Čtyři dohody a temný svět

Pokud čekáte, že přidám další ódu na bestseller dona Miguela Ruize „Čtyři dohody“, asi vás zklamu. Ale držím se návodu autora, který říká, že je špatné nekriticky přejímat cizí názory, třebaže by byly většinové. Mám-li tedy být svým, nemohu se jen tak přiřadit do zástupu lidí, kteří kráčejí za nahým císařem a všem kolem vysvětlují, že jeho šaty mohou vidět jen lidé inteligentní a hodní svého úřadu. Tak jako je na kritiku tohoto díla často slyšet, že mu dotyčný prostě nerozumí, protože ještě nedospěl k té pravé úrovni poznání.

Ke své smůle jsem si navíc pro seznámení s knihou vybral audio čtené Jaroslavem Duškem. Ne že by předčítal špatně, právě naopak. Čtyři dohody jsou Duškovou srdeční záležitostí a jeho přednes je proto přesvědčivý a vášnivý. Bohužel však tím jen zesiluje kontroverzní vyznění.

Proč vidím negaci tam, kde bych měl slyšet dobré zprávy? Přečtěte si to, poslechněte, nebo se ke knize vraťte ještě jednou, pokud už Čtyři dohody znáte. Není těžké zjistit, že Miguel Ruiz sám popírá, k čemu své čtenáře nabádá. A jeho názory jsou ke všemu naprosto a bezpodmínečně absolutní. Je-li něco špatné, pak je všechno špatné. Jestliže je na něco lék, pak léči všechno bez výjimky.

Nehodnoťte druhé, říká autor této knihy, zatímco sám hodnotí všechny lidi na zemi, samozřejmě kromě sebe. My všichni jsme ovládáni a do nevědomosti zotročení hromadou špatných dohod, založených na lži a vnucených nám ostatními. A to nikoliv z hlouposti, ne, ti lidé to všichni do jednoho dělají proto, že je ovládá zloba a touha zotročovat. Je to s námi dokonce tak špatné, že Ruiz hovoří o pekle na zemi. Nikdo tu není dobrý, nikdo nemiluje, každý jen lže a škodí.

Takový temný obraz světa obvykle malují lidé, kteří vzápětí přijdou se spásným řešením: Podívejte se, to je vaše záchrana. Nechám teď stranou fakt, že ten postup milují sekty všeho druhu, a budu věřit, že autor chce jednoduše jen zvýraznit kontrast mezi tím, co jsme, a tím, co můžeme být. Je ale možné bojovat proti lži zase lží?

Nehřešte slovem, nabádá Miguel Ruiz v první dohodě. Ale celý úvod této knihy, přirovnávající svět k bezútěšnému peklu, je takovým slovním hříchem, plným citových jedů. Není snad pomlouváním druhých? Nevytváří záměrně představy, které nám mohou uškodit? Když podle konkrétního příkladu, který zde uvádí, dokáže jedna věta pronesená v hněvu zkazit druhému člověku celý život, co s námi asi udělá tato záplava negace?

Nemáme si také nic brát osobně, jak říká druhá dohoda. Dokonce ani pochvalu ne, protože lidé nás chválí ze špatných a zištných důvodů. Skutečně? Dovedu si představit, že mě někdo chválí proto, že mě má rád. Vy ne? Myslíte si, že rodiče chválí své děti jen proto, že si je chtějí ochočit a nikdy ne z lásky? Nebo je nutné projevovat tento cit jedinou povolenou větou, například „Miluji tě“? Ale vždyť se podle Miguela Ruize máme právě takovým vnuceným cizím šablonám vzepřít a osvobodit se od nich.

Třetí dohoda říká: Nevytvářejte si žádné domněnky. Bohužel, autor si domněnek vytvořil rovnou pořádnou hromadu. Místo aby se ptal a zkoumal, jak to sám v knize naléhavě radí, jednoduše všem vtiskl nálepku ničemníků. Ale můžeme si také položit otázku, k čemu je vlastně dobré ptát se, když podle Ruize stejně všichni lžeme a vytváříme o sobě falešné mínění. Dozvíme se pravdu? Samozřejmě, že ne. Takovým vyptáváním přece jen malujeme lživý obraz sebe sama jako pozorného člověka, toužícího neubližovat druhým.

Dělejte vše tak, jak nejlépe dovedete, to je čtvrtá dohoda. Vypadá docela neškodně, dokud na vás autor nevytáhne svoji oblíbenou kartu: Dělejte jen to, co vás baví. Máte na to právo, kdežto povinnosti jsou jen špatné dohody, které vám někdo vnutil.

Vůbec mi v celé Ruizově knize chybí nějaká hranice mezi osobní svobodou a sobectvím. Nelíbí se vám vztah? Odejděte z něj. Nebaví vás práce? Nechte ji. Máte právo mít svoji pravdu (každý má ostatně svou) a podle ní žít. Je autor skutečně tak naivní, aby se domníval, že v každém z nás čeká na osvobození ta nejušlechtilejší osobnost? Že se o své právo nepřihlásí také lenoch, násilník, zloděj? A jakou asi mají šanci uplatňovat svoji svobodu děti, jejichž rodič jednoduše odejde za svým „pravým“ životem, nebo přijde domů bez práce a bez peněz, protože se v zaměstnání nudil?

Člověk, který vzejde z důsledného uplatňování čtyř dohod, je podle mého mínění sobec, hledící si maximálně užít svého (a jen svého) života. Miguel Ruiz se mýlí, když tvrdí, že to všechno nakonec vyústí v nekonečnou lásku. Výsledkem by byl svět plný lidí, kteří by si „hleděli svého“.

Je tedy všechno špatně? Ale ne, popisy problémů, které nás trápí, jsou docela výstižné. Dokonce i ty čtyři dohody mají v jádru pravdu. Není však možné je použít absolutně, na sto procent, bez výjimek.

Neměli bychom hřešit slovy, pomlouvat druhé, jistě. Jenže někdy zkrátka lidi hodnotit i kritizovat musíme. Není přece možné uzavřít manželství s každým, každého udělat učitelem, každého přijmout na určité pracovní místo a každého si vzít jako společníka do podnikání. I tu svoji pravdu občas musíme prosazovat proti druhým.  Dělala to Matka Tereza i třeba Steve Jobs. Kde bychom dnes byli, kdyby si každý hleděl svého?

Neměli bychom si věci brát osobně. Ty negativní, které nám škodí. Ale měli bychom si třeba brát osobně to, čeho chceme dosáhnout, a planout pro to. Ačkoliv Ruiz tvrdí, že každé planutí zavání peklem. Měli bychom si také brát osobně vztahy k lidem, které máme rádi. Pro člověka, který si nic nebere osobně a tím pádem necítí a navenek neprojevuje žádné emoce, ostatně máme termín „psychopat“. Zní vám pozitivně?

Neměli bychom si vytvářet negativní domněnky, ale nic se nestane, když se budeme zaobírat pozitivními. Právě naopak. Tím nejsilnějším motorem úspěchu (a je jedno, v čem ho chcete dosáhnout) je naděje, domněnka, že to jde. Pokud budeme pracovat jen s ověřenými fakty, zůstaneme stát na místě a vzdáme se budoucnosti.

Měli bychom dělat vše, jak nejlépe dovedeme. A to i věci, které nás nebaví. Neznám nikoho, kdo by mohl dělat jen to, co ho těší. Můžeme si stokrát namlouvat, že nemáme žádné povinnosti, stejně jim neutečeme. Na cestě k úspěchu musíte dělat spoustu práce, která vám nebude nijak příjemná. Dokonce i když svého úspěchu dosáhnete, nevyhnete se sem tam nějaké nezábavné činnosti. Svět není černobílý.

Nemůžeme také žít tak, jako by každý náš den byl tím posledním. Proč bychom pak vůbec něco dělali? Proč bychom plodili děti, sázeli stromy a stavěli domy?

A především bychom neměli věřit, že od zítřejšího rána budou najednou všichni vyznávat čtyři dohody a svět se rázem změní. I zítra najdeme vedle sebe lidi s dobrými úmysly a lidi s úmysly špatnými. Sobce vedle obětavých. Špatné učitele a dobré učitele. Zkrátka svět, ve kterém se těžko dá říci: Nestarejte se, láska to všechno vyřeší. Přesto za svým štěstím nemůžeme jít sami. Jsme lidstvo, ne sedm miliard jednotlivců.

Doporučuji tedy řídit se zásadou, kterou don Miguel Ruiz staví na první místo: Nepřijímejte cizí pravdy, mají za úkol přimět vás, abyste se sami podle nich soudili a přišli o svoji svobodu. Nevidím žádný důvod, proč by zrovna Čtyři dohody měly v tom být výjimkou. 

 ↓ Líbil se vám článek? Sdílejte ho, prosím ↓