„Vždyť je to jen placebo,“ říkají lidé, kteří se považují
za racionálně myslící. „Víra tvá tě uzdravila,“ dodávají posměšně. Mnozí Descartovi
následovníci ovšem nepopírají, že mozek může tímto způsobem fungovat. Jen se
jim to zkrátka nelíbí. A tak mluví o náhodě, neopakovatelnosti, neměřitelnosti.
V době, kdy „jejich“ fyzika v kvantové podobě boří všechny jistoty.
V oblasti medicíny může víru v mnoha případech
nahradit chemie, i když jistě nejde o substituci ideální. Ale co třeba v oblasti
životního a pracovního úspěchu? Co nám nabízí racionální přístup k světu?
Tak třeba time management. Téma, o které byly už napsány
tisíce knih. Přesto nějakých osmdesát až devadesát procent lidí svůj čas
nezvládá. Co jim doporučí racionalista? Tvrdou disciplínu a silnou vůli. Bez
ohledu na to, že takové nakládání s časem je proti lidské přirozenosti. Takže
si pak můžete vybrat: Být neustále stresovaní z hromadících se restů, nebo
se na druhé straně stresovat nepřirozeným chováním.
Podobné je to s pracovními či životními cíli. V podání
racionálních jedinců jde o jednoduchou rovnici. Čím silnější vůle, tím větší
úspěch. Mám podezření, že lidé, kteří svých cílů dosáhnou tímto způsobem, se z nich
pak nijak neradují. Pro ně je totiž důležitější, že podali důkaz, jak silnou
vůli mají. Takový sportovní výkon, dalo by se říci.
V přísně racionálním pojetí je tedy svět otevřen
dokořán supermužům a superženám. Nezdá se mi, že by se tím stal
demokratičtějším. A to nemluvím o poznatku, že co přebývá na vůli, schází
obvykle v oblasti emocí. Ideálem racionalistů je tedy v podstatě robot.
Zde je zřejmě vysvětlení, proč jsou často a hodně slyšet,
jak bohorovně odsuzují vše, co je založeno na víře. A nemusí jít ani o transcendentno,
stačí věřit, že v mysli jsou silnější nástroje, než je vůle. Jak se zdá,
všechny ostatní považují za měkkýše, neschopné si poručit. Proto se prý uchylují
k placebu, berličce. Inu, nemohu si pomoci. Mně se ten jejich "racionální" svět ani za
mák nelíbí…