Biblické čtení: Vstaň a jdi

„Protože Abrahám věřil, uposlechl (Boží) výzvy, aby se vystěhoval do země, kterou měl dostat v dědičné držení; vystěhoval se, ačkoli nevěděl, kam jde. I (neplodná) Sára uvěřila, a proto dostala sílu stát se matkou, a to přes svůj pokročilý věk, protože se spolehla na toho, který ten slib dal. A tak z jednoho muže, a to už vetchého, vzešlo tolik (potomků) jako hvězd na nebi a jako písku na mořském břehu, který nikdo nespočítá,“ četlo se dnes (7. srpna) při mši z listu Židům. Představme si staré manžele, kteří byli jistě přesvědčeni, že vše důležité, co měli udělat, už udělali a co je mohlo potkat, už se jim přihodilo. A tu přichází Bůh a žádá po nich, aby zcela změnili svůj život. Ne zadarmo: Nabízí jim odměnu, která odpovídá jejich nejvyšším tužbám, tedy syna, základ budoucího velkého potomstva.

Může to v naší mysli vyvolat otázku: Kdy jsme dost staří, abychom už nemuseli na svém životě nic měnit? A proč bychom vlastně vůbec měli? Pokud jde o motiv, setkáváme se kolem sebe čím dál tím častěji s názorem, že naším cílem je klid, uspokojení, nebažení po ničem. Zvlášť pod vlivem různých východních nauk se za nejvyšší metu považuje vlastní prospěch. I když je myšlen ten duchovní, ne materiální, přece jen je to myšlenka odporující očividné realitě. Žijeme přece ve společnosti a společenství, jak by tedy naším prvním principem mohlo být sobectví?

Na první pohled to vypadá, že i tužba Abraháma a Sáry je osobní a sobecká. Ale nesnili snad o něčem, co daleko přesahovalo horizont jejich života? Potomstvo, jehož by bylo jako hvězd na nebi a jako písku na mořském břehu, nemohli přece nikdy uvidět. Mohli mu jen položit základní kámen.

„Kdo mnoho dostal, od toho se mnoho očekává, a komu se mnoho svěřilo, od toho se bude víc žádat,“ čte se také tuto neděli z Lukášova evangelia. Řada lidí se domnívá, že jim nikdo žádnou zodpovědnost nesvěřil a dokonce se po celý život úzkostlivě starají, aby ji nepřijali. I nejeden křesťan je přesvědčen, že když dělá v práci jen to nejnutnější, co po něm požadují, ale ve volném čase se věnuje víře, není mu co vytknout. Jak daleko je pak od oněch požadavků, aby se člověk staral jen o svoji duchovní dokonalost? Napříč naukami a náboženstvími můžeme vidět, jak takzvaně „duchovně založení“ lidé považují fyzický svět za něco, čeho bychom si přinejmenším neměli příliš všímat.

Jenže on tu je a s ním zde jsou i lidé, kteří ten reálný život s námi žijí. Naše rodina, naši přátelé, naši bližní. A jestliže Ježíš říká, že se bude hodně žádat od těch, kterým se mnoho svěřilo, pak jistě nejde o žádné duchovní nadání pozvednout sebe sama, protože by bylo poněkud nespravedlivé dát v tom některým více a jiným méně. To, co ale dostáváme v různé míře, jsou schopnosti a talenty, které se týkají tohoto světa, naší práce, našeho přispění společenství.

Můžeme se také setkat s přesvědčení, že některá práce je jaksi úctyhodnější, než jiná. Dělat charitu je správné, vytvářet zisk si zaslouží opovržení. Četl jsem nedávno názor jednoho mudrlanta, že by se mělo podnikat bez zisku a každý podnikatel by měl vydělávat jen tolik, aby se uživil. Kde bychom pak brali peníze na tu charitu? Popeláři v nás možná nemusí vzbuzovat velké sympatie, ale když začnou stávkovat a město zavalí odpadky, pak teprve zjistíme, jak jsou důležití. Není tedy žádná poctivá práce, která by byla horší než jiná. Jsou jenom lidé, kteří jako ten služebník z biblického podobenství zakopávají svoji hřivnu v obavě o svoje vlastní pohodlí.

Máme tedy své talenty a schopnosti v různé míře, ale čím je jich více, tím více se očekává, že je nenecháme zahálet. Jestliže tomu tak dosud bylo, není odpovědí na otázku, kdy už se můžeme obrátit zády ke změnám, nějaký časový údaj a věk. Ptejme se, jestli jsme ty hřivny, které jsme dostali, už dostatečně využili k prospěchu ostatních. Možná jsme jako Abrahám a Sára celý svůj dosavadní život žili v domnění, že jsme jen obyčejní lidé, kteří nemají světu co dát. Možná jsme své talenty potlačovali, abychom se nemuseli namáhat a vzdát se jistoty. Možná je přehlušila nutnost vydělat si na chleba. Ale jednoho dne se ozve volání Boha, abychom se zvedli a změnili svůj život.

Jsem přesvědčen, že většina lidí v té výzvě neuslyší, nač ve skrytu duše čeká. Bůh Abraháma nevyzval, aby se více modlil, duchovně zdokonaloval nebo se stal kazatelem. Poslal ho, jak bychom dnes řekli, budovat civilizaci. Nemělo to mnoho společného s duchovním světem, zato s tím fyzickým ano. To jen my často říkáme „Asi jsem špatně slyšel, tohle po mě určitě nechtěl“, protože ve skutečnosti nechceme vyjít ze své země jistoty, a tak své odmítnutí halíme do vznešených frází.

Dnešní ponaučení by tedy asi mohlo znít takto: Jsme-li vyzváni ke změně, pak žádné vznešené řeči nezmění nic na tom, že buď poslechneme, nebo dáme přednost pohodlí a selžeme. Termín „hřích“ má v původní hebrejské podobě význam „minout se cílem“. Možná bychom ho mohli chápat také jako „zakopat svou hřivnu“. 

Biblické čtení: Kdo je bohatý?

Čteme z Lukášova evangelia: Pověděl jim toto podobenství: "Jednomu bohatému člověku se na poli hojně urodilo. Uvažoval tedy sám pro sebe: `Co udělám? Vždyť už nemám, kam svou úrodu uložit! Tohle udělám,' řekl si, `strhnu své stodoly, vystavím větší a tam složím všechno své obilí i své zásoby. Pak si mohu říci: Máš velké zásoby na mnoho let. Klidně si žij, jez, pij, vesele hoduj!' Bůh mu však řekl: `Blázne, ještě této noci budeš muset odevzdat svou duši a čí bude to, co jsi nashromáždil?' Tak to dopadá s tím, kdo si hromadí poklady, ale není bohatý před Bohem."

Otázka bohatství a hromadění majetku vždy byla a je ožehavým tématem. Hodně lidí je i bez biblických textů přesvědčeno, že být bohatý je špatné. Dokonce jsou ochotni podpořit názor, že všichni lidé by měli mít stejně. Obvykle až do chvíle, než se dozví, že jejich nezaměstnaný soused dostává podporu ve výši jejich těžce vydělané mzdy. Pak už jde všechno rovnostářství stranou. Připustíme-li ovšem, že všichni by měli být odměňováni podle své práce a zásluh, nemůžeme toto právo upřít lidem schopnějším a nemůžeme tedy bohatství považovat za nezasloužené nebo špatné.

Možná to tak nevypadá, ale stodoly jsou symbolem naší civilizace a dokonce předchůdcem celé moderní ekonomiky. Souvisí totiž s velkou změnou, jíž byl přechod od loveckého a pasteveckého způsobu života k zemědělství. Lovec si nemohl dělat velké zásoby, protože maso se rychle kazí. A stejně jako pastevec se musel přesouvat z místa na místo, takže nebylo možné s sebou vláčet nadbytek hmotného majetku. Zato zemědělec vycházel ze zkušenosti, že ne každý rok je stejně úrodný. A protože žil na jednom místě, bylo logické, že v době nadbytku vytvářel zásoby na horší časy.

Neosvědčilo se ani společné hospodaření. V ruských „obščinách“ pracovali lidé na společné půdě a úrodu rozdělovali starší podle potřeby jednotlivých rodin ve vsi. Výsledkem byla zaostalost a bída. Nikdo se totiž nechtěl namáhat více, než bylo nezbytně nutné, a než se namáhali ostatní, protože z úrody stejně víc (ale ani méně) nedostal.

Z tohoto pohledu je tedy shromažďování hojné úrody ve stodolách činností nanejvýš rozumnou. Kdyby ten člověk nadbytečné obilí rozdal, jak to často někoho napadne, nejenže by další rok možná neměl co jíst, ale jeho sousedé by si pravděpodobně řekli: „Co bychom se namáhali, dal nám vloni, dá i letos.“ Takové dary totiž škodí nejvíce těm, kteří je dostávají. Mnohokrát jsme se o tom přesvědčili v chudých zemích. Potravinová pomoc z Evropy rozvrátila zemědělství v některých oblastech Afriky, protože je jistě hloupé dřít se na poli, když se stačí postavit do fronty. A kdo by kupoval jejich výpěstky, dostane-li jídlo zdarma?

Co tedy vlastně Ježíš má proti tomu bohatému člověku, který rozumně hospodaří a dlouhodobě plánuje? Jsou snad zásoby jako takové špatné? Je špatné být bohatý? Myslím si, že tak to není. Mnohá biblická podobenství jsou vykládána prvoplánově jako odsouzení bohatých. V příběhu o mladém boháči, který se velmi zarmoutil, když mu Ježíš řekl, aby rozdal všechen svůj majetek a následoval ho (Lukáš 18:18), také nejde o odsouzení bohatství. Mladík žil v jistotě, kterou mu po hmotné stránce dával majetek a po duchovní stránce dodržování náboženských přikázání. A Ježíš najednou chce, aby se majetku zbavil a připojil se k člověku, který byl v očích mnohých podezřelým náboženským rebelem.

Nejistota je i tím ústředním prvkem dnešního čtení. Nejde o majetek, ale o představu onoho bohatého člověka, že s větší stodolou získá i větší jistoty a může klidně žít, jíst, pít a vesele hodovat. Zdá se, že bohatec ve své touze po bezstarostnosti zapomněl na duchovní stránku života, není tedy bohatý před Bohem, jak se píše. Co to znamená? Je bohatý před Bohem ten, kdo se třikrát denně modlí a nevynechá jedinou mši? Z Bible víme, že Ježíš káral farizeje právě za takovou představu zbožnosti.

Nebo je snad bohatý před Bohem, kdo se jednoduše zbaví svého majetku? Také ne, protože Ježíš ke své výzvě sebevědomému mladíkovi přidal požadavek, aby ho pak následoval. Dalo by se tedy říci, že bohatý před Bohem je ten, kdo se řídí jeho vůlí. Toto tvrzení ovšem u řady lidí (včetně mnoha křesťanů) vyvolává odpor. Zdá se jim, jako by je někdo nahoře připravoval o svobodu. Ale přitom jim třeba nedělá problém žít v souladu s přírodou či se řídit pokyny navigace.

Nebo si představte, že sjíždíte řeku. Napadlo by vás snad, že se vydáte proti proudu, nebo dokonce povlečete svoji kánoi lesem? Poddáte se tedy diktátu toku, protože je to výhodné, pohodlné a logické. Proč by to tak nemohlo být i u Boha? Biblický termín „moudrý“ znamená něco jiného, než jak to vnímáme dnes. Tehdy byl moudrý ten člověk, který pochopil, řečeno slovy příkladu, kudy teče řeka Boží vůle.

Být bohatý před Bohem tedy neznamená vzdát se své svobody, přijmout omezující pravidla nebo žít v nejistotě. Znamená to pustit se zdánlivě bezpečného břehu a nechat se unášet proudem Boží vůle. Poučení z tohoto textu říká, že klidně můžeme být bohatí, ale především je třeba, abychom byli moudří.

Narození víry a naděje

Před více jak dvěma tisíci lety se v betlémském chlévě narodilo dítě. Podle křesťanů syn Boží, podle názorů jiných lidí učitel a prorok. Někdo připomíná, že se tak nemohlo stát ani na počátku našeho letopočtu, kdy se na obloze neobjevilo nic podobného vánoční hvězdě, ani v tuto zimní dobu, protože pastýři přespávali pod širým nebem jen do září. Ale to všechno by nemělo odvádět naši pozornost stranou. Skutečně důležité je, že se zrodila víra a naděje.

Cožpak už tu nebyly předtím? Nevěřily snad celé generace židovského národa v Boha, jehož syn právě přišel na svět? Neexistovala snad naděje? Ale ano, to všechno tu už bylo, jenže…

Připomeňme si příběh, který podle Lukášova evangelia vyprávěl již dospělý Ježíš. U dveří bohatého člověka lehával žebrák Lazar. Oba zemřeli a Lazar vystoupil do nebe, kdežto bohatce čekalo utrpení v pekle. Když zjistil, že už mu není pomoci, prosil otce Abraháma, aby poslal Lazara za jeho bratry, že by alespoň je zachránil před plameny pekelnými.  Abrahám na to odpověděl: „Mají Mojžíše a Proroky, ať je poslouchají!“

Boháč však řekl: „Ne tak, otče Abrahame, ale přijde-li k nim někdo z mrtvých, budou činit pokání.“

Co se zde dozvídáme? Myslím si, že jde o zkušenost, kterou většina z nás dobře zná. Že víra (a nejen ta v Boha), jakkoliv byla na počátku silná, se s postupem času jaksi zmenšuje. Ty úžasné věci, jichž jsme byli svědky, z našeho života vymizely. „Víra se mi neobnoví, dokud neuvidím znamení,“ říkáme. „Ale vždyť už jsi jich viděl dost,“ zní odpověď.

Wayne W. Dyer dal jedné ze svých knih název „Uvidíte to, až tomu uvěříte“. My však nevidíme, protože naše víra je slabá, ale zdráháme se uvěřit, když není nic k vidění. Zrozené dítě je tím, kdo roztíná bludný kruh a dává naději. Ne protože se skutečně narodilo, ale v podobě symbolu. Je to začátek, je to naděje.

Židé měli v té době silný pocit, že musí se svým životem něco udělat. Jak se říká, viselo to ve vzduchu. I Jan Křtitel, který tehdy „jen“ nabádal k pokání, byl velmi populární. Ale čekalo se především na Mesiáše. To očekávání však bylo takové, že když konečně přišel, téměř nikdo ho nepoznal. Proč? Podle lidí měl být králem, který nastolí ideální stav, změní jejich životy příkazem shora a znovu určí, co je správné dělat a co ne. Tentokrát ovšem, na rozdíl od Mojžíše s jeho desaterem, mezi nimi navždy zůstane a bude živým garantem platnosti nového způsobu života.

Mnozí z nás jsme na tom podobně. Čekáme, že nám někdo řekne, jak to všechno zařídit, abychom byli šťastní, úspěšní, abychom se zbavili starostí a strachu. Představujeme si to zcela konkrétně, ale nic podobného nepřichází. Jen nějaké dítě s nadějí. Jenže my toužíme po jistotě, nechceme pouhé „možná“. Protože však jistota není a naději odmítáme, nemáme nic.

Víra a naděje patří neodmyslitelně k sobě. Jedna posiluje druhou a naopak. Jestliže uvěříte, že se váš život může změnit, nestane se tak během pěti minut. Ale naděje říká, že k tomu cíli dojdete. Pokud jste tedy dlouho zpomalovali a nechali pochybnosti, aby nahlodávaly vaši důvěru, je pro vás narození dítěte tou spásou, na kterou jste čekali. Věřte, že se na Štědrý večer narodila vaše naděje, která vás bere za ruku a staví na nohy, a shodíte se sebe všechnu tíhu pochybností. Vaše cesta se obnoví, vaše kroky se zrychlí a možná vám i narostou křídla.

Snad to má skutečně svůj význam, že týden po tomto zrození vstoupíme do nového roku. Proč ne tedy se zvednutou hlavou, s vírou a nadějí? Šťastnou cestu!

 ↓ Líbil se vám článek? Sdílejte ho, prosím ↓

Blahoslavení chudí duchem

Nedávno se mi dostal do rukou zajímavý článek. Autor v něm „překládal“ známou biblickou pasáž z kázání na hoře o blahoslavených chudých duchem takto: „Blahoslavení, šťastní jsou ti, kteří nechtějí mít všechno, ale stačí jim, co mají.“ Text je sice určen katolickým dětem, ale místo aby vysvětlil a zjednodušil, přináší absurdní výklad. Nejen že nemá logiku, ale troufám si tvrdit, že na děti může mít neblahý vliv. Podsouvá jim totiž názor, že je špatné o cokoliv usilovat.

Neznám nikoho, kdo by chtěl mít všechno. Co by to mělo být? Snad Země, Vesmír? A jak je to s tím „stačí jim, co mají“? Týká se to i duševního a duchovního rozvoje? Má se dítě, které dostane ve škole pětku, s ní spokojit a neusilovat o zlepšení? Nemá dále studovat? Máme si říci, že nám stačí, jak jsme duchovně rozvinutí? Mají katolické děti zahodit Bibli, protože jim stačí, co už vědí?

Ale možná jde jen o materiální věci, majetek a peníze. Je tedy správné, aby nezaměstnaný žijící z podpory, řekl: „Jsem spokojen s tím, co mám. Nepotřebuji hledat práci.“? Nebo rodiče vysvětlí dítěti, které nemůže jet na školní výlet, protože nejsou peníze: „My jsme spokojeni s tím, co máme. Chceme přijít do nebe.“? Vztahuje se blahoslavenství hlavně na lenochy, příživníky a náboženské blouznivce?

Zdá se mi, že si autor (nebo to byla autorka?) popletl spokojenost s vděčností. Ano, je důležité být vděční za to, co máme, i kdyby toho bylo sebeméně.  Ale nemůžeme se spokojit s tím, že se nedokážeme sami uživit, že žijeme na dluh, z cizích peněz. Že nedokážeme dát dětem dobré materiální podmínky.

Lidé, kteří takto uvažují, si o sobě obvykle myslí, že jsou skromní. Rádi opakují, že štěstí se za peníze nekoupí. Jenže z toho mylně vyvozují, že bez peněz budou šťastní. A když štěstí automaticky nepřijde, viní z toho bohaté. Nakonec jim vychází, že proti nějakým penězům zase tak moc nejsou, ale musí přijít samy od sebe, bez vlastního přičinění. Když jim v práci zvednou plat, je to v pořádku, spokojí se s tím, co mají. Jestliže by ale měli pro vyšší mzdu udělat něco navíc, už je to neskromnost. Vidíte nějaký velký rozdíl mezi nimi a lenochem?

Co tedy doopravdy říká ono „blahoslavení chudí duchem“? Existuje spousta výkladů, od názoru, že se to týká hlupáčků, až po zvýrazňování chudoby. Dovolím si k nim přidat svůj. Blahoslavený je ten, kdo pociťuje v duchu nedostatek a naplňuje ho. Chudí duchem však dávají přednost skutečným hodnotám. Když máte plné ruce tretek, kterým přikládáte velký význam, pak nemůžete převzít větší dar, nebo i ten největší, třeba ono slibované nebeské království.  

Chudí duchem se tedy nespokojí s tím, co mají, ale na druhé straně na tom nelpí. Někteří i velmi bohatí lidé říkají: „Jsem jen správcem svých peněz. Nepatří mi.“ Není špatné mít velký majetek. Ale je špatné, aby se stal smyslem života člověka, který ho vlastní. Pak má plné ruce.

Jsou i slavní umělci, kteří zase odpovídají na gratulace: „To není moje zásluha. Já jsem to jen předal.“ Není špatné vyniknout. Ale je špatné žít jen pro toto vyniknutí, pro slávu. Pak člověk nemůže přijímat vyšší duchovní dary.

Co tedy z toho plyne? Buďte vděční za to, co máte. Ale nespokojte se s tím. Každý z nás je tu nejen pro sebe, ale i pro druhé. Shromažďujte vědění tak, aby z toho měli i ostatní užitek. Zdokonalujte se duchovně tak, aby i ostatní rostli s vámi. Vydělávejte peníze tak, aby se i ostatním zvýšily příjmy. Pak bude vaše království nebeské.

 ↓ Líbil se vám článek? Sdílejte ho, prosím ↓

Kdo ztratí svůj život...

„Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však ztratí svůj život pro mne, nalezne jej.“ Tato slova najdeme v různých biblických evangeliích, v Matoušově dokonce dvakrát. Co je na nich tak důležitého a co říkají o směřování našeho života? Jsou snad jen výzvou k mávnutí rukou nad marnostmi tohoto světa a odchodu do ústraní kláštera nebo věnování se charitě namísto shromažďování bohatství, jak to vnímalo mnoho generací před námi?

Kdyby se všichni odvrátili od pozemských starostí, lidstvo by jednoduše vymřelo. Pochybuji, že tohle měl Ježíš na mysli, když mluvil o marné snaze zachránit si život. Jeho „žít pro mne“ se dá celkem snadno pochopit, když si uvědomíme, čemu zasvětil život on: ostatním lidem.

Je to vlastně jednoduché. Život, který si mnozí z nás chtějí zachovat, je naplněný sobectvím. Já se chci mít dobře, já chci mít klid, já… Opakem je život užitečný pro druhé. V tom vůbec nemusí být nějaké sebeobětování, rezignace na vlastní schopnosti, dovednosti, cíle. Právě naopak. 

Nepotřebujeme miliony pracovníků charity, když nebude mít kdo vydělávat peníze, aby na dobročinné účely přispěl. Poctivý podnikatel je lidem určitě užitečnější, než ten, kdo někde v ústraní mudruje o svém duchovním zdokonalení a svém osvícení.

Když se ale řekne „poslání“, kdekdo si představí něco vznešeného. Asi jako když lidé podstoupí návrat do minulých životů v očekávání, že se uvidí na faraonově trůně nebo na královském dvoře ve Versailles. Ale i vychovat dobře děti je hodnotné poslání. Být dobrým řemeslníkem je hodnotné poslání. A malovat obrázky „okresního formátu“ je také hodnotným posláním.

Ona má totiž ta představa „úžasného a jedinečného poslání“ opět blízko k tomu životu, který je lépe ztratit. Je sobecká. Já jsem ten vyvolený, já jediný vím…  Ale také svádí k pohodlnosti: Když mám takový významný životní úkol, Bůh se jistě postará, abych ho naplnil. Já si ale myslím, že Bůh vytváří vhodné podmínky k uplatnění každému, ať je jeho poslání veliké nebo drobné. Protože dobře ví, že potřebujeme ta i ta.

Poznání, že poslání mohou být stejně důležitá, ať jsou velká a významná, nebo jen nepatrná, je důležité pro pochopení toho, co je životním úkolem mě samotného.  Jestliže se rozhlížíme po něčem úžasném, snadno přehlédneme to na první pohled přízemní, co se nám vytrvale připomíná. Jestliže si vytváříme žebříček, na jehož vrcholu je duchovní učitel a někde úplně dole proti němu milionář, pak se připravujeme o příležitost být užiteční. Protože, upřímně řečeno, duchovních učitelů všech možných směrů je už tolik, že někteří mají jen jediného posluchače – sama sebe.

Když si tedy nejsme jisti, za čím se v životě vydat, je nejlepší se zeptat té vyšší inteligence nad námi. A nebýt zklamaní, když nám místo „běž učit národy osvícení“ řekne, ať se věnujeme podnikání v účetnictví. 

 ↓ Líbil se vám článek? Sdílejte ho, prosím ↓

Kdo mi dá úkol?

Minule jsem se zmínil o životním úkolu či poslání. Hodně lidí říká, že jsou připraveni ho plnit, ale ať jim Bůh či Vesmír laskavě připomene, čeho se vlastně týká a co tedy mají dělat. Myslel jsem si svého času to samé a horlivě jsem se dotazoval, kde začít a kam se ubírat. Dostalo se mi však zhruba této odpovědi: „Pokračuj“. V čem mám ale pokračovat? Přiznávám se, že mi to nedávalo smysl. Až jsem kdesi objevil jednoduchou pravdu, která mi do té doby zůstávala ukrytá. Že by záměrné načasování?

Ta pravda zní takto: „Chceš-li vědět, kdo ti dá tvůj životní úkol a nasměruje tě správným směrem, podívej se do zrcadla“. Proto jsem marně čekal a proto možná marně čekáte i vy, až se shůry ozve nějaký hlas a oznámí vám zadání. Odpověď hledejme v sobě.

Mamince Bedřicha Smetany se prý zjevil anděl a oznámil jí, že syn, kterého čeká, bude jednou slavným hudebníkem. Myslel na to Bedřich Smetana později? Myslím, že ne. Jednoduše se snažil dělat co nejlépe to, nač měl talent. Svojí hudbou určitě udělal pro lidstvo hodně. Někdo si řekne, že dostal do vínku skvělé vlastnosti, to se mu to komponovalo. Ale každý z nás přece něco umí. Nemusí být Smetanou, ale třeba dobrou prodavačkou. Přemýšleli jste někdy o tom, kolika lidem zpříjemní život prodavačka, která se na ně po ránu krásně a mile usměje?

Úkolujeme se tedy sami, podle svých talentů a možností. Když svoji hřivnu zakopeme, budeme potrestáni, když ji rozmnožíme, nemine nás odměna. Tím trestajícím ale není Bůh či Vesmír. Univerzální zákony tak fungují samy o sobě. „Život vás naučí,“ říká se – a ona je to pravda. Přesvědčil jsem se, že když jsem zastavil, ten „vozík“, který táhnu za sebou, mi vjel na paty. Zřejmě není nejdůležitější, jakým tempem postupujete, důležité je, že jdete stále kupředu.

Možná je mezi námi člověk, který může změnit svět. Ale většina z nás se s takovým úkolem nemusí srovnávat. Vede to jen k postoji „všechno nebo nic“. Ve skutečnosti hodně záleží na té hřivně, kterou máme. Zdvojnásobíte, ztrojnásobíte-li malou, pořád se to může ve srovnání s velikány, jako byl třeba Smetana, zdát nepatrné. Na své úrovni jste však udělali hodně, nesmírně mnoho. Osobně mám raději usměvavé prodavačky, než usměvavé politiky, i když se svým významem i mocí zdánlivě nemohou měřit.

Úkol nespočívá v nepříjemné námaze a dřině. Vím, že někteří lidé mají pocit, že bez odříkání a askeze si nemohou nic zasloužit. Jenže výzkumy psychologů říkají (a říká to i zdravý selský rozum), že když něco děláte rádi a se zaujetím, dokážete mnohem více. Myslím si naopak, že právě podle radosti z  práce poznáte, že jdete správným směrem. Jen lenochovi bude každá činnost zátěží.

↓ Líbil se vám článek? Sdílejte ho, prosím ↓ 

Tři poznání - část třetí

Minule jsem upozornil, že ty nejlepší věci v životě dostáváme nezaslouženě. Systém založený na přiměřené odměně poskytuje totiž velmi málo. Když vezmeme úvahu, že většina lidí se podceňuje a ani nedělá to, co by ji bavilo a v čem by skutečně vynikla, nemůžeme se ani moc divit. Svět založený na tom, co dobydeme v potu tváře, není příliš radostné místo. A také ne spravedlivé, jak jsme si řekli.

Naštěstí je tu ještě „druhý pilíř“, totiž dary. Ty se dávají ne podle zásluh a pracovního nasazení, ale tak, aby udělaly radost. Nedostáváte tedy to, co potřebujete, ale po čem toužíte a o čem sníte, co byste opravdu z celého srdce chtěli.

Máte-li dar dostat, musíte ho tedy chtít srdcem, ne rozumem. Ten totiž obvykle prohlásí, že něco takového zcela jistě nepotřebujete a navíc by bylo neskromné si to přát. Velký dům? Nestačí ti třípokojový byt v paneláku? A využiješ vůbec všechny pokoje?  Když poslechnete hlas rozumu, sklouznete opět k odměňování za zásluhy. Nic proti užitečnosti, ale jestliže sami sebe nehodnotíte příliš vysoko (jako to dělá většina lidí), brzy zjistíte, že toho vlastně moc nepotřebujete. A ty složenky přece, i když se zpožděním, vždycky nějak zaplatíte… Jestliže se naopak spolehnete na velkorysost dárce, rozhodnutí o přiměřenosti necháváte na něm. A to je docela pohodlné, nemyslíte?

Neohlížejte se proto na přiměřenost. Jestliže toužíte po velké jachtě, máte na to plné právo, ačkoliv by se jiným mohlo zdát, že vaše přání je poněkud přehnané či dokonce megalomanské. Nejde o ně, ale o vás. Jestliže neumí upřímně odhalit a přát si bez zábran, po čem jejich srdce v skrytu touží, je to jen a jen jejich chyba a vy za ni nemáte proč pykat a připravovat se o své sny. To není sobectví, jak se vám snaží podsunout. Sobecký je ten, kdo se nedělí o hojnost. Ale usilovat o ni jistě špatné není a nikomu to neublíží. O co přijde vaše příbuzná nebo soused, když si pořídíte jachtu? Pravděpodobně jen o klid, pokud je začne užírat závist.

Vaše představa o daru musí být konkrétní. Představte si, že vedete s Bohem (či Vesmírem) takový dialog:

„Chtěl bych zámek.“

„A kolik má mít pokojů?“

„To je jedno, ne? O tom jsem nepřemýšlel… Co třeba deset? Ne, to je málo. Třicet? Já fakt nevím…“

„Tak víš co? Přijď, až bude vědět.“

K upřesnění přání vám dobře poslouží vizuální metoda. Využijte každé volné chvíle a za zavřenými víčky „pilujte“ svoji představu. Jak vypadá jídelna vašeho zámku? Kde má krb a jak je veliký? Co vidíte na krbové římse? Zvláště vhodná je k tomu doba před usnutím, kdy představa volně přejde do snu a zde se pak podvědomě zpracuje.

Při tomto postupu poroste i vaše touha. Dar totiž dostanete jen tehdy, pokud po něm skutečně toužíte. S rozumem nepořídíte nic. Neříkejte tedy (ani si nemyslete), že něco potřebujete. Vy chcete.

Možná teď máte úplně jiné starosti, než jak bude vypadat vaše jachta nebo zámek. Například za co koupíte dětem zimní oblečení, kde vezmete na nájem a jak zaplatíte pojistku. Máte tedy toužit po několika tisícovkách, vlastně potřebě, ne daru srdce?

Joanne Rowling byla bez práce, rozvedená, živila malou dceru a potácela se v depresích. Nedostatek na ni dotíral stále více. Jejím snem bylo vydání knihy. Při všem tom zlém, co jí obklopovalo a co by podle logiky „spravedlivé odměny“ měl především řešit, myslela dnem i nocí na příběh chlapce, zažívajícího dobrodružství na kouzelnické škole. Tím, že byl nakonec vydán, se stala jednou z nejbohatších žen světa.

Nabízí se tedy logická otázka: Dostanete-li jachtu, zámek nebo luxusní vůz, nebudete snad mít i na kabát pro děti a činži? Na svůj sen a přání srdce proto můžete (a musíte) myslet i ve chvíli, kdy byste zdánlivě měli řešit existenční starosti. Jak už jsem upozornil, potřeby do darů nespadají.

Nenechte se tedy momentálními okolnostmi připravit o svá srdeční přání a sny. Tím vás nenavádím, abyste nechali práce, zalezli někam do kouta a se zavřenýma očima čekali, až se to všechno vyplní. Ne, dělejte to navíc. Choďte do práce, máte-li ji, ale po prací době si najděte chvíli na snění. Starejte se o své blízké a děti, ale když máte volno, zavřete na pár minut oči. A mezi tím se zabývejte předmětem své touhy s očima otevřenýma.  Čím více emocí do toho vložíte, tím lépe.

Zbývá odpovědět, jak svá přání Bohu (či Vesmíru atd.) doručit. V první řadě už tím, že na ně neustále myslíte, sníte o nich a svoji touhu tím posilujete, je vysíláte vzhůru. Máte-li podle svého založení a náboženské orientace nějakou konkrétní formu modlitby, klidně ji využijte. Ale mějte na paměti, že mechanické odříkávání naučených slov nedokáže o vašem snu říci vůbec nic. Musíte ho živě a výstižně popsat. A to tak, aby bylo zřejmé, že po jeho naplnění skutečně toužíte.

 ↓ Líbil se vám článek? Sdílejte ho, prosím ↓ 

Tři poznání - část druhá

Když už se rozhodnete změnit život, pak je to jistě proto, že od něj čekáte více. Ať už jde o oblast hmotného dostatku, nebo pokrok ve vztazích či sebenaplnění v práci. Příručky, které radí, jak dosáhnout hojnosti, to přece říkají: Máte nárok být bohatí a šťastní. Tak kde je to bohatství a štěstí? Proč se zrovna vám vyhýbá a proč zrovna vy máte pocit, že jste byli o něco ošizeni? Kde hledat příčinu a tedy i návod k nápravě? Prý je třeba změnit myšlení. Ale které a jak to udělat? To jsou otázky, na něž miliony lidí hledají dnes a denně odpověď.

V knihkupectvích najdete tisíce knih věnovaných úspěchu a hojnosti. Některé vyšly v milionových nákladech. Každým rokem k nim přibývají další a další. Jenže nějakým podivným řízením osudu se zdá, že návody fungují všem – kromě vás. I já jsem to zažil na vlastní kůži. Znovu a znovu jsem si lámal hlavu, co dělám špatně a čím jsem tento stav zavinil, ale marně. Bývala období, kdy jsem měl pocit, že chytám druhý dech. Udělal jsem spoustu práce, přišel na nové nápady, dřel se od rána do večera. Výsledek byl ne špatný, ale přímo katastrofální.

Pak mi pomohlo to, co skeptici nazývají náhodou. Jel jsem zrovna z nepříliš povedeného jednání a jako mnohokrát předtím jsem dokola omílal své stížnosti na nespravedlnost světa. „Proč ostatní ano a já ne?“ točily se mi myšlenky kolem jediného tématu. Až mě z toho rozbolela hlava. Pustil jsem si proto z přehrávače meditační hudbu. Jindy mě uklidní a pozitivně naladí, ale tentokrát se omrzela po pár minutách.  Přepnul jsem na nahrávku „Ranního slova“, pořadu věnovanému biblickým textům. A najednou jsem zpozorněl.

Citát z Pavlova listu Korintským zněl takto: „Pohleďte, bratří, koho si Bůh povolává: Není mezi vámi mnoho moudrých podle lidského soudu, ani mnoho mocných, ani mnoho urozených; ale co je světu bláznovstvím, to vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré, a co je slabé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné; neurozené v očích světa a opovržené Bůh vyvolil, ano vyvolil to, co není, aby to, co jest, obrátil v nic - aby se tak žádný člověk nemohl vychloubat před Bohem.“ Jednoduše řečeno, autor v něm říká, že Bůh nedává podle zásluh, ale jak on chce. A to je velmi důležitá informace.

Stejně jako většina lidí, byl jsem i já vychován v duchu „spravedlivé odměny“. Tento přístup k životu říká, že je nejen vždy něco za něco, ale že odměna má být přímo úměrná vynaloženému úsilí. Když chodíte každý den do práce, máte mít více peněz, než nezaměstnaný. Když milujete, má vás ten druhý mít rád stejně, jako vy jeho. Čím zdravěji žijete, tím větším obloukem se vám musí nemoci vyhýbat.

S tímto postojem – a zaujímá ho kolem 95% lidí – se pojí všechny známé negativní řeči o penězích, úspěchu a bohatství. Hlavně však přesvědčení, že poctivě se miliony vydělat nedají. Samozřejmě, když přihlédneme k průměrným výdělkům, museli byste pracovat 24 hodin denně, abyste si zasloužili jejich násobek.

Nevšimli jste si ale, že to nějak nefunguje? Že příčinou nespokojenosti mnoha lidí je právě očividná nespravedlnost? Někdo se dře a nemá nic. Vysokoškolák se třemi diplomy vydělá méně, než podnikatel, který tak tak dokončil základní školu. Zloba se pak obrátí proti bohatým a vládnoucím, protože právě oni podle mínění lidu působí nespravedlnosti a vytvářejí nerovnováhu. Já si však myslím, že jsou v tom nevinně. Nikoho přece nemůže za to, že on měl dobrý nápad a vy ne. Že on byl ve správném čase na správném místě, a vy jste přišli, jak se říká, s křížkem po funuse. Tady je třeba vzít v úvahu ještě druhou sílu, jíž někteří říkají Bůh, jiní Vesmír nebo Příroda či jak ještě. Zkrátka to, co je nad fyzickým, viditelným a hmatatelným světem.

Z citátu apoštola Pavla vyplývá, že zde žádná přímá úměra, žádné zásluhy nefungují. Logika „přidělování“ prostředků je patrně jiná. Dozvídáme se o ní, že Bůh koná podle svých záměrů. Jenže to jsme se dostali z bláta do louže. Odměňování pozemsky nespravedlivé nahrazuje odměna závislá na rozhodování, o kterém nic nevíme a které stěží můžeme pochopit. Máme snad mít na výběr mezi zbytečnou dřinou a čekáním na zázrak?

Nejdříve je asi třeba připomenout, že ona pozemská odměna, závislá na zásluhách, přece jen existuje a také trochu funguje. Jestliže tedy netoužíte po ničem jiném, než po životě na okraji dostatku, a spokojíte se s prací, která vás pravděpodobně nebaví ani nenaplňuje, můžete se na ni víceméně spolehnout. Budete asi muset slevit ze svých představ, smířit se s tím, že prožijete život v obavě z propouštění, nemocí, nenadálých výdajů. Že na věci, které vás skutečně baví, vám zbude jen velmi málo času. A že štěstí zažijete jako šafránu. Ale ta možnost volby tu samozřejmě je.

Pokud však chcete rozvinout vše, co ve vás je, toužíte žít v hojnosti a spokojenosti, pak musíte více spoléhat na druhý příjmový pilíř, jak se dnes říká. Jenže v tomto případě nejde o důchodové spoření, ale o boží dlaň. Samozřejmě, že stejně jako vám, i mně vrtalo hlavou, jak ji přimět, aby se otevřela zrovna nade mnou a nějaký ten zlaťák upustila. Položil jsem si tu otázku hned, co jsem při poslechu v autě pochopil obsah biblického citátu. Má cenu se modlit, obracet se na Boha (Vesmír či jinou sílu), když si dělá, co chce? Zatímco jsem přemýšlel, pořad v přehrávači skončil a začal další díl. Nevnímal jsem ho, dokud mi uvažování nepřerušila slova: „Modlitba je vyjádřením naléhavé potřeby“.

Zhluboka jsem se nadechl. Teď to konečně začalo dávat smysl. Bůh nerozdává hojnost a bohatství podle nějakého neuchopitelného klíče. Přiděluje je podle potřeby. Možná to některým uším nezní moc hezky, protože něco podobného se tvrdilo o komunismu, ale je to tak. Dostaneme, co potřebujeme.

Je mi jasné, že teď asi říkáte něco jako „Já toho potřebuji a nedostal jsem nikdy nic“. Máte pravdu, bylo by jistě pěkné a příjemné, kdyby ta dávající síla sama viděla všechny vaše potřeby, nejlépe ještě dříve, než si je vůbec stačíte uvědomit. Ale tak to zkrátka není. Boha (či Vesmír) je třeba o potřebě přesvědčit a o naplnění požádat. Jak, to si nechám na příště.

 ↓ Líbil se vám článek? Sdílejte ho, prosím ↓ 

Odkud se berou nemoci?

Nevěřil jsem vlastním očím, když jsem na jednom webu objevil názor, že nemoci na nás sesílá Bůh, abychom se něco naučili. Stejně tak bychom mohli podezírat milující otce, že své děti – samozřejmě pro jejich dobro – skopávají se schodů, strkají pod auta a lámou jim ruce. Zdá se vám to absurdní? Proč tedy něco takového očekávat od Otce, jehož láska je mnohem silnější, než jakékoliv pozemské rodinné pouto?

Představa Boha, který nás týrá, abychom prohlédli, je zřejmě blízká lidem, chtějícím mermomocí ve všem vidět nadzemskou příčinu. Dejme tomu takové infikované klíště, to je příliš přízemní důvod nemoci. Jistě bylo sesláno shora, aby jim oznámilo něco nesmírně důležitého o jejich dosavadním životě. A místo poučení, že se příště mají nastříkat repelentem, pochopí sílu odpouštění. Načež všem na potkání hlasitě odpouštějí, aby bylo vidět, jak důležitá událost je postihla. Vlastně jak je postihl Bůh. Zřejmě mají radost, že si na ně osobně udělal čas.

Pak je tu ještě skupina, která je naopak zdravá a svůj stav bere jako důkaz dokonalosti: Mě Bůh poučovat a vylepšovat nemusí. Kdysi jsem se na jednom fóru o víře setkal se dvěma ženami, které hříšným slibovaly tresty a muka pekelná. Samozřejmě s pevnou představou, že se to týká všech, kromě nich.

Ať tak nebo tak, dělat z Boha rodiče, který výprask doprovází slovy o zájmu vypláceného, je nesmyslné. Museli bychom si totiž položit otázku, proč zločinci nejsou nadprůměrně nemocní, proč se nám po vyslovení lži nevyrazí lišej a proč smrtelná choroba naopak postihne i ty, kteří žili příkladně.

Měli bychom si uvědomit, že pokud Bůh dal lidem absolutní svobodu (třeba i zničit svoji duši), pak ji nemůže čas od času omezovat. Například tím, že je skrze rakovinu něčemu učí. A naopak, na otázku, proč tedy takové věci dopouští, platí stejná odpověď. Představte si ostatně, že byste si dali hamburger nebo zapálili cigaretu a z nebe vysunutá ruka by vám je vyrazila od úst. Svoboda buď je, nebo není. V obou případech se všemi důsledky.  Pokud vás tedy každou chvíli nefackují andělé, pak jste zřejmě ponecháni vlastnímu rozhodnutí a měli byste se podle toho zařídit.

I tam, kde je patrná souvislost mezi dosavadním životem a nemocí, není třeba hned „obviňovat“ Boha. Když spadnete se schodů, jde o projev gravitace, nikoliv o nastavenou boží nohu. Stejně tak může být choroba také důsledkem špatné životosprávy, fyzické i duchovní. A tedy jistě i důvodem k zamyšlení, proč vás postihla. Nemusíte v ní však hledat žádné sesílání. Proč by to Bůh dělal, když nastane automaticky a zákonitě?

Zkuste to tedy otočit. Nepovažujte nemoc za Bohem seslanou výzvu k pokání, ale když už vás postihne, využijte toho k zamyšlení. I když vám k ní nepomohl Bůh, neznamená to, že vám nemůže přinést poučení.

 ↓ Líbil se vám článek? Sdílejte ho, prosím ↓