čtvrtek 25. prosince 2014

Narození víry a naděje

Před více jak dvěma tisíci lety se v betlémském chlévě narodilo dítě. Podle křesťanů syn Boží, podle názorů jiných lidí učitel a prorok. Někdo připomíná, že se tak nemohlo stát ani na počátku našeho letopočtu, kdy se na obloze neobjevilo nic podobného vánoční hvězdě, ani v tuto zimní dobu, protože pastýři přespávali pod širým nebem jen do září. Ale to všechno by nemělo odvádět naši pozornost stranou. Skutečně důležité je, že se zrodila víra a naděje.

Cožpak už tu nebyly předtím? Nevěřily snad celé generace židovského národa v Boha, jehož syn právě přišel na svět? Neexistovala snad naděje? Ale ano, to všechno tu už bylo, jenže…

Připomeňme si příběh, který podle Lukášova evangelia vyprávěl již dospělý Ježíš. U dveří bohatého člověka lehával žebrák Lazar. Oba zemřeli a Lazar vystoupil do nebe, kdežto bohatce čekalo utrpení v pekle. Když zjistil, že už mu není pomoci, prosil otce Abraháma, aby poslal Lazara za jeho bratry, že by alespoň je zachránil před plameny pekelnými.  Abrahám na to odpověděl: „Mají Mojžíše a Proroky, ať je poslouchají!“
Boháč však řekl: „Ne tak, otče Abrahame, ale přijde-li k nim někdo z mrtvých, budou činit pokání.“

Co se zde dozvídáme? Myslím si, že jde o zkušenost, kterou většina z nás dobře zná. Že víra (a nejen ta v Boha), jakkoliv byla na počátku silná, se s postupem času jaksi zmenšuje. Ty úžasné věci, jichž jsme byli svědky, z našeho života vymizely. „Víra se mi neobnoví, dokud neuvidím znamení,“ říkáme. „Ale vždyť už jsi jich viděl dost,“ zní odpověď.

Wayne W. Dyer dal jedné ze svých knih název „Uvidíte to, až tomu uvěříte“. My však nevidíme, protože naše víra je slabá, ale zdráháme se uvěřit, když není nic k vidění. Zrozené dítě je tím, kdo roztíná bludný kruh a dává naději. Ne protože se skutečně narodilo, ale v podobě symbolu. Je to začátek, je to naděje.

Židé měli v té době silný pocit, že musí se svým životem něco udělat. Jak se říká, viselo to ve vzduchu. I Jan Křtitel, který tehdy „jen“ nabádal k pokání, byl velmi populární. Ale čekalo se především na Mesiáše. To očekávání však bylo takové, že když konečně přišel, téměř nikdo ho nepoznal. Proč? Podle lidí měl být králem, který nastolí ideální stav, změní jejich životy příkazem shora a znovu určí, co je správné dělat a co ne. Tentokrát ovšem, na rozdíl od Mojžíše s jeho desaterem, mezi nimi navždy zůstane a bude živým garantem platnosti nového způsobu života.

Mnozí z nás jsme na tom podobně. Čekáme, že nám někdo řekne, jak to všechno zařídit, abychom byli šťastní, úspěšní, abychom se zbavili starostí a strachu. Představujeme si to zcela konkrétně, ale nic podobného nepřichází. Jen nějaké dítě s nadějí. Jenže my toužíme po jistotě, nechceme pouhé „možná“. Protože však jistota není a naději odmítáme, nemáme nic.

Víra a naděje patří neodmyslitelně k sobě. Jedna posiluje druhou a naopak. Jestliže uvěříte, že se váš život může změnit, nestane se tak během pěti minut. Ale naděje říká, že k tomu cíli dojdete. Pokud jste tedy dlouho zpomalovali a nechali pochybnosti, aby nahlodávaly vaši důvěru, je pro vás narození dítěte tou spásou, na kterou jste čekali. Věřte, že se na Štědrý večer narodila vaše naděje, která vás bere za ruku a staví na nohy, a shodíte se sebe všechnu tíhu pochybností. Vaše cesta se obnoví, vaše kroky se zrychlí a možná vám i narostou křídla.

Snad to má skutečně svůj význam, že týden po tomto zrození vstoupíme do nového roku. Proč ne tedy se zvednutou hlavou, s vírou a nadějí? Šťastnou cestu!

  Líbil se vám článek? Sdílejte ho, prosím