Tajemství afirmací

O afirmacích jste možná něco slyšeli nebo četli, možná je používáte. Jsou to krátká pozitivní tvrzení, která mají za úkol přepsat vaše staré myšlenkové vzorce. Nevypadá to příliš složitě, ale úplně jednoduché to s nimi také není. Jednak můžete narazit na nepochopení podvědomí, které vaše proklamace odmítne, jednak můžete nevědomky používat ujišťování, kterými dosáhnete přesného opaku, než jste chtěli. Pojďme se proto podívat, na co si dát pozor a čemu se vyhnout.

Afirmace jsou vlastně rozhovorem vědomí a podvědomím. Jednostranným, protože vaše vědomá mysl mluví a mluví, zatímco podvědomí mlčí a zařídí se podle svého. Bohužel, ti dva si občas nerozumí. Vědomí si libuje v rozvíjení vět, podvědomí si z nich vybírá jen jednotlivá slova. Češtinář by řekl, že pouze větný předmět. Představte si, že jste právě prožili nepříjemnou zkušenost a tak si neustále opakujete: „Nechci už nikdy nabourat auto!“. Je to docela logické a přirozené, že? Jenže vaše podvědomí slyší toto: „Nabourat auto!“ A tak jen nevěřícně kroutíte hlavou, když si příští týden havárii zopakujete a za pár dní zase.

Nebo vás příští týden čeká náročný program, který má přinést velmi důležité výsledky pro váš život. A protože všude kolem řádí chřipka, říkáte si každou chvíli: „Jen aby mě ta chřipka taky nechytila“. Podvědomí ovšem vnímá jen jedno slovo: „Chřipka“. Je přesvědčeno, že právě po ní ze všeho nejvíce toužíte a zařídí se podle vašeho domnělého přání. To je příklad nevědomého programování, kdy taková přání sice nepovažujete za afirmace, ale protože je používáte stejným způsobem, často je vyslovujete (třeba i v duchu) a myslíte na ně, projeví se stejným způsobem.

Někdo si řekne, že tak hloupé a zabedněné podvědomí snad mít nemůže. Přece když se celou silou své mysli brání onemocnět, tak to musí být jasné. Snad by i bylo, pokud by šlo jen o slova. Jenže my každou myšlenku doprovázíme představou, vnitřním obrazem.

Co vidíte, když myslíte na to, že rozhodně nechcete chytit chřipku? Sebe sama, jak záříte zdravím? Kdepak, vidíte v duchu, jak vám slzí oči, teče z nosu, pálí vás v krku a nemůžete se přinutit, abyste vstali z postele. Obrazy podvědomí přebírá kompletně. Je to jako v počítači: z textu můžete zkopírovat třeba jen jedno slovo, ale obrázek  musíte vzít celý. Takže si, když zůstaneme u tohoto příkladu, podvědomí posíláte e-mailem obrázek, jak ležíte v posteli s teploměrem mezi zuby, a pod ním popisek: „Chřipka“.

Myslet bez představ se vám prakticky nepodaří. I když se obrázek jen mihne, přece tam je. A tato vlastnost je zřejmě i důvodem, proč podvědomí neslyší na budoucí čas. Vědomě nám to přece zní velice logicky, například: „Budu bohatý!“ Že teď nejsem, to přece vidím. Tak proč bych měl mluvit v přítomném čase?

Je to podobné jako s tou chřipkou. Když říkáte, že budete boháčem, současně myslíte na to, že teď jím bohužel nejste. A obrázek podle toho vypadá. Dnešek je reálný, kdežto budoucnost vypadá jako vyprávění někoho cizího. Proto je nutné mluvit v přítomném čase: „Jsem bohatý!“. Pak se totiž vidíte uprostřed této představy, kolem dokola vaše bohatství. Nejde o žádné snění malého Bobše, ale vypadá to jako nefalšovaná skutečnost.

Jak tedy na afirmace?

1. Cizí tvrzení, která můžete najít v knížkách nebo na internetu, použijte jen jako inspiraci. Upravte si je, abyste jim věřili. Když vám budou připadat knižní a umělé, neuvěříte jim.
2. Používejte pozitivní tvrzení. Neříkejte, co nechcete nebo i chcete. Když si budete opakovat, že za rok chcete být bez dluhů, ještě jich přibude. Ani z tvrzení „Do roka budu milionářem“ nezbohatnete. Začínejte slovem „Jsem…“ Jestli se vám příčí „lhát“ o svém současném stavu, řekněte to třeba takto: „Jsem schopen vydělávat milion korun ročně!“ Ale ano, samozřejmě že jste. Prakticky každý je toho schopen. Takže o žádnou lež nebo přehánění nejde.
3. Vytvářejte jednoduchá, obecná tvrzení. „Mám místo učitele na základní škole s platem 200 tisíc měsíčně“ je tak nereálné, že vám k tomu ani zázrak nepomůže. Ale „Mám místo s měsíčním platem 200 tisíc“ nebo ještě lépe „Vydělávám 200 tisíc měsíčně“ se uskutečnit může.  Ale i tak bych nelpěl na té částce. Jestliže předem předepisujete, jak se to má stát, uzavíráte si cestu ke splnění. Protože afirmace se mají používat dlouhodobě, ideální je vytvořit si univerzální proklamaci, kterou můžete používat celý život. Velice se mi libí například osobní afirmace Louise L. Hay: „Vykonávám práci, kterou miluji. Pracuji s lidmi a pro lidi, které mám ráda. Vydělávám slušné peníze.“ Není v tom všechno, co člověk může (alespoň v té pracovní sféře) chtít?
4. Afirmace mají být krátké a jednoduché. Jen tak si je snadno zapamatujete a můžete opakovat třeba při čekání u pokladny v obchodě, na zastávce, ve výtahu, před usnutím. Pokud používáte delší, napište si je na kartu, kterou noste stále u sebe. Ale je to přece jen méně pohodlné a pohotové.
5. Doprovázejte afirmace pozitivními představami. Ty se často objeví samy, nebo jim trochu pomůžete. Musí být tak jednoduché, abyste je stihli zobrazit přesně po tu dobu, co vyslovujete svoji proklamaci.
6. Máte-li slabou představivost, můžete ji podpořit kresbou. Na každou afirmaci si vlastnoručně vyrobte kartu, na kterou napíšete své tvrzení a doprovodíte ho kresbou. Nemusíte se stydět, jestli vám kreslení moc nejde (můžete si ho ostatně zlepšit afirmacemi), protože je to jenom pro vás. Klidně jich pár zahoďte do koše, než se vám jedna povede a vystihne náplň textu.
7. Doplňte afirmace rozsáhlejšími představami a obrazy, které podrobněji ukazují váš cíl. Můžete k tomu například použít moji metodu 21 dní.
8. Všímejte si i malých příznaků, že vaše afirmace funguje. To vás naplní vírou a nadšením a dále zesílí její účinek.
9. Nezapomeňte se radovat ze života a být za něj vděční.

 ↓ Líbil se vám článek? Sdílejte ho, prosím ↓