Mít či nemít, to je ta pravá otázka

Minule jsem tu psal o přirozeném vztahu k bohatství. Ale je mi jasné, že někteří lidé na podobné argumenty prostě neslyší. Být bohatý je zkrátka špatné – a hotovo! Důvodem je, že jsou citliví na rozdíl mezi příjmem (penězi) a majetkem. Mít příjmy je v pořádku. Mít majetek, to už ne. V podstatě s nimi souhlasím, jen máme asi rozdílné názory, kam co patří, do které škatulky se mají jednotlivé projevy hojnosti zařadit a jak se k nim chovat.

Majetek je skutečně zátěž. Nemyslím teď na to, že musíte občas opravit okapy nebo dát natřít fasádu. Jde o zatížení mysli. Příjem totiž můžete utratit, ale majetek ne. Drží se vás a visí vám na krku. Když vyděláte nějaké peníze, jsou jednoduše určeny k útratě. Jestli si je odložíte na spořicí účet, tak jen odložíte den, kdy je zase vydáte. Pokud je investujete, jsou také pryč.

Majetek se ale neutrácí, ba právě naopak. Je od toho, aby se udržoval a rozšiřoval. Podle tradice se má statek předávat z generace na generaci. Kdo ho zvelebí a rozšíří, zaslouží si uznání okolí, kdo přijde na buben, vyslouží si opovržení. Vlastnictví má jasná pravidla a nekompromisně vyžaduje, abyste je dodržovali. Ale ani to mu nestačí. Pevně vás k sobě připoutá a zbaví vás osobnosti. Už není důležité, jak se jmenujete, o čem přemýšlíte, co cítíte. Pro lidi jste „ten miliardář“. Nanejvýš je zajímá, jestli se váš majetek zvětšil nebo zmenšil. Ano, je to tak: zajímají se o majetek, ne o vás.

Majetek také ovládá vaše sebevědomí. Máte – jste vším. Přijdete o něj – nejste ničím. Připomeňme si příběh amerického investora Donalda Trumpa, který v roce1991 zbankrotoval. Zanedlouho se zase postavil na nohy a jako by se nic nedělo, vrátil se mezi nejbohatší lidi světa. Kdyby byl „majitelem“, zůstal by ležet na dně. Trumpovi však nedodával sebevědomí majetek, ale vědomí vlastních schopností.

Jakou roli tedy má Trump a miliony dalších bohatých i méně bohatých lidí, že se nenechají majetkem ovládnout? Jsou to správci. Sice nadaní širokými pravomocemi, pokud jde o nakládání s majetkem, ale necítí se být jeho majiteli. Je to docela logické, protože vlastnit můžete něco jen do smrti, ani o vteřinu déle. Majetek tedy máme v doživotním užívání, nic více. Role správce je proto přirozená, zatímco v majetnictví můžeme vidět úchylku.

Správce si nemusí dělat starosti s výčitkami svědomí. Příjmy, které dostává, jsou spravedlivou odměnou za řádné spravování majetku. Vlastně je to podobné jako v onom biblickém příběhu. Tam se pán chystal na dalekou cestu a tak si zavolal služebníky, kterým svěřil své peníze. Jednomu dal pět hřiven, druhému dvě a poslednímu jednu. Když se vrátil, začal účtovat. První dva služebníci svěřené peníze zdvojnásobili a byli za to bohatě odměněni. Ten třetí je ale zakopal a odevzdal pak jen to, co mu bylo svěřeno. Pán ho za to vyhnal z domu.

Odtud pochází tvrzení, že kdo má, bude mít ještě více, a kdo nemá, přijde i o to málo, co mu patří. Povšimli jste si ale, že vlastně nešlo o majetek služebníků? Peníze jim byly pouze svěřeny. Ten třetí se však choval, jako by byly jeho. V obavě, aby o hřivnu nepřišel, ji ukryl do země. Není to podobné, jako když někdo dostane nabídku na lepší zaměstnání nebo podnikatelskou příležitost a odpoví: „Kdepak, mně stačí můj dům a moje auto, které mám“? Také tito lidé se bojí o svůj majetek, i když není nijak veliký. Je pro ně důležitější, než uplatnění vlastních schopností, možná i bývalých snů.

Jestliže tedy chcete přijímat hojnost, ale bojíte se (docela právem) majetku, staňte se ve své mysli jeho doživotními správci. Posilujte a pěstujte své správcovské schopnosti, místo abyste rozmnožovali majetek. On se bude zvětšovat i tak, ne však kvůli sobě, ale protože je kvalifikovaně spravován. I kdybyste o toto „zaměstnání“ přišli, při svých schopnostech snadno najdete jiný majetek, který vás „zaměstná“.

Ve své mysli se tedy zabývejte tím, co umíte, nebo co byste umět chtěli. Také čeho chcete dosáhnout, ale ne ve smyslu „mít deset milionů“. Ptejte se sami sebe, co chcete udělat pro druhé, aby vám za to ty miliony dali. To je vlastně to nejdůležitější, co vám chci dnes říci. Někdo třeba tvrdí, že nic nechce, alespoň se může starat jen o svůj duchovní rozvoj. Není to sobecké? Nechová se ten člověk jako majitel, tentokrát sebe sama? Nezahrabává svou hřivnu, aby si nemusel dělat starosti a měl pokoj od všech?

Daleko bližší je mi postoj Tomáše Bati, který se vyjádřil takto: „Bohatství nemám. Mám jen boty pro své zákazníky. Je to takový majetek, jako dalekohled pro hvězdáře, nebo housle pro muzikanta. Kdybych toho neměl, nemohl bych dáti svým dělníkům práci a zákazníkům boty. Byl bych na světě tolik pláten, jako hudebník bez nástroje.“

V jeho závěti pak najdeme výstižné „správcovské“ ponaučení: „První podmínkou prospívání našeho  závodu jest, aby jste se nedomnívali,  že závod jest jen Váš -  jen pro Vás. Závod náš nebyl k tomu účelu zbudován, aby zajistil existenci jen jeho zakladatelů.“

Ano, majetek, který spravujeme, může prospět mnoha lidem. Jestliže nic nemáme, sami potřebujeme pomoci. Nepovažuji proto za správné o hojnost neusilovat nebo se majetku zbavovat. Důležité je řádně ho spravovat. Buďte tedy dobrými správci a přijde jak hojnost, tak osobní rozvoj.

 ↓ Líbil se vám článek? Sdílejte ho, prosím ↓