Kdo ztratí svůj život...

„Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však ztratí svůj život pro mne, nalezne jej.“ Tato slova najdeme v různých biblických evangeliích, v Matoušově dokonce dvakrát. Co je na nich tak důležitého a co říkají o směřování našeho života? Jsou snad jen výzvou k mávnutí rukou nad marnostmi tohoto světa a odchodu do ústraní kláštera nebo věnování se charitě namísto shromažďování bohatství, jak to vnímalo mnoho generací před námi?

Kdyby se všichni odvrátili od pozemských starostí, lidstvo by jednoduše vymřelo. Pochybuji, že tohle měl Ježíš na mysli, když mluvil o marné snaze zachránit si život. Jeho „žít pro mne“ se dá celkem snadno pochopit, když si uvědomíme, čemu zasvětil život on: ostatním lidem.

Je to vlastně jednoduché. Život, který si mnozí z nás chtějí zachovat, je naplněný sobectvím. Já se chci mít dobře, já chci mít klid, já… Opakem je život užitečný pro druhé. V tom vůbec nemusí být nějaké sebeobětování, rezignace na vlastní schopnosti, dovednosti, cíle. Právě naopak. 

Nepotřebujeme miliony pracovníků charity, když nebude mít kdo vydělávat peníze, aby na dobročinné účely přispěl. Poctivý podnikatel je lidem určitě užitečnější, než ten, kdo někde v ústraní mudruje o svém duchovním zdokonalení a svém osvícení.

Když se ale řekne „poslání“, kdekdo si představí něco vznešeného. Asi jako když lidé podstoupí návrat do minulých životů v očekávání, že se uvidí na faraonově trůně nebo na královském dvoře ve Versailles. Ale i vychovat dobře děti je hodnotné poslání. Být dobrým řemeslníkem je hodnotné poslání. A malovat obrázky „okresního formátu“ je také hodnotným posláním.

Ona má totiž ta představa „úžasného a jedinečného poslání“ opět blízko k tomu životu, který je lépe ztratit. Je sobecká. Já jsem ten vyvolený, já jediný vím…  Ale také svádí k pohodlnosti: Když mám takový významný životní úkol, Bůh se jistě postará, abych ho naplnil. Já si ale myslím, že Bůh vytváří vhodné podmínky k uplatnění každému, ať je jeho poslání veliké nebo drobné. Protože dobře ví, že potřebujeme ta i ta.

Poznání, že poslání mohou být stejně důležitá, ať jsou velká a významná, nebo jen nepatrná, je důležité pro pochopení toho, co je životním úkolem mě samotného.  Jestliže se rozhlížíme po něčem úžasném, snadno přehlédneme to na první pohled přízemní, co se nám vytrvale připomíná. Jestliže si vytváříme žebříček, na jehož vrcholu je duchovní učitel a někde úplně dole proti němu milionář, pak se připravujeme o příležitost být užiteční. Protože, upřímně řečeno, duchovních učitelů všech možných směrů je už tolik, že někteří mají jen jediného posluchače – sama sebe.

Když si tedy nejsme jisti, za čím se v životě vydat, je nejlepší se zeptat té vyšší inteligence nad námi. A nebýt zklamaní, když nám místo „běž učit národy osvícení“ řekne, ať se věnujeme podnikání v účetnictví. 

 ↓ Líbil se vám článek? Sdílejte ho, prosím ↓