Kdo má právo na úspěch?

Nedávno na internetu vzplanula vášnivá debata o programech, které (za nemalé peníze) slibují svým držitelům úspěch. Vlastně to začalo už Milionovým impériem Davida Kirše, ale teprve s příchodem Jiřího Vokáče Čmolíka se rozpoutal ten správný halas. Do bitky jsou na obou stranách zatahovány další známé i méně známé osobnosti, takže to pomalu vypadá, že nejde o nic menšího, než o patent na správné nástroje, jimi je možno úspěch podnítit nebo dokonce zaručit.

Nechci se vyjadřovat k jednotlivým jménům, není ostatně problém si na internetu najít vše potřebné. Zcela jistě narazíte na obdivovatele i nesmiřitelné kritiky. U výhrad některých lidí, kteří se považují nebo jsou považováni za odborníky, mám zase pocit, že si přihřívají polívčičku konkurenčního boje. Budiž jim to přáno.

Pro mě je daleko zajímavější, že tento spor se kromě jiného vede i o lidskou individualitu. Jednak je podle některých radikálních diskutérů člověk jednou provždy geneticky naprogramován a pokoušet se o změnu je jen plýtváním časem. Proč tedy nezrušíme školy a nápravné ústavy? Proč všechny, kdo překročí zákon, rovnou nezavřeme navždy, když polepšení není (z vůle genů) v jejich moci?

To jsou samozřejmě představy extrémní. Daleko více zastánců klade požadavek, aby změny v mysli byly potvrzeny klasickými klinickými metodami (včetně porovnání s placebem). Přitom ani „tradiční“ psychologové by s něčím podobným neuspěli. Buď totiž přiznáme člověku právo být po duševní stránce jedinečným, nebo budeme mít statisticky ověřenou účinnost. Obojí najednou opravdu nejde.

Umírněnější křídlo, které možnost změny přece jen uznává, se tak ovšem dostává do úzkých. Na jedné straně připouští, že člověk není otrokem genetického nastavení a osudu a že se může stát z outsidera úspěšným, na druhé straně však své tvrzení také nemůže „vědeckými“ metodami dokázat. Východiskem je učení, že někdo to holt v sobě má (zřejmě od přírody) a někdo ne. Změní se ten, kdo na základě predispozice dokáže zapnout svoji silnou vůli, zatnout zuby a v potu tváře dosáhnout svých cílů. Ostatní mají smůlu.

Chápu, že lidé, kterým se to takto povedlo, si na podobném postupu zakládají. Jde přece o důkaz jejich schopností, povyšujících je nad ostatní. Poučka této „školy“ totiž říká, že úspěchu dosáhne jen nepatrné procento. Když se podívám na nástroje, které k tomu mají být použity (odříkání, silná vůle, intenzivní vzdělávání a sebevzdělávání), ani se té skepsi nedivím. To skutečně není pro každého.

Důkazů, že člověk se může proměnit železnou vůli, je asi zhruba stejně, jako potvrzení, že to jde i bez ní. Pes je zakopán někde jinde. Zatímco v prvním případě se obvykle zmiňují úspěšní, ve druhé ti, na něž postup nefungoval. Vzniká tak optický klam. Připočtěme k tomu ještě silně zažitou pověru, že úspěch je třeba vydřít a cesta k němu musí být hodně nepříjemná, a máme tu důvod opovržení vůči metodám, které bývají házeny do jednoho pytle s označením „ezoterika“.

Přitom v základním provedení stojí tyto nástroje na zcela racionálním základě. Že myslíme a jednáme na základě nějakých mentálních programů, to potvrzuje existence škol. Kdyby tomu tak nebylo, mohli bychom zavřít školy a zrušit rodiny. Při sebemenších úkonech bychom museli začínat úplně od začátku. Nikdy bychom se nenaučili jezdit na kole, řídit automobil, jíst příborem nebo zavazovat tkaničky.

Že jde toto nastavení změnit, dokládají případy mnohem většího počtu lidí, než těch, kteří zatnuli zuby a uspěli. A i u nich se konec konců nedá říci, že se jejich mentální šablony nezměnily.

Že tyto změny trvají po určitou dobu, je vědecky potvrzeno. Má to zase svoji logiku. Kdybyste mohli tak zásadní postoje měnit ze dne na den, váš život by se stal jedním sebezničujícím chaosem. Že je to zrovna 21 dní, o ničem nevypovídá. Nejde o žádné magické číslo. Na Marsu by šlo jistě o dobu jinou.

A že je ke změně zapotřebí představivosti? S touto poučkou už dnes běžně pracují sportovní trenéři a asi by nevěřícně kroutili hlavou, kdyby jim někdo oznámil, že se jedná o nástroj šarlatánů.

Nikoho však neobhajuji ani neodsuzuji. Někdo spojí tyto poznatky bez ladu a skladu, jiný jim dá řád, který nefunguje. Možná se najdou i lidé, kteří chtějí jen vydělat, stejně jako prodejci předražených hrnců. Přes to všechno považuji přístup, založený na změně mentálních programů, za lepší. Je totiž demokratický. Na úspěch může dosáhnout téměř každý.