Jaký pocit máte ze svého cíle?

Občas se například zeptám manželky: „Kolik tam mám dát cukru?“ A ona mi odpoví: „Tak akorát“. Podobný rozhovor ale vede většina z nás i s Bohem (či Vesmírem, jak libo), když se nás zeptá, co pro nás znamená hojnost a kolik nám tedy má dát. Nejenže nevíme, ale dokonce se i bojíme či ostýcháme vyslovit nějakou pevnou částku. Jednak abychom nevypadali jako hamouni a Boha nějak nepopudili, jednak máme pochybnosti, jestli skutečně můžeme dostat cokoliv, co nás napadne.

Jenže nějaká určitá částka je nutnou součástí cíle. Asi už jste to nejednou četli a slyšeli, ale přesto znovu zopakuji, že když nemáte cíl, nemůžete být úspěšní. Zůstanete sedět, protože nevíte, kam jít. Zřejmě znáte také tři podmínky cíle: musí být konkrétní, dosažitelný a přitom podněcující a také časově daný. Všechny tři faktory spolu souvisí. Když si chcete zadat nějakou částku, měli byste věřit, že ji skutečně můžete vydělat (na sportku se nespoléhejte) a že to zvládnete v určeném čase. Jenže je tu i podmínka podněcování k vyšším výkonům. Když cíl není skutečnou výzvou, nic se nezmění. Jak říkají někteří zaměstnanci: „Kdo by se kvůli stovce navíc namáhal!“

Stojíte tedy před úkolem stanovit si částku, která je na jedné straně dosažitelná, ale na druhé straně vás přinutí vydat ze sebe více. Jak se trefit do tohoto úzkého rozmezí?

Využijte poznatku, že co dostanete, se neřídí slovy ani myšlenkami, ale pocity. Jde tedy o to, jaký postoj k určité částce zaujmete. Dejme tomu, že vás nejdříve napadne: „Mým cílem je mít miliardu korun do pěti let“. Když to vaše mysl a tělo přijme s radostí a zadostiučiněním, klidně tuto metu nastavte. Pokud vás ale ihned napadne, že jde o absurdní představu a někde kolem břicha ucítíte nepříjemný pocit, není to pro vás ten správný cíl.

Pro mnoho lidí je pět let dlouhá doba. Kdo ví, co se zatím může stát. I když jde o období ideální pro dlouhodobější uvažování, nelámejte nic přes koleno. Cíli musíte v první řadě věřit, a když ho pocitově odmítáte, není k ničemu. Přemýšlejte tedy, kde byste chtěli být za rok. Nejlépe někde v klidu, třeba v přírodě, kde můžete své pocity v klidu pozorovat a naslouchat jim. A pak postupujte třeba takto:

„Co třeba 10 milionů do roka?“ (žádný nepříjemný pocit)

„Tak patnáct?“ (teď už cítíte nepříjemné šimrání někde kolem žaludku a mysl možná rovnou říká: nesmysl!)

„Tedy třináct?“ (Jo, to je akorát, odpovídá mysl a tělem se rozlévá příjemné teplo)

Samozřejmě ne u každého probíhá dotazování právě takto, ale nějaké pocity – příjemné či nepříjemné - vždy máte. Pokud je zatím nemůžete zachytit, zkuste si nejdříve procvičit jejich vnímání tím, že střídavě myslíte na věci (lidi, děje) zlé a na věci, které vám přinášejí radost, a pozorujte, jak na ně reagujete, co říká tělo.

Může se ale stát, že vám pocity potvrdí právě tu nízkou úroveň, ze které se chcete dostat. Znamená to, že máte v mysli program, který hranici stanovil a hlídá. Buď jste ho získali v dětství od svých rodičů, nebo jste ho na základě svých zkušeností vytvořili sami. Tady nepomůže stanovovat nějaké cíle, dokud mentální hranici nezrušíte. Většinou vám váš program říká, že nemáte právo, morální nebo podložené vašimi schopnostmi, mít více a žít lépe. Přesvědčte tedy nejdříve své podvědomí, že toto právo máte. Buď afirmacemi, nebo třeba programem 21 dní.

Musím ale hned připomenout, že tento postup jen vytvoří vhodné prostředí pro stanovení cíle, ale nenahradí ho. Můžete být naladěni na velké věci, ale musíte si také říci, jaké věci to budou.

Tak tedy: Nečekejte! Čím dříve budete mít svůj cíl, tím lépe.

 ↓ Líbil se vám článek? Sdílejte ho, prosím ↓