pondělí 26. srpna 2013

Jenom placebo


„Vždyť je to jen placebo,“ říkají lidé, kteří se považují za racionálně myslící. „Víra tvá tě uzdravila,“ dodávají posměšně. Mnozí Descartovi následovníci ovšem nepopírají, že mozek může tímto způsobem fungovat. Jen se jim to zkrátka nelíbí. A tak mluví o náhodě, neopakovatelnosti, neměřitelnosti. V době, kdy „jejich“ fyzika v kvantové podobě boří všechny jistoty.

V oblasti medicíny může víru v mnoha případech nahradit chemie, i když jistě nejde o substituci ideální. Ale co třeba v oblasti životního a pracovního úspěchu? Co nám nabízí racionální přístup k světu?

Tak třeba time management. Téma, o které byly už napsány tisíce knih. Přesto nějakých osmdesát až devadesát procent lidí svůj čas nezvládá. Co jim doporučí racionalista? Tvrdou disciplínu a silnou vůli. Bez ohledu na to, že takové nakládání s časem je proti lidské přirozenosti. Takže si pak můžete vybrat: Být neustále stresovaní z hromadících se restů, nebo se na druhé straně stresovat nepřirozeným chováním.  

Podobné je to s pracovními či životními cíli. V podání racionálních jedinců jde o jednoduchou rovnici. Čím silnější vůle, tím větší úspěch. Mám podezření, že lidé, kteří svých cílů dosáhnou tímto způsobem, se z nich pak nijak neradují. Pro ně je totiž důležitější, že podali důkaz, jak silnou vůli mají. Takový sportovní výkon, dalo by se říci.  

V přísně racionálním pojetí je tedy svět otevřen dokořán supermužům a superženám. Nezdá se mi, že by se tím stal demokratičtějším. A to nemluvím o poznatku, že co přebývá na vůli, schází obvykle v oblasti emocí. Ideálem racionalistů je tedy v podstatě robot.

Zde je zřejmě vysvětlení, proč jsou často a hodně slyšet, jak bohorovně odsuzují vše, co je založeno na víře. A nemusí jít ani o transcendentno, stačí věřit, že v mysli jsou silnější nástroje, než je vůle. Jak se zdá, všechny ostatní považují za měkkýše, neschopné si poručit. Proto se prý uchylují k placebu, berličce. Inu, nemohu si pomoci. Mně se ten jejich "racionální" svět ani za mák nelíbí…

pátek 2. srpna 2013

Záhada tří tisícovek


Možná je to překvapivé, ale autorem těchto myšlenek jsem i nejsem já. Pocházejí totiž od mého podvědomí a mě nezbývá, než žasnout. Požádal jsem ho nedávno o nějaké tři poučky týkající se peněz. Sešli jsme se v mé místnosti (jak na to, se dočtete zde) a mohu říci, že mi jeho lekce v některých věcech dokořán otevřela oči.

Nejdříve mě požádal, abych vyslovil sumu, kterou bych měl rád jako měsíční příjem. Nazdařbůh jsem prohlásil, že deset milionů by bylo tak akorát. Současně se mi ale sevřel žaludek. „Nelíbí se mu to, že?“ zeptal se (mám pocit, že bych o něm neměl mluvit ve středním rodě).

Přiznal jsem, že částka je asi moc velká na to, aby mi připadala jako reálná. „Jak velká hromada je milion?“ ptal se mě dále. Pokrčil jsem rameny. „Asi velká.“

Podvědomí mi podal (já vím, zní to divně, ale budu o něm přece jen mluvit v mužském rodě) balíček tisícovek. „To je sto tisíc,“ řekl. Paklík neměl na výšku více než centimetr. Poskládal jsem jich deset na sebe a na stole byl milion. Nic moc. Žádná velká hromada.

Pak jsem dostal za úkol nahromadit na desce těch milionů deset. Podvědomí mi podával balíčky, které vytahoval odněkud z kapsy. „Dokážeš je všechny vzít do náručí?“. Šlo to docela snadno. Přitiskl jsem miliony k sobě a cítil, jak hřejí.

„První poučení zní,“ řekl mi podvědomí, „že obava zveličuje. Deset milionů není vůbec moc. Kdyby sis přál dvacet milionů, poskládal bych ti je ve dvoutisícovkách – a zase bys je lehce sevřel v náručí. Své přání si proto vždy představ jako ve skutečnosti, nedovol, aby ho poměřoval strach.“

Pak z jednoho balíčku vyndal tisícikorunovou bankovku a podal mi ji. „Kdyby byla tvá poslední,“ zeptal se, „dal bys ji někomu?“ Odpověděl jsem, že asi ne.
„A kdyby ji potřeboval víc než ty, hodně nutně?“
Řekl jsem, že by asi záleželo na okolnostech, jak by na tom byl on a jak bych na tom byl já.

Podvědomí vzal bankovku z mé ruky a přetrhl ji napůl. „Poučení číslo dvě zní,“ řekl, „že peníze můžeš vždycky rozdělit. Ne samozřejmě tak, jako jsem to udělal já. Tisícovku rozměníš na dvě pětistovky a jednu z nich můžeš někomu dát. Zbyde ti sice méně, ale zbyde. I dvoukorunu můžeš rozdělit.“

Pak položil další bankovku na stůl a zeptal se: „Kolik je tisíc krát tisíc?“ Odpověděl jsem, že milion. Položil tedy křížem přes první tisícovku druhou. „To je milion. A kolik dostaneš, když ho vynásobíš dalším tisícem?“
„Miliardu,“ řekl jsem.
Podvědomí položil napříč přes dvě bankovky třetí. „Tak tady máš miliardu. Stačí na to překřížit tři tisíce.“
„A poučení?“ zeptal jsem se.
„Přemýšlej o tom,“ pokynul mi podvědomí a odešel.
A tak o tom přemýšlím. Nenapadá vás něco?