Intuitivní inteligence pro každého

Kdysi se mě zeptal jeden z účastníků semináře, jestli mají podle mého názoru všichni stejné šance stát se úspěšnými lidmi. Odpověděl jsem, že patrně ano. „I když jsou právě v nějakém africkém utečeneckém táboře, denně dostanou misku rýže z humanitární pomoci a pravděpodobně se brzy nakazí AIDS?“ zněla druhá otázka. Přiznám se, že mě tehdy přivedl do rozpaků. Skutečně si někdy neuvědomujeme, že svět má více tváří, než je ta poměrně přívětivá, kterou nastavuje nám. Ale dnes, kdy toho vím přece jen o trochu více, bych bez váhání odpověděl, že i takový člověk může uspět, bude-li chtít. Úspěch, a to i ten, který vám přinese materiální hojnost a bohatství, totiž na hmotných poměrech nezávisí.

Je tu však přece jen jedna důležitá podmínka: musíte vědět, jak na to. Skutečnost je bohužel taková, že i většina zdejších lidí je na tom, co se týče informací, podobně jako onen africký ubožák. Proto se také 80% z nás bude jen jakž takž protloukat životem, aniž by pocítili, jak chutná úspěch. Ostatně i v Africe jsou přece vedle chudých i bohatí.

Vůbec tím nechci říci, že to, co si dále přečtete, spasí svět a z vás udělá tak šťastné lidi, jako jsou hospodyňky, které v televizní reklamě objeví nový prací prášek. Ale možná najdete vhodný kamínek do mozaiky, kterou už si delší dobu sestavujete. Pravda je totiž sice jen jedna, ale rozházená kolem nás v podobě mnoha střípků.

Můžete mi tedy věřit a nemusíte. To je vaše svobodná volba.

Ještě malé vysvětlení k termínu „intuitivní“. Obvykle je intuice představována jako pudové rozhodování, cosi podřadného, co člověk s fungující šedou kůrou mozkovou odbyde úsměvem. Ve skutečnosti nemá s emocemi či hlubinnými emocemi nic společného. Nejde o automatickou reakci, ačkoliv je často první, co nás napadne. Jenže pudy jsou tupé, kdežto intuice „ví“.

Hlavním důvodem, proč je tento nástroj podceňován, je požadavek důkazu. Naše racionální civilizace chce, aby veškeré rozhodování, má-li ho uznat za platné, bylo přehledné jako práce na kalkulačce: stisknete 7, pak krát, pak 6, potom rovná se… Jenže my nevíme, jak intuice ke svému závěru dojde. Známe jen výsledek.

Druhou příčinou je skutečnost, že s intuicí neumíme pracovat. Nemůžeme se totiž na ni spolehnout, pokud ji nedokážeme odlišit od jiných zdrojů, například zmíněných emocí. Pak se stane, že jednou dostaneme skvělou radu a podruhé pravý opak. Ne, intuice nelže a obvykle se ani nemýlí, to jen my nevíme, s kým máme v tu chvíli co do činění. Je-li to, obrazně řečeno, moudrý myslivec nebo čert za něj převlečený.

Asi znáte termín „emoční inteligence“. Pro někoho může být poněkud matoucí, protože nejde o chytré emoce, ale o inteligentní působení na city druhých. Vzhledem k tomu, že této role se obvykle zhostí intuice, ale i proto, že nejde jen o emoce a nejde jen o druhé, používám raději označení „intuitivní inteligence“. Pojďme se tedy podívat, co s ní všechno můžeme dokázat.