Slova, slova, slova

Představa o všemocnosti slov je v mnoha lidech hluboce zakořeněná. Obvykle se domnívají, že stačí vyslovit tajnou formuli a začnou se dít nevídané věci. Škoda, že to někdy nezkusí. Pak by pochopili, proč se v bradavické škole musí Harry Potter a jeho spolužáci učit kouzlit, i když by jim přece stačilo nabiflovat se správná zaklínadla. Jiní zase hledají ve slovech informace o jakýchsi tajných dějinách nebo skutečné podobě tohoto světa, která je prý před námi kýmsi ukrývána a zamlžována.

A tak se na internetu můžete třeba dočíst, že bibličtí Samaritánci jsou ve skutečnosti Samárijci, což znamená SAM(otní)ÁRIJCI, čili Slované. Kde se najednou vzali v Palestině, to už autorka neřeší. Z celé Bible si totiž vybrala jen jednu pasáž a nevšímá si, že existovalo nějaké město Samaří, podle něhož se zcela logicky Samaritánci nazývali. A že v tom místě žijí, i když už hodně početně omezení, dodnes.

Nebo jsem se také dozvěděl, že andělé jsou vlastně démoni pekel. Je to prý takto: Leg je vícerozměrná bytost světla, když tedy slovo napíšeme pozpátku, máme tu vícerozměrnou bytost temna. Asi jako bychom tmě říkali „oltěvs“. A protože ve slově angel najdeme to nešťastné gel (a před ním neurčitý člen), je vše jasné.  Proč bychom k tomuto odhalení spiknutím temnot měli používat zrovna angličtinu, to autor nepraví. Například v hebrejštině se totiž anděl řekne malach, což znamená posel. Tomu také odpovídá řecký překlad: angelos.

Nebo jsem debatoval s jednou oddanou příslušnicí církve adventistů. Těm dělá problém věta, kterou pronesl Ježíš k jednomu ze zločinců, ukřižovaných s ním: "Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji." Adventisté ovšem neuznávají žádný očistec jako katolíci, všichni mrtví podle nich budou vzkříšeni v poslední den a Ježíš tedy nemohl smrtelnému člověku slibovat, že se za chvíli potkají v ráji. A tak si diskutující upravila “závadnou“ větu přesunutím čárky takto: „Amen, pravím ti dnes, budeš se mnou v ráji.“ Že Ježíš mluvil aramejsky a tedy bychom asi zásady českého pravopisu v originále neuplatnili, ji nezajímalo.

Lidé tedy často překrucují, vytvářejí nebo vyhledávají slova a jejich významy proto, že chtějí nějak potvrdit, v co věří. A ono to samozřejmě jde. Stejně jako v případě úžasných tajemství, zašifrovaných řečí čísel ve stavbě Velké pyramidy. Když si s tím dáte chvíli práce, najdete tam i datum narození své babičky.

Zastánci učení o magické síle slova si samozřejmě od počátků uvědomovali, že v různých jazycích znějí jinak. Proto třeba musely být po velmi dlouhou dobu katolické mše jen v latině, aby nedošlo ke zkreslení nebo odchylce. Můžeme se ovšem zeptat, proč právě latina, když jí v Ježíšově době mluvili jen římští okupanti a evangelia byla napsána řecky nebo do řečtiny nejdříve přeložena. V podstatě neexistuje jazyk, který by mohl být označen za „ten pravý“.

Jsou tedy slova k ničemu? Zvláště když v každém jazyce znějí jinak? Slova samotná ano, ale ne to, co vyvolávají. Slovo je totiž vyjádřením obrazu nebo stavu naší mysli. Jestliže ho vyslovíme, současně na něj reagujeme. Řekněte „koblížek“ a začnou se vám sbíhat sliny. Vyslovte „maminka“ a zaplaví vás pozitivní city. Slova tedy působí na emoce a ty jsou zase hybnou pákou změn ve vesmíru. Není tedy důležité, jak slova znějí, z jakých písmen nebo slabik se skládají a co nám připomínají. Důležité je, jak na nás působí.

Můžeme si to ukázat třeba na příkladu afirmací. Jestliže je budete jen mechanicky odříkávat, výsledek se nedostaví. Teprve když to, co říkáte, také znovu a znovu prožijete emocemi, začnou se věci měnit. Afirmace tedy můžete používat v jakémkoliv jazyku, když víte, o čem jsou a dokážete si je převést na citové obrazy.

Hledání tajných významů slov, temných sil v pozadí a „skutečné“ podoby světa vás šťastnými neudělá. Ani chytrými ne, neboť taková činnost se podobá bádání středověkých scholastiků, kolik andělů se vejde na špičku jehly. Skutečný svět je takový, jaký si ho svým pozitivním přístupem a vírou ve schopnosti své mysli uděláte. Člověk, který žije v neustálém strachu ze slov, z temných sil, ovládajících skutečnost, nedokáže změnit vůbec nic.

 ↓ Líbil se vám článek? Sdílejte ho, prosím ↓

Co je to štěstí?

Že štěstí je muška jenom zlatá, to všichni víme. Slyšeli jsme také mnohokrát, že štěstí se za peníze koupit nedá. Říkají to i bohatí, ti ovšem dodávají, že s penězi se přece jen žije lépe. Podle výzkumů jsou ale kupodivu šťastnější obyvatelé chudých zemí, než my, žijící v dostatku. Znamená to tedy, že klíčem ke štěstí je chudoba? Myslím si, že tak jednoduché to zase není. I u nás jsou přece chudí lidé a nevypadá to, že by štěstím zrovna zářili.

Psychologové zjistili zajímavou věc. Na štěstí nemá ani tak vliv to, co máte, ale co mají ostatní. Když se kolem vás pohybují bohatší lidé, pocit štěstí se sníží. Jenže i v těch nejchudších státech jsou milionáři. Rozdíly jsou dokonce mnohem větší než ve vyspělých zemích. Přesto to tamním chudým nevadí, kdežto u nás ano. Čím to může být?

Mám pocit, že důležitá je právě ta vzdálenost. Od obyvatele slumu, živícího se přehrabováním smetiště, k bankéři nebo majiteli továren je tak daleko, že to prostě není třeba řešit. Chudí si řeknou, že zkrátka nemají šanci – a hodí to za hlavu. Kdežto u nás, v západní civilizaci, je na žebříčku bohatství těch stupňů více. Vždy najdeme někoho, kdo je sice nad námi, ale ne zase tak, aby se nám ztratil z dohledu. Trpíme pak výčitkami svědomí, že on ano a my ne. Vždyť přece máme stejné šance, jak to říká naše demokratické myšlení.

Takže špatné svědomí? Jenže ani boháči, kteří se už nemusí s nikým srovnávat, nejsou automaticky šťastní. Těžko také můžeme říci, že někdo k tomu má sklon a někdo bohužel ne. Ale mám podezření na jiný faktor, totiž na „musím“ a „chci“. Když ráno vstáváte a můžete si říci „Co chci dnes dělat?“ místo „Co musím dnes udělat?“, tak to možná není automatický spouštěč štěstí, ale asi vás k němu přiblíží. Platí totiž stejně jak pro bohaté, tak pro chudé.

Vypadá to tedy, že o pocitu štěstí (také) rozhoduje poměr mezi „musím“ a „chci“. Čím více toho děláme proto, že to dělat chceme, tím se cítíme šťastnější. Zkuste to.

 ↓ Líbil se vám článek? Sdílejte ho, prosím ↓

Tři poznání - část čtvrtá - jak psát scénář života

Vrcholem poznání je zjištění, že si svůj život můžete „psát“ sami. Nemyslím tím pouhou reakci na to, co přichází, co je kolem vás. To je málo, protože v situacích, před které jste postaveni, někdy nemáte na vybranou. Ne, jde o samotný scénář vašeho života, podle kterého pak skutečně poběží, stejně jako když vzniká film. Zní to fantasticky? Také to fantastické je. Toto poznání vám může změnit všechno. Přemýšleli jste zatím marně, proč se ve vašem životě děje to nebo ono špatné, proč se vám nic nedaří a proč nemáte „štěstí“? Můžete si to představit i tak, že jste se zatím svým žitím hnali na zadním sedadle auta, které nikdo neřídil. Volant se točil sem a tam a vy jste se snažili udržet a nevypadnout ven. Co se stane, když se konečně ujmete řízení?

Váš životní vůz se vydá na cestu, kterou mu určíte a na které ho budete udržovat. Předtím jste ho neřídili (a většinou ani nikdo jiný, i když to tak mohlo vypadat), teď jste vzali volant do rukou. Možná vám to zpočátku nepůjde dokonale, ale není už to samotné pokrok? Snad jste se předtím dostali někam, kde jste vůbec být nechtěli. Nevadí. Jestliže vedle cesta tam, povede i odtud.

Zdá se to být až neuvěřitelné, ale k psaní scénáře svého života nepotřebujete skoro nic. Počítač, nebo i obyčejný blok a tužku. Nemusíte být spisovateli. Můžete dělat hrubky (ale smíte je také postupně opravovat). Příběh může být toporný a bez dokonalé formy románu. Však jeho četba také není určena nikomu jinému, než vám. Je to váš deník, zaznamenávající ne co bylo, ale co bude. Zamrazilo vás v zádech? To je dobře, protože právě teď se před vámi otevřela brána do vašeho skutečného života. Zatím je obraz mlhavý…

Jak tedy psát scénář.  Nejdříve se zamyslete nad věcí nejdůležitější.  Ve starých románech tomu říkali „vášeň“. Jde o silné citové zaujetí pro věc nebo cíl. Podívejte se na významné a úspěšné osobnosti dějin a vždy na něj narazíte. Například Tomáš Baťa byl posedlý lepší a dokonalejší výrobou bot, ale hlavně „vybudováním nového člověka“.  To ho přeneslo přes tři krize, kdy málem přišel o všechno.

Thomas Alva Edison posílal své lidi do celého světa, aby našli ten správný materiál na vlákno žárovky, a udělal 10.000 pokusů, než se mu to podařilo.

Plukovník Sanders, zakladatel KFC, objížděl ve svých 65 letech Spojené státy a nabízel svůj recept na smažené kuře. Dva roky přespával v autě a vyslechl si odmítnutí více jak tisícovky restauratérů. Jeho vášnivé přesvědčení, že má nejlepší kuře na světě, mu nakonec přineslo úspěch.

Co je tedy vaší životní vášní? Kam chcete napřít svoji sílu, co má pro vás takovou hodnotu, abyste nelitovali deseti tisíc nepodařených pokusů, tisíce odmítnutí, krizí, jež vás přivedou na okraj propasti? Právě tento úžasný cíl, který za to všechno stojí, vám zaručí, že neúspěšné pokusy nakonec skončí úspěchem a krize překonáte. Řekl bych, že nejsou velké a malé cíle. Každý nemůže být Baťou. Ale důležité je, abyste pro ten svůj hořeli. Velmi důležité.

Tento váš vášní naplněný cíl patří ve vašem scénáři úplně nahoru, jako nadpis.

Pak si zapište, co je teď. Stav, životní situaci, kterou chcete změnit. Pište o ní v minulém čase, protože už je minulostí. Nezabývejte se jí příliš, nejde o to, abyste se v ní nimrali a dopodrobna vyjmenovávali všechny bolístky. Spíš zdůrazněte, co je špatné, nejhorší a co vás proto přimělo, abyste se rozhodli svůj život změnit.

Ujasněte si, jaké jsou cíle tohoto scénáře. Děj by měl samozřejmě někam mířit a vy byste měli vědět, kam chcete dojít.  Protože rozumná délka scénáře jsou asi tak tři roky, udělejte to takto: Řekněte si, čeho chcete do tří let ve třech oblastech svého života dosáhnout. Hlavní cíl máte nahoře v nadpisu. Teď ho trochu rozveďte a konkrétně (ale stručně) popište. A to v budoucím čase

Umístěte text na konec scénáře. To je cíl.

Mezi ním a počátečním popisem minulosti začněte vytvářet svůj „deník“. Ten pište v čase přítomném, protože život je teď.  Jak už jsem poznamenal, nevyžaduje to žádné spisovatelské umění.  Skoro bych řekl, že naopak. Ve skutečnosti se potřebujete uvolnit a na děj moc nemyslet. Pak začne fungovat intuice a vést vaši ruku. Možná vás překvapí, jak takové lehce nahozené věty dokáží mít nečekanou logiku.

Raději používejte volnější a neurčitější časové termíny. Když si zapíšete, že se něco má stát 20. prosince a ono nic (což je na počátku zcela běžné), budete zklamaní a možná scénář odložíte. „Někdy tou dobou“ je rozhodně lepší. Platí to i pro děje, postavy, prostředí. Přílišnými podrobnostmi zužujete možnosti.

Nespěchejte. Nemusíte a ani nemůžete všechno stihnout ještě dnes do večera. Ve skutečnosti není scénář nikdy hotový. Budete se k němu neustále vracet, nejlépe každý den. Znovu a znovu ho upravujte, doplňujte, někde i přepisujte. Napsat ho je důležité, ale ještě důležitější je každodenní práce s ním. Tak si na něj zvyknete a začnete ho vnímat jako skutečný zápis života.

Jak už jsem řekl, může se stát (a pravděpodobně se i stane), že když se po nějakém čase ohlédnete nazpátek, zjistíte, že se část dějů, které jste popsali, vůbec nestala. Nepřepisujte je zpětně podle „reality“, protože tím přiznáváte, že to nejste vy, kdo rozhoduje, co se stane. Zkuste se na ně nejdříve podívat s odstupem. Možná přijdete na to, že jste záměru dosáhli, i když trochu jinak, než jste si to představovali.

Jednou jsem nutně potřeboval nové auto a představoval jsem si to tedy tak, že získám dlouhodobou zakázku, ze které budu platit splátky. Zákazník se sice ozval, skutečně chtěl spolupráci na delší dobu, ale hned mi také oznámil, že nemá moc peněz. Když už to vypadalo, že mi moje představa nevyjde, navrhl řešení: půjčí mi prý zdarma nevyužitý služební vůz.

Ke stejnému cíli se tedy dá dojít různými cestami, a když vám nevycházejí podrobnosti, zajímejte se, jestli jste svého přání nedosáhli jinak. Další možností je, že splnění scénáře v tomto konkrétním bodě by vám přineslo více škody než užitku. A do třetice: Možná jste poslouchali více své okamžité nápady, než intuici. Když si do scénáře zapíšete, že vám u dveří zvoní pošťák s poukázkou na milion, pak je to skutečně málo pravděpodobné, co říkáte? Tu sumu můžete klidně do dvou, tří let mít, ale musíte k ní dojít. Scénář je cesta, ne jedna událost.

Vaše práce tedy nikdy nekončí. Funguje to právě proto, že se svým dějem zabýváte každý den. Když ho čtete a upravujete, musíte na něj myslit. Když na něj myslíte, zapínáte ve své mysli tvorbu obrázků. Začínáte svůj život vidět. Jak toho využít, si řekneme příště. Teď se ještě pojďme podívat, co povzbudí obrazotvornost.

Vzpomínáte si na pohádkové knížky, které jste si v dětství prohlíželi a později četli? Na jejich ilustrace? Mnohé z nich si jistě vybavíte i teď a přesně je spojíte s dějem, ke kterému patřily. Paměť pracuje daleko lépe, když má po ruce obrázky. Proto se také v knihách, učebnicích i třeba na internetu používají. Co vidíme, považujeme za skutečnější. Proto doporučuji, abyste si svůj scénář také ilustrovali. Na počítači k tomu můžete snadno použít obrázky stažené ze sítě nebo digitálního foťáku, když píšete ručně, vystříhejte si je z novin a časopisů.

A neodbývejte to. Fungují zrovna jako text. Když nad nimi strávíte třeba hodinu, není to ztracený čas.

 ↓ Líbil se vám článek? Sdílejte ho, prosím ↓ 

Tři poznání - část třetí

Minule jsem upozornil, že ty nejlepší věci v životě dostáváme nezaslouženě. Systém založený na přiměřené odměně poskytuje totiž velmi málo. Když vezmeme úvahu, že většina lidí se podceňuje a ani nedělá to, co by ji bavilo a v čem by skutečně vynikla, nemůžeme se ani moc divit. Svět založený na tom, co dobydeme v potu tváře, není příliš radostné místo. A také ne spravedlivé, jak jsme si řekli.

Naštěstí je tu ještě „druhý pilíř“, totiž dary. Ty se dávají ne podle zásluh a pracovního nasazení, ale tak, aby udělaly radost. Nedostáváte tedy to, co potřebujete, ale po čem toužíte a o čem sníte, co byste opravdu z celého srdce chtěli.

Máte-li dar dostat, musíte ho tedy chtít srdcem, ne rozumem. Ten totiž obvykle prohlásí, že něco takového zcela jistě nepotřebujete a navíc by bylo neskromné si to přát. Velký dům? Nestačí ti třípokojový byt v paneláku? A využiješ vůbec všechny pokoje?  Když poslechnete hlas rozumu, sklouznete opět k odměňování za zásluhy. Nic proti užitečnosti, ale jestliže sami sebe nehodnotíte příliš vysoko (jako to dělá většina lidí), brzy zjistíte, že toho vlastně moc nepotřebujete. A ty složenky přece, i když se zpožděním, vždycky nějak zaplatíte… Jestliže se naopak spolehnete na velkorysost dárce, rozhodnutí o přiměřenosti necháváte na něm. A to je docela pohodlné, nemyslíte?

Neohlížejte se proto na přiměřenost. Jestliže toužíte po velké jachtě, máte na to plné právo, ačkoliv by se jiným mohlo zdát, že vaše přání je poněkud přehnané či dokonce megalomanské. Nejde o ně, ale o vás. Jestliže neumí upřímně odhalit a přát si bez zábran, po čem jejich srdce v skrytu touží, je to jen a jen jejich chyba a vy za ni nemáte proč pykat a připravovat se o své sny. To není sobectví, jak se vám snaží podsunout. Sobecký je ten, kdo se nedělí o hojnost. Ale usilovat o ni jistě špatné není a nikomu to neublíží. O co přijde vaše příbuzná nebo soused, když si pořídíte jachtu? Pravděpodobně jen o klid, pokud je začne užírat závist.

Vaše představa o daru musí být konkrétní. Představte si, že vedete s Bohem (či Vesmírem) takový dialog:

„Chtěl bych zámek.“

„A kolik má mít pokojů?“

„To je jedno, ne? O tom jsem nepřemýšlel… Co třeba deset? Ne, to je málo. Třicet? Já fakt nevím…“

„Tak víš co? Přijď, až bude vědět.“

K upřesnění přání vám dobře poslouží vizuální metoda. Využijte každé volné chvíle a za zavřenými víčky „pilujte“ svoji představu. Jak vypadá jídelna vašeho zámku? Kde má krb a jak je veliký? Co vidíte na krbové římse? Zvláště vhodná je k tomu doba před usnutím, kdy představa volně přejde do snu a zde se pak podvědomě zpracuje.

Při tomto postupu poroste i vaše touha. Dar totiž dostanete jen tehdy, pokud po něm skutečně toužíte. S rozumem nepořídíte nic. Neříkejte tedy (ani si nemyslete), že něco potřebujete. Vy chcete.

Možná teď máte úplně jiné starosti, než jak bude vypadat vaše jachta nebo zámek. Například za co koupíte dětem zimní oblečení, kde vezmete na nájem a jak zaplatíte pojistku. Máte tedy toužit po několika tisícovkách, vlastně potřebě, ne daru srdce?

Joanne Rowling byla bez práce, rozvedená, živila malou dceru a potácela se v depresích. Nedostatek na ni dotíral stále více. Jejím snem bylo vydání knihy. Při všem tom zlém, co jí obklopovalo a co by podle logiky „spravedlivé odměny“ měl především řešit, myslela dnem i nocí na příběh chlapce, zažívajícího dobrodružství na kouzelnické škole. Tím, že byl nakonec vydán, se stala jednou z nejbohatších žen světa.

Nabízí se tedy logická otázka: Dostanete-li jachtu, zámek nebo luxusní vůz, nebudete snad mít i na kabát pro děti a činži? Na svůj sen a přání srdce proto můžete (a musíte) myslet i ve chvíli, kdy byste zdánlivě měli řešit existenční starosti. Jak už jsem upozornil, potřeby do darů nespadají.

Nenechte se tedy momentálními okolnostmi připravit o svá srdeční přání a sny. Tím vás nenavádím, abyste nechali práce, zalezli někam do kouta a se zavřenýma očima čekali, až se to všechno vyplní. Ne, dělejte to navíc. Choďte do práce, máte-li ji, ale po prací době si najděte chvíli na snění. Starejte se o své blízké a děti, ale když máte volno, zavřete na pár minut oči. A mezi tím se zabývejte předmětem své touhy s očima otevřenýma.  Čím více emocí do toho vložíte, tím lépe.

Zbývá odpovědět, jak svá přání Bohu (či Vesmíru atd.) doručit. V první řadě už tím, že na ně neustále myslíte, sníte o nich a svoji touhu tím posilujete, je vysíláte vzhůru. Máte-li podle svého založení a náboženské orientace nějakou konkrétní formu modlitby, klidně ji využijte. Ale mějte na paměti, že mechanické odříkávání naučených slov nedokáže o vašem snu říci vůbec nic. Musíte ho živě a výstižně popsat. A to tak, aby bylo zřejmé, že po jeho naplnění skutečně toužíte.

 ↓ Líbil se vám článek? Sdílejte ho, prosím ↓ 

Jenom placebo

„Vždyť je to jen placebo,“ říkají lidé, kteří se považují za racionálně myslící. „Víra tvá tě uzdravila,“ dodávají posměšně. Mnozí Descartovi následovníci ovšem nepopírají, že mozek může tímto způsobem fungovat. Jen se jim to zkrátka nelíbí. A tak mluví o náhodě, neopakovatelnosti, neměřitelnosti. V době, kdy „jejich“ fyzika v kvantové podobě boří všechny jistoty.

V oblasti medicíny může víru v mnoha případech nahradit chemie, i když jistě nejde o substituci ideální. Ale co třeba v oblasti životního a pracovního úspěchu? Co nám nabízí racionální přístup k světu?

Tak třeba time management. Téma, o které byly už napsány tisíce knih. Přesto nějakých osmdesát až devadesát procent lidí svůj čas nezvládá. Co jim doporučí racionalista? Tvrdou disciplínu a silnou vůli. Bez ohledu na to, že takové nakládání s časem je proti lidské přirozenosti. Takže si pak můžete vybrat: Být neustále stresovaní z hromadících se restů, nebo se na druhé straně stresovat nepřirozeným chováním.  

Podobné je to s pracovními či životními cíli. V podání racionálních jedinců jde o jednoduchou rovnici. Čím silnější vůle, tím větší úspěch. Mám podezření, že lidé, kteří svých cílů dosáhnou tímto způsobem, se z nich pak nijak neradují. Pro ně je totiž důležitější, že podali důkaz, jak silnou vůli mají. Takový sportovní výkon, dalo by se říci.  

V přísně racionálním pojetí je tedy svět otevřen dokořán supermužům a superženám. Nezdá se mi, že by se tím stal demokratičtějším. A to nemluvím o poznatku, že co přebývá na vůli, schází obvykle v oblasti emocí. Ideálem racionalistů je tedy v podstatě robot.

Zde je zřejmě vysvětlení, proč jsou často a hodně slyšet, jak bohorovně odsuzují vše, co je založeno na víře. A nemusí jít ani o transcendentno, stačí věřit, že v mysli jsou silnější nástroje, než je vůle. Jak se zdá, všechny ostatní považují za měkkýše, neschopné si poručit. Proto se prý uchylují k placebu, berličce. Inu, nemohu si pomoci. Mně se ten jejich "racionální" svět ani za mák nelíbí…

Falešné Já

Jak to tedy vypadá, ego nejen že k ničemu nepotřebujete, ale je vám naopak přítěží a škůdcem. Nejlepší by bylo zbavit se ho se vším všudy a jednou provždy ze své mysli vyhnat. Jenže to není tak docela možné. Už jsem se zmínil, že toto falešné Já je například těsně spojeno se smysly a emocemi. Jak by se vám asi dařilo bez nich? Zbavit se ho tedy zcela je asi tak rozumné, jako bojovat proti nemoci tím, že se utopíte. Ego je spojeno s tělem a s ním se můžete rozloučit až v okamžiku smrti. Mnohé pudy jsou ostatně navýsost užitečné. Představte si, jak by to dopadlo, kdybyste na zuřivé troubení automobilu reagovali místo skokem zpět na chodník zvědavým pohledem a přemítáním, co to asi může znamenat. Ega se tedy zbavit nelze. Ale je užitečné jeho moc omezit a tak nějak ho zahnat do kouta.

Není to ovšem žádný prosťáček, kterého opijete rohlíkem. Můžete si být jisti, že snese hromadu argumentů, proč byste ho měli nechat na pokoji, ba dokonce i povýšit nad vše ostatní. Vždyť je například spojeno s mnoha ctnostmi! Jenže sebevědomí je v jeho podání pýchou, spravedlnost důvodem k vendetě a pošpiněná čest se smývá krví nevinných dcer a sester. Skutečně chcete, aby vám takové monstrum říkalo, co máte dělat?

Podobné je to s emocemi. „Ty se nechceš radovat a milovat?“ otáže se vás ego. „A co emoční inteligence?“ zeptá se těch sečtělejších. Nu ano, něco na tom je. Vždyť přece o této protiváze inteligence technické se dnes často hovoří jako o nejlepším nástroji k dosažení úspěchu. Ani Dale Carnegie ve své slavné knize Jak získávat přátele a působit na lidi nemluvil o ničem jiném, i když samotný termín vznikl poměrně nedávno. Tak jak je to tedy s touto námitkou vašeho ega?

Emoční inteligence není založena na nějaké vysoké rozumové úrovni emocí. Ani to nejde. City sídlí v mnohem starší části mozku, než je jeho šedá kůra, v amygdale. Jde naopak o schopnost emoce inteligentně ovlivňovat. A protože ego to neumí, musíme původ tohoto inteligentního působení hledat někde jinde.

„Jsem tvé sebevědomí,“ namítá dále ego. „Beze mě budeš ničím a všichni tě jen využijí.“ Ve skutečnosti je to právě ono, kdo vás znovu a znovu sráží k zemi. Všechna ta „na to nemáš“, „to nedokážeš“ nebo „měj rozum“ pocházejí samozřejmě od něj. Když už vám dá pocit důležitosti, je veskrze falešný. Jde o agresivní nadřazenost, pozici vůdčího opičáka v tlupě. Možná by se vám i líbila, jenže nezapomeňte, že takové postavení je velmi vratké – konkurenti čekají na jakýkoliv projev vaší slabosti, aby vás s trůnu svrhli. Nemůžete si tak být jisti ničím a nikým.

„Já přece umím přimět lidi, aby ti šli na ruku,“ pokračuje ego. „To měl Carnegie jistě na mysli.“ Neměl. Egoistický přístup z vás neudělá přátelskou osobnost, ale manipulátora. Člověka, který jen bere. Od druhých se dožaduje malých i velkých služeb, samozřejmě za hubičku a z dobroty srdce. Sám ovšem nikomu nic zadarmo nedá. Ego se neumí vcítit do pocitů druhých a k ničemu to ostatně ani nepotřebuje. Já, jenom Já se přece zajímá o ostatní, jen pokud mu mohou posloužit.

„A to chceš být Matkou Terezou?“ vytáhne ego těžký kalibr. Většinu tím opravdu zarazí. Vždyť zpravidla netoužíte po nějakém všeobjímajícím altruismu, ale po mnoha materiálních hodnotách, hromadou peněz počínaje a konče. Je to opravdu tak, že odvrhnete-li ego, budete nadále žít v nedostatku? Samozřejmě není. Ostatně, žádná čistá nezištnost ve skutečnosti ani neexistuje. Jestliže dáte žebrákovi stovku, pak proto, že vám to udělá radost. Kdybyste přitom vůbec nic pozitivního necítili, peněženku neotevřete. Jak už víme, ego si užije, ale protihodnotu neposkytne. Duše se naopak řídí principem „já udělám radost tobě, ty uděláš radost mně“.

Povšimněte si také, že ego ani nepáruje stejné emoce. Radost mu dělá pláč druhých, nadřazenosti dosáhne vyvoláním strachu, aby něco mělo, jinému to sebere. Je proto jistě dobrou zprávou, že na city přece jenom nemá monopol. Dokud vám vládne, může to tak vypadat. Ale emoce jsou jako klávesy klavíru – kdo do nich udeří, ten rozezní struny uvnitř. Ego na ně zatím bohužel tříská od rána do večera, takže na duši se dostane málokdy. O důvod více, proč ho potlačit.

Zastavme se ještě u důležitého argumentu, a tím je láska. Jde o cit nebo ne? Když se „šíleně“ zamilujete, vyvolá to doslova emoční bouři, je to tedy jistě pádný argument. Jenže kam zařadit lásku, kterou k sobě cítí manželé, oslavující zlatou svatbu? A co láska k bližnímu, se kterým nejenže nesdílíte lože, ale někdy ani kontinent? Zdá se tedy, že se zde setkáváme se dvěma odlišnými zdroji. Na jedné straně láska živočišná, vycházející z amygdaly, což je – jak jsme si už řekli – sídlo emocí. A na straně druhé láska – agapé, jejímž původcem nemůže být nikdo jiný, než duše.

Jak vidíte, v souhrnu vás ego omezuje. A to nejen tím, že se vás jako opičí matka snaží držet stranou všeho „dobrodružství“ a poštvat proti ostatním lidem, ale zejména proto, že vás omezuje v poznání vlastních schopností a jejich využití. Ego, protože je spojeno s fyzickou stránkou bytí, vás drží v materiálních mantinelech, sešněrované fyzikálními zákony. Duše vás z tohoto sevření vysvobodí.

Přiznám se, že i já jsem byl v tomto směru skeptický. Naprogramovat si úspěch do podvědomí a nechat se jím pak řídit, taková představa mi nedělala problémy. Ale ovlivňovat něco přímo duchem, dostat se za hranice možností fyzického světa? To už je, jak se říká, jiné kafe.

Pak jsem se zúčastnil víkendu, jehož vrcholem byla chůze po žhavém uhlí. Přiznám se, že jsem se o ohnivé procházce doma ani nezmínil – předem jsem počítal s možností, že na poslední chvíli couvnu. Nakonec jsem přece jenom nezaváhal a jsem velmi rád.

Teorií, které vysvětlují, jak je fyzikálně možné přejít bosýma nohama po materiálu o teplotě nějakých 500 stupňů, je více. Nejčastěji se tvrdí, že od popálení chrání pot nebo voda na nohou nebo jejich znecitlivění. Pokud mohu říci z vlastní zkušenosti, chodidla se mi ani nepotila (a už vůbec jsem je dopředu nenamáčel), ani nebyla znecitlivěná. Docela zřetelně jsem cítil, jak se pode mnou převalují nebo rozpadají uhlíky, ale teplotu jsem kupodivu nevnímal. Ostatně, pokud správně nenaladíte ducha, fyzika vám není nic platná a můžete se klidně spálit. Ivo Janeček, který seminář vedl, to shrnul takto: „Lidská vůle je silnější než známé fyzikální zákony“.

Z celé akce jsem si mimo jiné odnesl pevné přesvědčení, že člověk je prakticky schopen dosáhnout všeho, co chce. Že omezení fyzického světa nejsou podstatná, dokáže-li se váš duch nad ně povznést. A že tedy můžete vytvářet a utvářet v rámci skutečnosti svůj vlastní svět, přizpůsobený jen a jen vašim potřebám.