pondělí 24. června 2013

Kam patřím?


Jedním z největších nepřátel úspěchu je naše pudové nastavení. My bychom něco rádi změnili, ale hlubinné emoce to úspěšně sabotují, protože mají tisícileté zkušenosti, že lépe už pravděpodobně bylo, není-li právě teď. Zvláště silně se v tomto odmítání angažuje obava, že budeme vyloučeni z tlupy.  Náš opičí předchůdce věděl, že bez ní ho čeká smrt.

Z toho důvodu většina lidí, zcela podvědomě, volí raději umírněnost až mrňavost v cílech, než by se vyzdvihla nad okolí a upoutala na sebe nežádoucí pozornost. Nemají ve skutečnosti strach, že by se na ně v případě zbohatnutí zaměřili zloději, vyděrači a finanční úřady, jak to často říkají.  Je zde něco jiného.

Představte si, že bydlíte v ulici, kde po léta žije prakticky homogenní komunita. Všichni vaši sousedi mají podobné řadové domy, před nimi škodovky nebo mírně ojeté peugeoty. A najednou dostanete příležitost vydělat tolik peněz, že si můžete dovolit koupit váš sen – luxusní auto za nějakých pět milionů. S jakým pocitem budete přijíždět domů? Řeknu vám to: Většina z vás se bude bát, že od nynějška se stává vyvržencem, se kterým nikdo nepromluví. Že už se s vámi sousedé nezastaví na kus řeči, že vás nepozvou na grilování a na vaše pozvání si najdou nějakou výmluvu. A pomyslíte si: Stojí mi to za to?

Bohužel, takto reálná situace nevypadá. Přece jen byste asi zatnuli zuby, nasadili úsměv a tvářili se, že je všechno v pořádku. Jenže otázka „Stojí mi to za to?“ vás nenapadne v okamžiku, kdy za volantem drahého vozu vjíždíte do ulice, ale mnohem, mnohem dříve. Prakticky kdykoliv, kdy se objeví třeba i jen náznak šance, že byste si mohli vydělat něco navíc. Už od nějakých deseti tisíc. K dovršení všeho o tom vůbec nevíte – rozhoduje se hluboko v podvědomí a tam je také otázka zodpovězena, aniž by se někdo zeptal na názor vědomí.

Mluvil jsem o zákeřnosti. Ta nespočívá jen v tom, že se bojíme vyloučení z tlupy. Horší je, že společnost vytváří atmosféru, která má každého, kdo by měl snad pro strach uděláno, spolehlivě odradit. Neboť i tlupa na druhé straně ví, že čím je stejnorodější, tím rostou šance na společné přežití. Určitě jste slyšeli argument, že když vás odvrhnou neúspěšní a chudí, můžete se přece přátelit s úspěšnými a bohatými. Co vy na to? Zřejmě vás okamžitě napadne, že kamarádit se s takovými lidmi není dobré. Proč?

Protože společnost vás od dětství zásobuje moudry typu „peníze kazí lidi“ nebo „za peníze si štěstí nekoupíš“, případně „poctivou prací se nedá zbohatnout“. K tomu se přidávají média, která až na výjimky líčí bohaté jako padouchy a podvodníky. Tento neustálý tlak vede obvykle k postoji chytré Horákyně – chtěli byste být bohatí, ale tak nějak normálně. A nestýkat se s ostatními boháči, protože to jsou všichni zloději. Nakonec převáží názor, že ve vztazích nic nezískáte, ale o mnohé přijdete. Kdo by o to stál?

Často se v těchto souvislostech mluví o přátelství. Jsou ale lidé, se kterými chodíte třeba na pivo (nebo dortík se šlehačkou) skutečně kamarády a kamarádkami? Sundejte si růžové brýle pravidel tlupy a možná s překvapením zjistíte, že pro část z nich jste jen doprovod, aby v hospodě či cukrárně nemuseli sedět sami. Nebo naopak. Skutečné přátelství je totiž založeno na respektu. A ten těžko může někdo projevovat k člověku, který nikdy nic nedokázal, ničím nevyniká a žije tuctový život. Mnozí vaši „kamarádi“, o které se bojíte přijít, si vás přivlastnili a vy se v podstatě chováte jako jejich otrok. Možná to zní příkře, ale jde o holou skutečnost. Podobně jako v této anekdotě:

Tři trosečníci, kteří se zachránili na pustém ostrově, chytí zlatou rybku. Ta samozřejmě slíbí, že jim splní tři přání – každému jedno. První touží být doma a zmizí. Druhý vysloví stejné přání a také zmizí. Třetí se rozhlédne kolem a řekne: „Bez nich je tu nějak smutno. Ať jsou zase zpátky!“

Tím spíše byste si tedy měli vážit skutečných přátel, kteří vás potřebují, ale nevyužívají. A to není možné, jak už víme, bez respektu. Přátelství může uzavřít osobnost, ne ponížený služebník.

Skutečně úspěšní tedy můžete být jen tehdy, když se zbavíte strachu, že bez tlupy zahynete. Za prvé to není pravda, za druhé zcela přirozeně přejdete do komunity úspěšných a bohatých a zjistíte, že je tam spousta příjemných s respektu hodných lidí. Dokud se ale této bariéry nezbavíte, můžete o šance zakopávat třeba každý den, ale ani si jich nevšimnete. Samozřejmě vědomě, podvědomí ví…

středa 19. června 2013

Proč zrovna 21 dní?


Dostal jsem otázku, proč cesta ke změně mentální šablony trvá zrovna 21 dní (viz seminář Vizuální cesta – peníze).  Proč ne třeba třicet nebo osmnáct? Nebo je to snad nějaké magické číslo? Ne, ne, všechno je jinak. Tento požadavek vychází z dlouhodobého výzkumu prováděného na Harvardu (Shawn Achor). Hovoří o něm i Maxwell Maltz v knize Psychokybernetika. Jedná se o dobu, kterou naše mysl potřebuje k přepsání původních vzorců (drah) a jejich nahrazení novými. 

Žádná magie se tedy nekoná, jde o vědecky podložený poznatek.

Shawn Achor svá zjištění popsal v knize Výhoda štěstí:Sedm principů pozitivní psychologie, které vám dodají energii k úspěchu avýkonnosti v práci, která by měla brzy vyjít.
 

neděle 9. června 2013

Praktická aplikace: Jak se zbavit přebytečných kil


Teď přišla vhodná chvíle na praktické aplikace. Zatím jsem mluvil o úspěchu zejména v souvislosti se zlepšením hmotné situace. Vy však možná považujete za důležitější a aktuálnější jiné věci. Co třeba oblíbené téma „shazování kil“? Dá se k tomuto účelu použít Vizuální metoda? Protože v ní jde o způsob, jak stvořit sebe sama podle vlastních představ, je samozřejmě možné ji nasadit i na toho v současnosti snad největšího nepřítele vyspělého světa, jímž je obezita. Nejdříve bychom si ale měli objasnit několik důležitých faktů.

Na počátku devadesátých let se u nás proslavil jistý podvodníček, který za nemalý poplatek zasílal zaručený návod, jak zhubnout. Když adresátka otevřela dopis, našla v něm jediné slovo: „Nežer!“ V podstatě měl pravdu. Neexistuje žádný jiný způsob, jak snížit tělesnou hmotnost, než vydávat více energie, než jí přijmete (nebo naopak přijímat méně, než vydáte). Jenže to má háček, ba přímo hák.

Naše tělo, naprogramované v dávných časech, kdy hlad byl každodenní realitou, využije každé příležitosti, aby doplnilo zásoby. Jestliže se tedy nějaký čas potivě postíte či dokonce držíte hladovku, nemáte ještě ani zdaleka vyhráno. Organismus jen čeká, až přejdou špatné časy, a jakmile se pak dostanete k jídlu, doslova vás přinutí, abyste vyprázdněné zásobárny zase pěkně rychle naplnili. Jeho hlavním nástrojem je hlad. Možná jste si ani nevšimli, co všechno dovede a jak rafinovaně vás přinutí k poslušnosti.

Že se z prázdného žaludku ozývá hlasité kručení, to všichni víme. Ale všimli jste si, co dělá hlad s vaší náladou? Že jste roztěkaní, popudliví a neschopní se na něco soustředit? Inu, dříve bylo naplnění břicha tím nejdůležitějším, oč se člověk zajímal.  Nelze se tedy divit, že hladové tělo neustále otravuje a nenechá vás myslet na nic jiného. Když neuspěje s psychickým nátlakem, začne šetřit energií, takže se sotva ploužíte. Ale ani odpočinout vám nedá. S hladem neusnete, nebo jen velmi špatně – „Nelež a běž hledat potravu,“ nabádá vás organismus.

Snadno tedy pochopíme, proč si mnozí lidé vyberou, že budou raději tlustí, ale pozitivně naladění, oproti štíhlým neurotikům.  A hned se zase spřátelí s žaludkem, který se už už těší, jak na nich vyzkouší svůj další trik: Totiž že hlad utiší až dvacet minut po jídle. Což vás přinutí nacpávat se doslova k prasknutí. Pověstný „jo-jo efekt“ tedy není ničím jiným, než reakcí na vaše – alespoň podle názoru těla – nepřirozené chování. Organismus ještě nestihl zaznamenat, že už dávno neběháte celý den po lese nebo neokopáváte široširé lány.
Abyste tedy dosáhli skutečného obratu, musí být vaše přání a požadavek organismu v jednotě. Tělo nelze znásilňovat a nenechá si to také bez následků líbit. Jestliže vy říkáte „Chci zhubnout!“, ale v podvědomí máte uložen vzorec „Hlad znamená smrt“, nemůžete se divit, že je jen málo šancí na úspěch. Jediným způsobem, jak dosáhnout svého, je změnit naprogramované postoje.

Možná máte doma na zdi termostat, ovládající topení. Co dělá, když je v pokoji zima? Zapne kotel a ten hřeje tak dlouho, dokud teplota nevystoupí na nastavenou hodnotu. Co když je naopak doma příliš teplo? Termostat nedělá nic a jednoduše čeká, až se ochladí pod určenou mez. Pak teprve sepne. V případě nadváhy je to velmi podobné. Máte-li v těle správný „termostat“, jednoduše hlídá, aby hmotnost neklesla pod určenou hranici, ale jinak nedělá nic. Nemučí vás hladem, neposílá na vás nespavost a nervozitu. Vaše tělo dostává signály, že tento stav je správný a není třeba zasahovat.

Už jsem se zmínil, že změny programu „termostatu“, který je uložen v podvědomí, můžete dosáhnout pomocí Vizuální metody. Mám pro vás dokonce tři stupně – od nejlehčího až po nástroj na skutečně „zatvrzelé“ případy, kterými je zapotřebí otřást. Pojďte se s nimi blíže seznámit.

Nejjednodušší postup je ten, který jsem popsal v kapitole věnované této metodě. Zopakujme si: Najděte si klidný kout, kde vás nikdo nebude rušit. Nemělo by tam být moc světla, spíše přítmí nebo i tma. Posaďte se vzpřímeně na židli, ruce položte dlaněmi na kolena, chodidla opřete celou plochou o zem. Pusťte nahlas připravenou hudbu (ale jen tak, aby hlasitost nebyla nepříjemná a nerušila). Klidně a zhluboka dýchejte.
Pokud máte problém rychle se přenést do meditačního stavu (hladiny alfa), použijte klasické metody k jeho navození. Návodů najdete jistě spoustu, takže je zde nebudu opakovat…

Nyní si představujte, že jste už shodili přebytečné kilogramy. Jak této nově nabyté svobody využíváte? Vzpomeňte si, co je (nebo by mělo být)vaší hlavní motivací: Chcete sportovat, chodit do společnosti, líbit se partnerovi? Nepřistupujte k ní rozumem („měla bych…“, „bylo by správné…“), ale pocitově – to co opravdu chcete, po čem toužíte.  Představte si to. Bez obav, ba s pýchou se v plavkách procházíte po pláži. Vejdete se do džín, které jste nosili na střední škole. Vyběhnete do schodů bez zadýchání… Prožívejte tuto představu, až pocítíte radost a štěstí. Možná se vám to napoprvé nepodaří, ale usilujte o získání přivolání pocitu znovu a znovu. On je totiž vaší hlavní motivací.

Proč vaše usilování, jakkoliv je upřímné, nefunguje bez zobrazení, a proč obraz potřebujete doplnit emocemi, štěstím? Samotné předsevzetí zhubnout je jednoduše „tím, co bude“. Nebo co může být. Nebo na co se můžete do budoucna těšit. A tak to pěkné před vámi neustále utíká. Je přece příjemné snít o krásné budoucnosti, dokonce příjemnější, než jí skutečně dosáhnout. Vždyť pak byste už před sebou nic příjemného neměli!
Obraz je naopak „teď“. Jestliže se v něm procházíte po pláži, je vaše mysl skutečně právě tam a nikde jinde. Když křepce vybíháte do schodů, není to zítra ani pozítří, ale právě nyní. To není můj výmysl. Vědci zjistili, že pokud v představě máchnete paží nebo kopnete nohou, vaše svaly se skutečně napnou tak, jako byste ten pohyb fyzicky udělali. Kdyby ve spánku nebylo vypnuto jejich ovládání, dělali byste všechno, o čem se vám zdá: Hýbali nohama jako při běhu, mávali rukama, mluvili. Podvědomí tedy přijímá obraz jako skutečnost. Předložíte-li mu sami sebe ve štíhlém stavu, přijme to jako daný stav a přivede tělo do souladu s ním, podobně jako termostat vyrovnává teploty.

Proč k tomu ještě přidávat emoce? I na to už věda odpověděla. Někdy v šedesátých letech minulého století byla pokusným krysám zavedena do mozku sonda, která v něm po stisknutí páčky vyvolala slabým elektrickým impulsem silný pocit blaha. K překvapení výzkumníků se zvířata přestala zajímat o cokoliv jiného. Ta dlouho mačkala páčku, až zemřela hlady a vysílením. I lidé touží po něčem, co jim bude příjemné. Proto se tak těžko odstraňují všemožné závislosti: Léčba nenabízí nic, co by bylo ještě příjemnější.
Při běžně vyvolaném pocitu štěstí vám naštěstí nic podobného jako pokusným krysám nehrozí. Ale emoce dají vašemu obrazu ještě větší zdání reality, pevněji ho uloží v podvědomí a zejména vás silně motivují.

Jestliže je však vaše pozice „šťastného tlouštíka“ silně zafixována a podvědomí se zdráhá vzorec nahradit (nebo se vám nedaří ztotožnit se s realitou obrazu), můžete zkusit silnější kalibr. V tomto cvičení se vaše přání konfrontuje se současnou realitou, kterou měníte až k tomu, čeho chcete dosáhnout. Zní to obtížně, ale jde jen o další obraz, jehož navození by po krátkém tréninku nemělo být pro nikoho problémem.

Nejdříve tedy postupujte jako v předchozím cvičení a připravte mysl na vytváření obrazů. Pak si před svým vnitřním zrakem představte postavu, stojící před vámi. Jste to vy sami, tak jak dnes vypadáte – se všemi nadbytečnými kily. Přimějte váš obraz, aby svlékl šaty a znovu si ho pozorně prohlédněte. Nespěchejte, věnujte se každému detailu, každému přebytečnému převisu, faldu, neforemnosti. Pak „objevte“ na temeni jeho hlavy zip a začněte celou tu tučnou kůži rozepínat a stahovat jako neforemný skafandr. Když ji konečně shodíte, stojí proti vám štíhlá osoba.
Nato ji otočte, postavte za její záda a vstupte, prolněte do ní (nebojte se, není to nic těžkého – jednoduše si uvědomte, že ve vašich představách dokážete cokoliv, co chcete). Teď můžete v zrcadle obdivovat svoji novou postavu, nebo se o její realitě přesvědčovat hlazením celého těla. Samozřejmě pořád v obraze. Pak otevřete oči.

I toto cvičení je zapotřebí několikrát zopakovat, i když později můžete přejít do jednoduššího prvního stupně. Vaše intuice vám obvykle napoví, kdy k tomu má dojít.

Třetí stupeň je založen na očistném působení silných negativních emocí. Navodíte si stav, kdy se nejdříve budete otřásat odporem nad svojí současnou podobou a když se jí zbavíte, pocítíte naopak silný pocit svěžesti, čistoty a radosti. Tato zkušenost působí dvojnásobnou silou: Jste tlačeni negativní a taženi pozitivní vizí.

Začněte stejně jako v předchozích stupních. Máte-li tu možnost, posaďte se místo na židli raději do křesla. Prožijete-li obraz naplno, vaše tělo sebou bude házet a bolestivě se napínat. Doporučuji také vyhledat úplnou samotu, nebo počkat, až doma nikdo nebude. Ani panelákový byt není pro takové cvičení nejvhodnější, protože uvolněné emoce vás většinou přinutí plakat, křičet i řvát. Nebojte se toho však, jde o normální a potřebný jev.

Co je předmětem obrazu? Představujte si například, že se kvůli své tloušťce propadáte až na úplné dno. Obstoupila vás tlupa nenávistných agresorů. Posmívají se vám, smýkají vámi, sráží vás na zem. Jste jako balón, nemůžete se zvednout, jen se povalujete a oni do vás kopou. Jste ponížení, jak to jen jde. Cítíte, že jste dopadli až na úplné dno. Nebo upadnete mezi chrochtající vepře, kteří po vás šlapou a zatlačují vás čím dál tím hlouběji do páchnoucího hnoje. Možná se vám vybaví i jiný příběh, ale to vůbec nevadí. Důležité je, abyste nakonec dospěli k obrazu, kdy ležíte potmě ve sklepení (kobce, temné místnosti) na tvrdé, studené dlážděné podlaze: zmučení, špinaví, neschopní se pohnout, na samé hranici života.

Pak se najednou kolem objeví čistá voda. Začne omývat vaše tělo, nejdříve odplaví špínu, roztrhané šaty, pak začne rozpouštět a odnášet tuk. S ní přichází i světlo. Strop a zdi kolem vás bělají, stávají se průhlednými, až nakonec zmizí a uvolní pohled na krajinu – modrou oblohu, zelenou trávu a stromy.
Nakonec ležíte na písku v chladné vodě, čistí, štíhlí, vrací se vám pocit síly a svěžesti. Posaďte se, prohlédněte si své nové tělo, osahejte ho, laskejte kůži. Pak v obraze vstaňte, vyskočte a začněte tančit. Když se unavíte, otevřete oči.

Pokud v dalších dnech cítíte změnu ve svých postojích, není třeba cvičení opakovat. Stačí, když přejdete k dennímu praktikování prvního, nejjednoduššího stupně. Kdyby se ukázalo, že je vhodné projít jím znovu nebo ho prohloubit, nechte si odstup minimálně dva, tři týdny. Je totiž fyzicky i emočně namáhavé a časté opakování ba vám spíše ublížilo, než pomohlo.

Ani jeden z těchto postupů není žádným zázračným lékem, který stačí bez námahy spolknout a vše se rázem změní. Vyžaduje jak vaši aktivitu, tak dlouhodobé používání. Nemůžete navíc zůstat u navyklého způsobu života, který vás k obezitě přivedl. Nestačí si odbýt deset minut představ a pak se vrátit k televizi a míse koblížků. Podvědomí neumí vyjmout vaši váhu ze souvislostí a snižovat ji, zatímco vy se dál cpete a lenošíte. Fyzikální zákony nelze ošidit. Co tedy udělá? Přiměje vás, abyste změnili svůj život. Začali žít zdravě, zlepšili složení stravy, trávili volný čas pohybem. Odlišnost od přemáhání se vůlí je v tom, že nemusíte nic násilím přemáhat – změny se dostaví nepozorovaně a příjemně.
Stejně jako třeba v případě zvýšené konzumace zeleniny nejde o chuť. Mrkev chutná pořád stejně, ať jste vegetariáni nebo milovníci řízků. Jde o postoj. Ten pak změní vaše chutě. Uvedená cvičení zase vytvoří postoj, který vás potáhne ke změně životních návyků. Proto to nebude ani nepříjemné, ani omezující.

Pro ty, kteří se raději nechají vést, mám dobrou zprávu: Připravuji kurzy, v nichž můžete těmito cvičeními projít pod odborným vedením.

středa 5. června 2013

Výtah do hlubin


Tento návod pochází od Steva Pavliny, respektive od jeho manželky. Trochu jsem ho upravil a doplnil. Jeho používání mohu doporučit těm, kterým cesta „do hlubin“ trvá příliš dlouho, špatně se na ni soustředí a nakonec dostávají jen nicotné výsledky. Ale samozřejmě i všem ostatním. Použití kombinace výtahu a schodů vás totiž nenásilně dovede do nízké frekvence mozku a hlubších zákoutí mysli. Proč se sjíždí zrovna 21 pater a sestupuje po 21 stupních, to nevím, ale jak jsem si vyzkoušel, jde o ideální počet.

Pojďme si tedy ukázat, jak na to. Pohodlně se usaďte někde v křesle, ruce volně položte na područky, zavřete oči a představte si, že stojíte před výtahem. Autorka doporučuje i polohu vleže, před spaním, ale já osobně s tím mám špatnou zkušenost – usnu dříve, než dojde k tomu hlavnímu. Jste-li odolnější, nic vám samozřejmě nebrání dát před křeslem přednost posteli. V křesle navíc můžete použít hudbu, jak jsem o tom již mluvil.

Stisknete tlačítko pro přivolání výtahu, dveře se s cinknutím otevřou a vy nastoupíte. Mně se občas stane, že z kabiny nejdříve někdo vyjde. Neznámí lidé, ale i zvířata a také podivné bytosti – ptáci, kohout, ale i muž s jelení hlavou. Proč? Nevím, ale pokusím se zjistit.
Představujte si, jak se nade dveřmi mění svítící číslice, označující patra: 21, 20, 19… Přitom hluboce dýchejte. V prvním patře se výtah zastaví a dveře se s cinknutím otevřou.

Stojíte na vrcholu schodiště, které má 21 stupňů. Pomalu sestupujte dolů v rytmu dýchání: na každém schodu se nadechněte, při sestoupení vydechněte. Dole najdete pootevřené dveře, kterými vstoupíte do dlouhé chodby plné dveří. Setkáte se zde se strážcem (správcem), který vás dovede do vaší místnosti. Otevře vám dveře, rozsvítí, zavře za vámi a odejde.

Jak vaše místnost vypadá a je zařízená, to záleží zcela na vás. Může tam být cokoliv, pořádek nebo nepořádek, hromada nábytku nebo vůbec nic. Něco si sami dosadíte, něco se objeví bez ohledu na vaše přání a cosi vám tedy tímto způsobem sděluje. Chaos a hromady harampádí mohou ukazovat na podobný způsob vašeho života, stejně jako neosobní nablýskaná prázdnota.
Můj pokoj měl například od samého počátku v čele temně rudou oponu. Jak si za chvíli ukážeme, jde o velmi užitečnou pomůcku.

Hlavním úkolem této místnosti je ale setkání, či spíše setkávání s vaším vyšším Já, tedy podvědomím. Za chvíli se zde objeví, někdy možná v neočekávané podobě, ale je to vždy ono. Můžete mu klást otázky, radit se s ním, ptát se, je-li něco, co by vám chtělo říci. Pro prvních pár setkání to docela stačí. Když Já odejde, zhasněte, vyjděte z místnosti a zavřete dveře. Můžete strážci oznámit, že odcházíte. Pak absolvujete cestu zpět stejným způsobem, jakým jste se sem dostali: nejdříve vyjdete 21 schodů, přivoláte si výtah, vyjedete do 21. patra a vystoupíte. V křesle otevřete oči, v posteli můžete klidně usnout (pokud se vám to už nepodařilo dříve).

Jakmile zvládnete základ, můžete začít experimentovat. Vaše Já vám bude například nechávat vzkazy na tabuli či listu papíru. Na stěně může viset obrazovka, kde se vám promítne nějaká informace.
Dá se pracovat se symboly, které jsou v tuto chvíli konkrétními věcmi. Najdete například na stole balíček peněz, červený džbánek s nápojem lásky, objevíte čerstvě vydanou knihu s vaším jménem na obálce… Fantazii se opravdu meze nekladou – tady jde všechno. A v tom je síla celé vizuální metody. Zatímco v realitě byste možná měli problém si všechny tyto věci představit, uvnitř mysli žádné mantinely nemáte. Vždyť tento stav není daleko od snu a v tom se přece může dít ledacos. Už jste ve spánku létali?

Víme, že podvědomí je schopno realizovat vše, co si přejete – ale jen za podmínky, že v reálnost svého přání skutečně věříte. Proto také obvykle selhávají jednoduché metody typu „Stanovte si cíl a jděte za ním s plným nasazením“. Kolik lidí si třeba představí luxusní vilu nebo automobil, ale v duchu si říká: „Na to nemůžu nikdy vydělat. To prostě fyzicky nejde!“  A podvědomí si notuje s jejich hlubokým přesvědčením: „Když nejde, tak nejde. Nebudeme se honit za chimérou. Byt v paneláku a ojetá škodovka postačí.“

Když mu však ve své místnosti předložíte symboly, o jejichž aktuální realitě není třeba mít žádné pochybnosti (vždyť ten balíček peněz přece teď držíte v ruce), jednoduše je přijme za svůj úkol a jde vaše přání plnit. Je to zajímavé, ale tady „dole“ jste tak izolováni od vnějšího světa, že venku necháváte i jeho omezující pravidla. Zase mohu ukázat na podobnost se snem: V něm přece také nepochybujete, že to, co se tam děje, je skutečné, i kdyby to v realitě odporovalo vašim zkušenostem nebo fyzikálním zákonům. A právě toto otevřené přijímání všeho, odhození všech pochybností, je klíčem k přesvědčení podvědomí a změně života.

Slíbil jsem, že vám povím o zajímavé funkci opony v čele místnosti. Je to můj příspěvek k této metodě, i když musím poctivě přiznat, že se vlastně „přidala“ sama a já jen objevuji její další a další možnosti. Při několika prvních návštěvách mi Já nedovolilo za oponu nahlédnout, ale pak jsme ji začali intenzivně využívat. Když ji podvědomí poprvé odhrnulo, našel jsem za ní nízké pódium a na něm velké bílé vejce, což je věc, o které se pro její důležitost zmíním samostatně. Teď si povězme, co všechno se za oponu vejde.

Tak například stůl a židle. Když vás čeká těžké jednání, obchodní, se šéfem, úředníky a podobně, pozvěte si tyto lidi sem. Požádejte Já, aby vám je přivedlo, usaďte je u stolu a všechno s nimi proberte tak, jak chcete, aby to nakonec dopadlo. Nečekejte ovšem, že vám všechno projde podle vašich potřeb. Tito lidé jsou zde proto, aby lépe pochopili vaše argumenty, postoje a jejich příčiny. Ne aby uznali, že špatné pracovní výkony nejsou nic závažného a ten dům jste načerno postavit prostě museli. Může se vám také přihodit, že se sice pěkně shodnete, ale na něco důležitého zapomenete. Dejme tomu, že vám zde zákazník podepsal smlouvu, ale vy jste s ním neprobrali jistou důležitou vlastnost. V realitě pak právě na ní jednání ztroskotá. Připravujte se tedy na tato „stínová“ jednání stejně, jako byste už teď měli jít na skutečné.

Za oponou také můžete najít věci, po nichž toužíte. Luxusní nebo i obyčejný vůz, starožitnou komodu, letenku na Tahiti, cokoliv, co je předmětem vašeho přání. Ale jak už jsem vícekrát se zdviženým prstem upozorňoval, mějte na paměti, že většinu z toho nedostanete darem. Podvědomí přetransformuje vaše touhy v činy, což je většinou nějaká podoba práce. Koláče se samy neudělají. Opona tedy nehalí vchod do Aladinovy jeskyně, ale začátek cesty k uspokojení vaší touhy.

Pokud jsou vaše přání objemnější a do prostoru za oponou by se nevešly (například váš vysněný dům), najdete za ní dveře, kterými do něj vstoupíte. Může to opět být cokoliv: vila, vaše nová kancelář, firma, farma, zahrada… Ale také koncertní nebo divadelní sál, balkón nad zaplněným náměstím nebo vnitřek orbitální stanice. Za tímto průchodem se můžete setkat se svými „zákazníky“ (lidmi, na něž míří vaše životní poslání), jak jsem to popsal v části Vizuální metoda.

Všechny tyto scény můžete dále řetězit. Zkuste třeba ve svém domě vytvořit křeslo, sedněte si do něj, zavřete oči a představujte si, že stojíte před výtahem… Někdo by možná mohl mít obavu, že v takto vytvořeném světě zabloudí. Ale jednou musíte oči otevřít, takže nebezpečí známé ze sci-fi literatury vám nehrozí. Zato lze tímto způsobem dosáhnout prolnutí každodenní reality se světem, v němž je všechno možné, s úžasnými důsledky pro váš úspěšný život.

neděle 2. června 2013

Osobní světy


Na seanci, kterou jsem popsal v minulé části, si povšimněte ještě jedné zajímavé věci. Ani v jednom z obrazů nenajdete nějaký konkrétní způsob, jak k tomu svému „štěstí“ přijdete. Osoba vám dává obecnější rady, zástupy vám sice děkují, ale jak jste se mezi nimi ocitli, to nevíte. Ani doma vám neleží na stole kupní smlouva na zámek či byt. Vidíte a užíváte si výsledky, ale to už je vlastně konečná fáze. Nebylo by lepší a jistější zabývat se konkrétními postupy? Tedy si například představit, jak vymyslíte skvělý výrobek, prodáte ho milion kusů a zbohatnete? Nebo rovnou do všech podrobností zobrazit okamžik, kdy se na poště dozvídáte, že jste vyhráli první cenu ve sportce?

Už jsem se zde jednou zmínil, že vaše podoba vašeho světa nemůže být libovolná, protože i ostatní lidé mají své světy a přání. Přikázání milovat bližního svého je vlastně základním principem všeho dění. Vždy můžete jen to, co nepoškodí možnosti druhých. Ale jsou tu i vaše zájmy. V krátkozrakosti, bez dostatečného kontaktu s vědoucí duší, můžete prosazovat něco, co vám nakonec uškodí. Teolog Jan Heller říkával svým žákům: „Dejte si pozor, o co v modlitbě žádáte. Abyste pak nelitovali, až se to splní.“ Je například známo, že většina lidí, kteří vyhráli velké částky v loterii, dopadla špatně.

A tak se může stát, že chcete řešit nedostatek peněz, ale místo požadované výhry dostanete nabídku na lepší zaměstnání s vyšším platem. Některá přání zase fungují s ohledem na spravedlnost. Nechcete-li hnout prstem, nebudete mít žádnou vilu, i kdybyste si ji nakrásně každý den představovali. Nejde totiž o dary, ale o obchod: něco za něco. Když byl mercedes nad moje možnosti, „dostal“ jsem Octavii, jak jsem o tom psal. Později přišel i ten mercedes.
Proto není vhodné vizualizovat si konkrétní kroky a postupy. Chcete-li pohnout s nějakým problémem, je lépe zvolit postup, který používal například chemik Kekulé, o němž jsem se už také zmínil. Seance s použitím tří obrazů slouží jako rámec, nemá podobu detailního itineráře.

Je tu však otázka, jak je možné sladit všechny zájmy, když se nakonec setkáváme v jednom jediném rámci, daném naším fyzickým světem. A ten je přece založen na tvrdé konkurenci. Od virů až po podnikatele, všechno bojuje o místo na slunci a životní prostor. Jestliže tedy obchodník získá zákazníka, jiný o něj přijde. Zaměstnanec nastoupí na místo, odkud někdo zase musel odejít. Můžeme tedy v takovém prostředí vůbec mluvit o vytváření vlastního světa, který nebude v konfliktu se světy ostatních?

Pro odpověď si ani nemusíme chodit do oblasti duchovní, docela dobře na ní kupodivu odpovídá současná fyzika, zejména ta kvantová. Například o elektronech říká, že v daném okamžiku nelze přesně určit, kde se nacházejí. Proto se mluví o jejich pravděpodobné poloze. Podobné je to i s našimi osobními světy. Jsou tu a nejsou, stýkají se a nestýkají. Díky této vlastnosti se mohou prolínat, aniž by na sebe narážely.
Další důležitou vlastností je nespojitost. Čas si obvykle představujeme jako napnutý provázek, po němž se pohybuje celé lidstvo, kompletně a beze zbytku. Když pak dojde řeč na subjektivní vnímání doby, obvykle vám někdo vysvětlí, že se to jen zdá. Hodina je jako hodina, i když někdy uběhne za vteřinu a jindy se nekonečně vleče. Jenže jak vysvětlit, že když spěcháte, obvykle přijdete nebo přijedete pozdě, ale pokud vám na přesnosti nezáleží, zvládnete stejnou trasu rychleji? Odpovědí je představa času, který se skládá z bodů. Vzdálenost mezi nimi (protože i tyto body jsou zde jen pravděpodobně) je pro každého člověka a v každém okamžiku jiná.

Díky těmto vlastnostem tak může být váš fyzický svět, který ovlivňujete a budujete svým duchem, v souladu se světy ostatních, ačkoliv to na první pohled vypadá jako nemožné. Je však potřeba počítat s neurčitostí: váš úspěch se v detailech může lišit od představy.

Na druhou stranu je to jistě báječná zpráva pro všechny, kdo zatím měli pocit, že by svým úspěchem jiné o úspěch připravili.  Ta představa je kupodivu pevně zakořeněná v myslích mnoha lidí. Vezměte si třeba názor, že má-li někdo zbohatnout, jiný musí o peníze přijít. „Chudí lidé jsou na světě kvůli nenažranosti bohatých,“ zní hlas lidu. To by ovšem, pokud vyspělý svět neustále bohatne, musely méně vyvinuté země stejnou měrou zchudnout. Ba ještě více, protože počet lidí na světě neustále roste. Skutečnost je však taková, že i ten nejchudší stát je na tom dnes mnohem lépe než před nějakými sto lety.

Není to tak dávno, co jsem v rádiu slyšel názor jednoho posluchače na příčiny ekonomické krize: Zavinili ji bohatí, protože sedí na penězích. Jak si to dotyčný pán představoval, to skutečně nevím. Zřejmě v podobě komiksového strýčka Skrblíka, který všechny své zisky shromažďuje do obřího trezoru a po večerech si v nich chodí zaplavat. Za prvé má dnes většina peněz virtuální podobu, za druhé by bohatý člověk, kdyby peníze obratem neinvestoval, brzy bohatým být přestal. Jde spíše zase o projev názoru, že úspěch jednoho znamená neúspěch druhého, a že by tedy všichni měli být raději neúspěšní. Nepřipomíná vám to něco? Přesně tak, touto ideou se přece řídil komunistický režim a my jsme pak stáli fronty na toaletní papír.

Skutečnost je přesně opačná. Úspěšní lidé dávají možnost uspět dalším kolem sebe. Tomáš Baťa začínal s několika pracovníky v malé dílně, v roce 1932, kdy zemřel, jich jeho firma měla šestnáct a půl tisíce. Životní úroveň ve Zlíně byla v té době vyšší než v Praze a dělníci dostávali větší plat, než jejich francouzští nebo angličtí kolegové. Ten „bezohledný kapitalista“, jak byl někdy označován, považoval za hlavní cíl podnikání bohatství svých zaměstnanců!

Ale abych zase nelíčil svět jen jako idylické místo, je třeba přiznat, že ne všichni takto uvažují a jednají. Je tu přece ego, které chce ze společného urvat co nejvíce, využít druhé pro svůj prospěch a radovat se z bolesti ostatních. I takoví lidé mohou být navenek úspěšnými, zejména pokud jde o hmotné symboly. Na první pohled se ke všemu může zdát, že mají ve všem navrch a spravedlnost, včetně pověstných Božích mlýnů, je na ně krátká. Jen občas se stane, že někdo z nich přejede v opilosti chodce nebo zastřelí kumpána v baru a trestu se už nevyhne.
Když si ovšem představíte, jak to asi musí být příjemné nechat se ovládat egem, pochopíte, že oni už svoji odplatu dostali. Hmotný dostatek je v naší civilizaci důležitým faktorem nezávislosti. Tito lidé jsou však tak svobodní, jako by asi byl pes, vláčený na provaze neandrtálcem.

Pokud jste tedy dosud měli obavy, že se svým úspěchem přiřadíte po bok těmto zbohatlíkům, pak vězte, že nenecháte-li si diktovat egem, je všechno v naprostém pořádku. Naopak, svým úspěchem pomáháte k úspěchu druhým, svým příkladem jim ukazujete cestu a posilujete jejich víru. Konec konců i na charitu mohou přispívat jen majetní, chudí se často nepostarají ani sami o sebe.