pátek 31. května 2013

Vizuální metoda


José Silva vytvořil svoji metodu, využívající také hladiny alfa, intuitivně. Není sám, podobných nástrojů je celá řada a vycházejí většinou z jednoho univerzálního základu. A tím je ovlivňování reality. Je na uživateli, zda se zastaví pouze na úrovni změn svého chování a jednání, nebo jestli postoupí dále, k formování a přetváření skutečnosti. V minulé části jsem popsal, jaké rekvizity k tomu používám. Není to nic originálního, co bych si mohl dát patentovat. Spíše jde o skládačku z věcí více či méně známých. Můžete a nemusíte se samozřejmě tímto postupem řídit. Ale možná váš příjemně překvapí zjištění, o kterých se později zmíním.

Cílem seance, kterou vám teď přiblížím, je ujasnit si vztah k sobě (skutečnému Já), k lidem kolem vám (princip užitečnosti) a ke svým blízkým (partnerům, rodině, domovu) a nastavit je tak, jak si to přejete.  Všechny tři roviny jsou pro váš úspěch nezbytné. První vytváří základní předpoklady, druhá je zdrojem odměny (což nemusí být jen peníze a jiné hmotné statky) a třetí je zázemím, které k úspěchu také nutně potřebujete.
Seance má tedy tři obrazy, dnes bychom možná moderně řekli klipy, protože nejde o statické zobrazení, ale o příběh. Trojice v našem trojrozměrném světě vytváří stabilitu a je rovnováhou i pro vás.

Jak tedy na to? Najděte si klidný kout, kde vás nikdo nebude rušit. Nemělo by tam být moc světla, spíše přítmí nebo i tma. Posaďte se vzpřímeně na židli, ruce položte dlaněmi na kolena, chodidla opřete celou plochou o zem. Pusťte nahlas připravenou hudbu (ale jen tak, aby hlasitost nebyla nepříjemná a nerušila). Klidně a zhluboka dýchejte.
Pokud máte problém rychle se přenést do meditačního stavu, použijte klasické metody k jeho navození. Návodů najdete jistě spoustu, takže je zde nebudu opakovat. Obejdete-li se bez této přípravy, ale přece jen chvilku potřebujete, doporučuji dát na začátek prvního obrazu „náběh“: příjezd, pomalý příchod, zastavení a rozhlížení se…

V prvním obraze se setkáváte s Osobou. Nechte na její vůli, jak se vám představí, jak bude vypadat, co bude mít na sobě. Osoba je vaším rádcem a první obraz je určen k tomu, abyste kladli otázky, týkající se vašeho úspěchu. Nedozvíte se ovšem, jak to zaonačit, abyste zítra vyhráli ve sportce. Odpovědi jsou spíše obecnějšího rázu, mají vám ukázat cestu, ne vás vodit za ručičku a namočit nosem do úspěchu.
S Osobou se můžete setkávat na různých místech. Buď si je vyberete sami, nebo je určí ona. Moje zkušenost je například taková, že na přelomu roku mi oznámila změnu a místo lesa tu byl najednou opuštěný zámeček. V obou (zatím) případech je přítomen oheň – nejdříve jako vatra, později v krbu. Zřejmě je jako základní symbol síly, pro úspěch důležité.
Proč tuto postavu označuji neutrálně jako Osobu? Asi tušíte, stejně jako já, že se jedná o onu chytřejší a vědomější část našeho Já, tedy duši. Jenže tu si těžko někdo dokáže zosobnit a dát jí nějaké obrysy. Proto ten – i když neurčitý – odkaz na podobu, kterou přece jenom znáte, tedy lidskou postavu.
Délka seance je asi 5 až 7 minut. Zdá se to možná krátké, ale podle mé zkušenosti vymezený čas naprosto stačí. Ptejte se vždy na jednu věc, jinak to nejen nestihnete, ale odpovědi se vám popletou, zamlží a rychle je zapomenete.

Chcete-li získat odpovědi na konkrétnější problémy, můžete zkusit – v samostatném sezení – použít takzvaných „tří rádců“. Vytvořte si situaci, kdy sedíte u stolu s třemi osobami, kterých si vážíte a jsou vám příkladem. Například podnikatel může dejme tomu povolat k řešení Tomáše Baťu, Thomase A. Edisona a Emila Škodu, nebo kohokoliv dalšího podle svých postojů. Rozhodně se nemusíte bát, že jde o nějaké vyvolávání duchů ze záhrobního světa. A zkušenost je to rozhodně zajímavá.

Druhý obraz je určen pro setkání s lidmi, kterým jste svojí činností, prací něco dali. Nemyslím tím nějaké konkrétní osoby, spíše „zástup“.  Z něho se jistě mohou později určité tváře vydělovat, ale nesnažte se je tam hned na začátku dosadit. Nejde totiž o zobrazení „teď“, aktuální skutečnosti, ale budoucnosti. Přesto ji musíte pojmout jako realitu.
Proč tento obraz? Už jsem vás upozornil, že skutečný úspěch je založen na vzájemné výměně: vy lidem něco dáte a oni vám to zase něčím oplatí. Odměna může být různá, od peněz až po vyznamenání, uznání či poděkování – zkrátka taková, po jaké toužíte.
Hudebník si například může představovat, jak mu nabitý sál dlouho a dlouho tleská a po koncertu se mu lidé svěřují, že jeho hudba je nabíjí radostí na dlouhou dobu. Podnikatel zase peníze, které mu tito lidé platí.

Třetím obrazem se ujišťujete, že máte své zázemí – domov, blízké lidi, kteří vás mají rádi a podporují vás ve vašem úspěchu. Je to nesmírně důležité, protože se špatnými a nevyřešenými vztahy, neukotvení a rozervaní, nemáte čas ani chuť se soustředit na úspěch.
Představujte si tedy například, jak po setkání s Osobou a s lidmi, kterým jste dali nějakou hodnotu, přicházíte nebo přijíždíte domů, do svého bytu či vily (nebo dokonce zámku), jak vás zde v pozitivní atmosféře očekává milující rodina. A zakončete obraz tím, že uléháte do své postele, spokojení, šťastní, s hojností všeho.

Můžete namítnout, že většinu nebo nic z toho ve skutečnosti nemáte. Žádný automobil, kterým byste jeli domů, ani ten domov ne, o zástupu lidí, kteří by vám děkovali, ani nemluvě. To může být sice zdánlivá skutečnost, ale vzpomeňte si na citát z Bible, který jsem tu už jednou uváděl: „Věřte, že všecko, oč v modlitbě prosíte, je vám dáno, a budete to mít.“ (Marek 11,24) To, co si představujete, už je. Proto se vám také stane, že se některé detaily vašich obrazů doplní samy bez vašeho přispění a možná i proti vaší vůli. Je to proto, že všechno, celý váš úspěch a báječný život je už v pomyslném skladišti připraven k vyzvednutí. A vy si jej berete právě pomocí těchto obrazů.

Slíbil jsem zajímavý příklad, teď tedy je nejvhodnější doba. Ve všech třech obrazech, kterými procházím, mám zatím na sobě – protože tyto řádky píši v únoru a i tam v zimních měsících panuje zima a leží sníh – teplou hnědou koženou bundu. Po podobném oděvu jsem nikdy zvlášť netoužil a přišlo mi divné, když se na mě poprvé objevil. Ale ať, řekl jsem si, když tam chce být, proč ne. Vždyť to nic neznamená. Pak přišly Vánoce, rozbalování dárků a v posledním balíku… Asi už tušíte, že jsem vybalil hnědou koženou bundu. A když mi navíc žena vyprávěla, jakým způsobem ji koupila, pochopil jsem, že takové náhody zkrátka existovat nemohou a také neexistují. Navíc je úžasně teplá a pohodlná, takže jsem si ji okamžitě oblíbil.

Kdyby šlo jen o bundu, byla by to pouhá kuriozita. Hovořím o ní proto, že jde o princip: projevuje-li se tato síla v detailech, jistě musí fungovat i ve velkých věcech, tedy v celém rozsahu. Můžete-li mít bundu, můžete mít i Nobelovu cenu nebo deset miliard. Protože však nic není zadarmo, musíte se ke svému světu propracovat. Jedna seance k tomu rozhodně nestačí. Když vám to nevyjde, nebo se necítíte dobře, můžete samozřejmě občas den, dva vynechat. Ale dlouhé pauzy svádějí k zapomnění a nakonec vám zbyde jen vzdálený sen, co tenkrát mohlo všechno být, kdyby…

čtvrtek 23. května 2013

Vidím svou budoucnost


Slíbil jsem, že vám ukáži, jak změnit nerovnováhu ve vaší mysli tak, aby ego bylo potlačeno a místo, kde se ještě donedávna rozvalovalo, obsadil duch. Minule jsem hovořil o firewalkingu (chození po žhavém uhlí). Je to jeden z případů, kdy je nezbytné vyloučit ego z rozhodování. Kdybyste totiž ponechali volné pole emocím, na žhavý „chodník“ nikdy nevstoupíte. Strach vám to nedovolí. A i když se na něj přece jen postavíte, spálíte se. Příprava, která samotné akci předchází, je proto zaměřena na zablokování ega a emocí. Před vstupem na žhavé uhlíky jsem v mysli žádné pohnutí necítil a ani na druhé straně mě nepřepadla radost. Ta přišla až později.

V případě této akce se ovšem ke změně vědomí používalo delšího působení nahrávky -  bubnování spojeného s hudbou. To si samozřejmě můžete zařídit i vy a doma (nepokoušejte se ovšem následně bez odborného vedení pobíhat po ohništi). Ale pro každodenní použití jde o nástroj poněkud nepohodlný.

Běžně se pro posílení práce s duchovní myslí doporučuje využít hladinu alfa, což je mozková frekvence nalézající se mezi bdělým stavem a spánkem. Zcela přirozeně se v ní tedy ocitáte nejméně dvakrát denně: ráno a večer. Můžete si ji ovšem navodit i uměle – buď s pomocí odpovídajících nahrávek, nebo i vlastní šikovností.
Jednou ze známých osobností, která tento stav využívala k hledání tvůrčích odpovědí, byl chemik Kekulé. Jistě ho znáte z hodin chemie na základní škole. Ve svém deníku popisuje, jak v hladině alfa nalezl řešení problému, který ho dlouho trápil, totiž uspořádání chemické struktury benzenu: „Otočil jsem židli ke krbu a začal klímat. Atomy mně začaly znovu tancovat před očima. Tentokrát se však menší skupiny zdržovaly v pozadí. Můj duševní zrak, vycvičený opakovanými představami tohoto druhu ke zvláštní vnímavosti, mohl nyní rozlišit větší struktury mnohočetné stavby; dlouhé řady někde jako by do sebe zapadaly, všechny se kroutily a točily hadovitými pohyby. Ale pozor! Co to bylo? Jeden z hadů uchopil tlamou vlastní ocas a obrazec mi zakroužil před očima, jako by se mi vysmíval. V tu ránu jsem se probudil jako světlem blesku…“

Když jsem si o hladině alfa a v ní prováděné vizualizaci přečetl poprvé, rozhodl jsem se, že to zkusím. Vysvětlení účinnosti znělo celkem racionálně a nevzbuzovalo u mě žádné pochybnosti. Je to jako s jízdou na kole, psalo se v knížkách. Když si udržování rovnováhy dostatečně uložíte do podvědomí, bude ji hlídat za vás, zatímco vy se můžete kochat krajinou a nemusíte myslet na fakt, že tak činíte na velmi vratkém dopravním prostředku. Stejně prý funguje i úspěch. Naprogramujte si ho do podvědomí a to vás pak přinutí, abyste úspěšní byli.

Každý den před spaním jsem si tedy poctivě představoval symbol úspěchu, který jsem zvolil: zbrusu nový mercedes. Vizualizace však neprobíhala bez problémů. Obcházel jsem to krásné velké auto, hladil karoserii, ale když jsem nakonec došel k vysoké zádi vozu, místo odpovídajícího symbolu luxusního automobilu jsem tam vždy objevil logo Škody. Bránil jsem se mu (vrcholem produkce naší tuzemské značky byla v té době Felicie, takže se mi nemůžete divit), ale marně.
Asi po třech měsících jsme byli s kolegou v mladoboleslavské automobilce, kam jsme dodávali zboží. Paní z nákupu se nás jen tak mimochodem zeptala, jestli nechceme vidět jejich nový model – Octavii. Odpoledne měl být představen nejvyššímu vedení z Wolfsburgu a veřejnost ho ještě ani koutkem očka nespatřila.  Nahlédli jsme tedy do sálu, kde jsem ke svému překvapení uviděl – „mercedes“ z mé vizualizace.
Za čtvrt roku mi opilý řidič zlikvidoval škodovku stopětku, zaparkovanou před domem. Musel jsem rychle sehnat náhradu. Shodou okolností jsem pár dní nato šel kolem autosalonu v jednom vzdálenějším městě a objevil tam Octavii s výhodným leasingem. S přispěním všech těchto neuvěřitelných náhod se tedy můj „sen“ nakonec splnil. I když ne přesně tak, jak jsem původně chtěl.

Tato příhoda ve mně vzbudila pochybnosti. Cožpak může sebelépe vizuálně naprogramované podvědomí vědět, jak bude vypadat utajovaný model automobilu? Dokáže opít souseda, posadit ho za volant a nasměrovat na zaparkovaný vůz? Nebo mě přivést k prodejně, která má jediná široko daleko na prodej Octavii? Vypadalo to, že tady funguje ještě něco navíc, co s jednoduchými fyzikálními souvislostmi nemá mnoho společného. Vždyť je to podobné, jako byste se naučili jezdit na bicyklu a on se pod vámi příště sám od sebe zhmotnil. Na to je podvědomí samo od sebe krátké.

Bohužel se mi nevedlo tuto metodu nadále využívat nebo rozvíjet. Důvod byl prostý – stále častěji jsem usínal hned na počátku vizualizace a hladina alfa rychle přešla do frekvence odpovídající spánku. Až po zmíněném přechodu žhavého uhlí jsem se znovu vrátil k otázce, jak tuto metodu vylepšit a usnadnit si její používání. A dostal jsem se přirozeně k meditaci.

Podle vědců z Bostonské univerzity dokáže i nepravidelné praktikování meditace změnit reakce amygdaly (centra emocí). Výsledky byly zjištěny za pomocí magnetické rezonance, takže je to i pro skeptiky dostatečně podložený fakt. Touto metodou tedy dokážete odstrčit ego od pomyslného emočního klavíru a začít na něm hrát sami. Což je sice velké plus, protože zjednáváte duši větší prostor, ale pořád ještě neodpovídá na otázku, jak tímto způsobem změnit svůj svět. Emoce jsou stále jen reakcí na realitu, nikoliv nástrojem k jejímu ovlivňování a proměňování. Ke všemu se ještě v souvislosti s meditací nejčastěji setkáte s požadavkem na ztišení a „vyprázdnění mysli“, ale vy naopak chcete něco určitého prosadit.

Narazil jsem také na potřebu klidu a ticha, bez vyrušování. Dnes to vůbec není samozřejmost. Můžete si naštěstí vypomoci meditační hudbou. Zajímavá věc, jakmile ji s vážným úmyslem začnete hledat, najde se sama. Alespoň já mám tu zkušenost. Kdysi jsem poslouchal elektronické skladby od Jean-Michela Jarreho, a když jsem na ně při hledání narazil, nepovažoval jsem je za pro daný účel nejvhodnější. Ale poslechl jsem si jednu z novějších a ejhle – ta muzika přesně vyjadřovala moje pocity. Jak říkám, našla se sama. Nesnažte se tedy teď rychle sehnat něco od Jarreho, pro vás je možná určena úplně jiná hudba.

Rekvizity jsou tedy připraveny a můžeme se pustit do realizace. Možná vás trochu zklame, jak je jednoduchá. Ale to je přece výhoda -  čím prostší metoda, tím použitelnější. A pro pochybovače mám připraveny zajímavé příklady ze života.

neděle 19. května 2013

Falešné Já

Jak to tedy vypadá, ego nejen že k ničemu nepotřebujete, ale je vám naopak přítěží a škůdcem. Nejlepší by bylo zbavit se ho se vším všudy a jednou provždy ze své mysli vyhnat. Jenže to není tak docela možné. Už jsem se zmínil, že toto falešné Já je například těsně spojeno se smysly a emocemi. Jak by se vám asi dařilo bez nich? Zbavit se ho tedy zcela je asi tak rozumné, jako bojovat proti nemoci tím, že se utopíte. Ego je spojeno s tělem a s ním se můžete rozloučit až v okamžiku smrti. Mnohé pudy jsou ostatně navýsost užitečné. Představte si, jak by to dopadlo, kdybyste na zuřivé troubení automobilu reagovali místo skokem zpět na chodník zvědavým pohledem a přemítáním, co to asi může znamenat. Ega se tedy zbavit nelze. Ale je užitečné jeho moc omezit a tak nějak ho zahnat do kouta.

Není to ovšem žádný prosťáček, kterého opijete rohlíkem. Můžete si být jisti, že snese hromadu argumentů, proč byste ho měli nechat na pokoji, ba dokonce i povýšit nad vše ostatní. Vždyť je například spojeno s mnoha ctnostmi! Jenže sebevědomí je v jeho podání pýchou, spravedlnost důvodem k vendetě a pošpiněná čest se smývá krví nevinných dcer a sester. Skutečně chcete, aby vám takové monstrum říkalo, co máte dělat?

Podobné je to s emocemi. „Ty se nechceš radovat a milovat?“ otáže se vás ego. „A co emoční inteligence?“ zeptá se těch sečtělejších. Nu ano, něco na tom je. Vždyť přece o této protiváze inteligence technické se dnes často hovoří jako o nejlepším nástroji k dosažení úspěchu. Ani Dale Carnegie ve své slavné knize Jak získávat přátele a působit na lidi nemluvil o ničem jiném, i když samotný termín vznikl poměrně nedávno. Tak jak je to tedy s touto námitkou vašeho ega?
Emoční inteligence není založena na nějaké vysoké rozumové úrovni emocí. Ani to nejde. City sídlí v mnohem starší části mozku, než je jeho šedá kůra, v amygdale. Jde naopak o schopnost emoce inteligentně ovlivňovat. A protože ego to neumí, musíme původ tohoto inteligentního působení hledat někde jinde.

„Jsem tvé sebevědomí,“ namítá dále ego. „Beze mě budeš ničím a všichni tě jen využijí.“ Ve skutečnosti je to právě ono, kdo vás znovu a znovu sráží k zemi. Všechna ta „na to nemáš“, „to nedokážeš“ nebo „měj rozum“ pocházejí samozřejmě od něj. Když už vám dá pocit důležitosti, je veskrze falešný. Jde o agresivní nadřazenost, pozici vůdčího opičáka v tlupě. Možná by se vám i líbila, jenže nezapomeňte, že takové postavení je velmi vratké – konkurenti čekají na jakýkoliv projev vaší slabosti, aby vás s trůnu svrhli. Nemůžete si tak být jisti ničím a nikým.

„Já přece umím přimět lidi, aby ti šli na ruku,“ pokračuje ego. „To měl Carnegie jistě na mysli.“ Neměl. Egoistický přístup z vás neudělá přátelskou osobnost, ale manipulátora. Člověka, který jen bere. Od druhých se dožaduje malých i velkých služeb, samozřejmě za hubičku a z dobroty srdce. Sám ovšem nikomu nic zadarmo nedá. Ego se neumí vcítit do pocitů druhých a k ničemu to ostatně ani nepotřebuje. Já, jenom Já se přece zajímá o ostatní, jen pokud mu mohou posloužit.

„A to chceš být Matkou Terezou?“ vytáhne ego těžký kalibr. Většinu tím opravdu zarazí. Vždyť zpravidla netoužíte po nějakém všeobjímajícím altruismu, ale po mnoha materiálních hodnotách, hromadou peněz počínaje a konče. Je to opravdu tak, že odvrhnete-li ego, budete nadále žít v nedostatku? Samozřejmě není. Ostatně, žádná čistá nezištnost ve skutečnosti ani neexistuje. Jestliže dáte žebrákovi stovku, pak proto, že vám to udělá radost. Kdybyste přitom vůbec nic pozitivního necítili, peněženku neotevřete. Jak už víme, ego si užije, ale protihodnotu neposkytne. Duše se naopak řídí principem „já udělám radost tobě, ty uděláš radost mně“.

Povšimněte si také, že ego ani nepáruje stejné emoce. Radost mu dělá pláč druhých, nadřazenosti dosáhne vyvoláním strachu, aby něco mělo, jinému to sebere. Je proto jistě dobrou zprávou, že na city přece jenom nemá monopol. Dokud vám vládne, může to tak vypadat. Ale emoce jsou jako klávesy klavíru – kdo do nich udeří, ten rozezní struny uvnitř. Ego na ně zatím bohužel tříská od rána do večera, takže na duši se dostane málokdy. O důvod více, proč ho potlačit.

Zastavme se ještě u důležitého argumentu, a tím je láska. Jde o cit nebo ne? Když se „šíleně“ zamilujete, vyvolá to doslova emoční bouři, je to tedy jistě pádný argument. Jenže kam zařadit lásku, kterou k sobě cítí manželé, oslavující zlatou svatbu? A co láska k bližnímu, se kterým nejenže nesdílíte lože, ale někdy ani kontinent? Zdá se tedy, že se zde setkáváme se dvěma odlišnými zdroji. Na jedné straně láska živočišná, vycházející z amygdaly, což je – jak jsme si už řekli – sídlo emocí. A na straně druhé láska – agapé, jejímž původcem nemůže být nikdo jiný, než duše.

Jak vidíte, v souhrnu vás ego omezuje. A to nejen tím, že se vás jako opičí matka snaží držet stranou všeho „dobrodružství“ a poštvat proti ostatním lidem, ale zejména proto, že vás omezuje v poznání vlastních schopností a jejich využití. Ego, protože je spojeno s fyzickou stránkou bytí, vás drží v materiálních mantinelech, sešněrované fyzikálními zákony. Duše vás z tohoto sevření vysvobodí.

Přiznám se, že i já jsem byl v tomto směru skeptický. Naprogramovat si úspěch do podvědomí a nechat se jím pak řídit, taková představa mi nedělala problémy. Ale ovlivňovat něco přímo duchem, dostat se za hranice možností fyzického světa? To už je, jak se říká, jiné kafe.
Pak jsem se zúčastnil víkendu, jehož vrcholem byla chůze po žhavém uhlí. Přiznám se, že jsem se o ohnivé procházce doma ani nezmínil – předem jsem počítal s možností, že na poslední chvíli couvnu. Nakonec jsem přece jenom nezaváhal a jsem velmi rád.

Teorií, které vysvětlují, jak je fyzikálně možné přejít bosýma nohama po materiálu o teplotě nějakých 500 stupňů, je více. Nejčastěji se tvrdí, že od popálení chrání pot nebo voda na nohou nebo jejich znecitlivění. Pokud mohu říci z vlastní zkušenosti, chodidla se mi ani nepotila (a už vůbec jsem je dopředu nenamáčel), ani nebyla znecitlivěná. Docela zřetelně jsem cítil, jak se pode mnou převalují nebo rozpadají uhlíky, ale teplotu jsem kupodivu nevnímal. Ostatně, pokud správně nenaladíte ducha, fyzika vám není nic platná a můžete se klidně spálit. Ivo Janeček, který seminář vedl, to shrnul takto: „Lidská vůle je silnější než známé fyzikální zákony“.

Z celé akce jsem si mimo jiné odnesl pevné přesvědčení, že člověk je prakticky schopen dosáhnout všeho, co chce. Že omezení fyzického světa nejsou podstatná, dokáže-li se váš duch nad ně povznést. A že tedy můžete vytvářet a utvářet v rámci skutečnosti svůj vlastní svět, přizpůsobený jen a jen vašim potřebám.

pátek 17. května 2013

Úžasná samoobsluha

Než se pustíme do návodů, jak ego zahnat do kouta, měli bychom si říci, co místo něj. Mysl totiž – podobně jako svět kolem nás – nesnáší prázdno. Jakmile nastane, něco ho vyplní. A samozřejmě vám nemůže být jedno, co to bude. Jak říká jedno lidové rčení, mohli byste se dostat z deště pod okap a z bláta do louže. V minulém díle jsem hovořil o dualitě. Můžete si ji představit jako ten známý obrázek, na němž člověku do jednoho ucha našeptává anděl a do druhého čert. Zbavíte se egoistického ďáblíka, ale andílek bude dál tiše a skoro neslyšně špitat, jak si to navykl. Je proto třeba přepnout ho na stereo.

Nechci se teď pouštět do sáhodlouhých úvah, co to ta duše vlastně je. Názorů je ostatně na světě tolik, že by mi na to nestačil jeden život, abych je shromáždil a popsal. Omezím se proto na vlastnost, kterou považuji pro toto téma za důležitou. Duše bývá občas přirovnávána k pověstné špičce ledovce – jen kousek jí vnímáme, ale zkušenosti nás přesvědčují, že je ve skutečnosti mnohem větší, chytřejší, moudřejší a vůbec obdařená hojností. Chcete-li tedy roli duše posílit, musíte se nějak dostat k tomu, co se nachází za vesmírnou bránou.

Ten termín jsem si ze známého sci-fi filmu vypůjčil záměrně, protože o Vesmíru se často hovoří právě ve spojitosti s rozšířením možností a naplňováním hojnosti. Paní Barbel Mohr například napsala řadu knížek s návodem, jak si máte u Vesmíru objednat to, co potřebujete. Křesťané nebo i příslušníci jiných náboženství pak samozřejmě nahradí Vesmír Bohem a objednávkový servis modlitbou. Na principu to nic nemění. Čeho se nám nedostává, toho se snažíme domoci jinde. Ať tak nebo onak, klepeme na bránu, za níž zatím nejsme schopni nahlédnout.

Otázkou však je, zda tam na druhé straně opravdu stojí Bůh (nebo třeba Vesmír), připravený vyplnit nám každé (či alespoň nějaké) přání. Ne že bych existenci nějaké vyšší moci zpochybňoval, ale je to opravdu ona, kdo čeká, až se ozveme, a pak rychle běží do skladu vydolovat nějaký ten balík peněz nebo povýšení v práci? Tato otázka napadá přemýšlivé lidi při čtení následující pasáže z Bible: „Věřte, že všecko, oč v modlitbě prosíte, je vám dáno, a budete to mít.“ (Marek 11,24)

Moment, řeknete si, patříte-li k těm výše zmíněným: nemá ten výrok problém s časy? Už všechno máte a teprve to budete mít? Jak to? O chybu v překladu asi nepůjde. Co se vám tedy snaží tento text říci? Podle mého názoru sděluje, že vaše duše má k dispozici hojnost všeho, cokoliv, na co si vzpomenete. Všechno už tam v jakési pomyslné skladovací hale leží, pěkně zabalené a připravené k převzetí. Jen se zatím do tohoto hangáru nemůžete dostat. A to zřejmě proto, že používáte modlitby k Bohu (nebo objednávky vůči Vesmíru) namísto víry.

Teď se musím na chvíli zastavit, a to hned kvůli dvěma vysvětlením. Používám-li k osvětlení problémů citáty z Bible, neznamená to, že bych neuznával jiné zdroje. Ale znám ji, mám ji po ruce a vím, kde co hledat. Pravdy jsou univerzální a nesejde na tom, kdo a kde je popíše. Za druhé musím upozornit, že není víra jako víra. Zvykli jsme si většinou považovat ji za náboženský projev, ale stejně tak důležitá je její role ve smyslu obecnějším. Můžete si proto pevně stát za vírou v Boha, ale současně také věřit, že vytvoříte světový rekord v běhu nebo v pojídání švestkových knedlíků na čas.
Když tedy říkám, že klíčem je víra, nemám tím na mysli nějaké konkrétní náboženské představy, ale vaše pevné přesvědčení, že je to možné a reálné. Že jdou většinou obě podoby víry spolu ruku v ruce, je logické. Člověk, který nevěří v nic, co nás přesahuje, nemůže samozřejmě ani věřit, že by právě odtud měl něco čerpat.

Kde však to skladiště hledat? Když se mluví o Vesmíru, můžete se na něj za jasné noci podívat a porovnávat svoji velikost s jeho nekonečnem. Boha sice nespatříte, ale lidé obecně věří, že je tam „někde nahoře“. Proto jsme si zvykli dožadovat se věcí hlasitě, aby nás tam nad našimi hlavami bylo slyšet. Ale tak jako duše není nějakou částí mozku, ani ve Vesmíru nezpozorujete duchovní sílu. Chladně mlčí. Asi by to proto chtělo změnit směr pohledu.

Antický filosof Platón ve svém „podobenství o jeskyni“ popisuje lidstvo jako vězně, vnímající svět jen v podobě neurčitých stínů, které skutečnost vrhá na stěny kobky. Naše smyslové vybavení tedy dokáže interpretovat skutečnost jen zkresleně. A to nejen proto, že vnímá pouze fyzický svět, ale také z toho důvodu, že se zásadně obrací navenek. Pozorujete věci kolem sebe a děláte si „obrázek“ o světě, který vás obklopuje. Dovnitř hlavy však smysly nefungují. Uši myšlenky neslyší, oči je nevidí, hmatatelné nejsou, nevoní ani nechutnají.  Přesto nesporně existují.

Kde je tedy ten skutečný svět, mající oproti šedivým stínům jasné barvy a ostré obrysy? Nikoliv někde okolo vás, nebo v bájném Eldorádu, ale máte ho uvnitř sebe. Ve Švejkovi se sice jeden člověk dostal do blázince kvůli pevnému přesvědčení, že uvnitř zeměkoule je ještě jedna, větší než ta vrchní, ale na to nedbejte. Co je ve fyzikální realitě – stínech na stěnách – nemožné, to v „celém“ světě není problém. Do vaší hlavy se klidně vejde kompletní Vesmír se vším všudy a ještě tam možná zbude nějaké místo. Je tam také těch zbývajících devět desetin vaší duše, z níž si uvědomujete jen ten kousíček.

Je-li tedy to, co je kolem vás, jen stínem skutečnosti, jak vypadá realita? A hlavně: jak se k ní dostat? Odpověď zní, že opravdový svět se nachází ve vaší hlavě. Nástrojem pak, kterým ho dosáhnete, je tvořivost.
V Bibli se říká, že Bůh stvořil člověka k obrazu svému. Nebudete asi Nejvyššího podezírat, že má platfus, každý den se musí holit (nebo přistřihovat velebný plnovous) a když se při tom řízne, krvácí. Ani si nepomyslíte, že on je sice dokonalý, ale u nás se jaksi místy netrefil. O tělesnou podobu tedy zřejmě nepůjde. Zato máme viditelně společnou jednu důležitou vlastnost, a tou je právě tvořivost. Bůh prý stvořil tento svět, my ho zase přetváříme podle svých potřeb.

Na jedné internetové diskusi mě chtěl jistý horlivý materialista přesvědčit, že život vznikl sám od sebe. Dokazoval to zprávou, že se vědcům povedlo uměle vytvořit primitivní virus. Nedalo mi, abych se ho poněkud zlomyslně nezeptal, není-li to spíše důkaz, že život byl stvořen a my jsme v tomto ohledu horlivými žáky svého Mistra.
V materiální rovině nikoho nenapadne tvořivost popírat. Stačí se rozhlédnout kolem sebe, abychom se o tom dostatečně přesvědčili. A tak je i posuzována role mysli: samozřejmě, že se v ní tvoří obrazy budoucího, toho, co pak lidské ruce zrealizují. Sochař si představí tvar svého díla a pak vezme kladivo a dláto. V architektově mysli vznikne obraz domu, který následně stavební firma postaví. Není na tom nic iracionálního a vše funguje ke spokojenosti zastánců vědeckého pokroku. Proč tedy hledat ještě něco navíc?

Protože část věcí se realizuje jaksi sama. Stanou se, aniž byste pro to hnuli prstem, prostě najednou jsou. Toužíte třeba po nádherných botách, ale bohužel. Nejsou nejlevnější a pořád je něco důležitějšího, za co je třeba utratit peníze. Proto se ani nikomu nesvěříte, uložíte si to přání v sobě. Pak rozbalujete vánoční dárky, otevřete krabici a boty jsou tam. Poslala je vzdálená teta žijící v Londýně nebo New Yorku, se kterou jste naposledy mluvili přesně před rokem. Náhoda? Jak velká je asi pravděpodobnost, že se to stane naprosto a zcela bez příčiny a souvislostí? Nesmírně malá.

Zdá se vám ta příhoda přece jenom trochu malicherná? Inu, takových bot se přece vyrobí tisíce, tak proč by se příbuzní náhodou netrefili? Představte si tedy, že se skutečně chcete dobrat jistoty, jak to opravdu funguje, a požádáte o důkaz. „Je-li to tak, ať tedy teď třeba, třeba… tady zhasnou na chvíli světla.“ A co se nestalo: světla skutečně během chvíle potemněla a to tak dokonale, že se krajské město ocitlo na čtvrt hodiny bez proudu. Jak později oznámili v rozhlasových zprávách, příčiny výpadku nebyly zjištěny. Stále vám ještě připadá možné, že jde o náhodu? A můžete mi věřit, že jsem si tyto příhody ani nevymyslel, ani je neopsal z knih. I když musím přiznat, že ty boty byly ve skutečnosti bundou, jak uvidíte později.

Zkušenosti mě tedy vedou k tvrzení, že si skutečně sami můžete vytvořit svět, který bude vyhovovat vašim potřebám a přáním. Není to ani sen, jenž zmizí po probuzení, ani vzdušný zámek, následek to denního snění, ale ani myšlenka, kterou je třeba vlastníma rukama realizovat. Jde o přání měnící se v realitu. Jak si později povíme, svoboda „vymyslet si cokoliv“, není zdaleka neomezená. Kolem vás jsou další lidé, jejichž práva jsou nedotknutelná zrovna jako ta vaše. K cíli se nedostanete úskokem ani znásilňováním svobody druhých. Takto to prostě nefunguje. Chcete-li získat partnera či partnerku, musíte nabídnout něco ze své osobnosti, ne se ho nebo ji snažit myslí zhypnotizovat a dostat do postele. Obdařeni tvořivostí, nemusíte se domáhat zásilkové služby Vesmíru či Boha, ale nemyslete si, že tím pádem nad vámi nic není a mravní řád neexistuje. Naopak je zřejmě mnohem důležitější dozírat na jeho dodržování, než se starat o plnění každodenních přání a modliteb.

úterý 14. května 2013

Jsem to já?

„Jsem to já?“ ptají se často posluchači, kteří se dovolali do rádia, když je moderátor pustí do éteru.  Stejnou otázku si kladou lidé, jestliže se dozví, že existuje něco jako ego. Obvykle o něm navíc neuslyší nic pěkného.
V mnoha knihách věnovaných osobnímu a duchovnímu rozvoji se můžete setkat s požadavkem na potlačení, ba vytěsnění ega. Nepoučený čtenář se obvykle poleká: Jakže, mám se vzdát sám sebe, stát se asketou, který bloumá někde ve vyšších duchovních sférách, zatímco zde na zemi trestá tělo bídou? Neboť – přiznejme si to – většina lidí netouží po jakémsi abstraktním osvícení nebo posmrtném ráji, zvláště když mají být vykoupeny odříkáním.  Chtějí šťastný a hojný život tady a teď.

Možná už toto první nedorozumění mnohé z vás odradí. Podívejme se proto, co je ego vlastně zač a kolik má s námi společného. Vyjděme nejdříve z toho, co je zřejmé. Tělesně jsme v podstatě o trochu lepší opice, pravda, možná poněkud kultivovanější a chytřejší. Pokud však jde o dění v naší lebce, neseme si stále sebou svoji základní výbavu, totiž pudy. Na většině z nich se moc nezměnilo: pořád ještě například sedáme zády ke zdi a čelem ke dveřím, ačkoliv už dávno nehrozí, že nám do jeskyně vpadne medvěd.

Vedle pudů však máme ještě cosi, co někdo nazývá intelektem, rozumem, jiný třeba duší. O tom, že naše mysl je pouhým projevem chemických a fyzikálních procesů v šedé kůře mozkové, uzavřených a omezených na tu kterou hlavu, si dovolím pochybovat. Ne kvůli tomu, že nepatřím mezi materialisty – i duchovně zaměřený člověk může být skeptikem – ale protože mě osobní zkušenosti přesvědčily o opaku. Ponechme teď stranou otázku, co vlastně ta duše je, jak vypadá a jaký je její rozměr. Později se k tomu ještě dostaneme. Teď se raději podívejme na soužití těchto dvou Já.

Co dělá pračlověk v nás? Řídí se svými pudy. Nejen že za každým rohem očekává medvěda, ale projevuje se i v takových zcela moderních věcech, jako jsou například akce v supermarketu. Proč si koupíte pět kilo úžasně laciných pomerančů, ačkoliv polovinu z nich pak vyhodíte do popelnice? A ke všemu se ještě nezlobíte na sebe ani na obchodníky, ale na to ovoce, že nevydrželo? Protože zažíváte stejný pocit, jako kdyby se kromaňonec vydal na lov zajíců a cestou narazil na mrtvého mamuta, ke všemu ještě úhledně naporcovaného a zabaleného. Pudy ovlivňují mnohé z našeho života, od zmíněného nakupování přes módu až po politiku.

K čemu vám tedy vlastně slouží šedá kůra mozková? Nebo si říkáte Homo Sapiens neoprávněně a zbytečně? Možná vás to překvapí, ale hlavním úkolem rozumu je vytvářet alibi. Koupila jsem si pudově krásné červené lodičky, dokonce ještě v akci? Mám z toho samozřejmě radost, ale někde v koutku mysli začínají klíčit výčitky svědomí – vždyť je tak moc nepotřebuji, jsou důležitější věci… Však to znáte. V tu chvíli ovšem nastupuje rozum a přináší zcela logické vysvětlení: lodičky si přece vezmu k těm červeným šatům, které prodávají ve vedlejším obchodě s velkou slevou, takže vlastně ušetřím dvakrát.

Mezi manažery například najdete lidi, kteří ke svému rozhodnutí potřebují sto procent informací. Pak si ho spočítají na kalkulačce a jsou přesvědčeni, že je to zcela racionální a rozumné. Nedochází jim ovšem, že se tím jaksi diskvalifikují. Dá-li se výsledek jednoznačně určit, stačí na to počítač. Mnozí lidé ovšem právě takto svůj rozum používají. A nestačí se divit, že je v úspěšnosti předhánějí – podle jejich názoru – polovzdělaní majitelé nepříliš vysokého IQ.

V těchto hlavách se duše příliš ke slovu nedostává. Jakmile se chystá promluvit, umlčí ji pudy nebo rozum. Představte si, že máte zítra zaplatit nájem, ale v peněžence se krčí osamělá stokoruna. Pračlověk vás roztřese strachem a velí k útěku, šedá kůra spustí hlasitý myšlenkový mlýn, točící se bezvýsledně dokola. V nastalém randálu nemá intuice, projev vaší duše, šanci vám něco říci. Hlučný tandem samozřejmě žádné řešení nenajde, protože se hádá mezi sebou. Vědomý rozum má ke všemu k dispozici jen velmi malou pohotovostní paměť, takže od něj raději žádné zázraky nečekejte.

Jistě už vás napadlo, že nejlepším řešením je křiknout na ty dva, aby už konečně ztichli. A není náhodou, že po egu požadujeme vlastně to to samé: aby dalo pokoj, přestalo nám řídit život a nechalo nás konečně svobodně vydechnout. To jistě nebude jen náhoda. A také samozřejmě není. Ego není nic jiného, než ona povedená dvojice, která nám neustále připomíná, co je „přirozené“ a „rozumné“.

O vynálezcích se například obecně soudí, že jde o lidi vysoce inteligentní a že je to základní předpoklad jejich úspěchu. Pouze rozumní lidé by ovšem nikdy neudělali takovou hloupost, aby někam šli jako první. Za prvé je před tím varují pudy, za druhé je to naprosto nerozumné. Člověk musí být dokonalý blázen, aby této dobře míněné rady ega nedbal. Co vám například říká jméno R. Buckminstera Fullera, vlastníka 25 patentů, autora 28 knih, člověka, který významně ovlivnil architekturu, urbanistiku, matematiku, fyziku, umění a literaturu, ale také filozofii a literaturu?  Pravděpodobně jste o něm nikdy neslyšeli, protože… inu, jeho názory a myšlenky se mnohým zdály poněkud nekonvenční. Přednost v paměti lidstva dostali konformnější kolegové. Tento přístup není žádnou novinkou. Například v Bibli se už před nějakými dvěma tisíci lety objevila tato slova: „Moudrost tohoto věku je bláznovstvím“ (1 Korintským 3:19). 

Nedávno jsem si se zájmem přečetl knihu Stephenie Meyerové „Hostitel“. Ne z toho důvodu, že jde o módní autorku, ale protože popisuje zajímavou situaci. Do mozku lidí vniknou mimozemští vetřelci, zcela ho ovládnou a původní osobnost zlikvidují – potřebují jen tělo. U hlavní hrdinky se to však tak docela nezdaří a původní vědomí úspěšně bojuje s novým nájemníkem. Nepřipomíná vám to situaci, kdy se v hlavě perou ego s duší, přičemž ten původní majitel těla má obvykle navrch? Nechci nic svádět na mimozemšťany, ale faktem je, že i my máme co do činění s dvojicí „Já“ v jedné mysli.

Kdyby vás ego jen svádělo k nepředloženému nákupnímu chování, mohli byste nad ním mávnout rukou, zvláště pokud nemáte hluboko do kapsy. Jenže právě to lidi postižené nadvládou ega obvykle trápí. O hojnosti čehokoliv si mohou nechat jen zdát. A je to také pádný důvod, proč usilovat, aby vyklidilo pozice. Nikdo přece nechce být záměrně chudý, nemocný a nešťastný.
Ale, ale, říkáte si možná, to přece nemůže být pravda, že mám v sobě takového lítého nepřítele, kterého jsem navíc dodnes považoval za sebe sama!  Není to nějaká mýlka? Proč by to ego dělalo?

Samozřejmě ne ze zlomyslnosti. Ta je mu cizí. Plní jen svůj hlavní úkol: ochránit vás před nebezpečím a zajistit tak vaše přežití. Jakmile nastane nějaká riziková situace, sáhne do zásobníků pudů, nebo – pokud tam nic vhodného nenajde – vytvoří nový vzorec. Opaříte se horkým čajem a příště už víte, že si máte dát pozor. To je samozřejmě v pořádku. Jenže pak se dostane ke slovu rozum, který má za úkol zdůvodnit, co a proč se stalo. A ten bohorovně prohlásí, že jste odjakživa byli a navždy také budete nešiky. Ejhle, nový vzorec je na světě, naprogramován do vaší mysli jako řídící software. Od této chvíle vám bude všechno padat z rukou a upevnění poličky na zeď se stane neřešitelným problémem.

Vytváření nových vzorců posilují postoje okolí. Ego je reaktivní. Nic netvoří, nic nevytyčuje, pouze reaguje na to, co se stane. Vzpomínám si, jak mě paní učitelka dávala v první třídě za vzor, pokud šlo o dokonalé provedení kotrmelce. Dlouho mi to nevydrželo. O dva roky později jsem už dokázal vytvořit jen jakési šišaté pokusy. Stačilo, že se mi jednoho dne cvik nepovedl a pedagožka (tentokrát už ovšem jiná), mě před všemi zesměšnila. Školní tělocvik se mi od té doby stal obávaným předmětem, z něhož mi naskakovala husí kůže.

Učitelé, ale i rodiče a další blízcí lidé jsou častým zdrojem nesprávných a škodlivých pohledů na sebe sama. Jsou nám autoritami, a proto jejich názory nekriticky přijímáme. Nehledejte však za tím nějakou zlomyslnost – jejich ego jim říká, že pro vás dělají to nejlepší, co mohou. S kamarádem Tondou Boháčkem, autorem skvělé „ Cesty čtyř strachů“, jsme diskutovali problém, že se nakonec ke svým dětem chováme podobně jako rodiče k nám, a jestli se s tím dá něco dělat. K čemu jsme došli? Určitě všichni děláme a také budeme dělat ve výchově chyby, ale měli bychom dát svým potomkům návod, jak se s nimi následně vypořádat. Stejně jako jsme to museli udělat – každý sám za sebe – i my.

Ego je tedy vaším nepřítelem proto, že z vás svou opičí láskou udělá nesvéprávného jedince, řídícího se pudy a používajícího rozum jen pro zdůvodňování, proč to tak musí být. A nepředstavujte si egoistu jen jako ušlápnutého chudinku. Daleko více si pod tímto termínem vybavíme lidi agresivní, dožadující se všemožných výhod a předností. Proč ne, když jim základní výbava říká, že kdo urve více masa ze společně uloveného mamuta, ten snáze přežije, a logiku tomu nelze upřít. Na první pohled pak působí sebevědomě a samostatně. Ale protože, jak už víte, ego netvoří, jsou tito lidé ve skutečnosti zcela závislí na druhých. Život je plný zdánlivých paradoxů.

neděle 12. května 2013

Intuitivní inteligence pro každého

Kdysi se mě zeptal jeden z účastníků semináře, jestli mají podle mého názoru všichni stejné šance stát se úspěšnými lidmi. Odpověděl jsem, že patrně ano. „I když jsou právě v nějakém africkém utečeneckém táboře, denně dostanou misku rýže z humanitární pomoci a pravděpodobně se brzy nakazí AIDS?“ zněla druhá otázka. Přiznám se, že mě tehdy přivedl do rozpaků. Skutečně si někdy neuvědomujeme, že svět má více tváří, než je ta poměrně přívětivá, kterou nastavuje nám. Ale dnes, kdy toho vím přece jen o trochu více, bych bez váhání odpověděl, že i takový člověk může uspět, bude-li chtít. Úspěch, a to i ten, který vám přinese materiální hojnost a bohatství, totiž na hmotných poměrech nezávisí.
Je tu však přece jen jedna důležitá podmínka: musíte vědět, jak na to. Skutečnost je bohužel taková, že i většina zdejších lidí je na tom, co se týče informací, podobně jako onen africký ubožák. Proto se také 80% z nás bude jen jakž takž protloukat životem, aniž by pocítili, jak chutná úspěch. Ostatně i v Africe jsou přece vedle chudých i bohatí.

Vůbec tím nechci říci, že to, co si dále přečtete, spasí svět a z vás udělá tak šťastné lidi, jako jsou hospodyňky, které v televizní reklamě objeví nový prací prášek. Ale možná najdete vhodný kamínek do mozaiky, kterou už si delší dobu sestavujete. Pravda je totiž sice jen jedna, ale rozházená kolem nás v podobě mnoha střípků.
Můžete mi tedy věřit a nemusíte. To je vaše svobodná volba.

Ještě malé vysvětlení k termínu „intuitivní“. Obvykle je intuice představována jako pudové rozhodování, cosi podřadného, co člověk s fungující šedou kůrou mozkovou odbyde úsměvem. Ve skutečnosti nemá s emocemi či hlubinnými emocemi nic společného. Nejde o automatickou reakci, ačkoliv je často první, co nás napadne. Jenže pudy jsou tupé, kdežto intuice „ví“.

Hlavním důvodem, proč je tento nástroj podceňován, je požadavek důkazu. Naše racionální civilizace chce, aby veškeré rozhodování, má-li ho uznat za platné, bylo přehledné jako práce na kalkulačce: stisknete 7, pak krát, pak 6, potom rovná se… Jenže my nevíme, jak intuice ke svému závěru dojde. Známe jen výsledek.
Druhou příčinou je skutečnost, že s intuicí neumíme pracovat. Nemůžeme se totiž na ni spolehnout, pokud ji nedokážeme odlišit od jiných zdrojů, například zmíněných emocí. Pak se stane, že jednou dostaneme skvělou radu a podruhé pravý opak. Ne, intuice nelže a obvykle se ani nemýlí, to jen my nevíme, s kým máme v tu chvíli co do činění. Je-li to, obrazně řečeno, moudrý myslivec nebo čert za něj převlečený.

Asi znáte termín „emoční inteligence“. Pro někoho může být poněkud matoucí, protože nejde o chytré emoce, ale o inteligentní působení na city druhých. Vzhledem k tomu, že této role se obvykle zhostí intuice, ale i proto, že nejde jen o emoce a nejde jen o druhé, používám raději označení „intuitivní inteligence“. Pojďme se tedy podívat, co s ní všechno můžeme dokázat.