Jedním z největších nepřátel úspěchu je naše pudové
nastavení. My bychom něco rádi změnili, ale hlubinné emoce to úspěšně sabotují,
protože mají tisícileté zkušenosti, že lépe už pravděpodobně bylo, není-li
právě teď. Zvláště silně se v tomto odmítání angažuje obava, že budeme
vyloučeni z tlupy. Náš opičí předchůdce
věděl, že bez ní ho čeká smrt.
Z toho důvodu většina lidí, zcela podvědomě, volí
raději umírněnost až mrňavost v cílech, než by se vyzdvihla nad okolí a
upoutala na sebe nežádoucí pozornost. Nemají ve skutečnosti strach, že by se na
ně v případě zbohatnutí zaměřili zloději, vyděrači a finanční úřady, jak
to často říkají. Je zde něco jiného.
Představte si, že bydlíte v ulici, kde po léta žije
prakticky homogenní komunita. Všichni vaši sousedi mají podobné řadové domy,
před nimi škodovky nebo mírně ojeté peugeoty. A najednou dostanete příležitost
vydělat tolik peněz, že si můžete dovolit koupit váš sen – luxusní auto za
nějakých pět milionů. S jakým pocitem budete přijíždět domů? Řeknu vám to:
Většina z vás se bude bát, že od nynějška se stává vyvržencem, se kterým
nikdo nepromluví. Že už se s vámi sousedé nezastaví na kus řeči, že vás
nepozvou na grilování a na vaše pozvání si najdou nějakou výmluvu. A pomyslíte
si: Stojí mi to za to?
Bohužel, takto reálná situace nevypadá. Přece jen byste
asi zatnuli zuby, nasadili úsměv a tvářili se, že je všechno v pořádku.
Jenže otázka „Stojí mi to za to?“ vás nenapadne v okamžiku, kdy za
volantem drahého vozu vjíždíte do ulice, ale mnohem, mnohem dříve. Prakticky
kdykoliv, kdy se objeví třeba i jen náznak šance, že byste si mohli vydělat
něco navíc. Už od nějakých deseti tisíc. K dovršení všeho o tom vůbec
nevíte – rozhoduje se hluboko v podvědomí a tam je také otázka
zodpovězena, aniž by se někdo zeptal na názor vědomí.
Mluvil jsem o zákeřnosti. Ta nespočívá jen v tom, že
se bojíme vyloučení z tlupy. Horší je, že společnost vytváří atmosféru,
která má každého, kdo by měl snad pro strach uděláno, spolehlivě odradit. Neboť
i tlupa na druhé straně ví, že čím je stejnorodější, tím rostou šance na společné
přežití. Určitě jste slyšeli argument, že když vás odvrhnou neúspěšní a chudí,
můžete se přece přátelit s úspěšnými a bohatými. Co vy na to? Zřejmě vás
okamžitě napadne, že kamarádit se s takovými lidmi není dobré. Proč?
Protože společnost vás od dětství zásobuje moudry typu „peníze
kazí lidi“ nebo „za peníze si štěstí nekoupíš“, případně „poctivou prací se
nedá zbohatnout“. K tomu se přidávají média, která až na výjimky líčí bohaté
jako padouchy a podvodníky. Tento neustálý tlak vede obvykle k postoji chytré
Horákyně – chtěli byste být bohatí, ale tak nějak normálně. A nestýkat se s ostatními
boháči, protože to jsou všichni zloději. Nakonec převáží názor, že ve vztazích nic
nezískáte, ale o mnohé přijdete. Kdo by o to stál?
Tři trosečníci, kteří se zachránili na pustém ostrově,
chytí zlatou rybku. Ta samozřejmě slíbí, že jim splní tři přání – každému jedno.
První touží být doma a zmizí. Druhý vysloví stejné přání a také zmizí. Třetí se
rozhlédne kolem a řekne: „Bez nich je tu nějak smutno. Ať jsou zase zpátky!“
Tím spíše byste si tedy měli vážit skutečných přátel,
kteří vás potřebují, ale nevyužívají. A to není možné, jak už víme, bez
respektu. Přátelství může uzavřít osobnost, ne ponížený služebník.
Skutečně úspěšní tedy můžete být jen tehdy, když se
zbavíte strachu, že bez tlupy zahynete. Za prvé to není pravda, za druhé zcela
přirozeně přejdete do komunity úspěšných a bohatých a zjistíte, že je tam
spousta příjemných s respektu hodných lidí. Dokud se ale této bariéry
nezbavíte, můžete o šance zakopávat třeba každý den, ale ani si jich
nevšimnete. Samozřejmě vědomě, podvědomí ví…
Žádné komentáře:
Okomentovat