pondělí 30. června 2014

Kdo jsem?

Hlavním důvodem, proč mnoho lidí nedosáhne žádného úspěchu, je prý skutečnost, že nemají žádný cíl. Na první pohled to vypadá nelogicky. Proč si tedy nějaký nedají? Je tak těžké říct si třeba: „Chci mít vilu s deseti pokoji a pěti koupelnami na nádherném místě uprostřed zahrady“? Asi ne, i když i tohle je pro někoho obtížné. Ale jak jsem se přesvědčil na vlastní kůži, existuje tu ještě něco, co dokáže cestu k úspěchu blokovat a zpochybnit i cíl, který si dáme.

Ve slavném filmu Tajemství říká Jack Canfield, úspěšný autor knihy Slepičí polévka pro duši, že důležité je stanovit si cíl. Není třeba až tak řešit, jakým způsobem ho dosáhneme. Jenže vzápětí přiznává, že když se rozhodl vydělat za rok 100.000 dolarů, měl už svou knihu napsanou. Musel jen najít způsob, jak ji prodat. Nemyslím si, že by vypsal pomyslný šek na tuto sumu, kdyby dejme tomu umýval nádobí v restauraci nebo pobíral podporu v nezaměstnanosti.

Ne, nechci říci, že takoví lidé nemají šanci. Myslím si, že každý může být úspěšný. Ale musíme alespoň zhruba vědět, jakým způsobem toho dosáhneme. Když se někomu svěříte, že chcete získat sto tisíc dolarů, určitě se vás zeptá, jak to uděláte. Odpovíte mu, že nevíte, že to Bůh či Vesmír nějak zařídí? Říct to samozřejmě můžete, ale asi se svých peněz nedočkáte. Byl by to totiž zázrak a ty se zase tak často nedějí.

Podstatné je, že mezi „neřešte jak“ a „neřešte detaily“ je propastný rozdíl. Něco konkrétního dělat musíme, ale ty podrobnosti opravdu můžeme nechat na vyšších silách. Trvalo mi dlouho, než jsem pochopil, že klíčová je otázka „Kdo jsem?“ Protože právě od odpovědi na ni se odvíjí všechno ostatní. Nejde o identitu podle občanského průkazu, ani v duchovním slova smyslu, ale povolání, nebo ještě výstižněji řečeno o poslání. Jsem podnikatel, spisovatel, zručný řemeslník, malíř, vědec, učitel, technik…? Jsou lidé, kteří o tom nikdy nepřemýšleli a za nikoho se vlastně nepovažují. Jiní, jako jsem byl třeba já, zase vyjmenují pět i více povolání. To je také špatně. Jako jedinci nejsme ani nula, ani pět osob v jedné. Vždy je něco, čím jsme nejvíc.

Důležité je to proto, že když si řekneme, že těch sto tisíc vyděláme možná jako podnikatel, ale třeba i v řemeslu nebo s paletou v ruce, vysíláme tím do Vesmíru chaos. Ke všemu svému cíli za chvíli přestaneme věřit, protože ani v jednom z těch povolání se neděje nic tak významného, aby nás to posunulo o pořádný kus dopředu. Nemůžeme se na nic soustředit, nemůžeme v něčem vyniknout. Když jsem se na něco zaměřil, dohnaly mě výčitky, že ostatní zanedbávám. Ke všemu jsem neměl na nic čas. Jen základní udržování mých rolí mě zaměstnávalo od rána do večera.

Jestli se tedy chcete pohnout směrem ke svému cíli, nebo si ho i teprve stanovit, ujasněte si, kdo jste. Možná na to přijdete už jen tím, že přestanete potlačovat, co ve svém nitru dávno víte. Nebo požádejte Boha či Vesmír, ať vám napoví. Moje zkušenost je, že to funguje. Když jsem začal pátrat, co je pro mě skutečně nejdůležitější a vychází mi z duše, začaly se dít zajímavé věci. Hledal jsem jednu knihu a náhodou objevili jinou, kterou jsem už dlouho nečetl. Hlavní hrdinové jsou v ní spisovatelé. Druhý den jsem si k monotónní práci náhodně pustil několik filmů na DVD. Všechny do jednoho byly o spisovatelích. Večer jsem pustil rádio a ano, hádáte správně, právě vysílali rozhovor se spisovatelem.

Nevím, jestli to platí všeobecně, ale když jsem se takto rozhodl, nesmírně se mi ulehčilo. Jako bych do té doby táhl na zádech pětinásobný náklad a teď jsem to všechno se sebe shodil. Najednou bylo všechno jasné a nápady, jak postoupit kupředu, se jen hrnuly. Mně to trvalo docela dlouho, než jsem pochopil, jak je důležité vědět, kdo jsem. Vy, pokud v tom ještě nemáte jasno, můžete začít hledat hned teď. 

  Líbil se vám článek? Sdílejte ho, prosím 

čtvrtek 12. června 2014

Čtyři dohody a temný svět

Pokud čekáte, že přidám další ódu na bestseller dona Miguela Ruize „Čtyři dohody“, asi vás zklamu. Ale držím se návodu autora, který říká, že je špatné nekriticky přejímat cizí názory, třebaže by byly většinové. Mám-li tedy být svým, nemohu se jen tak přiřadit do zástupu lidí, kteří kráčejí za nahým císařem a všem kolem vysvětlují, že jeho šaty mohou vidět jen lidé inteligentní a hodní svého úřadu. Tak jako je na kritiku tohoto díla často slyšet, že mu dotyčný prostě nerozumí, protože ještě nedospěl k té pravé úrovni poznání.

Ke své smůle jsem si navíc pro seznámení s knihou vybral audio čtené Jaroslavem Duškem. Ne že by předčítal špatně, právě naopak. Čtyři dohody jsou Duškovou srdeční záležitostí a jeho přednes je proto přesvědčivý a vášnivý. Bohužel však tím jen zesiluje kontroverzní vyznění.

Proč vidím negaci tam, kde bych měl slyšet dobré zprávy? Přečtěte si to, poslechněte, nebo se ke knize vraťte ještě jednou, pokud už Čtyři dohody znáte. Není těžké zjistit, že Miguel Ruiz sám popírá, k čemu své čtenáře nabádá. A jeho názory jsou ke všemu naprosto a bezpodmínečně absolutní. Je-li něco špatné, pak je všechno špatné. Jestliže je na něco lék, pak léči všechno bez výjimky.

Nehodnoťte druhé, říká autor této knihy, zatímco sám hodnotí všechny lidi na zemi, samozřejmě kromě sebe. My všichni jsme ovládáni a do nevědomosti zotročení hromadou špatných dohod, založených na lži a vnucených nám ostatními. A to nikoliv z hlouposti, ne, ti lidé to všichni do jednoho dělají proto, že je ovládá zloba a touha zotročovat. Je to s námi dokonce tak špatné, že Ruiz hovoří o pekle na zemi. Nikdo tu není dobrý, nikdo nemiluje, každý jen lže a škodí.

Takový temný obraz světa obvykle malují lidé, kteří vzápětí přijdou se spásným řešením: Podívejte se, to je vaše záchrana. Nechám teď stranou fakt, že ten postup milují sekty všeho druhu, a budu věřit, že autor chce jednoduše jen zvýraznit kontrast mezi tím, co jsme, a tím, co můžeme být. Je ale možné bojovat proti lži zase lží?

Nehřešte slovem, nabádá Miguel Ruiz v první dohodě. Ale celý úvod této knihy, přirovnávající svět k bezútěšnému peklu, je takovým slovním hříchem, plným citových jedů. Není snad pomlouváním druhých? Nevytváří záměrně představy, které nám mohou uškodit? Když podle konkrétního příkladu, který zde uvádí, dokáže jedna věta pronesená v hněvu zkazit druhému člověku celý život, co s námi asi udělá tato záplava negace?

Nemáme si také nic brát osobně, jak říká druhá dohoda. Dokonce ani pochvalu ne, protože lidé nás chválí ze špatných a zištných důvodů. Skutečně? Dovedu si představit, že mě někdo chválí proto, že mě má rád. Vy ne? Myslíte si, že rodiče chválí své děti jen proto, že si je chtějí ochočit a nikdy ne z lásky? Nebo je nutné projevovat tento cit jedinou povolenou větou, například „Miluji tě“? Ale vždyť se podle Miguela Ruize máme právě takovým vnuceným cizím šablonám vzepřít a osvobodit se od nich.

Třetí dohoda říká: Nevytvářejte si žádné domněnky. Bohužel, autor si domněnek vytvořil rovnou pořádnou hromadu. Místo aby se ptal a zkoumal, jak to sám v knize naléhavě radí, jednoduše všem vtiskl nálepku ničemníků. Ale můžeme si také položit otázku, k čemu je vlastně dobré ptát se, když podle Ruize stejně všichni lžeme a vytváříme o sobě falešné mínění. Dozvíme se pravdu? Samozřejmě, že ne. Takovým vyptáváním přece jen malujeme lživý obraz sebe sama jako pozorného člověka, toužícího neubližovat druhým.

Dělejte vše tak, jak nejlépe dovedete, to je čtvrtá dohoda. Vypadá docela neškodně, dokud na vás autor nevytáhne svoji oblíbenou kartu: Dělejte jen to, co vás baví. Máte na to právo, kdežto povinnosti jsou jen špatné dohody, které vám někdo vnutil.

Vůbec mi v celé Ruizově knize chybí nějaká hranice mezi osobní svobodou a sobectvím. Nelíbí se vám vztah? Odejděte z něj. Nebaví vás práce? Nechte ji. Máte právo mít svoji pravdu (každý má ostatně svou) a podle ní žít. Je autor skutečně tak naivní, aby se domníval, že v každém z nás čeká na osvobození ta nejušlechtilejší osobnost? Že se o své právo nepřihlásí také lenoch, násilník, zloděj? A jakou asi mají šanci uplatňovat svoji svobodu děti, jejichž rodič jednoduše odejde za svým „pravým“ životem, nebo přijde domů bez práce a bez peněz, protože se v zaměstnání nudil?

Člověk, který vzejde z důsledného uplatňování čtyř dohod, je podle mého mínění sobec, hledící si maximálně užít svého (a jen svého) života. Miguel Ruiz se mýlí, když tvrdí, že to všechno nakonec vyústí v nekonečnou lásku. Výsledkem by byl svět plný lidí, kteří by si „hleděli svého“.

Je tedy všechno špatně? Ale ne, popisy problémů, které nás trápí, jsou docela výstižné. Dokonce i ty čtyři dohody mají v jádru pravdu. Není však možné je použít absolutně, na sto procent, bez výjimek.

Neměli bychom hřešit slovy, pomlouvat druhé, jistě. Jenže někdy zkrátka lidi hodnotit i kritizovat musíme. Není přece možné uzavřít manželství s každým, každého udělat učitelem, každého přijmout na určité pracovní místo a každého si vzít jako společníka do podnikání. I tu svoji pravdu občas musíme prosazovat proti druhým.  Dělala to Matka Tereza i třeba Steve Jobs. Kde bychom dnes byli, kdyby si každý hleděl svého?

Neměli bychom si věci brát osobně. Ty negativní, které nám škodí. Ale měli bychom si třeba brát osobně to, čeho chceme dosáhnout, a planout pro to. Ačkoliv Ruiz tvrdí, že každé planutí zavání peklem. Měli bychom si také brát osobně vztahy k lidem, které máme rádi. Pro člověka, který si nic nebere osobně a tím pádem necítí a navenek neprojevuje žádné emoce, ostatně máme termín „psychopat“. Zní vám pozitivně?

Neměli bychom si vytvářet negativní domněnky, ale nic se nestane, když se budeme zaobírat pozitivními. Právě naopak. Tím nejsilnějším motorem úspěchu (a je jedno, v čem ho chcete dosáhnout) je naděje, domněnka, že to jde. Pokud budeme pracovat jen s ověřenými fakty, zůstaneme stát na místě a vzdáme se budoucnosti.

Měli bychom dělat vše, jak nejlépe dovedeme. A to i věci, které nás nebaví. Neznám nikoho, kdo by mohl dělat jen to, co ho těší. Můžeme si stokrát namlouvat, že nemáme žádné povinnosti, stejně jim neutečeme. Na cestě k úspěchu musíte dělat spoustu práce, která vám nebude nijak příjemná. Dokonce i když svého úspěchu dosáhnete, nevyhnete se sem tam nějaké nezábavné činnosti. Svět není černobílý.

Nemůžeme také žít tak, jako by každý náš den byl tím posledním. Proč bychom pak vůbec něco dělali? Proč bychom plodili děti, sázeli stromy a stavěli domy?

A především bychom neměli věřit, že od zítřejšího rána budou najednou všichni vyznávat čtyři dohody a svět se rázem změní. I zítra najdeme vedle sebe lidi s dobrými úmysly a lidi s úmysly špatnými. Sobce vedle obětavých. Špatné učitele a dobré učitele. Zkrátka svět, ve kterém se těžko dá říci: Nestarejte se, láska to všechno vyřeší. Přesto za svým štěstím nemůžeme jít sami. Jsme lidstvo, ne sedm miliard jednotlivců.

Doporučuji tedy řídit se zásadou, kterou don Miguel Ruiz staví na první místo: Nepřijímejte cizí pravdy, mají za úkol přimět vás, abyste se sami podle nich soudili a přišli o svoji svobodu. Nevidím žádný důvod, proč by zrovna Čtyři dohody měly v tom být výjimkou. 

  Líbil se vám článek? Sdílejte ho, prosím 

pondělí 2. června 2014

Miluj svůj život - kouzlo jednoho filmu

Nejdřív jsem chtěl napsat jen stručnou upoutávku na film „Miluj svůj život“ a srovnat ho se slavným „Tajemstvím“. Pak mě ale zaskočila jedna věc. Tajemství jsem si přehrál několikrát a čas od času se k některým pasážím vracím. Ale videa Luise L. Hay se ne a ne nabažit. Pouštím ho pořád dokola a přitom se nikdy nenudím. Říkám si, jak je to možné? Všechny ty informace mám, stejně jako v případě Tajemství, už jistě uložené v paměti. Tak co mě vede k tomu, abych si ten film opakoval? Má snad v sobě ukryté nějaké podprahové sdělení?

Pravděpodobně ano, ale není to záměrně a není určeno k nepřípustnému ovlivňování diváka. Když totiž porovnám oba filmy, cítím tu rozdíl. Tajemství je přímočaré. Možná by se dalo říci, že mužské. Jednoduše říká, co je důležité, a používá k tomu prosté prostředky. Když působí na emoce, je dramatické. Když chce přesvědčit, je důrazné. Podívejte se ostatně sami: Tajemství

Miluj svůj život má více vrstev, více rovin. Je to film více ženský. Jestliže informuje, současně se zabývá i pocity. Dokáže lépe vyjádřit, jak se cítíme před změnou i v jejím průběhu. Více pozornosti věnuje samotné cestě, než dosažení jejího konečného cíle. Emoce jsou měkčí. A pak ta hudba! Zpočátku ji na pozadí ani nevnímáte, ale pokud si film pouštíte vícekrát, zjistíte, že není jen obyčejnou kulisou.
Právě ta vrstevnatost, kdy se odkrývají další roviny a kdy postupem času mohu číst to, co není ani nahlas řečeno, je zřejmě důvodem, proč mě baví se k tomuto filmu vracet. Kdybych se už nic nového nedozvěděl, nic nedostal, asi by mě to dávno přestalo bavit. Můžete posoudit tady: Miluj svůj život

Ještě poznámka: Když mluvím o mužském a ženském filmu, nemyslím tím, že ho natočili muži nebo ženy nebo že je určen pro muže či pro ženy. Jen vnímám, jak se v nich uplatňují přístupy a myšlenkové pochody, které jsou u mužů a žen odlišné. Na mužský film se klidně mohou s potěšením dívat ženy a naopak. Konec konců jsem toho důkazem.

  Líbil se vám článek? Sdílejte ho, prosím