Už jsem se zde jednou zmínil, že vaše podoba vašeho světa
nemůže být libovolná, protože i ostatní lidé mají své světy a přání. Přikázání
milovat bližního svého je vlastně základním principem všeho dění. Vždy můžete
jen to, co nepoškodí možnosti druhých. Ale jsou tu i vaše zájmy. V
krátkozrakosti, bez dostatečného kontaktu s vědoucí duší, můžete prosazovat
něco, co vám nakonec uškodí. Teolog Jan Heller říkával svým žákům: „Dejte si
pozor, o co v modlitbě žádáte. Abyste pak nelitovali, až se to splní.“ Je
například známo, že většina lidí, kteří vyhráli velké částky v loterii, dopadla
špatně.
A tak se může stát, že chcete řešit nedostatek peněz, ale
místo požadované výhry dostanete nabídku na lepší zaměstnání s vyšším platem.
Některá přání zase fungují s ohledem na spravedlnost. Nechcete-li hnout prstem,
nebudete mít žádnou vilu, i kdybyste si ji nakrásně každý den představovali.
Nejde totiž o dary, ale o obchod: něco za něco. Když byl mercedes nad moje
možnosti, „dostal“ jsem Octavii, jak jsem o tom psal. Později přišel i ten
mercedes.
Proto není vhodné vizualizovat si konkrétní kroky a postupy.
Chcete-li pohnout s nějakým problémem, je lépe zvolit postup, který používal
například chemik Kekulé, o němž jsem se už také zmínil. Seance s použitím tří
obrazů slouží jako rámec, nemá podobu detailního itineráře.
Je tu však otázka, jak je možné sladit všechny zájmy,
když se nakonec setkáváme v jednom jediném rámci, daném naším fyzickým světem.
A ten je přece založen na tvrdé konkurenci. Od virů až po podnikatele, všechno
bojuje o místo na slunci a životní prostor. Jestliže tedy obchodník získá zákazníka,
jiný o něj přijde. Zaměstnanec nastoupí na místo, odkud někdo zase musel
odejít. Můžeme tedy v takovém prostředí vůbec mluvit o vytváření vlastního
světa, který nebude v konfliktu se světy ostatních?
Pro odpověď si ani nemusíme chodit do oblasti duchovní,
docela dobře na ní kupodivu odpovídá současná fyzika, zejména ta kvantová.
Například o elektronech říká, že v daném okamžiku nelze přesně určit, kde se
nacházejí. Proto se mluví o jejich pravděpodobné poloze. Podobné je to i s
našimi osobními světy. Jsou tu a nejsou, stýkají se a nestýkají. Díky této
vlastnosti se mohou prolínat, aniž by na sebe narážely.
Další důležitou vlastností je nespojitost. Čas si obvykle
představujeme jako napnutý provázek, po němž se pohybuje celé lidstvo,
kompletně a beze zbytku. Když pak dojde řeč na subjektivní vnímání doby,
obvykle vám někdo vysvětlí, že se to jen zdá. Hodina je jako hodina, i když
někdy uběhne za vteřinu a jindy se nekonečně vleče. Jenže jak vysvětlit, že
když spěcháte, obvykle přijdete nebo přijedete pozdě, ale pokud vám na
přesnosti nezáleží, zvládnete stejnou trasu rychleji? Odpovědí je představa
času, který se skládá z bodů. Vzdálenost mezi nimi (protože i tyto body jsou
zde jen pravděpodobně) je pro každého člověka a v každém okamžiku jiná.
Díky těmto vlastnostem tak může být váš fyzický svět,
který ovlivňujete a budujete svým duchem, v souladu se světy ostatních, ačkoliv
to na první pohled vypadá jako nemožné. Je však potřeba počítat s neurčitostí:
váš úspěch se v detailech může lišit od představy.
Na druhou stranu je to jistě báječná zpráva pro všechny,
kdo zatím měli pocit, že by svým úspěchem jiné o úspěch připravili. Ta představa je kupodivu pevně zakořeněná v
myslích mnoha lidí. Vezměte si třeba názor, že má-li někdo zbohatnout, jiný
musí o peníze přijít. „Chudí lidé jsou na světě kvůli nenažranosti bohatých,“
zní hlas lidu. To by ovšem, pokud vyspělý svět neustále bohatne, musely méně
vyvinuté země stejnou měrou zchudnout. Ba ještě více, protože počet lidí na
světě neustále roste. Skutečnost je však taková, že i ten nejchudší stát je na
tom dnes mnohem lépe než před nějakými sto lety.
Není to tak dávno, co jsem v rádiu slyšel názor jednoho
posluchače na příčiny ekonomické krize: Zavinili ji bohatí, protože sedí na
penězích. Jak si to dotyčný pán představoval, to skutečně nevím. Zřejmě v
podobě komiksového strýčka Skrblíka, který všechny své zisky shromažďuje do
obřího trezoru a po večerech si v nich chodí zaplavat. Za prvé má dnes většina
peněz virtuální podobu, za druhé by bohatý člověk, kdyby peníze obratem
neinvestoval, brzy bohatým být přestal. Jde spíše zase o projev názoru, že
úspěch jednoho znamená neúspěch druhého, a že by tedy všichni měli být raději
neúspěšní. Nepřipomíná vám to něco? Přesně tak, touto ideou se přece řídil
komunistický režim a my jsme pak stáli fronty na toaletní papír.
Skutečnost je přesně opačná. Úspěšní lidé dávají možnost
uspět dalším kolem sebe. Tomáš Baťa začínal s několika pracovníky v malé dílně,
v roce 1932, kdy zemřel, jich jeho firma měla šestnáct a půl tisíce. Životní
úroveň ve Zlíně byla v té době vyšší než v Praze a dělníci dostávali větší
plat, než jejich francouzští nebo angličtí kolegové. Ten „bezohledný
kapitalista“, jak byl někdy označován, považoval za hlavní cíl podnikání
bohatství svých zaměstnanců!
Ale abych zase nelíčil svět jen jako idylické místo, je
třeba přiznat, že ne všichni takto uvažují a jednají. Je tu přece ego, které
chce ze společného urvat co nejvíce, využít druhé pro svůj prospěch a radovat
se z bolesti ostatních. I takoví lidé mohou být navenek úspěšnými, zejména
pokud jde o hmotné symboly. Na první pohled se ke všemu může zdát, že mají ve
všem navrch a spravedlnost, včetně pověstných Božích mlýnů, je na ně krátká.
Jen občas se stane, že někdo z nich přejede v opilosti chodce nebo zastřelí
kumpána v baru a trestu se už nevyhne.
Když si ovšem představíte, jak to asi musí být příjemné
nechat se ovládat egem, pochopíte, že oni už svoji odplatu dostali. Hmotný
dostatek je v naší civilizaci důležitým faktorem nezávislosti. Tito lidé jsou
však tak svobodní, jako by asi byl pes, vláčený na provaze neandrtálcem.
Pokud jste tedy dosud měli obavy, že se svým úspěchem
přiřadíte po bok těmto zbohatlíkům, pak vězte, že nenecháte-li si diktovat
egem, je všechno v naprostém pořádku. Naopak, svým úspěchem pomáháte k úspěchu
druhým, svým příkladem jim ukazujete cestu a posilujete jejich víru. Konec
konců i na charitu mohou přispívat jen majetní, chudí se často nepostarají ani
sami o sebe.
Žádné komentáře:
Okomentovat