Tři poznání - část první

Napište a natočte si příběh svého života

Ráno vypravíte děti do školy a pak chvátáte, abyste se včas dostali do práce. Tam osm hodin snášíte nafoukané vedoucí, neochotu kolegů a kolegyň, prázdné řeči na poradách nebo na šatnách. Odpoledne je třeba ledacos zařídit, pak se postarat o večeři. V televizi běží zprávy, politické aféry, války, povodně. Když se konečně dostanete k nové knížce, kterou vám někdo vřele doporučil, po třech stránkách zjistíte, že je to neskutečná nuda.

Často si říkáte, že takhle jste si svůj život nepředstavovali. Když vám přátelé na věčné stížnosti odseknou, ať s tím tedy něco uděláte, jen se kysele usmějete. Dobře víte, že to nejde. Jiná práce není, děti potřebují peníze, platíte hypotéku a půjčku na auto. Možná si v takových okamžicích s trpkostí uvědomíte, jak málo o sobě rozhodujete vy sami. Váš život běží podle scénáře, do něhož nemáte co mluvit.

A ono to tak skutečně je. Film života, který prožíváte, se podobá televiznímu seriálu. Role jsou přiděleny a další díly doplňujete tak, aby navazovaly na už odvysílané. Ze služebné a lokaje se nemůžete stát pánem zámku, protože to by přece nebylo logické. Divák by podobný dějový přemet nepochopil.

Ujasněme si ale dvě věci: Kdo je zde režisérem a kdo divákem? I když si zřejmě připadáte jako člověk, jenž sedí před obrazovkou, ve skutečnosti máte na starosti režii. A těmi, které nechcete zklamat a jste ochotni se jim podbízet, jsou lidé kolem vás. Daleko nejdůležitější je ale scénář. Jím se řídíte a jeho se neodvážíte nedržet. Proč? Protože jiný nemáte.

Už jste jistě četli o lidech, kteří „přišli ke štěstí“. Najednou se mají víc než dobře a hlavně všude vykládají, jak mohou dělat jen to, co je baví. „Kdyby mě někdo nabídl lepší práci, nebo investoval do mého podnikání, to bych se změnou neváhal ani minutu,“ říkáte si. „Ale takhle?“ Jenže nic takového se nestane a ani stát nemůže. Nemáte to ve scénáři.

První poznání tedy říká, že jste nejen režisérem svého života, ale že máte také právo změnit scénář. On totiž vůbec není váš. Začali ho psát vaši rodiče, učitelé i kamarádi, pokračovali v tom partneři, děti, nadřízení v práci, vaši sousedé, úředníci v hypotéční bance a spousta dalších lidí. Vy pak jen poslušně realizujete, co si oni představují jako dobrý příběh ze života průměrného občana.

Scénář můžete změnit, pokud pochopíte, že postavy a věci v něm nejsou navzájem nijak pevně provázány. Obvykle totiž říkáte, že to nejde, protože…  A popíšete neúprosné fungování zákona příčiny a důsledku. Jestliže dám výpověď, nenajdu jinou práci. Když nezaplatím hypotéku, přijdeme o dům. Jestliže mě povýší, kolegové to budou chápat jako nespravedlnost. Když zbohatnu, někdo musí zchudnout. A tak dále. Tyto pravdy se zdají být pevné jako betonová zeď.

Jenže ve skutečnosti jsou vazby mezi tím, co uděláte, a jak se to projeví u druhých, velmi volné. Ke stejnému výsledku se dá dojít mnoha cestami a také se mnoha cestami může dojít k mnoha výsledkům. Vaše „Když udělám to, nevyhnutelně musí přijít toto“ zkrátka není pravda. To jen předčítáte ze scénáře, který jste sami nenapsali.

Pusťte se tedy do přípravy nového. Bylo by ovšem hloupé jen tak zpřeházet postavy a děje a čekat, co se z toho vyvine. Povšimněte si, že vám neříkám, abyste hned teď postavili svůj život na hlavu. Ne, teď hned začněte psát jeho nový příběh.

V první řadě si položte otázku, co je v něm vlastně nemožné. Jistě, pokud nechcete vytvořit nějaké absurdní drama, je třeba se držet základní logiky. Ale jinak? Může hrdina toho filmu závratně zbohatnout? Může získat partnera či partnerku svých snů? Může se stát slavným hercem, spisovatelem nebo investorem? Nejenže může, ale dokonce musí! Jinak by seriál nebyl divácky zajímavý a nestal by se hitem. A vy ho přece, i když jste si v něm vyhradili hlavní roli, neděláte jen pro sebe.

Začněte tedy s tím, co musí mít každý scénář nejdříve: s cílem. Je sice pravdou, že v některých seriálech ani sami autoři předem nevědí, jak to dopadne, ale vy si to řekněte hned na začátku. Vezmou se? Zbohatne hrdina? Koupí si zámek na Loiře? A kdy se to stane? Když máte v tomhle jasno, bude se vám daleko lépe pracovat na osnově příběhu.

Ta je také důležitá. S osnovou dokážete svůj příběh logicky budovat a rozvíjet. Jinak nevíte, co bude zítra. A co se stane? Odložíte všechno na později, nejlépe na poslední měsíc nebo týden, kdy to má všechno nastat. Jenže ten ztracený čas už nemůžete dohonit, i kdyby se měly dít zázraky.

Kostra příběhu, jeho osnova, vám tedy říká, co je kdy zapotřebí udělat, aby zápletka vyvíjela ke zdárnému konci. Celý příběh máte před sebou jako na dlani. Jestliže děj dlouhý dejme tomu pět let těžko přehlédnete od začátku do konce, v osnově je celý před očima.

A kostru pak vyplníte jednotlivými epizodami, díly. Musí na sebe logicky navazovat, směřovat k cíli, který jste si určili. Jak dlouhé časové období mají vyjadřovat? Jaké chcete, ale po dnech to určitě nestihnete. Zkuste každý příběh vytvářet po dobu jednoho týdne. Tedy napsat scénář a díl „natočit“. Vůbec nejlepší jsou tři týdny, tedy 21 dní, ale to doporučuji už zkušenějším režisérům svého života, kteří už mají pár dílů za sebou.

Úskalím vašeho „filmu o životě“ a první velkou překážkou je vlastnost, kterou bych nazval počáteční nesynchronnost. Ačkoliv jde o váš děj, o váš život a váš cíl, v jeho první části (a to může trvat měsíc i třeba rok), poběží odděleně od skutečnosti. Vy si sice něco „vysníte“, ale reálný život si půjde podle svého a na váš scénář nebude brát ohled. Může vás to svést k názoru, že tenhle postup zkrátka nefunguje a jen s ním ztrácíte čas. Jenže úspěch vždy patřil vytrvalým. Potřebujete nějaký čas, abyste poznali, že opravdu máte moc režírovat si svůj život. Ne, ve vaší hlavě se neobjeví žádný ohňostroj, žádné „Aha!“. Naopak, poznání přijde nenápadně a stane se zvykem. Pak teprve zjistíte, že se i skutečnost řídí vaším scénářem.

Jak ho napsat, když jste s velkou pravděpodobností žádné příslušné školení neabsolvovali a v hodinách českého jazyka jste možná nedávali pozor? Jakkoliv. S tužkou určitě zacházet umíte, nějaký papír také máte, nebo si kupte trhací blok, a to docela postačí. Nejdříve si na jeden nebo více listů napište, jak to má všechno dopadnout. Popište do všech podrobností, jak chcete žít třeba za tři roky, pět let. Kratší termíny si nedávejte, protože nevíte, kdy se „chytnete“ a zesynchronizujete scénář a reálný život. Nemějte strach, že na něco zapomenete. Až tam dojdete, budete muset stejně začít další, nový film. Za tu dobu jistě přijdete na spoustu dalších věcí, které ještě chcete.

Osnovu si pište v odrážkách. Nejdříve načrtněte děj svého života, jak ho chcete ve vybraném časovém úseku prožít, pak ho rozdělte do jednotlivých let. V prvním roce třeba získáte nové zaměstnání, ve třetím povýšíte na důležité místo a v pátém koupíte firmu, ve které pracujete. Mezi tyto mezníky přidejte tolik podrobností, kolik potřebujete.

Jen prosím do svých plánů nezahrnujte šťastné náhody, jako jsou výhry ve sportce nebo dědictví po zapomenutém strýčkovi. Na ně žádný scénář neplatí a mám pocit, že takovými přáními nejen odeženete skutečné přínosy vašemu životu, ale také za ně zaplatíte. Nic totiž není zadarmo.

A obsah jednotlivých dílů samozřejmě může napsat každý. Nikdo vám nebude kontrolovat gramatiku a úhlednost rukopisu. Stačí, když děj popíšete tak, abyste to sami po době přečetli a ještě na druhý den věděli, co jste chtěli říci.

↓ Líbil se vám článek? Sdílejte ho, prosím ↓