Falešné Já

Jak to tedy vypadá, ego nejen že k ničemu nepotřebujete, ale je vám naopak přítěží a škůdcem. Nejlepší by bylo zbavit se ho se vším všudy a jednou provždy ze své mysli vyhnat. Jenže to není tak docela možné. Už jsem se zmínil, že toto falešné Já je například těsně spojeno se smysly a emocemi. Jak by se vám asi dařilo bez nich? Zbavit se ho tedy zcela je asi tak rozumné, jako bojovat proti nemoci tím, že se utopíte. Ego je spojeno s tělem a s ním se můžete rozloučit až v okamžiku smrti. Mnohé pudy jsou ostatně navýsost užitečné. Představte si, jak by to dopadlo, kdybyste na zuřivé troubení automobilu reagovali místo skokem zpět na chodník zvědavým pohledem a přemítáním, co to asi může znamenat. Ega se tedy zbavit nelze. Ale je užitečné jeho moc omezit a tak nějak ho zahnat do kouta.

Není to ovšem žádný prosťáček, kterého opijete rohlíkem. Můžete si být jisti, že snese hromadu argumentů, proč byste ho měli nechat na pokoji, ba dokonce i povýšit nad vše ostatní. Vždyť je například spojeno s mnoha ctnostmi! Jenže sebevědomí je v jeho podání pýchou, spravedlnost důvodem k vendetě a pošpiněná čest se smývá krví nevinných dcer a sester. Skutečně chcete, aby vám takové monstrum říkalo, co máte dělat?

Podobné je to s emocemi. „Ty se nechceš radovat a milovat?“ otáže se vás ego. „A co emoční inteligence?“ zeptá se těch sečtělejších. Nu ano, něco na tom je. Vždyť přece o této protiváze inteligence technické se dnes často hovoří jako o nejlepším nástroji k dosažení úspěchu. Ani Dale Carnegie ve své slavné knize Jak získávat přátele a působit na lidi nemluvil o ničem jiném, i když samotný termín vznikl poměrně nedávno. Tak jak je to tedy s touto námitkou vašeho ega?

Emoční inteligence není založena na nějaké vysoké rozumové úrovni emocí. Ani to nejde. City sídlí v mnohem starší části mozku, než je jeho šedá kůra, v amygdale. Jde naopak o schopnost emoce inteligentně ovlivňovat. A protože ego to neumí, musíme původ tohoto inteligentního působení hledat někde jinde.

„Jsem tvé sebevědomí,“ namítá dále ego. „Beze mě budeš ničím a všichni tě jen využijí.“ Ve skutečnosti je to právě ono, kdo vás znovu a znovu sráží k zemi. Všechna ta „na to nemáš“, „to nedokážeš“ nebo „měj rozum“ pocházejí samozřejmě od něj. Když už vám dá pocit důležitosti, je veskrze falešný. Jde o agresivní nadřazenost, pozici vůdčího opičáka v tlupě. Možná by se vám i líbila, jenže nezapomeňte, že takové postavení je velmi vratké – konkurenti čekají na jakýkoliv projev vaší slabosti, aby vás s trůnu svrhli. Nemůžete si tak být jisti ničím a nikým.

„Já přece umím přimět lidi, aby ti šli na ruku,“ pokračuje ego. „To měl Carnegie jistě na mysli.“ Neměl. Egoistický přístup z vás neudělá přátelskou osobnost, ale manipulátora. Člověka, který jen bere. Od druhých se dožaduje malých i velkých služeb, samozřejmě za hubičku a z dobroty srdce. Sám ovšem nikomu nic zadarmo nedá. Ego se neumí vcítit do pocitů druhých a k ničemu to ostatně ani nepotřebuje. Já, jenom Já se přece zajímá o ostatní, jen pokud mu mohou posloužit.

„A to chceš být Matkou Terezou?“ vytáhne ego těžký kalibr. Většinu tím opravdu zarazí. Vždyť zpravidla netoužíte po nějakém všeobjímajícím altruismu, ale po mnoha materiálních hodnotách, hromadou peněz počínaje a konče. Je to opravdu tak, že odvrhnete-li ego, budete nadále žít v nedostatku? Samozřejmě není. Ostatně, žádná čistá nezištnost ve skutečnosti ani neexistuje. Jestliže dáte žebrákovi stovku, pak proto, že vám to udělá radost. Kdybyste přitom vůbec nic pozitivního necítili, peněženku neotevřete. Jak už víme, ego si užije, ale protihodnotu neposkytne. Duše se naopak řídí principem „já udělám radost tobě, ty uděláš radost mně“.

Povšimněte si také, že ego ani nepáruje stejné emoce. Radost mu dělá pláč druhých, nadřazenosti dosáhne vyvoláním strachu, aby něco mělo, jinému to sebere. Je proto jistě dobrou zprávou, že na city přece jenom nemá monopol. Dokud vám vládne, může to tak vypadat. Ale emoce jsou jako klávesy klavíru – kdo do nich udeří, ten rozezní struny uvnitř. Ego na ně zatím bohužel tříská od rána do večera, takže na duši se dostane málokdy. O důvod více, proč ho potlačit.

Zastavme se ještě u důležitého argumentu, a tím je láska. Jde o cit nebo ne? Když se „šíleně“ zamilujete, vyvolá to doslova emoční bouři, je to tedy jistě pádný argument. Jenže kam zařadit lásku, kterou k sobě cítí manželé, oslavující zlatou svatbu? A co láska k bližnímu, se kterým nejenže nesdílíte lože, ale někdy ani kontinent? Zdá se tedy, že se zde setkáváme se dvěma odlišnými zdroji. Na jedné straně láska živočišná, vycházející z amygdaly, což je – jak jsme si už řekli – sídlo emocí. A na straně druhé láska – agapé, jejímž původcem nemůže být nikdo jiný, než duše.

Jak vidíte, v souhrnu vás ego omezuje. A to nejen tím, že se vás jako opičí matka snaží držet stranou všeho „dobrodružství“ a poštvat proti ostatním lidem, ale zejména proto, že vás omezuje v poznání vlastních schopností a jejich využití. Ego, protože je spojeno s fyzickou stránkou bytí, vás drží v materiálních mantinelech, sešněrované fyzikálními zákony. Duše vás z tohoto sevření vysvobodí.

Přiznám se, že i já jsem byl v tomto směru skeptický. Naprogramovat si úspěch do podvědomí a nechat se jím pak řídit, taková představa mi nedělala problémy. Ale ovlivňovat něco přímo duchem, dostat se za hranice možností fyzického světa? To už je, jak se říká, jiné kafe.

Pak jsem se zúčastnil víkendu, jehož vrcholem byla chůze po žhavém uhlí. Přiznám se, že jsem se o ohnivé procházce doma ani nezmínil – předem jsem počítal s možností, že na poslední chvíli couvnu. Nakonec jsem přece jenom nezaváhal a jsem velmi rád.

Teorií, které vysvětlují, jak je fyzikálně možné přejít bosýma nohama po materiálu o teplotě nějakých 500 stupňů, je více. Nejčastěji se tvrdí, že od popálení chrání pot nebo voda na nohou nebo jejich znecitlivění. Pokud mohu říci z vlastní zkušenosti, chodidla se mi ani nepotila (a už vůbec jsem je dopředu nenamáčel), ani nebyla znecitlivěná. Docela zřetelně jsem cítil, jak se pode mnou převalují nebo rozpadají uhlíky, ale teplotu jsem kupodivu nevnímal. Ostatně, pokud správně nenaladíte ducha, fyzika vám není nic platná a můžete se klidně spálit. Ivo Janeček, který seminář vedl, to shrnul takto: „Lidská vůle je silnější než známé fyzikální zákony“.

Z celé akce jsem si mimo jiné odnesl pevné přesvědčení, že člověk je prakticky schopen dosáhnout všeho, co chce. Že omezení fyzického světa nejsou podstatná, dokáže-li se váš duch nad ně povznést. A že tedy můžete vytvářet a utvářet v rámci skutečnosti svůj vlastní svět, přizpůsobený jen a jen vašim potřebám.