úterý 14. května 2013

Jsem to já?

„Jsem to já?“ ptají se často posluchači, kteří se dovolali do rádia, když je moderátor pustí do éteru.  Stejnou otázku si kladou lidé, jestliže se dozví, že existuje něco jako ego. Obvykle o něm navíc neuslyší nic pěkného.
V mnoha knihách věnovaných osobnímu a duchovnímu rozvoji se můžete setkat s požadavkem na potlačení, ba vytěsnění ega. Nepoučený čtenář se obvykle poleká: Jakže, mám se vzdát sám sebe, stát se asketou, který bloumá někde ve vyšších duchovních sférách, zatímco zde na zemi trestá tělo bídou? Neboť – přiznejme si to – většina lidí netouží po jakémsi abstraktním osvícení nebo posmrtném ráji, zvláště když mají být vykoupeny odříkáním.  Chtějí šťastný a hojný život tady a teď.

Možná už toto první nedorozumění mnohé z vás odradí. Podívejme se proto, co je ego vlastně zač a kolik má s námi společného. Vyjděme nejdříve z toho, co je zřejmé. Tělesně jsme v podstatě o trochu lepší opice, pravda, možná poněkud kultivovanější a chytřejší. Pokud však jde o dění v naší lebce, neseme si stále sebou svoji základní výbavu, totiž pudy. Na většině z nich se moc nezměnilo: pořád ještě například sedáme zády ke zdi a čelem ke dveřím, ačkoliv už dávno nehrozí, že nám do jeskyně vpadne medvěd.

Vedle pudů však máme ještě cosi, co někdo nazývá intelektem, rozumem, jiný třeba duší. O tom, že naše mysl je pouhým projevem chemických a fyzikálních procesů v šedé kůře mozkové, uzavřených a omezených na tu kterou hlavu, si dovolím pochybovat. Ne kvůli tomu, že nepatřím mezi materialisty – i duchovně zaměřený člověk může být skeptikem – ale protože mě osobní zkušenosti přesvědčily o opaku. Ponechme teď stranou otázku, co vlastně ta duše je, jak vypadá a jaký je její rozměr. Později se k tomu ještě dostaneme. Teď se raději podívejme na soužití těchto dvou Já.

Co dělá pračlověk v nás? Řídí se svými pudy. Nejen že za každým rohem očekává medvěda, ale projevuje se i v takových zcela moderních věcech, jako jsou například akce v supermarketu. Proč si koupíte pět kilo úžasně laciných pomerančů, ačkoliv polovinu z nich pak vyhodíte do popelnice? A ke všemu se ještě nezlobíte na sebe ani na obchodníky, ale na to ovoce, že nevydrželo? Protože zažíváte stejný pocit, jako kdyby se kromaňonec vydal na lov zajíců a cestou narazil na mrtvého mamuta, ke všemu ještě úhledně naporcovaného a zabaleného. Pudy ovlivňují mnohé z našeho života, od zmíněného nakupování přes módu až po politiku.

K čemu vám tedy vlastně slouží šedá kůra mozková? Nebo si říkáte Homo Sapiens neoprávněně a zbytečně? Možná vás to překvapí, ale hlavním úkolem rozumu je vytvářet alibi. Koupila jsem si pudově krásné červené lodičky, dokonce ještě v akci? Mám z toho samozřejmě radost, ale někde v koutku mysli začínají klíčit výčitky svědomí – vždyť je tak moc nepotřebuji, jsou důležitější věci… Však to znáte. V tu chvíli ovšem nastupuje rozum a přináší zcela logické vysvětlení: lodičky si přece vezmu k těm červeným šatům, které prodávají ve vedlejším obchodě s velkou slevou, takže vlastně ušetřím dvakrát.

Mezi manažery například najdete lidi, kteří ke svému rozhodnutí potřebují sto procent informací. Pak si ho spočítají na kalkulačce a jsou přesvědčeni, že je to zcela racionální a rozumné. Nedochází jim ovšem, že se tím jaksi diskvalifikují. Dá-li se výsledek jednoznačně určit, stačí na to počítač. Mnozí lidé ovšem právě takto svůj rozum používají. A nestačí se divit, že je v úspěšnosti předhánějí – podle jejich názoru – polovzdělaní majitelé nepříliš vysokého IQ.

V těchto hlavách se duše příliš ke slovu nedostává. Jakmile se chystá promluvit, umlčí ji pudy nebo rozum. Představte si, že máte zítra zaplatit nájem, ale v peněžence se krčí osamělá stokoruna. Pračlověk vás roztřese strachem a velí k útěku, šedá kůra spustí hlasitý myšlenkový mlýn, točící se bezvýsledně dokola. V nastalém randálu nemá intuice, projev vaší duše, šanci vám něco říci. Hlučný tandem samozřejmě žádné řešení nenajde, protože se hádá mezi sebou. Vědomý rozum má ke všemu k dispozici jen velmi malou pohotovostní paměť, takže od něj raději žádné zázraky nečekejte.

Jistě už vás napadlo, že nejlepším řešením je křiknout na ty dva, aby už konečně ztichli. A není náhodou, že po egu požadujeme vlastně to to samé: aby dalo pokoj, přestalo nám řídit život a nechalo nás konečně svobodně vydechnout. To jistě nebude jen náhoda. A také samozřejmě není. Ego není nic jiného, než ona povedená dvojice, která nám neustále připomíná, co je „přirozené“ a „rozumné“.

O vynálezcích se například obecně soudí, že jde o lidi vysoce inteligentní a že je to základní předpoklad jejich úspěchu. Pouze rozumní lidé by ovšem nikdy neudělali takovou hloupost, aby někam šli jako první. Za prvé je před tím varují pudy, za druhé je to naprosto nerozumné. Člověk musí být dokonalý blázen, aby této dobře míněné rady ega nedbal. Co vám například říká jméno R. Buckminstera Fullera, vlastníka 25 patentů, autora 28 knih, člověka, který významně ovlivnil architekturu, urbanistiku, matematiku, fyziku, umění a literaturu, ale také filozofii a literaturu?  Pravděpodobně jste o něm nikdy neslyšeli, protože… inu, jeho názory a myšlenky se mnohým zdály poněkud nekonvenční. Přednost v paměti lidstva dostali konformnější kolegové. Tento přístup není žádnou novinkou. Například v Bibli se už před nějakými dvěma tisíci lety objevila tato slova: „Moudrost tohoto věku je bláznovstvím“ (1 Korintským 3:19). 

Nedávno jsem si se zájmem přečetl knihu Stephenie Meyerové „Hostitel“. Ne z toho důvodu, že jde o módní autorku, ale protože popisuje zajímavou situaci. Do mozku lidí vniknou mimozemští vetřelci, zcela ho ovládnou a původní osobnost zlikvidují – potřebují jen tělo. U hlavní hrdinky se to však tak docela nezdaří a původní vědomí úspěšně bojuje s novým nájemníkem. Nepřipomíná vám to situaci, kdy se v hlavě perou ego s duší, přičemž ten původní majitel těla má obvykle navrch? Nechci nic svádět na mimozemšťany, ale faktem je, že i my máme co do činění s dvojicí „Já“ v jedné mysli.

Kdyby vás ego jen svádělo k nepředloženému nákupnímu chování, mohli byste nad ním mávnout rukou, zvláště pokud nemáte hluboko do kapsy. Jenže právě to lidi postižené nadvládou ega obvykle trápí. O hojnosti čehokoliv si mohou nechat jen zdát. A je to také pádný důvod, proč usilovat, aby vyklidilo pozice. Nikdo přece nechce být záměrně chudý, nemocný a nešťastný.
Ale, ale, říkáte si možná, to přece nemůže být pravda, že mám v sobě takového lítého nepřítele, kterého jsem navíc dodnes považoval za sebe sama!  Není to nějaká mýlka? Proč by to ego dělalo?

Samozřejmě ne ze zlomyslnosti. Ta je mu cizí. Plní jen svůj hlavní úkol: ochránit vás před nebezpečím a zajistit tak vaše přežití. Jakmile nastane nějaká riziková situace, sáhne do zásobníků pudů, nebo – pokud tam nic vhodného nenajde – vytvoří nový vzorec. Opaříte se horkým čajem a příště už víte, že si máte dát pozor. To je samozřejmě v pořádku. Jenže pak se dostane ke slovu rozum, který má za úkol zdůvodnit, co a proč se stalo. A ten bohorovně prohlásí, že jste odjakživa byli a navždy také budete nešiky. Ejhle, nový vzorec je na světě, naprogramován do vaší mysli jako řídící software. Od této chvíle vám bude všechno padat z rukou a upevnění poličky na zeď se stane neřešitelným problémem.

Vytváření nových vzorců posilují postoje okolí. Ego je reaktivní. Nic netvoří, nic nevytyčuje, pouze reaguje na to, co se stane. Vzpomínám si, jak mě paní učitelka dávala v první třídě za vzor, pokud šlo o dokonalé provedení kotrmelce. Dlouho mi to nevydrželo. O dva roky později jsem už dokázal vytvořit jen jakési šišaté pokusy. Stačilo, že se mi jednoho dne cvik nepovedl a pedagožka (tentokrát už ovšem jiná), mě před všemi zesměšnila. Školní tělocvik se mi od té doby stal obávaným předmětem, z něhož mi naskakovala husí kůže.

Učitelé, ale i rodiče a další blízcí lidé jsou častým zdrojem nesprávných a škodlivých pohledů na sebe sama. Jsou nám autoritami, a proto jejich názory nekriticky přijímáme. Nehledejte však za tím nějakou zlomyslnost – jejich ego jim říká, že pro vás dělají to nejlepší, co mohou. S kamarádem Tondou Boháčkem, autorem skvělé „ Cesty čtyř strachů“, jsme diskutovali problém, že se nakonec ke svým dětem chováme podobně jako rodiče k nám, a jestli se s tím dá něco dělat. K čemu jsme došli? Určitě všichni děláme a také budeme dělat ve výchově chyby, ale měli bychom dát svým potomkům návod, jak se s nimi následně vypořádat. Stejně jako jsme to museli udělat – každý sám za sebe – i my.

Ego je tedy vaším nepřítelem proto, že z vás svou opičí láskou udělá nesvéprávného jedince, řídícího se pudy a používajícího rozum jen pro zdůvodňování, proč to tak musí být. A nepředstavujte si egoistu jen jako ušlápnutého chudinku. Daleko více si pod tímto termínem vybavíme lidi agresivní, dožadující se všemožných výhod a předností. Proč ne, když jim základní výbava říká, že kdo urve více masa ze společně uloveného mamuta, ten snáze přežije, a logiku tomu nelze upřít. Na první pohled pak působí sebevědomě a samostatně. Ale protože, jak už víte, ego netvoří, jsou tito lidé ve skutečnosti zcela závislí na druhých. Život je plný zdánlivých paradoxů.

Žádné komentáře:

Okomentovat