středa 29. července 2015

Vesmíre, jak ty to děláš?

V turistické sezóně je u nás vždycky problém s parkováním. Právě začínám třetí kolo okružní cesty kolem centra a vypadá to, že zase marně. Všechna parkoviště i boční ulice jsou beznadějně zaplněné. Popadá mě vztek, kvůli malému nákupu takhle ztrácet čas, a najednou si vzpomenu na Vesmír. No ano, že mě to nenapadlo! Hned si objednávám jedno pěkné parkovací místo. „A abych dostal náhradu za to objíždění,“ dodávám, „chtěl bych mít to parkování zadarmo.“

Sotva dořeknu, koutkem oka cosi zahlédnu. Že by to skutečně zafungovalo? Ale ano, místo je tam, až úplně vzadu. Skoro jsem ho přehlédl. Sice ne bezplatně, parkoviště naopak patří k těm dražším, ale hlavně že mohu konečně zastavit. „A mám to jen kousek do prodejny,“ říkám si vesele, když se hrnu k parkovacímu automatu. Pak se zastavím a nevěřím vlastním očím.

Kdybych na displeji našel upozornění, že přístroj je mimo provoz, nijak zvlášť by mě to nepřekvapilo. Pokud bych narazil na ucpaný otvor, kterým se vhazují mince, přijal bych to s klidem. Ale takto? Na místě, kde vždycky stával automat, je jen betonový základ a čtyři šrouby. Teda Vesmíre, jak ty to děláš?

středa 8. července 2015

Pozitivní myšlení je volba

Nedávno jsem s jedním člověkem diskutoval o pozitivním myšlení. On se považuje za realistu a argumentoval tedy tím, že svět, jak ho kolem sebe vidíme, má do ideálu hodně daleko. „Pozitivně myslet znamená obelhávat sám sebe,“ zněl jeho názor. Nepostrádá to logiku. Nahlédneme-li do novin, nebo když navštívíme nějaký zpravodajský server, moc pozitivních zpráv nenajdeme. Říkat si za těchto okolností, že svět je nádherné místo k žití, se zdá být poněkud mimo realitu.

Jenže si představte dva lidi, kteří stojí u okna a pozorují, jak venku prší. První chtěl jít na koupaliště a má tedy špatnou náladu. Druhý si dělal starosti s usychající úrodou a z deště se proto raduje. Jedna a táž situace je pro někoho negativní a pro jiného pozitivní. Záleží tedy na kontextu. Ale je tu ještě něco. Můžete být celý den vzteklí, že jste se nemohli podle plánu vykoupat, ale můžete si také říci: „Dobrá, když prší, mohu si udělat pořádek v garáži, stejně jsem na to pořád neměl čas.“

Pozitivní myšlení je volba. V každé situaci si můžete vybrat, jak se k ní postavíte. Mnoho lidí ovšem považuje za svoji povinnost zaujmout negativní postoj, protože jim připadá realističtější. Představa světa naplněného zlem, intrikami a násilím je ovšem jen ukázkou, jak funguje ovlivňování postojů. Média záměrně vybírají témata, u kterých předpokládají, že čtenáře zaujmou. Ti je opravdu se zájmem čtou, protože odpovídají jejich představě o světě. Představě, kterou si vytvořili na základě informací médií. A kruh je uzavřen.

Představme si, že by noviny, televize a zpravodajské servery na internetu otočily a začaly přinášet pozitivní informace. Konzumenti zpráv by měli pocit, že svět se najednou změnil k lepšímu, ačkoliv by ve skutečnosti byl pořád stejný. Negativní vidění tedy není o nic realističtější, než pozitivní. Je to jen jiný úhel pohledu. A protože vidění světa vždy závisí na osobních postojích, objektivita neexistuje.

Položme si otázku, proč tedy myslet pozitivně a ne negativně, když jde tak jako tak o iluzi. Odpověď je jednoduchá. Negativní postoje vám lepší život nezajistí. Je to podobné, jako byste někoho nenáviděli. On o tom možná ani neví, zato vy se užíráte a ničíte si zdraví. I když budete čtyři hodiny denně chrlit na internetových fórech nadávky na všechny špatnosti kolem sebe, nezměníte tím vůbec nic – kromě snížení kvality svého života.

Prvním krokem k pozitivnímu myšlení je proto filtrování správ a reakcí na ně. Skutečně potřebujete vědět, že na druhé straně oceánu někdo zastřelil tři lidi a v jiné zemi zase bují korupce? Skutečně na to musíte mít názor? S rozvojem komunikace jsme se začali domnívat, že jsme povinni vědět, co se děje všude ve světě. Není to pravda. Navíc jsme se tím pádem přestali zajímat o to, co se děje v naší blízkosti. Změňte proto „fokus“ a zaostřete nablízko.

Druhý krok si můžeme přiblížit takzvaným „tkaničkovým efektem“. Natáhněte si na stůl tkaničku z boty a zkuste ji tlačit. Asi se vám to moc nepodaří. Když ji však potáhnete, bude po desce klouzat zcela snadno. Zaměření se na negativa tedy obvykle žádné výsledky nepřinese. Když ale začnete vyhledávat pozitivní věci, svět kolem vás se změní.

V jedné pražské ulici, která do té doby přitahovala spíš kriminálníky, se podnikatelé a obyvatelé rozhodli, že ji změní k lepšímu. Místo bombardování úřadů stížnostmi, nebo nadávání na poměry, začali podnikat konkrétní maličkosti, které z ulice udělaly příjemné místo k žití.

Za třetí je důležité, abyste věděli, čeho chcete v životě dosáhnout. Komu stačí sedět před televizí a hltat zprávy, ten pozitivní myšlení k ničemu nepotřebuje. Ale lidé, kteří znají své poslání a cíle, v něm mají nepostradatelný nástroj.

středa 27. května 2015

Znáte Dunning-Krugerův efekt?

Kdysi jsem diskutoval s jedním člověkem, který nemohl najít práci. Stěžoval si, že má dva červené diplomy z amerických univerzit a přesto o pořádné zaměstnání nezavadí. Hlavní problém byl samozřejmě v tom, že práci ve skutečnosti nehledal. Čekal, až k němu sama přijde. Stejně si ale nemůžeme nevšimnout, jak mnoho vzdělaných a kompetentních lidí nemá úspěch. A naopak, hodně z těch, kteří mnoho neumějí a neznají, bez problému stoupá k výšinám a vydělává spoustu peněz. 

S teorií, že jedni věří svému úspěchu a druzí ne, asi nevystačíme, protože věřící i nevěřící jsou tam i tam.

Vysvětlením může být Dunning-Krugerův efekt. Říká, že lidé s malými schopnostmi či kompetencemi mají ve zvyku své výsledky přeceňovat a lidé s velkými schopnostmi a vzděláním se zase podceňují. Často totiž se Sokratem říkají: „Vím, že nic nevím“.

Málo schopný má tedy paradoxně lepší vyhlídky na úspěch, protože si se svými kompetencemi neláme hlavu. Je zkrátka dobrý. Schopnější s uplatněním svých znalostí a dovedností otálejí, jelikož mají pocit, že ještě nemají dostatečnou úroveň. Výsledkem pak je, že třeba na internetu se setkáte spíš s těmi prvními a skutečně důležité informace od lidí, kteří vědí, můžete snadno přehlédnout.

Dunning-Krugerův efekt je ovšem nebezpečný i pro lidi s nízkými schopnostmi. Pokud nemají dostatek kritičnosti, mohou se snadno zesměšnit, jak to ukazuje třeba i toto video.

Ti schopnější by si pak měli uvědomit, že nikdy nebudou vědět dost a nikdy nedojdou na konec vzdělání. Je tedy zbytečné čekat. Vykročte teď hned a sebekritický postoj využijte k tomu, abyste stáli nohama na zemi. Ne na to, aby vás brzdil a srážel k zemi.

neděle 19. dubna 2015

Jak pevně jste naladěni?

Jistě jste se už někde dočetli, že když si ujasníte svůj cíl a vydáte se cestou k němu, začnete k sobě přitahovat správné lidi, nástroje i prostředky. Někdo má ovšem pochybnosti. Jak by mohl pouhými svými myšlenkami ovlivňovat okolí a dokonce způsobit, že se někdo, koho právě potřebuje, objeví v jeho blízkosti? Nejsou to zase nějaké „ezoterické výmysly“, které fungují jen v hlavách jejich autorů a kterým se rozumný člověk tak nanejvýš zasměje? Ale ne, opravdu jsou zde síly, které to dokážou.

Pokud máte doma třeba kytaru, tak jste si toho určitě všimli. Když zabrnkáte na jednu ze dvou stejně naladěných strun, začne se chvět i ta druhá. Kdyby jich kolem vás byla třeba stovka, rozechvějí se všechny. Ale jen ty se stejným naladěním. Ostatní se ani nepohnou.

Podle fyziky vesmír tvoří vibrace. Pohybujeme se tedy ve světě, kde všechno má své naladění, svoji frekvenci. Lidé i věci. Není tedy divu, že se tímto způsobem navzájem ovlivňujeme. Jestliže je někdo naladěný stejně, naše myšlenky ho rozechvějí a vyvolají v něm pozitivní odpověď. Když je jeho ladění jiné, nechá ho naše nadšení lhostejným.

Jenže zkušenost mnoha lidí je jiná. Nic se neděje, nikdo nepřichází, věci jdou spíš k horšímu, než aby se zlepšovaly. Právem mají podezření, že vibrace nefungují. Ale ano, fungují. Záleží však na jejich síle a kvalitě. Kytara se časem rozladí a čím je lacinější, tím rychleji struny povolí. Chci tím říci, že lidé, kteří mají malé nebo žádné cíle, kterým schází sebevědomí a vůle něčeho dosáhnout, začnou vibrovat podle jiných. Ani si nevšimnou, že jsou jimi přelaďováni. Zanedlouho myslí přesně tak, jak je zvykem v sektě, v hospodě nebo v čekárně úřadu práce. Stylem, který je sice zbavuje vlastní odpovědnosti, ale také rozhodování o sobě samém.

Síla osobnosti a síla záměru tedy rozhodují o tom, jestli budete vibrovat podle někoho jiného, nebo zda naopak rozechvějete své okolí tak, aby to odpovídalo vašim záměrům.  Cílevědomí lidé naplňují prostor svými vibracemi a nedovolí, aby v něm převládly jiné. Proto dokáží někdy až neuvěřitelné věci.

Mějte proto myšlení první ligy, jak to výstižně říká Jan Mühlfeit v tomto rozhovoru. S ním dokážete ovlivňovat svět kolem sebe tak, aby vám „šel na ruku“ a pozitivně odpovídal na vaše potřeby. Malé myšlení naopak způsobí, že nikdy (a v ničem) nebudete velcí. 

neděle 15. února 2015

Měřítko úspěchu

„Jaké je měřítko úspěchu?“ zněla otázka na jedné diskusi. Nejčastěji lidé psali, že úspěch pro ně znamená nedělat, co musí, ale jen co chtějí. Pak také dobré vztahy, zejména v rodině. Dostatek času, pohodu. Nezapomněli připomenout, že peníze štěstí nezaručí. Ano, řeklo by se, že jde o zcela přirozená a sympatická měřítka. Přesto je pro sebe nepovažuji za nejdůležitější. Ne že bych nechtěl být spokojený, mít klidnou mysl a být obklopen milujícími lidmi. Jenže je to málo.

V první řadě proto, že nikdo není úspěšný sám pro sebe. O úspěchu můžeme mluvit jen v souvislosti s jinými lidmi. Nikdo se nemůže stát úspěšným skladatelem, pokud bude komponovat do šuplíku. Podnikatel nedosáhne úspěchu, když se rozhodne strávit život na pustém ostrově. Úspěšný učitel potřebuje žáky.

Jestliže tedy říkáme, že měřítkem úspěchu je to, co se týká jen nás, jak se cítíme a co děláme, pak jde jen o polovinu pravdy. Tou druhou je skutečnost, že z hodnocení nemůžeme vynechat příjemce našeho úsilí. Úspěšní jsme tedy natolik, nakolik jsme něco dali jiným lidem. Jestliže Earl Nightingale říká, že úspěch je dán tím, že máme hodnotný cíl a že postupujeme k němu, pak jedním dechem dodává, že bez hodnotné služby jiným ho nemůžeme dosáhnout.

Druhým důvodem, proč nemohu považovat osobní spokojenost za jediné měřítko úspěchu, a proč v ní dokonce vidím nebezpečí, je riziko sebeuspokojení. Mnozí z nás jednoduše nejsou schopni si poručit ve chvíli, kdy ráno vstanou a uvědomí si, že nic nemusí, aby šli něco užitečného dělat. Nevadí nám bavit se, zaplnit čas svými koníčky, utrácet peníze. Ale tím opět ztrácíme ze zřetele širší rozměr úspěchu, který se netýká jen naší osoby.

Jsem přesvědčen, že každý máme nějaké poslání. To je ten hodnotný cíl, o němž mluví Earl Nightingale. Hodně lidí si ale naplánuje třeba bohatství, život bez práce na pláži nebo spokojenost. Dosáhnou toho všeho a přestanou se namáhat. A co se nezřídka stane? O všechno zase přijdou, protože skutečné poslání nenaplnili. Krize je připraví o majetek, místo pohody se nudí a hádají s rodinou. To není trest ani nepřízeň osudu. V takovém obratu můžeme vidět druhou šanci, abychom opravdu udělali to, co je třeba.

V písni „Učiň mě pane nástrojem“ se zpívá: „víc než být potěšen, chci těšit jiné“. A v tom, myslím, je to pravé měřítko úspěchu.

  Líbil se vám článek? Sdílejte ho, prosím 

neděle 1. února 2015

Slova, slova, slova

Představa o všemocnosti slov je v mnoha lidech hluboce zakořeněná. Obvykle se domnívají, že stačí vyslovit tajnou formuli a začnou se dít nevídané věci. Škoda, že to někdy nezkusí. Pak by pochopili, proč se v bradavické škole musí Harry Potter a jeho spolužáci učit kouzlit, i když by jim přece stačilo nabiflovat se správná zaklínadla. Jiní zase hledají ve slovech informace o jakýchsi tajných dějinách nebo skutečné podobě tohoto světa, která je prý před námi kýmsi ukrývána a zamlžována.

A tak se na internetu můžete třeba dočíst, že bibličtí Samaritánci jsou ve skutečnosti Samárijci, což znamená SAM(otní)ÁRIJCI, čili Slované. Kde se najednou vzali v Palestině, to už autorka neřeší. Z celé Bible si totiž vybrala jen jednu pasáž a nevšímá si, že existovalo nějaké město Samaří, podle něhož se zcela logicky Samaritánci nazývali. A že v tom místě žijí, i když už hodně početně omezení, dodnes.

Nebo jsem se také dozvěděl, že andělé jsou vlastně démoni pekel. Je to prý takto: Leg je vícerozměrná bytost světla, když tedy slovo napíšeme pozpátku, máme tu vícerozměrnou bytost temna. Asi jako bychom tmě říkali „oltěvs“. A protože ve slově angel najdeme to nešťastné gel (a před ním neurčitý člen), je vše jasné.  Proč bychom k tomuto odhalení spiknutím temnot měli používat zrovna angličtinu, to autor nepraví. Například v hebrejštině se totiž anděl řekne malach, což znamená posel. Tomu také odpovídá řecký překlad: angelos.

Nebo jsem debatoval s jednou oddanou příslušnicí církve adventistů. Těm dělá problém věta, kterou pronesl Ježíš k jednomu ze zločinců, ukřižovaných s ním: "Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji." Adventisté ovšem neuznávají žádný očistec jako katolíci, všichni mrtví podle nich budou vzkříšeni v poslední den a Ježíš tedy nemohl smrtelnému člověku slibovat, že se za chvíli potkají v ráji. A tak si diskutující upravila “závadnou“ větu přesunutím čárky takto: „Amen, pravím ti dnes, budeš se mnou v ráji.“ Že Ježíš mluvil aramejsky a tedy bychom asi zásady českého pravopisu v originále neuplatnili, ji nezajímalo.

Lidé tedy často překrucují, vytvářejí nebo vyhledávají slova a jejich významy proto, že chtějí nějak potvrdit, v co věří. A ono to samozřejmě jde. Stejně jako v případě úžasných tajemství, zašifrovaných řečí čísel ve stavbě Velké pyramidy. Když si s tím dáte chvíli práce, najdete tam i datum narození své babičky.

Zastánci učení o magické síle slova si samozřejmě od počátků uvědomovali, že v různých jazycích znějí jinak. Proto třeba musely být po velmi dlouhou dobu katolické mše jen v latině, aby nedošlo ke zkreslení nebo odchylce. Můžeme se ovšem zeptat, proč právě latina, když jí v Ježíšově době mluvili jen římští okupanti a evangelia byla napsána řecky nebo do řečtiny nejdříve přeložena. V podstatě neexistuje jazyk, který by mohl být označen za „ten pravý“.

Jsou tedy slova k ničemu? Zvláště když v každém jazyce znějí jinak? Slova samotná ano, ale ne to, co vyvolávají. Slovo je totiž vyjádřením obrazu nebo stavu naší mysli. Jestliže ho vyslovíme, současně na něj reagujeme. Řekněte „koblížek“ a začnou se vám sbíhat sliny. Vyslovte „maminka“ a zaplaví vás pozitivní city. Slova tedy působí na emoce a ty jsou zase hybnou pákou změn ve vesmíru. Není tedy důležité, jak slova znějí, z jakých písmen nebo slabik se skládají a co nám připomínají. Důležité je, jak na nás působí.

Můžeme si to ukázat třeba na příkladu afirmací. Jestliže je budete jen mechanicky odříkávat, výsledek se nedostaví. Teprve když to, co říkáte, také znovu a znovu prožijete emocemi, začnou se věci měnit. Afirmace tedy můžete používat v jakémkoliv jazyku, když víte, o čem jsou a dokážete si je převést na citové obrazy.

Hledání tajných významů slov, temných sil v pozadí a „skutečné“ podoby světa vás šťastnými neudělá. Ani chytrými ne, neboť taková činnost se podobá bádání středověkých scholastiků, kolik andělů se vejde na špičku jehly. Skutečný svět je takový, jaký si ho svým pozitivním přístupem a vírou ve schopnosti své mysli uděláte. Člověk, který žije v neustálém strachu ze slov, z temných sil, ovládajících skutečnost, nedokáže změnit vůbec nic.

  Líbil se vám článek? Sdílejte ho, prosím 

sobota 24. ledna 2015

Symboly

Stát se úspěšným člověkem je docela dřina. Měli byste mít životní vizi, také cíl, náročný, měřitelný, ohraničený v čase, k tomu nástěnku vizí nebo knihu úspěchu, každý den si své cíle alespoň chvíli vizualizovat se zavřenýma očima, zapisovat si, co se vám povedlo, hodnotit krůčky na cestě kupředu, mít soupis, za co jste vděční, co umíte, jaké máte problémy, jaké šance…  A to jste ještě nezačali dělat tu práci, v níž chcete dosáhnout úspěchu. Nemluvím i o mnoha věcech, které zkrátka udělat musíte, jako dát auto do servisu nebo si jít na úřad vyřídit novou občanku.

Nevím, jaké máte zkušenosti vy, ale já vidím, jak výstižné je heslo „Sejde z očí, sejde z mysli“. Řekl bych, že mnohé z toho, co se dnes módně nazývá prokrastinací, je zkrátka nezřetelná vize a cíl. Jestliže něco opravdu celým svým srdcem chceme, pak nebudeme oddalovat nic, co nás k tomu přivede.

Představte si, že máte jít na první rande s někým, koho opravdu milujete. Budete říkat, že to ještě počká, že zítra je také den, že dnes je příliš horko nebo zima? I kdyby se venku všichni čerti ženili, poběžíte tam, abyste se neopozdili ani o minutu.

Jenže jak myslet na to všechno, co představuje váš úspěch? To abyste s sebou nosili šanon plný papírů a neustále do něj nahlíželi. Naštěstí máme symboly. Představte si, že silnice, po níž právě jedete, vede mezi pastvinami. Občas přes ni vodí stádo dobytka, někdy se kravička utrhne nebo prorazí ohradu a prochází se po cestě. Bylo by jistě obtížné vysvětlovat to každému řidiči. Tak zde postavili značku s obrázkem krávy. A každý hned ví, o co jde.

Váš šanon s papíry tedy může nahradit podobná značka. Symbol, který v jednoduchosti připomene, co všechno chcete, plánujete a sepisujete. A protože jde především o záležitost srdce, měl by symbol působit na vaše emoce. Samozřejmě pozitivně. Třeba vzbuzovat radostné očekávání.


Symbol má ještě jednu velkou výhodu. I kdybyste našli doma nebo v práci místo, kam by se vešel popis vaší vize a cílů, je pravděpodobné, že budou mnoha lidem k smíchu. To je nebezpečné, protože na začátku má většina z nás nízké sebevědomí a výsměch ho určitě nepozvedne. Když si na pracovní stůl položíte obrázek, nikdo neví, co ve skutečnosti říká. Je to jako tajný kód, který znáte jen vy.

Když budete hledat ten správný symbol, nespěchejte. Obvykle je to tak, že ho poznáte. Oči vám na něco padnou a vy si řeknete: „To je ono!“ Určitě nefunguje zásada, že je jedno, co máte, hlavně když vy víte… Protože pozitivní emoce nevyvolává cokoliv.

Přidejte si tedy do seznamu, co všechno máte pro svůj úspěch udělat, ještě jednu položku: Najít symbol.

  Líbil se vám článek? Sdílejte ho, prosím 

pondělí 19. ledna 2015

Úspěch není odměna za dobré chování


„Jak mám chápat, že úspěšní jsou i lidé, kteří ke svému majetku přišli podvody nebo jednoduše byli náhodou ve správný čas na správném místě?“ dostal jsem otázku na jedné diskusi. Je to tak, kolem sebe můžeme najít i lidi, kteří určitě nemohou být příkladem, přesto se zdá, že se jim zdaří, na co sáhnou. Není to nespravedlivé, nepopírá to principy úspěchu? Ne. Úspěch totiž není ani odměna za dobré chování, ani zásluha. Nemá znaménko, není pozitivní, není negativní. Je zkrátka jen znakem toho, že jste dosáhli, co jste chtěli.

Existují samozřejmě mechanismy, jak se k úspěchu dostat. Ale ty nic neříkají o tom, jestli je váš cíl dobrý nebo špatný. Splní ten i ten. Když se chcete stát výborným bankovním lupičem, může se vám to splnit. Když směřujete k založení největší dobročinné organizace na světě, může se vám to také splnit. Úspěch je jako auto – to vás doveze k blízkým, ale dokáže je také přejet.

Nad „tupým“ mechanismem tedy musí být něco, co mu dá správný směr. A to jsou pozitivní vnitřní hodnoty.  Jestliže je máte a používáte je, můžete si gratulovat. Ale nesnažte se hodnotit. Povyšování nad ty, kterým podle nás něco takového schází, bývá často jen výmluvou, proč nejsme úspěšní. „Nemohu žít v hojnosti, protože nekradu!“  Cítíte, jak toto celkem běžné vyjádření popírá obecné a univerzální fungování mechanismu úspěchu? Jako bychom museli nějakému pekelníkovi upsat duši, abychom dosáhli svých cílů. Jenže pak by také bylo nutné říci, že vše, co se na tomto světě povedlo, je zlé.

Pokud ale máte pocit, že by přece jen nějaká spravedlnost měla existovat, mohu vás uklidnit. Pořád je tu ještě zákon, který říká, že co zasejete, to sklidíte. Připomněla mi ho zpráva o jednom mladém podnikateli, který si vymyslel zvláštní službu. Nabízel obálky plné obtížně odstranitelných flitrů, kterou můžete poslat někomu, koho nemáte rádi nebo se mu chcete za něco pomstít. Zájem byl tak veliký, že po několika dnech prosil zájemce, aby na něho zapomněli. Jeho způsob podnikání se mu naprosto znechutil. Někde je tedy reakce rychlá, jindy naopak trvá hodně dlouho.

Jedno je však jisté. Jestliže zaměříte všechnu svoji pozornost na negativní příklady a mysl naplníte pocity křivdy a nespravedlnosti, sami ničeho nedosáhnete. Neangažujte se tedy proti něčemu, ale za něco. A to nejlépe svým dílem, ne aktivismem a skandováním na demonstracích. Dát lidem práci je jistě lepší, než shánět podpisy na petice za vyšší zaměstnanost.

Internet je plný spasitelů lidstva, kteří odhalují, demaskují, upozorňují, varuji… Jen se mi zdá, že kromě mlácení prázdné slámy nic jiného nedělají. Zaměřte se proto raději na svůj cíl, jakkoliv se může zdát ve srovnání s nimi sobecký a malicherný. Máte-li srdce na správném místě, prospějete jeho dosažením lidstvu mnohem více, než tlachající odborníci na celosvětová spiknutí.

  Líbil se vám článek? Sdílejte ho, prosím 

čtvrtek 1. ledna 2015

Jaký bude tento rok?

Během krátké doby jsem se sešel se dvěma lidmi. Jeden mi líčil, jak se prozíval nudnou oslavou, druhý nadšeně vyprávěl o úžasně zábavném večírku. Zajímavá na tom bylo, že oba mluvili o té samé akci. Jistě, každý jsme nějak nastavený, ale to nevysvětluje, jak můžeme posuzovat stejnou věc tak rozdílně. Ukazuje se, že mnohem důležitější je očekávání. Jdeme-li na zábavný večer s myšlenkou, že my se tedy rozhodně bavit nebudeme, pravděpodobně to tak opravdu dopadne. A naopak, čekáme-li to nejlepší, strávíme příjemný čas.

Je dobré si to připomenout právě teď, na prahu nového roku. V tuto dobu se často zabýváme předsevzetími a plány. Většina lidí se domnívá, že jejich naplnění závisí na pevné vůli, troše štěstí a také událostech, které přijdou bez našeho přičinění. Ve skutečnosti je nejdůležitější, co od tohoto roku očekáváme. Nemusí to být do detailu, stačí pocit.

Pesimistovi se tak pravděpodobně skoro nic nesplní. Vždyť to očekával! Najdou se sice lidé, kteří říkají, že myslet negativně je výhodné, protože pak jste mile překvapeni, když přece jen něco vyjde. Jenže tím za prvé říkají, že nemají žádný vliv na dění kolem sebe. A za druhé podle zákona přitažlivosti dostanou právě to, co chtějí.

Optimisté jsou prý zase zklamaní, když jim něco nevyjde. Jenže když myslíte pozitivně, chápete, že něco jiného je cíl a něco jiného jednotlivé kroky k němu. Jestliže se jeden nepodaří, uděláte jiný. Jste-li přesvědčeni, že nakonec to dobře dopadne, máte dostatek motivace. Na rozdíl od negativně myslících lidí, kteří přece nemají důvod se namáhat, když jim stejně nic nevychází.

Na začátku nového roku je tedy nejdůležitější ujasnit si, co od něj očekáváme. V celku, ne v jednotlivostech, ty mohou přijít na řadu později. To vůbec nejlepší, co mohu doporučit, bych řekl parafrází Louise L. Hay: Rozhodněte se, že tento rok bude nejlepším ve vašem životě. Opravdu to nezáleží na ničem jiném, než na vašem pevném rozhodnutí, jakkoliv to vypadá neskutečně.

Stačí tedy jen chtít: Tento rok bude nejlepším v mém životě.

  Líbil se vám článek? Sdílejte ho, prosím