Kudy vede má cesta?

Asi se všichni shodneme, že prvním a základním předpokladem úspěchu je cíl.  Jednoduše proto, že právě podle něj můžete posoudit, jestli jste úspěšní. Když jste ho dosáhli, nebo se k němu blížíte, pak můžete říci, že jste úspěšní. Na otázku, jak toho dosáhnout, však uslyšíte různé odpovědi. Racionalisté říkají, že je třeba si všechno naplánovat a pak jít tvrdě na věc. Esoterici vám zase poradí, že není třeba se zajímat, jak se váš cíl naplní, on vám Bůh nebo Vesmír nějakou cestu ukáže.

Dobrá, zkusme se nejdříve podívat na racionální přístup. Dejme tomu, že si naplánujete mít do pěti let deset milionů. To znamená vydělat každý rok nejméně dva, měsíčně asi 200 tisíc (máte přece také nějaké náklady). Můžete tedy buď podnikat, nebo se stát manažerem na místě, kde podobné platy dostávají. Jestliže nemáte žádný nápad na podnikání, je to smůla, protože tento přístup ho vyžaduje. A můžete se stát vedoucím pracovníkem, když teď děláte ve výrobě a takový post je vám stejně vzdálený jako dovolená v Grónsku?

Znamená to tedy, že bez dobrého podnikatelského nápadu v šuplíku nebo bez patřičného vzdělání a ostrých loktů zkrátka nemůžete být úspěšní? I to se dá občas zaslechnout, naštěstí má takové tvrzení k pravdě daleko. K úspěchu vede mnoho cest a nikdo, ani génius, je nemůže znát. Většina lidí, kteří jsou dnes nesmírně bohatí, na začátku neznala ani jednu. Mnozí z nich toho za svůj život vystřídali více. Ale všichni věděli, čeho chtějí dosáhnout, a celou svojí bytostí po tom toužili.

Jenže racionalistům takové „Bůh nebo Vesmír ti to ukáže“ zavání návodem na lenošení: Lehni si na pohovku a čekej… Tak to ovšem není. Na inspiraci se nečeká vleže. V této poloze vás málokdy něco napadne. Je třeba něco dělat, i když to možná nebude to pravé. Harv Eker, autor knihy Jak myslí milionáři, v ní vypráví, jak si chtěl otevřít cukrárnu. Aby se seznámil s provozem, nechal se nejdříve najmout do zavedeného podniku. Tam se seznámil s kuchařem, který právě končil a hodlal se věnovat prodeji sportovních potřeb. Harva to inspirovalo natolik, že nakonec vydělal své první miliony ne na dortech, ale na vybavení pro fitness centra.

Něco podobného říkali i čeští emigranti, kteří se uchytili a stali milionáři ve Spojených státech. Na začátku brali jakoukoliv práci, nejčastěji pověstné umývání nádobí. Ale nechápali ji jako konečnou stanici. Jen využili čas, než přišla očekávaná inspirace. Vypadá to tak, že abyste dostali nějakou zajímavou myšlenku a pobídku, musíte mít nastartovaný motor. Musíte být v běhu, musíte něco dělat. Lenoši nezachytí nic.

Samozřejmě to neznamená, že nemůžete vytrvat ve svém oboru. Spíš je důležité vnímat příležitosti, ať už jsou jakékoliv, v tom, co děláte, i mimo.

Takový přístup má jeden velký klad. Vzdálenost mezi vaší současnou situací a cílem se může zdát nepřekonatelná. Jestliže racionálně posoudíte možnost, že by se zadlužený člověk s nepatrnými možnostmi a tuctovými schopnostmi stal za pět let mnohonásobným milionářem, pak vám rozum patrně doporučí, abyste nechali snění a šli se přihlásit na úřad práce. A přece se to mnohým lidem podařilo. Neměli ani lepší výchozí podmínky, ani lepší schopnosti. Jen se nezatěžovali otázkou, jestli je to možné. Jednoduše věřili, že Bůh či Vesmír jim tu cestu ukáže.

 ↓ Líbil se vám článek? Sdílejte ho, prosím ↓