Měřítko úspěchu

„Jaké je měřítko úspěchu?“ zněla otázka na jedné diskusi. Nejčastěji lidé psali, že úspěch pro ně znamená nedělat, co musí, ale jen co chtějí. Pak také dobré vztahy, zejména v rodině. Dostatek času, pohodu. Nezapomněli připomenout, že peníze štěstí nezaručí. Ano, řeklo by se, že jde o zcela přirozená a sympatická měřítka. Přesto je pro sebe nepovažuji za nejdůležitější. Ne že bych nechtěl být spokojený, mít klidnou mysl a být obklopen milujícími lidmi. Jenže je to málo.

V první řadě proto, že nikdo není úspěšný sám pro sebe. O úspěchu můžeme mluvit jen v souvislosti s jinými lidmi. Nikdo se nemůže stát úspěšným skladatelem, pokud bude komponovat do šuplíku. Podnikatel nedosáhne úspěchu, když se rozhodne strávit život na pustém ostrově. Úspěšný učitel potřebuje žáky.

Jestliže tedy říkáme, že měřítkem úspěchu je to, co se týká jen nás, jak se cítíme a co děláme, pak jde jen o polovinu pravdy. Tou druhou je skutečnost, že z hodnocení nemůžeme vynechat příjemce našeho úsilí. Úspěšní jsme tedy natolik, nakolik jsme něco dali jiným lidem. Jestliže Earl Nightingale říká, že úspěch je dán tím, že máme hodnotný cíl a že postupujeme k němu, pak jedním dechem dodává, že bez hodnotné služby jiným ho nemůžeme dosáhnout.

Druhým důvodem, proč nemohu považovat osobní spokojenost za jediné měřítko úspěchu, a proč v ní dokonce vidím nebezpečí, je riziko sebeuspokojení. Mnozí z nás jednoduše nejsou schopni si poručit ve chvíli, kdy ráno vstanou a uvědomí si, že nic nemusí, aby šli něco užitečného dělat. Nevadí nám bavit se, zaplnit čas svými koníčky, utrácet peníze. Ale tím opět ztrácíme ze zřetele širší rozměr úspěchu, který se netýká jen naší osoby.

Jsem přesvědčen, že každý máme nějaké poslání. To je ten hodnotný cíl, o němž mluví Earl Nightingale. Hodně lidí si ale naplánuje třeba bohatství, život bez práce na pláži nebo spokojenost. Dosáhnou toho všeho a přestanou se namáhat. A co se nezřídka stane? O všechno zase přijdou, protože skutečné poslání nenaplnili. Krize je připraví o majetek, místo pohody se nudí a hádají s rodinou. To není trest ani nepřízeň osudu. V takovém obratu můžeme vidět druhou šanci, abychom opravdu udělali to, co je třeba.

V písni „Učiň mě pane nástrojem“ se zpívá: „víc než být potěšen, chci těšit jiné“. A v tom, myslím, je to pravé měřítko úspěchu.

 ↓ Líbil se vám článek? Sdílejte ho, prosím ↓

Slova, slova, slova

Představa o všemocnosti slov je v mnoha lidech hluboce zakořeněná. Obvykle se domnívají, že stačí vyslovit tajnou formuli a začnou se dít nevídané věci. Škoda, že to někdy nezkusí. Pak by pochopili, proč se v bradavické škole musí Harry Potter a jeho spolužáci učit kouzlit, i když by jim přece stačilo nabiflovat se správná zaklínadla. Jiní zase hledají ve slovech informace o jakýchsi tajných dějinách nebo skutečné podobě tohoto světa, která je prý před námi kýmsi ukrývána a zamlžována.

A tak se na internetu můžete třeba dočíst, že bibličtí Samaritánci jsou ve skutečnosti Samárijci, což znamená SAM(otní)ÁRIJCI, čili Slované. Kde se najednou vzali v Palestině, to už autorka neřeší. Z celé Bible si totiž vybrala jen jednu pasáž a nevšímá si, že existovalo nějaké město Samaří, podle něhož se zcela logicky Samaritánci nazývali. A že v tom místě žijí, i když už hodně početně omezení, dodnes.

Nebo jsem se také dozvěděl, že andělé jsou vlastně démoni pekel. Je to prý takto: Leg je vícerozměrná bytost světla, když tedy slovo napíšeme pozpátku, máme tu vícerozměrnou bytost temna. Asi jako bychom tmě říkali „oltěvs“. A protože ve slově angel najdeme to nešťastné gel (a před ním neurčitý člen), je vše jasné.  Proč bychom k tomuto odhalení spiknutím temnot měli používat zrovna angličtinu, to autor nepraví. Například v hebrejštině se totiž anděl řekne malach, což znamená posel. Tomu také odpovídá řecký překlad: angelos.

Nebo jsem debatoval s jednou oddanou příslušnicí církve adventistů. Těm dělá problém věta, kterou pronesl Ježíš k jednomu ze zločinců, ukřižovaných s ním: "Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji." Adventisté ovšem neuznávají žádný očistec jako katolíci, všichni mrtví podle nich budou vzkříšeni v poslední den a Ježíš tedy nemohl smrtelnému člověku slibovat, že se za chvíli potkají v ráji. A tak si diskutující upravila “závadnou“ větu přesunutím čárky takto: „Amen, pravím ti dnes, budeš se mnou v ráji.“ Že Ježíš mluvil aramejsky a tedy bychom asi zásady českého pravopisu v originále neuplatnili, ji nezajímalo.

Lidé tedy často překrucují, vytvářejí nebo vyhledávají slova a jejich významy proto, že chtějí nějak potvrdit, v co věří. A ono to samozřejmě jde. Stejně jako v případě úžasných tajemství, zašifrovaných řečí čísel ve stavbě Velké pyramidy. Když si s tím dáte chvíli práce, najdete tam i datum narození své babičky.

Zastánci učení o magické síle slova si samozřejmě od počátků uvědomovali, že v různých jazycích znějí jinak. Proto třeba musely být po velmi dlouhou dobu katolické mše jen v latině, aby nedošlo ke zkreslení nebo odchylce. Můžeme se ovšem zeptat, proč právě latina, když jí v Ježíšově době mluvili jen římští okupanti a evangelia byla napsána řecky nebo do řečtiny nejdříve přeložena. V podstatě neexistuje jazyk, který by mohl být označen za „ten pravý“.

Jsou tedy slova k ničemu? Zvláště když v každém jazyce znějí jinak? Slova samotná ano, ale ne to, co vyvolávají. Slovo je totiž vyjádřením obrazu nebo stavu naší mysli. Jestliže ho vyslovíme, současně na něj reagujeme. Řekněte „koblížek“ a začnou se vám sbíhat sliny. Vyslovte „maminka“ a zaplaví vás pozitivní city. Slova tedy působí na emoce a ty jsou zase hybnou pákou změn ve vesmíru. Není tedy důležité, jak slova znějí, z jakých písmen nebo slabik se skládají a co nám připomínají. Důležité je, jak na nás působí.

Můžeme si to ukázat třeba na příkladu afirmací. Jestliže je budete jen mechanicky odříkávat, výsledek se nedostaví. Teprve když to, co říkáte, také znovu a znovu prožijete emocemi, začnou se věci měnit. Afirmace tedy můžete používat v jakémkoliv jazyku, když víte, o čem jsou a dokážete si je převést na citové obrazy.

Hledání tajných významů slov, temných sil v pozadí a „skutečné“ podoby světa vás šťastnými neudělá. Ani chytrými ne, neboť taková činnost se podobá bádání středověkých scholastiků, kolik andělů se vejde na špičku jehly. Skutečný svět je takový, jaký si ho svým pozitivním přístupem a vírou ve schopnosti své mysli uděláte. Člověk, který žije v neustálém strachu ze slov, z temných sil, ovládajících skutečnost, nedokáže změnit vůbec nic.

 ↓ Líbil se vám článek? Sdílejte ho, prosím ↓