Úžasná samoobsluha

Než se pustíme do návodů, jak ego zahnat do kouta, měli bychom si říci, co místo něj. Mysl totiž – podobně jako svět kolem nás – nesnáší prázdno. Jakmile nastane, něco ho vyplní. A samozřejmě vám nemůže být jedno, co to bude. Jak říká jedno lidové rčení, mohli byste se dostat z deště pod okap a z bláta do louže. V minulém díle jsem hovořil o dualitě. Můžete si ji představit jako ten známý obrázek, na němž člověku do jednoho ucha našeptává anděl a do druhého čert. Zbavíte se egoistického ďáblíka, ale andílek bude dál tiše a skoro neslyšně špitat, jak si to navykl. Je proto třeba přepnout ho na stereo.

Nechci se teď pouštět do sáhodlouhých úvah, co to ta duše vlastně je. Názorů je ostatně na světě tolik, že by mi na to nestačil jeden život, abych je shromáždil a popsal. Omezím se proto na vlastnost, kterou považuji pro toto téma za důležitou. Duše bývá občas přirovnávána k pověstné špičce ledovce – jen kousek jí vnímáme, ale zkušenosti nás přesvědčují, že je ve skutečnosti mnohem větší, chytřejší, moudřejší a vůbec obdařená hojností. Chcete-li tedy roli duše posílit, musíte se nějak dostat k tomu, co se nachází za vesmírnou bránou.

Ten termín jsem si ze známého sci-fi filmu vypůjčil záměrně, protože o Vesmíru se často hovoří právě ve spojitosti s rozšířením možností a naplňováním hojnosti. Paní Barbel Mohr například napsala řadu knížek s návodem, jak si máte u Vesmíru objednat to, co potřebujete. Křesťané nebo i příslušníci jiných náboženství pak samozřejmě nahradí Vesmír Bohem a objednávkový servis modlitbou. Na principu to nic nemění. Čeho se nám nedostává, toho se snažíme domoci jinde. Ať tak nebo onak, klepeme na bránu, za níž zatím nejsme schopni nahlédnout.

Otázkou však je, zda tam na druhé straně opravdu stojí Bůh (nebo třeba Vesmír), připravený vyplnit nám každé (či alespoň nějaké) přání. Ne že bych existenci nějaké vyšší moci zpochybňoval, ale je to opravdu ona, kdo čeká, až se ozveme, a pak rychle běží do skladu vydolovat nějaký ten balík peněz nebo povýšení v práci? Tato otázka napadá přemýšlivé lidi při čtení následující pasáže z Bible: „Věřte, že všecko, oč v modlitbě prosíte, je vám dáno, a budete to mít.“ (Marek 11,24)

Moment, řeknete si, patříte-li k těm výše zmíněným: nemá ten výrok problém s časy? Už všechno máte a teprve to budete mít? Jak to? O chybu v překladu asi nepůjde. Co se vám tedy snaží tento text říci? Podle mého názoru sděluje, že vaše duše má k dispozici hojnost všeho, cokoliv, na co si vzpomenete. Všechno už tam v jakési pomyslné skladovací hale leží, pěkně zabalené a připravené k převzetí. Jen se zatím do tohoto hangáru nemůžete dostat. A to zřejmě proto, že používáte modlitby k Bohu (nebo objednávky vůči Vesmíru) namísto víry.

Teď se musím na chvíli zastavit, a to hned kvůli dvěma vysvětlením. Používám-li k osvětlení problémů citáty z Bible, neznamená to, že bych neuznával jiné zdroje. Ale znám ji, mám ji po ruce a vím, kde co hledat. Pravdy jsou univerzální a nesejde na tom, kdo a kde je popíše. Za druhé musím upozornit, že není víra jako víra. Zvykli jsme si většinou považovat ji za náboženský projev, ale stejně tak důležitá je její role ve smyslu obecnějším. Můžete si proto pevně stát za vírou v Boha, ale současně také věřit, že vytvoříte světový rekord v běhu nebo v pojídání švestkových knedlíků na čas.

Když tedy říkám, že klíčem je víra, nemám tím na mysli nějaké konkrétní náboženské představy, ale vaše pevné přesvědčení, že je to možné a reálné. Že jdou většinou obě podoby víry spolu ruku v ruce, je logické. Člověk, který nevěří v nic, co nás přesahuje, nemůže samozřejmě ani věřit, že by právě odtud měl něco čerpat.

Kde však to skladiště hledat? Když se mluví o Vesmíru, můžete se na něj za jasné noci podívat a porovnávat svoji velikost s jeho nekonečnem. Boha sice nespatříte, ale lidé obecně věří, že je tam „někde nahoře“. Proto jsme si zvykli dožadovat se věcí hlasitě, aby nás tam nad našimi hlavami bylo slyšet. Ale tak jako duše není nějakou částí mozku, ani ve Vesmíru nezpozorujete duchovní sílu. Chladně mlčí. Asi by to proto chtělo změnit směr pohledu.

Antický filosof Platón ve svém „podobenství o jeskyni“ popisuje lidstvo jako vězně, vnímající svět jen v podobě neurčitých stínů, které skutečnost vrhá na stěny kobky. Naše smyslové vybavení tedy dokáže interpretovat skutečnost jen zkresleně. A to nejen proto, že vnímá pouze fyzický svět, ale také z toho důvodu, že se zásadně obrací navenek. Pozorujete věci kolem sebe a děláte si „obrázek“ o světě, který vás obklopuje. Dovnitř hlavy však smysly nefungují. Uši myšlenky neslyší, oči je nevidí, hmatatelné nejsou, nevoní ani nechutnají.  Přesto nesporně existují.

Kde je tedy ten skutečný svět, mající oproti šedivým stínům jasné barvy a ostré obrysy? Nikoliv někde okolo vás, nebo v bájném Eldorádu, ale máte ho uvnitř sebe. Ve Švejkovi se sice jeden člověk dostal do blázince kvůli pevnému přesvědčení, že uvnitř zeměkoule je ještě jedna, větší než ta vrchní, ale na to nedbejte. Co je ve fyzikální realitě – stínech na stěnách – nemožné, to v „celém“ světě není problém. Do vaší hlavy se klidně vejde kompletní Vesmír se vším všudy a ještě tam možná zbude nějaké místo. Je tam také těch zbývajících devět desetin vaší duše, z níž si uvědomujete jen ten kousíček.

Je-li tedy to, co je kolem vás, jen stínem skutečnosti, jak vypadá realita? A hlavně: jak se k ní dostat? Odpověď zní, že opravdový svět se nachází ve vaší hlavě. Nástrojem pak, kterým ho dosáhnete, je tvořivost.

V Bibli se říká, že Bůh stvořil člověka k obrazu svému. Nebudete asi Nejvyššího podezírat, že má platfus, každý den se musí holit (nebo přistřihovat velebný plnovous) a když se při tom řízne, krvácí. Ani si nepomyslíte, že on je sice dokonalý, ale u nás se jaksi místy netrefil. O tělesnou podobu tedy zřejmě nepůjde. Zato máme viditelně společnou jednu důležitou vlastnost, a tou je právě tvořivost. Bůh prý stvořil tento svět, my ho zase přetváříme podle svých potřeb.

Na jedné internetové diskusi mě chtěl jistý horlivý materialista přesvědčit, že život vznikl sám od sebe. Dokazoval to zprávou, že se vědcům povedlo uměle vytvořit primitivní virus. Nedalo mi, abych se ho poněkud zlomyslně nezeptal, není-li to spíše důkaz, že život byl stvořen a my jsme v tomto ohledu horlivými žáky svého Mistra.

V materiální rovině nikoho nenapadne tvořivost popírat. Stačí se rozhlédnout kolem sebe, abychom se o tom dostatečně přesvědčili. A tak je i posuzována role mysli: samozřejmě, že se v ní tvoří obrazy budoucího, toho, co pak lidské ruce zrealizují. Sochař si představí tvar svého díla a pak vezme kladivo a dláto. V architektově mysli vznikne obraz domu, který následně stavební firma postaví. Není na tom nic iracionálního a vše funguje ke spokojenosti zastánců vědeckého pokroku. Proč tedy hledat ještě něco navíc?

Protože část věcí se realizuje jaksi sama. Stanou se, aniž byste pro to hnuli prstem, prostě najednou jsou. Toužíte třeba po nádherných botách, ale bohužel. Nejsou nejlevnější a pořád je něco důležitějšího, za co je třeba utratit peníze. Proto se ani nikomu nesvěříte, uložíte si to přání v sobě. Pak rozbalujete vánoční dárky, otevřete krabici a boty jsou tam. Poslala je vzdálená teta žijící v Londýně nebo New Yorku, se kterou jste naposledy mluvili přesně před rokem. Náhoda? Jak velká je asi pravděpodobnost, že se to stane naprosto a zcela bez příčiny a souvislostí? Nesmírně malá.

Zdá se vám ta příhoda přece jenom trochu malicherná? Inu, takových bot se přece vyrobí tisíce, tak proč by se příbuzní náhodou netrefili? Představte si tedy, že se skutečně chcete dobrat jistoty, jak to opravdu funguje, a požádáte o důkaz. „Je-li to tak, ať tedy teď třeba, třeba… tady zhasnou na chvíli světla.“ A co se nestalo: světla skutečně během chvíle potemněla a to tak dokonale, že se krajské město ocitlo na čtvrt hodiny bez proudu. Jak později oznámili v rozhlasových zprávách, příčiny výpadku nebyly zjištěny. Stále vám ještě připadá možné, že jde o náhodu? A můžete mi věřit, že jsem si tyto příhody ani nevymyslel, ani je neopsal z knih. I když musím přiznat, že ty boty byly ve skutečnosti bundou, jak uvidíte později.

Zkušenosti mě tedy vedou k tvrzení, že si skutečně sami můžete vytvořit svět, který bude vyhovovat vašim potřebám a přáním. Není to ani sen, jenž zmizí po probuzení, ani vzdušný zámek, následek to denního snění, ale ani myšlenka, kterou je třeba vlastníma rukama realizovat. Jde o přání měnící se v realitu. Jak si později povíme, svoboda „vymyslet si cokoliv“, není zdaleka neomezená. Kolem vás jsou další lidé, jejichž práva jsou nedotknutelná zrovna jako ta vaše. K cíli se nedostanete úskokem ani znásilňováním svobody druhých. Takto to prostě nefunguje. Chcete-li získat partnera či partnerku, musíte nabídnout něco ze své osobnosti, ne se ho nebo ji snažit myslí zhypnotizovat a dostat do postele. Obdařeni tvořivostí, nemusíte se domáhat zásilkové služby Vesmíru či Boha, ale nemyslete si, že tím pádem nad vámi nic není a mravní řád neexistuje. Naopak je zřejmě mnohem důležitější dozírat na jeho dodržování, než se starat o plnění každodenních přání a modliteb.