí se domnívá, že jim nikdo žádnou zodpovědnost nesvěřil a dokonce se po celý život úzkostlivě starají, aby ji nepřijali. I nejeden křesťan je přesvědčen, že když dělá v práci jen to nejnutnější, co po něm požadují, ale ve volném čase se věnuje víře, není mu co vytknout. Jak daleko je pak od oněch požadavků, aby se člověk staral jen o svoji duchovní dokonalost? Napříč naukami a náboženstvími můžeme vidět, jak takzvaně „duchovně založení“ lidé považují fyzický svět za něco, čeho bychom si přinejmenším neměli příliš všímat.

Jenže on tu je a s ním zde jsou i lidé, kteří ten reálný život s námi žijí. Naše rodina, naši přátelé, naši bližní. A jestliže Ježíš říká, že se bude hodně žádat od těch, kterým se mnoho svěřilo, pak jistě nejde o žádné duchovní nadání pozvednout sebe sama, protože by bylo poněkud nespravedlivé dát v tom některým více a jiným méně. To, co ale dostáváme v různé míře, jsou schopnosti a talenty, které se týkají tohoto světa, naší práce, našeho přispění společenství.

Můžeme se také setkat s přesvědčení, že některá práce je jaksi úctyhodnější, než jiná. Dělat charitu je správné, vytvářet zisk si zaslouží opovržení. Četl jsem nedávno názor jednoho mudrlanta, že by se mělo podnikat bez zisku a každý podnikatel by měl vydělávat jen tolik, aby se uživil. Kde bychom pak brali peníze na tu charitu? Popeláři v nás možná nemusí vzbuzovat velké sympatie, ale když začnou stávkovat a město zavalí odpadky, pak teprve zjistíme, jak jsou důležití. Není tedy žádná poctivá práce, která by byla horší než jiná. Jsou jenom lidé, kteří jako ten služebník z biblického podobenství zakopávají svoji hřivnu v obavě o svoje vlastní pohodlí.

Máme tedy své talenty a schopnosti v různé míře, ale čím je jich více, tím více se očekává, že je nenecháme zahálet. Jestliže tomu tak dosud bylo, není odpovědí na otázku, kdy už se můžeme obrátit zády ke změnám, nějaký časový údaj a věk. Ptejme se, jestli jsme ty hřivny, které jsme dostali, už dostatečně využili k prospěchu ostatních. Možná jsme jako Abrahám a Sára celý svůj dosavadní život žili v domnění, že jsme jen obyčejní lidé, kteří nemají světu co dát. Možná jsme své talenty potlačovali, abychom se nemuseli namáhat a vzdát se jistoty. Možná je přehlušila nutnost vydělat si na chleba. Ale jednoho dne se ozve volání Boha, abychom se zvedli a změnili svůj život.

Jsem přesvědčen, že většina lidí v té výzvě neuslyší, nač ve skrytu duše čeká. Bůh Abraháma nevyzval, aby se více modlil, duchovně zdokonaloval nebo se stal kazatelem. Poslal ho, jak bychom dnes řekli, budovat civilizaci. Nemělo to mnoho společného s duchovním světem, zato s tím fyzickým ano. To jen my často říkáme „Asi jsem špatně slyšel, tohle po mě určitě nechtěl“, protože ve skutečnosti nechceme vyjít ze své země jistoty, a tak své odmítnutí halíme do vznešených frází.

Dnešní ponaučení by tedy asi mohlo znít takto: Jsme-li vyzváni ke změně, pak žádné vznešené řeči nezmění nic na tom, že buď poslechneme, nebo dáme přednost pohodlí a selžeme. Termín „hřích“ má v původní hebrejské podobě význam „minout se cílem“. Možná bychom ho mohli chápat také jako „zakopat svou hřivnu“. 

neděle 7. srpna 2016

Biblické čtení: Kdo je bohatý?

Čteme z Lukášova evangelia: Pověděl jim toto podobenství: "Jednomu bohatému člověku se na poli hojně urodilo. Uvažoval tedy sám pro sebe: `Co udělám? Vždyť už nemám, kam svou úrodu uložit! Tohle udělám,' řekl si, `strhnu své stodoly, vystavím větší a tam složím všechno své obilí i své zásoby. Pak si mohu říci: Máš velké zásoby na mnoho let. Klidně si žij, jez, pij, vesele hoduj!' Bůh mu však řekl: `Blázne, ještě této noci budeš muset odevzdat svou duši a čí bude to, co jsi nashromáždil?' Tak to dopadá s tím, kdo si hromadí poklady, ale není bohatý před Bohem."

Otázka bohatství a hromadění majetku vždy byla a je ožehavým tématem. Hodně lidí je i bez biblických textů přesvědčeno, že být bohatý je špatné. Dokonce jsou ochotni podpořit názor, že všichni lidé by měli mít stejně. Obvykle až do chvíle, než se dozví, že jejich nezaměstnaný soused dostává podporu ve výši jejich těžce vydělané mzdy. Pak už jde všechno rovnostářství stranou. Připustíme-li ovšem, že všichni by měli být odměňováni podle své práce a zásluh, nemůžeme toto právo upřít lidem schopnějším a nemůžeme tedy bohatství považovat za nezasloužené nebo špatné.

Možná to tak nevypadá, ale stodoly jsou symbolem naší civilizace a dokonce předchůdcem celé moderní ekonomiky. Souvisí totiž s velkou změnou, jíž byl přechod od loveckého a pasteveckého způsobu života k zemědělství. Lovec si nemohl dělat velké zásoby, protože maso se rychle kazí. A stejně jako pastevec se musel přesouvat z místa na místo, takže nebylo možné s sebou vláčet nadbytek hmotného majetku. Zato zemědělec vycházel ze zkušenosti, že ne každý rok je stejně úrodný. A protože žil na jednom místě, bylo logické, že v době nadbytku vytvářel zásoby na horší časy.

Neosvědčilo se ani společné hospodaření. V ruských „obščinách“ pracovali lidé na společné půdě a úrodu rozdělovali starší podle potřeby jednotlivých rodin ve vsi. Výsledkem byla zaostalost a bída. Nikdo se totiž nechtěl namáhat více, než bylo nezbytně nutné, a než se namáhali ostatní, protože z úrody stejně víc (ale ani méně) nedostal.

Z tohoto pohledu je tedy shromažďování hojné úrody ve stodolách činností nanejvýš rozumnou. Kdyby ten člověk nadbytečné obilí rozdal, jak to často někoho napadne, nejenže by další rok možná neměl co jíst, ale jeho sousedé by si pravděpodobně řekli: „Co bychom se namáhali, dal nám vloni, dá i letos.“ Takové dary totiž škodí nejvíce těm, kteří je dostávají. Mnohokrát jsme se o tom přesvědčili v chudých zemích. Potravinová pomoc z Evropy rozvrátila zemědělství v některých oblastech Afriky, protože je jistě hloupé dřít se na poli, když se stačí postavit do fronty. A kdo by kupoval jejich výpěstky, dostane-li jídlo zdarma?

Co tedy vlastně Ježíš má proti tomu bohatému člověku, který rozumně hospodaří a dlouhodobě plánuje? Jsou snad zásoby jako takové špatné? Je špatné být bohatý? Myslím si, že tak to není. Mnohá biblická podobenství jsou vykládána prvoplánově jako odsouzení bohatých. V příběhu o mladém boháči, který se velmi zarmoutil, když mu Ježíš řekl, aby rozdal všechen svůj majetek a následoval ho (Lukáš 18:18), také nejde o odsouzení bohatství. Mladík žil v jistotě, kterou mu po hmotné stránce dával majetek a po duchovní stránce dodržování náboženských přikázání. A Ježíš najednou chce, aby se majetku zbavil a připojil se k člověku, který byl v očích mnohých podezřelým náboženským rebelem.

Nejistota je i tím ústředním prvkem dnešního čtení. Nejde o majetek, ale o představu onoho bohatého člověka, že s větší stodolou získá i větší jistoty a může klidně žít, jíst, pít a vesele hodovat. Zdá se, že bohatec ve své touze po bezstarostnosti zapomněl na duchovní stránku života, není tedy bohatý před Bohem, jak se píše. Co to znamená? Je bohatý před Bohem ten, kdo se třikrát denně modlí a nevynechá jedinou mši? Z Bible víme, že Ježíš káral farizeje právě za takovou představu zbožnosti.

Nebo je snad bohatý před Bohem, kdo se jednoduše zbaví svého majetku? Také ne, protože Ježíš ke své výzvě sebevědomému mladíkovi přidal požadavek, aby ho pak následoval. Dalo by se tedy říci, že bohatý před Bohem je ten, kdo se řídí jeho vůlí. Toto tvrzení ovšem u řady lidí (včetně mnoha křesťanů) vyvolává odpor. Zdá se jim, jako by je někdo nahoře připravoval o svobodu. Ale přitom jim třeba nedělá problém žít v souladu s přírodou či se řídit pokyny navigace.

Nebo si představte, že sjíždíte řeku. Napadlo by vás snad, že se vydáte proti proudu, nebo dokonce povlečete svoji kánoi lesem? Poddáte se tedy diktátu toku, protože je to výhodné, pohodlné a logické. Proč by to tak nemohlo být i u Boha? Biblický termín „moudrý“ znamená něco jiného, než jak to vnímáme dnes. Tehdy byl moudrý ten člověk, který pochopil, řečeno slovy příkladu, kudy teče řeka Boží vůle.

Být bohatý před Bohem tedy neznamená vzdát se své svobody, přijmout omezující pravidla nebo žít v nejistotě. Znamená to pustit se zdánlivě bezpečného břehu a nechat se unášet proudem Boží vůle. Poučení z tohoto textu říká, že klidně můžeme být bohatí, ale především je třeba, abychom byli moudří.