pátek 28. února 2014

Kdo mi dá úkol?

Minule jsem se zmínil o životním úkolu či poslání. Hodně lidí říká, že jsou připraveni ho plnit, ale ať jim Bůh či Vesmír laskavě připomene, čeho se vlastně týká a co tedy mají dělat. Myslel jsem si svého času to samé a horlivě jsem se dotazoval, kde začít a kam se ubírat. Dostalo se mi však zhruba této odpovědi: „Pokračuj“. V čem mám ale pokračovat? Přiznávám se, že mi to nedávalo smysl. Až jsem kdesi objevil jednoduchou pravdu, která mi do té doby zůstávala ukrytá. Že by záměrné načasování?

Ta pravda zní takto: „Chceš-li vědět, kdo ti dá tvůj životní úkol a nasměruje tě správným směrem, podívej se do zrcadla“. Proto jsem marně čekal a proto možná marně čekáte i vy, až se shůry ozve nějaký hlas a oznámí vám zadání. Odpověď hledejme v sobě.

Mamince Bedřicha Smetany se prý zjevil anděl a oznámil jí, že syn, kterého čeká, bude jednou slavným hudebníkem. Myslel na to Bedřich Smetana později? Myslím, že ne. Jednoduše se snažil dělat co nejlépe to, nač měl talent. Svojí hudbou určitě udělal pro lidstvo hodně. Někdo si řekne, že dostal do vínku skvělé vlastnosti, to se mu to komponovalo. Ale každý z nás přece něco umí. Nemusí být Smetanou, ale třeba dobrou prodavačkou. Přemýšleli jste někdy o tom, kolika lidem zpříjemní život prodavačka, která se na ně po ránu krásně a mile usměje?

Úkolujeme se tedy sami, podle svých talentů a možností. Když svoji hřivnu zakopeme, budeme potrestáni, když ji rozmnožíme, nemine nás odměna. Tím trestajícím ale není Bůh či Vesmír. Univerzální zákony tak fungují samy o sobě. „Život vás naučí,“ říká se – a ona je to pravda. Přesvědčil jsem se, že když jsem zastavil, ten „vozík“, který táhnu za sebou, mi vjel na paty. Zřejmě není nejdůležitější, jakým tempem postupujete, důležité je, že jdete stále kupředu.

Možná je mezi námi člověk, který může změnit svět. Ale většina z nás se s takovým úkolem nemusí srovnávat. Vede to jen k postoji „všechno nebo nic“. Ve skutečnosti hodně záleží na té hřivně, kterou máme. Zdvojnásobíte, ztrojnásobíte-li malou, pořád se to může ve srovnání s velikány, jako byl třeba Smetana, zdát nepatrné. Na své úrovni jste však udělali hodně, nesmírně mnoho. Osobně mám raději usměvavé prodavačky, než usměvavé politiky, i když se svým významem i mocí zdánlivě nemohou měřit.

Úkol nespočívá v nepříjemné námaze a dřině. Vím, že někteří lidé mají pocit, že bez odříkání a askeze si nemohou nic zasloužit. Jenže výzkumy psychologů říkají (a říká to i zdravý selský rozum), že když něco děláte rádi a se zaujetím, dokážete mnohem více. Myslím si naopak, že právě podle radosti z  práce poznáte, že jdete správným směrem. Jen lenochovi bude každá činnost zátěží.

Líbil se vám článek? Sdílejte ho, prosím  

sobota 15. února 2014

Vezměte svůj kříž

Křesťané říkají, že je třeba zapřít sám sebe a vzít na sebe svůj kříž. Jak už to tak bývá zvykem, v průběhu doby jsme si ten výrok tak nějak upravili a pochopili k obrazu svému. Takže když ho dnes slyšíme, představujeme si něco jako askezi, v každém případě věci ne moc příjemné a dokonce bolestné. Nezemřel snad Ježíš krutou smrtí právě na takovém kříži? Zřejmě tedy chce, abychom ho v tom alespoň nějak přibližně následovali. Naštěstí to není pravda.


Ano, Ježíš byl ukřižován. Jenže tvrdit, že šlo vlastně o jediný úkol jeho nedlouhého života, to je stejně pošetilé, jako kdybychom v životopisech významných osobností místo díla popsali jen jejich poslední hodinku. Kříž byl pouze součástí úkolu.

Není mým cílem teď tady rozebírat křesťanskou věrouku. Chtěl bych spíš ukázat na to, že vzít na sebe svůj kříž není nic strašného, nic, čeho bychom se měli bát. Znamená to najít a vzít si za svůj úkol, který zdaleka přesahuje naši soukromou sféru tužeb a přání.

Ukáži vám to na příkladech dvou známých lidí. Tomáš Baťa je ještě dnes mnoha lidmi považován za nelítostného vykořisťovatele. Propaganda minulého režimu stále ještě zamořuje dost a dost myslí, podobně jako dávno použité DDT do těchto dnů najdete v půdě. Málokdo ví, že Baťa byl v mládí zaníceným vyznavačem myšlenek L. N. Tolstého a považoval se za socialistu. Vyléčila ho návštěva strýce, také ševce. Bylo to v zimě, strýc neměl žádné zakázky, a tak i přes den ležel v posteli, aby ušetřil za otop. Hryzal přitom tvrdou paktu chleba. Tomáš Baťa z podobných zkušeností brzy pochopil, že pokud chce jemu a dalším lidem pomoci od bídy a hladu, musí sám být úspěšným podnikatelem. Jen tak jim může dát práci a zajistit budoucnost.
Firma pro něj nebyla cílem, ale nástrojem. Cíl vypadal takto: Hospodářsky zajistit své spolupracovníky (tak zaměstnance oslovoval) a postarat se, aby se všichni lidé na celém světě měli do čeho obout.

Druhou osobností je Steve Jobs. Řekli byste, že jeho životním cílem bylo postavit firmu Apple na nohy (poté, co se do ní v roce 1997 vrátil) a vydělat co nejvíce peněz. Obojí se mu ostatně podařilo. Jenže pro Jobse to opět byly jen pracovní nástroje. Neměl totiž v úmyslu nic menšího, než změnit svět. A to ne až v době, kdy si všichni kupovali iPody a iPhony. Už v roce 1983 řekl Johnovi Sculleymu z firmy Pepsi-Cola, když ho lákal do Apple: „Chcete prodávat do konce svého života sladkou vodu? Nebo chcete pracovat se mnou a pomoct mi změnit svět?“

Udivuje mě, kolik lidí – a zvláště těch, kteří se vydávají za duchovně zaměřené – je schopno se takovým cílům vysmát. Jedni je považují za přízemně materiální, druzí za naivní a přehnané. Když se jich ovšem zeptám na jejich mety, mluví cosi o sebezdokonalování. Obávám se, že tito zdokonalení duchovní velikáni nejsou v mnoha případech schopni pomoci ani sobě, natož druhým.

Skutečnost je taková, že všichni můžeme změnit svět. Všichni se můžeme postarat o prosperitu tisíců svých bližních. Chce to jen přestat se nimrat v omezeném okruhu svého já, vzít na sebe svůj kříž jako úkol a jít za ním. Hořet pro něho na 100%, postavit na něm svůj život i vlastní prosperitu. Ne, lehké to rozhodně není. Zapřít sám sebe, jak říká křesťanství, skutečně musíte. Ale nejde o askezi. Zapřete své sobecké ego, které vám našeptává, že máte právo dělat osm hodin denně nebo méně a brát za to hodně peněz. Že máte právo zbohatnout, protože peníze potřebujete. Že vy ten svět nevytrhnete, tak proč se zvedat od televize.

Tak tedy: Kdo chcete být v životě úspěšní, zapřete sami sebe, vezměte svůj kříž a vydejte se na cestu.

 Líbil se vám článek? Sdílejte ho, prosím  
  

úterý 4. února 2014

Nemáte na scénář čas? Vydržte to 21 dní


Možná, že jsem to s tím požadavkem, abyste se věnovali svému scénáři i třikrát denně, trochu přehnal. Chce to přece jenom dost odvážně zasáhnout do každodenního rozvrhu. Sám vím, jak se člověk musí přemáhat, než si z něčeho udělá rituál, na který se už nemusí soustředit a ke kterému se nemusí nutit. Jak se zrovna objeví něco, co nesnese odklad (zatímco scénář ano), nebo zapomenu, nebo jsem hrozně unavený, nebo… Nadarmo se neříká, že prvním předpokladem úspěchu je vytrvalost.

Dobrá, pojďme udělat kompromis. Věnujte se svému scénáři intenzivně po dobu 21 dní. Už jsem tu říkal, proč zrovna tento časový údaj, ale rád to zopakuji ještě jednou. Jde o dobu, za kterou se změní neuronové dráhy v mozku. Jinak řečeno, za 21 dní vaše mysl přijme scénář jako novou realitu. Prostě si na ni zvykne. Když se tedy budete po tento čas bez výjimek zabývat svým scénářem častěji, můžete pak zvolnit. Ale pamatujte si: volnější tempo neznamená někdy ano, jindy ne. Jak vynecháte den, příště to budou tři, týden a za dva měsíce si ani nevzpomenete, že jste chtěli žít jinak.

Tak startujeme: Dnes den první…

  Líbil se vám článek? Sdílejte ho, prosím