Občas se například zeptám manželky: „Kolik tam mám dát
cukru?“ A ona mi odpoví: „Tak akorát“. Podobný rozhovor ale vede většina
z nás i s Bohem (či Vesmírem, jak libo), když se nás zeptá, co pro
nás znamená hojnost a kolik nám tedy má dát. Nejenže nevíme, ale dokonce se i
bojíme či ostýcháme vyslovit nějakou pevnou částku. Jednak abychom nevypadali
jako hamouni a Boha nějak nepopudili, jednak máme pochybnosti, jestli skutečně
můžeme dostat cokoliv, co nás napadne.
Jenže nějaká určitá částka je nutnou součástí cíle. Asi
už jste to nejednou četli a slyšeli, ale přesto znovu zopakuji, že když nemáte
cíl, nemůžete být úspěšní. Zůstanete sedět, protože nevíte, kam jít. Zřejmě znáte
také tři podmínky cíle: musí být konkrétní, dosažitelný a přitom podněcující a
také časově daný. Všechny tři faktory spolu souvisí. Když si chcete zadat
nějakou částku, měli byste věřit, že ji skutečně můžete vydělat (na sportku se
nespoléhejte) a že to zvládnete v určeném čase. Jenže je tu i podmínka
podněcování k vyšším výkonům. Když cíl není skutečnou výzvou, nic se
nezmění. Jak říkají někteří zaměstnanci: „Kdo by se kvůli stovce navíc namáhal!“
Stojíte tedy před úkolem stanovit si částku, která je na
jedné straně dosažitelná, ale na druhé straně vás přinutí vydat ze sebe více.
Jak se trefit do tohoto úzkého rozmezí?
Využijte poznatku, že co dostanete, se neřídí slovy ani
myšlenkami, ale pocity. Jde tedy o to, jaký postoj k určité částce
zaujmete. Dejme tomu, že vás nejdříve napadne: „Mým cílem je mít miliardu korun
do pěti let“. Když to vaše mysl a tělo přijme s radostí a zadostiučiněním,
klidně tuto metu nastavte. Pokud vás ale ihned napadne, že jde o absurdní
představu a někde kolem břicha ucítíte nepříjemný pocit, není to pro vás ten
správný cíl.
Pro mnoho lidí je pět let dlouhá doba. Kdo ví, co se zatím
může stát. I když jde o období ideální pro dlouhodobější uvažování, nelámejte
nic přes koleno. Cíli musíte v první řadě věřit, a když ho pocitově
odmítáte, není k ničemu. Přemýšlejte tedy, kde byste chtěli být za rok.
Nejlépe někde v klidu, třeba v přírodě, kde můžete své pocity
v klidu pozorovat a naslouchat jim. A pak postupujte třeba takto:
„Co třeba 10 milionů do roka?“ (žádný nepříjemný pocit)
„Tak patnáct?“ (teď už cítíte nepříjemné šimrání někde
kolem žaludku a mysl možná rovnou říká: nesmysl!)
„Tedy třináct?“ (Jo, to je akorát, odpovídá mysl a tělem
se rozlévá příjemné teplo)
Může se ale stát, že vám pocity potvrdí právě tu nízkou
úroveň, ze které se chcete dostat. Znamená to, že máte v mysli program, který
hranici stanovil a hlídá. Buď jste ho získali v dětství od svých rodičů,
nebo jste ho na základě svých zkušeností vytvořili sami. Tady nepomůže stanovovat
nějaké cíle, dokud mentální hranici nezrušíte. Většinou vám váš program říká,
že nemáte právo, morální nebo podložené vašimi schopnostmi, mít více a žít
lépe. Přesvědčte tedy nejdříve své podvědomí, že toto právo máte. Buď
afirmacemi, nebo třeba programem 21 dní.
Musím ale hned připomenout, že tento postup jen vytvoří
vhodné prostředí pro stanovení cíle, ale nenahradí ho. Můžete být naladěni na
velké věci, ale musíte si také říci, jaké věci to budou.
Tak tedy: Nečekejte! Čím dříve budete mít svůj cíl, tím
lépe.
↓ Líbil se vám článek? Sdílejte ho, prosím ↓