Biblické čtení: Vstaň a jdi

„Protože Abrahám věřil, uposlechl (Boží) výzvy, aby se vystěhoval do země, kterou měl dostat v dědičné držení; vystěhoval se, ačkoli nevěděl, kam jde. I (neplodná) Sára uvěřila, a proto dostala sílu stát se matkou, a to přes svůj pokročilý věk, protože se spolehla na toho, který ten slib dal. A tak z jednoho muže, a to už vetchého, vzešlo tolik (potomků) jako hvězd na nebi a jako písku na mořském břehu, který nikdo nespočítá,“ četlo se dnes (7. srpna) při mši z listu Židům. Představme si staré manžele, kteří byli jistě přesvědčeni, že vše důležité, co měli udělat, už udělali a co je mohlo potkat, už se jim přihodilo. A tu přichází Bůh a žádá po nich, aby zcela změnili svůj život. Ne zadarmo: Nabízí jim odměnu, která odpovídá jejich nejvyšším tužbám, tedy syna, základ budoucího velkého potomstva.

Může to v naší mysli vyvolat otázku: Kdy jsme dost staří, abychom už nemuseli na svém životě nic měnit? A proč bychom vlastně vůbec měli? Pokud jde o motiv, setkáváme se kolem sebe čím dál tím častěji s názorem, že naším cílem je klid, uspokojení, nebažení po ničem. Zvlášť pod vlivem různých východních nauk se za nejvyšší metu považuje vlastní prospěch. I když je myšlen ten duchovní, ne materiální, přece jen je to myšlenka odporující očividné realitě. Žijeme přece ve společnosti a společenství, jak by tedy naším prvním principem mohlo být sobectví?

Na první pohled to vypadá, že i tužba Abraháma a Sáry je osobní a sobecká. Ale nesnili snad o něčem, co daleko přesahovalo horizont jejich života? Potomstvo, jehož by bylo jako hvězd na nebi a jako písku na mořském břehu, nemohli přece nikdy uvidět. Mohli mu jen položit základní kámen.

„Kdo mnoho dostal, od toho se mnoho očekává, a komu se mnoho svěřilo, od toho se bude víc žádat,“ čte se také tuto neděli z Lukášova evangelia. Řada lidí se domnívá, že jim nikdo žádnou zodpovědnost nesvěřil a dokonce se po celý život úzkostlivě starají, aby ji nepřijali. I nejeden křesťan je přesvědčen, že když dělá v práci jen to nejnutnější, co po něm požadují, ale ve volném čase se věnuje víře, není mu co vytknout. Jak daleko je pak od oněch požadavků, aby se člověk staral jen o svoji duchovní dokonalost? Napříč naukami a náboženstvími můžeme vidět, jak takzvaně „duchovně založení“ lidé považují fyzický svět za něco, čeho bychom si přinejmenším neměli příliš všímat.

Jenže on tu je a s ním zde jsou i lidé, kteří ten reálný život s námi žijí. Naše rodina, naši přátelé, naši bližní. A jestliže Ježíš říká, že se bude hodně žádat od těch, kterým se mnoho svěřilo, pak jistě nejde o žádné duchovní nadání pozvednout sebe sama, protože by bylo poněkud nespravedlivé dát v tom některým více a jiným méně. To, co ale dostáváme v různé míře, jsou schopnosti a talenty, které se týkají tohoto světa, naší práce, našeho přispění společenství.

Můžeme se také setkat s přesvědčení, že některá práce je jaksi úctyhodnější, než jiná. Dělat charitu je správné, vytvářet zisk si zaslouží opovržení. Četl jsem nedávno názor jednoho mudrlanta, že by se mělo podnikat bez zisku a každý podnikatel by měl vydělávat jen tolik, aby se uživil. Kde bychom pak brali peníze na tu charitu? Popeláři v nás možná nemusí vzbuzovat velké sympatie, ale když začnou stávkovat a město zavalí odpadky, pak teprve zjistíme, jak jsou důležití. Není tedy žádná poctivá práce, která by byla horší než jiná. Jsou jenom lidé, kteří jako ten služebník z biblického podobenství zakopávají svoji hřivnu v obavě o svoje vlastní pohodlí.

Máme tedy své talenty a schopnosti v různé míře, ale čím je jich více, tím více se očekává, že je nenecháme zahálet. Jestliže tomu tak dosud bylo, není odpovědí na otázku, kdy už se můžeme obrátit zády ke změnám, nějaký časový údaj a věk. Ptejme se, jestli jsme ty hřivny, které jsme dostali, už dostatečně využili k prospěchu ostatních. Možná jsme jako Abrahám a Sára celý svůj dosavadní život žili v domnění, že jsme jen obyčejní lidé, kteří nemají světu co dát. Možná jsme své talenty potlačovali, abychom se nemuseli namáhat a vzdát se jistoty. Možná je přehlušila nutnost vydělat si na chleba. Ale jednoho dne se ozve volání Boha, abychom se zvedli a změnili svůj život.

Jsem přesvědčen, že většina lidí v té výzvě neuslyší, nač ve skrytu duše čeká. Bůh Abraháma nevyzval, aby se více modlil, duchovně zdokonaloval nebo se stal kazatelem. Poslal ho, jak bychom dnes řekli, budovat civilizaci. Nemělo to mnoho společného s duchovním světem, zato s tím fyzickým ano. To jen my často říkáme „Asi jsem špatně slyšel, tohle po mě určitě nechtěl“, protože ve skutečnosti nechceme vyjít ze své země jistoty, a tak své odmítnutí halíme do vznešených frází.

Dnešní ponaučení by tedy asi mohlo znít takto: Jsme-li vyzváni ke změně, pak žádné vznešené řeči nezmění nic na tom, že buď poslechneme, nebo dáme přednost pohodlí a selžeme. Termín „hřích“ má v původní hebrejské podobě význam „minout se cílem“. Možná bychom ho mohli chápat také jako „zakopat svou hřivnu“. 

Pozitivní myšlení je volba

Nedávno jsem s jedním člověkem diskutoval o pozitivním myšlení. On se považuje za realistu a argumentoval tedy tím, že svět, jak ho kolem sebe vidíme, má do ideálu hodně daleko. „Pozitivně myslet znamená obelhávat sám sebe,“ zněl jeho názor. Nepostrádá to logiku. Nahlédneme-li do novin, nebo když navštívíme nějaký zpravodajský server, moc pozitivních zpráv nenajdeme. Říkat si za těchto okolností, že svět je nádherné místo k žití, se zdá být poněkud mimo realitu.

Jenže si představte dva lidi, kteří stojí u okna a pozorují, jak venku prší. První chtěl jít na koupaliště a má tedy špatnou náladu. Druhý si dělal starosti s usychající úrodou a z deště se proto raduje. Jedna a táž situace je pro někoho negativní a pro jiného pozitivní. Záleží tedy na kontextu. Ale je tu ještě něco. Můžete být celý den vzteklí, že jste se nemohli podle plánu vykoupat, ale můžete si také říci: „Dobrá, když prší, mohu si udělat pořádek v garáži, stejně jsem na to pořád neměl čas.“

Pozitivní myšlení je volba. V každé situaci si můžete vybrat, jak se k ní postavíte. Mnoho lidí ovšem považuje za svoji povinnost zaujmout negativní postoj, protože jim připadá realističtější. Představa světa naplněného zlem, intrikami a násilím je ovšem jen ukázkou, jak funguje ovlivňování postojů. Média záměrně vybírají témata, u kterých předpokládají, že čtenáře zaujmou. Ti je opravdu se zájmem čtou, protože odpovídají jejich představě o světě. Představě, kterou si vytvořili na základě informací médií. A kruh je uzavřen.

Představme si, že by noviny, televize a zpravodajské servery na internetu otočily a začaly přinášet pozitivní informace. Konzumenti zpráv by měli pocit, že svět se najednou změnil k lepšímu, ačkoliv by ve skutečnosti byl pořád stejný. Negativní vidění tedy není o nic realističtější, než pozitivní. Je to jen jiný úhel pohledu. A protože vidění světa vždy závisí na osobních postojích, objektivita neexistuje.

Položme si otázku, proč tedy myslet pozitivně a ne negativně, když jde tak jako tak o iluzi. Odpověď je jednoduchá. Negativní postoje vám lepší život nezajistí. Je to podobné, jako byste někoho nenáviděli. On o tom možná ani neví, zato vy se užíráte a ničíte si zdraví. I když budete čtyři hodiny denně chrlit na internetových fórech nadávky na všechny špatnosti kolem sebe, nezměníte tím vůbec nic – kromě snížení kvality svého života.

Prvním krokem k pozitivnímu myšlení je proto filtrování správ a reakcí na ně. Skutečně potřebujete vědět, že na druhé straně oceánu někdo zastřelil tři lidi a v jiné zemi zase bují korupce? Skutečně na to musíte mít názor? S rozvojem komunikace jsme se začali domnívat, že jsme povinni vědět, co se děje všude ve světě. Není to pravda. Navíc jsme se tím pádem přestali zajímat o to, co se děje v naší blízkosti. Změňte proto „fokus“ a zaostřete nablízko.

Druhý krok si můžeme přiblížit takzvaným „tkaničkovým efektem“. Natáhněte si na stůl tkaničku z boty a zkuste ji tlačit. Asi se vám to moc nepodaří. Když ji však potáhnete, bude po desce klouzat zcela snadno. Zaměření se na negativa tedy obvykle žádné výsledky nepřinese. Když ale začnete vyhledávat pozitivní věci, svět kolem vás se změní.

V jedné pražské ulici, která do té doby přitahovala spíš kriminálníky, se podnikatelé a obyvatelé rozhodli, že ji změní k lepšímu. Místo bombardování úřadů stížnostmi, nebo nadávání na poměry, začali podnikat konkrétní maličkosti, které z ulice udělaly příjemné místo k žití.

Za třetí je důležité, abyste věděli, čeho chcete v životě dosáhnout. Komu stačí sedět před televizí a hltat zprávy, ten pozitivní myšlení k ničemu nepotřebuje. Ale lidé, kteří znají své poslání a cíle, v něm mají nepostradatelný nástroj.

Jak pevně jste naladěni?

Jistě jste se už někde dočetli, že když si ujasníte svůj cíl a vydáte se cestou k němu, začnete k sobě přitahovat správné lidi, nástroje i prostředky. Někdo má ovšem pochybnosti. Jak by mohl pouhými svými myšlenkami ovlivňovat okolí a dokonce způsobit, že se někdo, koho právě potřebuje, objeví v jeho blízkosti? Nejsou to zase nějaké „ezoterické výmysly“, které fungují jen v hlavách jejich autorů a kterým se rozumný člověk tak nanejvýš zasměje? Ale ne, opravdu jsou zde síly, které to dokážou.

Pokud máte doma třeba kytaru, tak jste si toho určitě všimli. Když zabrnkáte na jednu ze dvou stejně naladěných strun, začne se chvět i ta druhá. Kdyby jich kolem vás byla třeba stovka, rozechvějí se všechny. Ale jen ty se stejným naladěním. Ostatní se ani nepohnou.

Podle fyziky vesmír tvoří vibrace. Pohybujeme se tedy ve světě, kde všechno má své naladění, svoji frekvenci. Lidé i věci. Není tedy divu, že se tímto způsobem navzájem ovlivňujeme. Jestliže je někdo naladěný stejně, naše myšlenky ho rozechvějí a vyvolají v něm pozitivní odpověď. Když je jeho ladění jiné, nechá ho naše nadšení lhostejným.

Jenže zkušenost mnoha lidí je jiná. Nic se neděje, nikdo nepřichází, věci jdou spíš k horšímu, než aby se zlepšovaly. Právem mají podezření, že vibrace nefungují. Ale ano, fungují. Záleží však na jejich síle a kvalitě. Kytara se časem rozladí a čím je lacinější, tím rychleji struny povolí. Chci tím říci, že lidé, kteří mají malé nebo žádné cíle, kterým schází sebevědomí a vůle něčeho dosáhnout, začnou vibrovat podle jiných. Ani si nevšimnou, že jsou jimi přelaďováni. Zanedlouho myslí přesně tak, jak je zvykem v sektě, v hospodě nebo v čekárně úřadu práce. Stylem, který je sice zbavuje vlastní odpovědnosti, ale také rozhodování o sobě samém.

Síla osobnosti a síla záměru tedy rozhodují o tom, jestli budete vibrovat podle někoho jiného, nebo zda naopak rozechvějete své okolí tak, aby to odpovídalo vašim záměrům.  Cílevědomí lidé naplňují prostor svými vibracemi a nedovolí, aby v něm převládly jiné. Proto dokáží někdy až neuvěřitelné věci.

Mějte proto myšlení první ligy, jak to výstižně říká Jan Mühlfeit v tomto rozhovoru. S ním dokážete ovlivňovat svět kolem sebe tak, aby vám „šel na ruku“ a pozitivně odpovídal na vaše potřeby. Malé myšlení naopak způsobí, že nikdy (a v ničem) nebudete velcí. 

Symboly

Stát se úspěšným člověkem je docela dřina. Měli byste mít životní vizi, také cíl, náročný, měřitelný, ohraničený v čase, k tomu nástěnku vizí nebo knihu úspěchu, každý den si své cíle alespoň chvíli vizualizovat se zavřenýma očima, zapisovat si, co se vám povedlo, hodnotit krůčky na cestě kupředu, mít soupis, za co jste vděční, co umíte, jaké máte problémy, jaké šance…  A to jste ještě nezačali dělat tu práci, v níž chcete dosáhnout úspěchu. Nemluvím i o mnoha věcech, které zkrátka udělat musíte, jako dát auto do servisu nebo si jít na úřad vyřídit novou občanku.

Nevím, jaké máte zkušenosti vy, ale já vidím, jak výstižné je heslo „Sejde z očí, sejde z mysli“. Řekl bych, že mnohé z toho, co se dnes módně nazývá prokrastinací, je zkrátka nezřetelná vize a cíl. Jestliže něco opravdu celým svým srdcem chceme, pak nebudeme oddalovat nic, co nás k tomu přivede.

Představte si, že máte jít na první rande s někým, koho opravdu milujete. Budete říkat, že to ještě počká, že zítra je také den, že dnes je příliš horko nebo zima? I kdyby se venku všichni čerti ženili, poběžíte tam, abyste se neopozdili ani o minutu.

Jenže jak myslet na to všechno, co představuje váš úspěch? To abyste s sebou nosili šanon plný papírů a neustále do něj nahlíželi. Naštěstí máme symboly. Představte si, že silnice, po níž právě jedete, vede mezi pastvinami. Občas přes ni vodí stádo dobytka, někdy se kravička utrhne nebo prorazí ohradu a prochází se po cestě. Bylo by jistě obtížné vysvětlovat to každému řidiči. Tak zde postavili značku s obrázkem krávy. A každý hned ví, o co jde.

Váš šanon s papíry tedy může nahradit podobná značka. Symbol, který v jednoduchosti připomene, co všechno chcete, plánujete a sepisujete. A protože jde především o záležitost srdce, měl by symbol působit na vaše emoce. Samozřejmě pozitivně. Třeba vzbuzovat radostné očekávání.

Symbol má ještě jednu velkou výhodu. I kdybyste našli doma nebo v práci místo, kam by se vešel popis vaší vize a cílů, je pravděpodobné, že budou mnoha lidem k smíchu. To je nebezpečné, protože na začátku má většina z nás nízké sebevědomí a výsměch ho určitě nepozvedne. Když si na pracovní stůl položíte obrázek, nikdo neví, co ve skutečnosti říká. Je to jako tajný kód, který znáte jen vy.

Když budete hledat ten správný symbol, nespěchejte. Obvykle je to tak, že ho poznáte. Oči vám na něco padnou a vy si řeknete: „To je ono!“ Určitě nefunguje zásada, že je jedno, co máte, hlavně když vy víte… Protože pozitivní emoce nevyvolává cokoliv.

Přidejte si tedy do seznamu, co všechno máte pro svůj úspěch udělat, ještě jednu položku: Najít symbol.

 ↓ Líbil se vám článek? Sdílejte ho, prosím ↓

Jaký bude tento rok?

Během krátké doby jsem se sešel se dvěma lidmi. Jeden mi líčil, jak se prozíval nudnou oslavou, druhý nadšeně vyprávěl o úžasně zábavném večírku. Zajímavá na tom bylo, že oba mluvili o té samé akci. Jistě, každý jsme nějak nastavený, ale to nevysvětluje, jak můžeme posuzovat stejnou věc tak rozdílně. Ukazuje se, že mnohem důležitější je očekávání. Jdeme-li na zábavný večer s myšlenkou, že my se tedy rozhodně bavit nebudeme, pravděpodobně to tak opravdu dopadne. A naopak, čekáme-li to nejlepší, strávíme příjemný čas.

Je dobré si to připomenout právě teď, na prahu nového roku. V tuto dobu se často zabýváme předsevzetími a plány. Většina lidí se domnívá, že jejich naplnění závisí na pevné vůli, troše štěstí a také událostech, které přijdou bez našeho přičinění. Ve skutečnosti je nejdůležitější, co od tohoto roku očekáváme. Nemusí to být do detailu, stačí pocit.

Pesimistovi se tak pravděpodobně skoro nic nesplní. Vždyť to očekával! Najdou se sice lidé, kteří říkají, že myslet negativně je výhodné, protože pak jste mile překvapeni, když přece jen něco vyjde. Jenže tím za prvé říkají, že nemají žádný vliv na dění kolem sebe. A za druhé podle zákona přitažlivosti dostanou právě to, co chtějí.

Optimisté jsou prý zase zklamaní, když jim něco nevyjde. Jenže když myslíte pozitivně, chápete, že něco jiného je cíl a něco jiného jednotlivé kroky k němu. Jestliže se jeden nepodaří, uděláte jiný. Jste-li přesvědčeni, že nakonec to dobře dopadne, máte dostatek motivace. Na rozdíl od negativně myslících lidí, kteří přece nemají důvod se namáhat, když jim stejně nic nevychází.

Na začátku nového roku je tedy nejdůležitější ujasnit si, co od něj očekáváme. V celku, ne v jednotlivostech, ty mohou přijít na řadu později. To vůbec nejlepší, co mohu doporučit, bych řekl parafrází Louise L. Hay: Rozhodněte se, že tento rok bude nejlepším ve vašem životě. Opravdu to nezáleží na ničem jiném, než na vašem pevném rozhodnutí, jakkoliv to vypadá neskutečně.

Stačí tedy jen chtít: Tento rok bude nejlepším v mém životě.

 ↓ Líbil se vám článek? Sdílejte ho, prosím ↓

Narození víry a naděje

Před více jak dvěma tisíci lety se v betlémském chlévě narodilo dítě. Podle křesťanů syn Boží, podle názorů jiných lidí učitel a prorok. Někdo připomíná, že se tak nemohlo stát ani na počátku našeho letopočtu, kdy se na obloze neobjevilo nic podobného vánoční hvězdě, ani v tuto zimní dobu, protože pastýři přespávali pod širým nebem jen do září. Ale to všechno by nemělo odvádět naši pozornost stranou. Skutečně důležité je, že se zrodila víra a naděje.

Cožpak už tu nebyly předtím? Nevěřily snad celé generace židovského národa v Boha, jehož syn právě přišel na svět? Neexistovala snad naděje? Ale ano, to všechno tu už bylo, jenže…

Připomeňme si příběh, který podle Lukášova evangelia vyprávěl již dospělý Ježíš. U dveří bohatého člověka lehával žebrák Lazar. Oba zemřeli a Lazar vystoupil do nebe, kdežto bohatce čekalo utrpení v pekle. Když zjistil, že už mu není pomoci, prosil otce Abraháma, aby poslal Lazara za jeho bratry, že by alespoň je zachránil před plameny pekelnými.  Abrahám na to odpověděl: „Mají Mojžíše a Proroky, ať je poslouchají!“

Boháč však řekl: „Ne tak, otče Abrahame, ale přijde-li k nim někdo z mrtvých, budou činit pokání.“

Co se zde dozvídáme? Myslím si, že jde o zkušenost, kterou většina z nás dobře zná. Že víra (a nejen ta v Boha), jakkoliv byla na počátku silná, se s postupem času jaksi zmenšuje. Ty úžasné věci, jichž jsme byli svědky, z našeho života vymizely. „Víra se mi neobnoví, dokud neuvidím znamení,“ říkáme. „Ale vždyť už jsi jich viděl dost,“ zní odpověď.

Wayne W. Dyer dal jedné ze svých knih název „Uvidíte to, až tomu uvěříte“. My však nevidíme, protože naše víra je slabá, ale zdráháme se uvěřit, když není nic k vidění. Zrozené dítě je tím, kdo roztíná bludný kruh a dává naději. Ne protože se skutečně narodilo, ale v podobě symbolu. Je to začátek, je to naděje.

Židé měli v té době silný pocit, že musí se svým životem něco udělat. Jak se říká, viselo to ve vzduchu. I Jan Křtitel, který tehdy „jen“ nabádal k pokání, byl velmi populární. Ale čekalo se především na Mesiáše. To očekávání však bylo takové, že když konečně přišel, téměř nikdo ho nepoznal. Proč? Podle lidí měl být králem, který nastolí ideální stav, změní jejich životy příkazem shora a znovu určí, co je správné dělat a co ne. Tentokrát ovšem, na rozdíl od Mojžíše s jeho desaterem, mezi nimi navždy zůstane a bude živým garantem platnosti nového způsobu života.

Mnozí z nás jsme na tom podobně. Čekáme, že nám někdo řekne, jak to všechno zařídit, abychom byli šťastní, úspěšní, abychom se zbavili starostí a strachu. Představujeme si to zcela konkrétně, ale nic podobného nepřichází. Jen nějaké dítě s nadějí. Jenže my toužíme po jistotě, nechceme pouhé „možná“. Protože však jistota není a naději odmítáme, nemáme nic.

Víra a naděje patří neodmyslitelně k sobě. Jedna posiluje druhou a naopak. Jestliže uvěříte, že se váš život může změnit, nestane se tak během pěti minut. Ale naděje říká, že k tomu cíli dojdete. Pokud jste tedy dlouho zpomalovali a nechali pochybnosti, aby nahlodávaly vaši důvěru, je pro vás narození dítěte tou spásou, na kterou jste čekali. Věřte, že se na Štědrý večer narodila vaše naděje, která vás bere za ruku a staví na nohy, a shodíte se sebe všechnu tíhu pochybností. Vaše cesta se obnoví, vaše kroky se zrychlí a možná vám i narostou křídla.

Snad to má skutečně svůj význam, že týden po tomto zrození vstoupíme do nového roku. Proč ne tedy se zvednutou hlavou, s vírou a nadějí? Šťastnou cestu!

 ↓ Líbil se vám článek? Sdílejte ho, prosím ↓

Mít či nemít, to je ta pravá otázka

Minule jsem tu psal o přirozeném vztahu k bohatství. Ale je mi jasné, že někteří lidé na podobné argumenty prostě neslyší. Být bohatý je zkrátka špatné – a hotovo! Důvodem je, že jsou citliví na rozdíl mezi příjmem (penězi) a majetkem. Mít příjmy je v pořádku. Mít majetek, to už ne. V podstatě s nimi souhlasím, jen máme asi rozdílné názory, kam co patří, do které škatulky se mají jednotlivé projevy hojnosti zařadit a jak se k nim chovat.

Majetek je skutečně zátěž. Nemyslím teď na to, že musíte občas opravit okapy nebo dát natřít fasádu. Jde o zatížení mysli. Příjem totiž můžete utratit, ale majetek ne. Drží se vás a visí vám na krku. Když vyděláte nějaké peníze, jsou jednoduše určeny k útratě. Jestli si je odložíte na spořicí účet, tak jen odložíte den, kdy je zase vydáte. Pokud je investujete, jsou také pryč.

Majetek se ale neutrácí, ba právě naopak. Je od toho, aby se udržoval a rozšiřoval. Podle tradice se má statek předávat z generace na generaci. Kdo ho zvelebí a rozšíří, zaslouží si uznání okolí, kdo přijde na buben, vyslouží si opovržení. Vlastnictví má jasná pravidla a nekompromisně vyžaduje, abyste je dodržovali. Ale ani to mu nestačí. Pevně vás k sobě připoutá a zbaví vás osobnosti. Už není důležité, jak se jmenujete, o čem přemýšlíte, co cítíte. Pro lidi jste „ten miliardář“. Nanejvýš je zajímá, jestli se váš majetek zvětšil nebo zmenšil. Ano, je to tak: zajímají se o majetek, ne o vás.

Majetek také ovládá vaše sebevědomí. Máte – jste vším. Přijdete o něj – nejste ničím. Připomeňme si příběh amerického investora Donalda Trumpa, který v roce1991 zbankrotoval. Zanedlouho se zase postavil na nohy a jako by se nic nedělo, vrátil se mezi nejbohatší lidi světa. Kdyby byl „majitelem“, zůstal by ležet na dně. Trumpovi však nedodával sebevědomí majetek, ale vědomí vlastních schopností.

Jakou roli tedy má Trump a miliony dalších bohatých i méně bohatých lidí, že se nenechají majetkem ovládnout? Jsou to správci. Sice nadaní širokými pravomocemi, pokud jde o nakládání s majetkem, ale necítí se být jeho majiteli. Je to docela logické, protože vlastnit můžete něco jen do smrti, ani o vteřinu déle. Majetek tedy máme v doživotním užívání, nic více. Role správce je proto přirozená, zatímco v majetnictví můžeme vidět úchylku.

Správce si nemusí dělat starosti s výčitkami svědomí. Příjmy, které dostává, jsou spravedlivou odměnou za řádné spravování majetku. Vlastně je to podobné jako v onom biblickém příběhu. Tam se pán chystal na dalekou cestu a tak si zavolal služebníky, kterým svěřil své peníze. Jednomu dal pět hřiven, druhému dvě a poslednímu jednu. Když se vrátil, začal účtovat. První dva služebníci svěřené peníze zdvojnásobili a byli za to bohatě odměněni. Ten třetí je ale zakopal a odevzdal pak jen to, co mu bylo svěřeno. Pán ho za to vyhnal z domu.

Odtud pochází tvrzení, že kdo má, bude mít ještě více, a kdo nemá, přijde i o to málo, co mu patří. Povšimli jste si ale, že vlastně nešlo o majetek služebníků? Peníze jim byly pouze svěřeny. Ten třetí se však choval, jako by byly jeho. V obavě, aby o hřivnu nepřišel, ji ukryl do země. Není to podobné, jako když někdo dostane nabídku na lepší zaměstnání nebo podnikatelskou příležitost a odpoví: „Kdepak, mně stačí můj dům a moje auto, které mám“? Také tito lidé se bojí o svůj majetek, i když není nijak veliký. Je pro ně důležitější, než uplatnění vlastních schopností, možná i bývalých snů.

Jestliže tedy chcete přijímat hojnost, ale bojíte se (docela právem) majetku, staňte se ve své mysli jeho doživotními správci. Posilujte a pěstujte své správcovské schopnosti, místo abyste rozmnožovali majetek. On se bude zvětšovat i tak, ne však kvůli sobě, ale protože je kvalifikovaně spravován. I kdybyste o toto „zaměstnání“ přišli, při svých schopnostech snadno najdete jiný majetek, který vás „zaměstná“.

Ve své mysli se tedy zabývejte tím, co umíte, nebo co byste umět chtěli. Také čeho chcete dosáhnout, ale ne ve smyslu „mít deset milionů“. Ptejte se sami sebe, co chcete udělat pro druhé, aby vám za to ty miliony dali. To je vlastně to nejdůležitější, co vám chci dnes říci. Někdo třeba tvrdí, že nic nechce, alespoň se může starat jen o svůj duchovní rozvoj. Není to sobecké? Nechová se ten člověk jako majitel, tentokrát sebe sama? Nezahrabává svou hřivnu, aby si nemusel dělat starosti a měl pokoj od všech?

Daleko bližší je mi postoj Tomáše Bati, který se vyjádřil takto: „Bohatství nemám. Mám jen boty pro své zákazníky. Je to takový majetek, jako dalekohled pro hvězdáře, nebo housle pro muzikanta. Kdybych toho neměl, nemohl bych dáti svým dělníkům práci a zákazníkům boty. Byl bych na světě tolik pláten, jako hudebník bez nástroje.“

V jeho závěti pak najdeme výstižné „správcovské“ ponaučení: „První podmínkou prospívání našeho  závodu jest, aby jste se nedomnívali,  že závod jest jen Váš -  jen pro Vás. Závod náš nebyl k tomu účelu zbudován, aby zajistil existenci jen jeho zakladatelů.“

Ano, majetek, který spravujeme, může prospět mnoha lidem. Jestliže nic nemáme, sami potřebujeme pomoci. Nepovažuji proto za správné o hojnost neusilovat nebo se majetku zbavovat. Důležité je řádně ho spravovat. Buďte tedy dobrými správci a přijde jak hojnost, tak osobní rozvoj.

 ↓ Líbil se vám článek? Sdílejte ho, prosím ↓

Můžeme předpovídat budoucnost?

Když vám řeknu, že takřka každý z nás může předpovědět svoji budoucnost, asi mi nebudete věřit. Ale je to tak. Naše mysl dokáže více, než se odvažujeme připustit a věřit. Některé činnosti zvládnou jen jedinci se speciálními schopnostmi, jiné po tréninku část lidí a ještě jiné dokážeme skoro všichni, pokud máme zájem se o tom přesvědčit. Někdo může mít samozřejmě obavy, že neuvidí nic příjemného. Ale tento způsob „věštění“ má tu výhodu, že věci, které zjistíme, můžeme změnit.

Jednou jsem četl ve starých novinách z roku 1921 předpověď v té době prý docela známého člověka. Zajímavé je, že na nějakých pět let dopředu se opravdu v lecčem trefil. Ale pak už to bylo docela vedle. Nakonec, na rok 1946, předpověděl začátek evropské války, kterou mělo způsobit Švédsko. Není v tom sám. Když si zpětně zkontrolujete některé podobné věštby, obvykle zjistíte, že čím dál se dotyčný v čase vydá, tím méně se shoduje se skutečností.

Za všechno může naše mysl. Její fungování jsme si zvykli posuzovat podle činnosti vědomí, ale ve skutečnosti se kolem 90% jeho práce odehrává v podvědomí, takže je nám skryta. V podvědomí je také obrovská databáze, kterou si vytváříme po celou dobu svého života. Pokud se tedy zajímáme o dění kolem sebe, může nám podvědomí pouhým zpracováním tohoto kvanta informací dát docela pravděpodobný výhled na kratší dobu do budoucnosti.

Je také možné, že se napojuje na vyšší inteligenci, na Boha nebo o něco níže na kolektivní vědomí lidstva. Ale tyto úrovně teď necháme stranou. Pro naši potřebu totiž úplně stačí, když podvědomí vezme na jedné straně naše vnitřní představy o životě, vize a cíle, a na druhé straně pak informace z databáze. Protože je mnohem rychlejší než nejvýkonnější počítač, dokáže nám dát odpověď velmi brzy.

Co se tedy vlastně dozvíme? Pravděpodobný výsledek zkombinováním toho, čeho chceme dosáhnout, a předpokladů, které pro to máme. Zdůrazňuji, že důležitější je chtění. Takže pokud obrázek nevypadá moc dobře, hlavní příčina bude v tom, co máte v podvědomí nastaveno. Jestliže tam například vládne heslo, že peníze jsou kořenem všeho zla, pravděpodobně se neuvidíte jako bohatí a spokojení lidé. Když ho okupuje zásada, že člověk může věřit jen sobě, nedivte se, že vaše budoucnost je v osamocení.

Na druhou stranu, pokud spatříte něco, co se vám nelíbí, máte možnost to změnit. Už jsem připomněl, že nepředvídáte, co se musí stát, ale co se za současných podmínek pravděpodobně stane. Takže změnou myšlení ovlivníte i svoji budoucnost. Takové nahlédnutí může tedy být užitečné.

A teď ještě, jak to udělat. Není na tom nic složitého. V uvolněném stavu (k jeho navození můžete použít různé postupy) si se zavřenýma očima jednoduše představte, že jste v seniorském věku. A rozhlížejte se, co se děje. Kde jste, co prožíváte, koho máte kolem sebe. Jestli vaše okolí ukazuje, že žijete v dostatku, nebo vidíte známky nouze. Zda jsou kolem vás milující lidé, nebo se vidíte osamocení, atd. Pokud hned nedostanete jasný obraz, zkoušejte to trpělivě dál. A když se vám nebude líbit, nezahánějte ho, ale změňte svá očekávání.

 ↓ Líbil se vám článek? Sdílejte ho, prosím ↓

Dva světy

Je docela možné, že i vy patříte k lidem, kteří by chtěli ve svém životě něco změnit, opravdu se snaží ze všech sil – a ono se pořád nic neděje. Přečetli jste už spoustu knížek a návodů, jak proměnit myšlenky v činy a činy v realitu, ale kde nic, tu nic. Možná si připadáte jako na nějaké severské pláni. Fouká tu studený vítr, zem je tvrdá, nikde ani živáčka, nikde nic k jídlu, žádné slunce, teplo. To je pro mnoho lidí skutečný obraz reality jejich života, v němž jim schází vztahy, peníze, štěstí, spokojenost.

Opravdu to nedokážete změnit? Dobrá, svět je k vám možná doopravdy krutý, nebo třeba i jen netečný. Skutečnost tak opravdu může vypadat a moc se nevylepší, když si budete ráno před zrcadlem opakovat, jaký vás čeká skvělý den. Někdy ano, ale v průměru nic moc. Ale když se vám ten svět nelíbí, co můžete dělat?

Většinou se někde dočtete, že ho máte změnit. Existuje na to takový jednoduchý postup, začínající sněním. Jenže už to je kámen úrazu. Jakmile někomu přiznáte, že sníte, zaručeně vám doporučí, abyste neutíkali před realitou. Řeknou vám to hlavně lidé, kteří každodenně tráví hodiny před televizní obrazovkou. Vaše snění se alespoň týká vašeho života a může na něm něco změnit, na rozdíl od televizních seriálů.

Snový obraz sice zmizí, sotva otevřete oči, ale ovlivňuje myšlenky a ty zase vyústí v činy. Tak třeba si nejdříve si vysníte pěkný dům, pak promyslíte podrobnosti a rozhodnete se, nakonec ho postavíte. Je to pěkné, dokud nepoložíte otázku: A kde na něho vezmu peníze? Jde o to, že pořád fungujete v tom chladném, možná i krutém světě, který je kolem vás. Co mu záleží na vašem vysněném a promyšleném domečku?

Protože někteří úspěšní jsou a jiní ne, dozvíte se, že ke splnění přání je také zapotřebí štěstí. To ale nevypadá moc spolehlivě. Když vám řeknu, že budete zaručeně milionáři, stačí jen mít štěstí a vyhrát ve sportce, spolehnete se na takovou záruku? Řekl bych, že ne. Štěstí není něco, co byste mohli použít jako spolehlivý návod, jak dojít k úspěchu.

Měnit tento svět tedy moc dobře nejde. Je, jaký je a vy ho nezajímáte. Není váš. Ale můžeme se zeptat, jestli by nebyl k mání nějaký jiný svět, který by vám naopak patřil. Máte štěstí: něco pro vás mám. Je to svět podobný tomu, který se zobrazuje ve vašich přáních, při vašem snění. Na rozdíl od něj nezmizí jako pára, sotva otevřete oči. Je to vůbec možné?

Kvantová fyzika dochází v posledních letech k závěru, že realitu měníme nejen rukama, tedy skutečnou prací, ale také jejím pozorováním a dokonce myšlenkami.  Znamená to tedy, že pokud si v duchu zobrazujete své sny a přání, vytváříte svět, který jim odpovídá. Který na váš dům sežene peníze a pro váš vztah zajistí ideálního partnera nebo partnerku.

Dobrá, říkáte si teď jistě, když ten svět vytvářím, kde tedy je? Nějak ho kolem sebe nevidím.  Děje se s ním bohužel to, co s představou. Jakmile otevřete oči, převáží myšlenky, které se vztahují ke světu, který tu právě je, a veškeré změny se zase vygumují. Všechno se vrátí do starých kolejí. Pokud tedy máte představy o svém lepším životě, stojíte pořád jako by na prahu dvou světů, z nichž ten současný je silnější.

Co s tím? Jak přejít do druhé části vesmíru, která je vám příznivě nakloněná, protože je odrazem vašich snů a představ? V první řadě nemusíte mít strach, že se tak ocitnete někde, kde se ulicemi prohánějí tříhlavé příšery, a na zeleném nebi svítí modré slunce. Také nezůstanete uvězněni v nějakém snu, jak o tom někdy píší sci-fi autoři. Váš svět není jiným vesmírem, ale jeho jinou možností, která je k vám přátelštější, protože bere v úvahu vaše přání. Kolem vás se nezmění nic, až na to, že se vaše sny najednou začnou plnit. Není proto důvod k obavám.

A teď napněte pozornost, protože si povíme, jak na to. Nejdříve se zeptejme, co mají ty dva světy zcela jistě společného. Prostředí, lidi kolem vás, poměry, politickou situaci? Ne, to všechno se přece může změnit. Jste to vy. Vaše mysl je bránou mezi nimi. V ní se můžete vydat tam i zpátky. V ní se můžete vrátit, nebo se rozhodnout zůstat.

Než se ale dostanu k tomu hlavnímu, položím vám otázku: Myslíte, že si to zasloužíte? Že můžete mít svět podle vlastních představ? Je to zajímavé, ale většina lidí mi odpovídá asi takto: „Já vím, že ne, ale alespoň trochu bych mohl dostat.“ To je nesmysl! Zasloužíte si mnohem více, než si vůbec umíte představit. Jenže vaše mysl je zavalena nesmysly o skromnosti, přiměřenosti, střídmosti. Máte obavu, že když získáte partnera svých snů, tak někdo jiný o něj zákonitě musí přijít. Ale to snad platí u každého? Děláte si těžkou hlavu, že když budete milionáři, někdo jiný zůstane bez peněz. Jenže peníze jsou dnes jen signály běhající po drátech, spojujících jednu banku s druhou. Myslíte si, že se do nich nevejde více takových kódů? Samozřejmě, že ano, není to vůbec žádný problém. Říkají vám, že máte být solidární. Inu, myslím si, že je lepší být solidární v bohatství, než v chudobě.

To, co vám brání projít dveřmi z jednoho světa do druhého, je neláska sama k sobě. Co jste zatím poslouchali, byla převážně ponaučení, že nejste nic, že nemáte na tomto světě žádný význam, že máte uhýbat druhým, že si nic nezasloužíte a hlavně, že se nesmíte mít rádi! Protože kdo se miluje, ten je sobec. Zajímavé je, že to říkají i mnozí křesťané, přestože v Bibli stojí: „Miluj svého bližního jako sám sebe“. Jestliže tedy nemilujete sebe, nemůžete milovat ani nic a nikoho kolem sebe. Chcete-li svět a bližní milovat co nejvíce, musíte také co nejvíce milovat sebe.

Když tedy přijdete ke dveřím, které oddělují ty dva světy, potkáte tam sami sebe. Stojíte v prostředí, které možná připomíná nehostinnou severskou pláň, a díváte se na sebe v příjemném světě, připraveném podle vašich přání. Jak vejít? Prokažte sami sobě lásku, velkou, vášnivou, plnou emocí, tak jak jste ji zatím cítili k partnerovi nebo partnerce, či o ní dosud jen snili. Ta otevírá vstup do světa, který si zasloužíte.

Prakticky to můžete udělat tak, že si – nejlépe v posteli před spaním – se zavřenýma očima představíte, jak stojíte před otevřenými dveřmi. Kolem vás je všední, šedivý, možná i nepřátelský současný svět, jak ho znáte a jak ho cítíte. Na druhé straně je svět vašich snů, barevný, přátelský, vyzařující teplo. Proti vám stojí postava. Jste to vy. Můžete si nejdříve jen tak pro zajímavost vyzkoušet ji odstrčit. Uvidíte, že vás přetlačí a zabrání vám vejít. To je současný stav. Jestliže ho chcete změnit, obejměte se a ponořte se do lásky sama k sobě. Nestačí, když si budete říkat „miluji se, miluji se“. Vaše láska musí být co nejsilnější, emotivní, plná vášně, naprosto vás pohlcující a naplňující úžasnou radostí.

Asi se vám to napoprvé nepodaří, zvlášť pokud jste si zatím mysleli, že nestojíte za nic. Ale nepřestávejte. Pak jednoho dne dojde k tomu, že s tím druhým, kterého objímáte, ve vášni splynete. Nic vám už nebrání vejít do nového světa.

Neznamená to ale, že tím všechno skončí. Tento „váš“ vesmír je vytvářený vašimi sny, představami, vizemi, přáními. Nemůžete si tedy říci, že dnem, kdy do něho vstoupíte, vám končí veškerá práce s myslí a už si budete jen užívat. Tak jako zahrada, když ji neobděláváte, zaroste plevelem, tak se snadno zaplevelí i váš nový svět. Nakonec byste mohli zjistit, že se nijak neliší od toho, z něhož jste nedávno s ulehčením odešli. 

 ↓ Líbil se vám článek? Sdílejte ho, prosím ↓

Až budu ...

„Až budu bohatý, budu šťastný,“ říkáme. Nebo: „Až něco budu mít, pak za to budu vděčný“. Také si myslíme, že až budeme úspěšní, budeme si snáze hledat přátele. Mnoho problémů v našich životech spočívá v tom, že nevíme, co je příčina a co následek, který z ní vychází. A právě v těch důležitých věcech to často bývá naopak, než si myslíme. Je jasné, že naše představa pak nemůže fungovat. Asi jako když zapřáhneme vůz před koně, jak se dříve říkalo.

Tak například vděčnost. V mnoha návodech a knížkách se dočteme, že máme být vděční. „A za co?“ zeptá se člověk, který neustále zápasí s nedostatkem peněz. „Až něco budu mít, pak jistě budu děkovat třeba každý den. Ale teď nic nemám.“ Opravdu? Co třeba přátelé, rodina, děti, partneři? Co zdraví? Co chytrá hlava? Co naděje, že bude lépe? To jsou všechno věci, za které můžeme být vděčni teď hned, pokud je máme. Každý z nás jistě může něco najít.

Mnoha lidem se to zdá být hloupé. „To jsou takové ty pozitivní řečičky. Mám snad být vděčný za to, že jsem bez peněz?“ Odpověď zní, že máme být vděční, přestože jsme bez peněz. Ne proto, že to vypadá náramně pozitivně. Ale protože vděčnost z nás dělá člověka, který má za co děkovat. A jestliže máme za co děkovat, nemůžeme říkat, že nemáme vůbec nic. Vděčnost mění naši mysl a tato změna je podmínkou pro to, abychom se z finančních problémů dostali.

 V Bibli se říká: „Tomu, kdo má, bude dáno a přidáno; kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má.“ Když budete ten text chápat doslova, asi vám bude připadat nesmyslný. Jak může být někomu odňato, co nemá? Ale zkusme si ten citát malinko doplnit: „Tomu, kdo ve své mysli má, bude dáno a přidáno; kdo ve své mysli nemá, tomu bude odňato i to, co má.“ Teď už to jistě dává smysl. Člověk musí být nejdříve bohatý v mysli, pak může čekat, že se to stane i v materiálním světě.

Podobné je to se štěstím. Finanční zajištění jistě přinese úlevu od starostí. Ale to není štěstí. Pokud si navíc říkáme, že nemůžeme být šťastní, protože nejme bohatí, potvrzujeme ve své mysli tento stav jako hotovou věc: Nejsem šťastný, nejsem bohatý. A kdo si myslí, že nic nemá…

Někdo je zase přesvědčený, že o něj ostatní lidé nestojí, protože není úspěšný. Ve skutečnosti je neodrazuje stav jeho konta nebo výše pracovního postavení, ale zase jen stav mysli. Když někdo dává najevo, že nestojí za povšimnutí, tak si ho lidé zkrátka přestanou všímat. Okolí reaguje na to, co vysíláme, jaký signál mu dáváme. A zase platí, že musíme otočit pořadí, chceme-li být úspěšní. Kontakty s mnoha vlivnými lidmi nám pomohou k úspěchu, ne úspěch ke kontaktům s vlivnými lidmi. Kdo ve své mysli má, tomu bude přidáno…

Vychází mi z toho jedno: Čím se chceme stát v materiálním světě, tím musíme nejdříve být v mysli. Vezměme si příklad z dětí. Když si hrají na řidiče rychlého vozu, pak jím skutečně jsou, i když autem je ve skutečnosti převrácená kuchyňská židle. Když si hrají starostlivou maminku, pak jí skutečně jsou, i když jejich dítě je z umělé hmoty. Zkusme si tedy začít hrát. Neberme to tak vážně. I kdybychom se tvářili jako na pohřbu, nic tím nezměníme. Tak proč se raději neuvolnit a neříci si: „Je to jen hra. O nic nejde“. A pak se to teprve začne dít.

Přesně tak totiž fungují takové úžasné věci, jako je třeba přechod po žhavém uhlí. Říkejte si, že jde přece o závažnou věc, berte ji podle toho co nejvážněji a nejzodpovědněji – a popálíte se. Přijměte ji jako hru a projdete bez jakékoliv újmy. Nerozhoduje o tom fyzika, ale stav myšlenek. Každý, kdo chce něčím být a ono se to ne a ne naplnit, by se měl přesvědčit, kým je ve své mysli.

 ↓ Líbil se vám článek? Sdílejte ho, prosím ↓

Kdo ztratí svůj život...

„Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však ztratí svůj život pro mne, nalezne jej.“ Tato slova najdeme v různých biblických evangeliích, v Matoušově dokonce dvakrát. Co je na nich tak důležitého a co říkají o směřování našeho života? Jsou snad jen výzvou k mávnutí rukou nad marnostmi tohoto světa a odchodu do ústraní kláštera nebo věnování se charitě namísto shromažďování bohatství, jak to vnímalo mnoho generací před námi?

Kdyby se všichni odvrátili od pozemských starostí, lidstvo by jednoduše vymřelo. Pochybuji, že tohle měl Ježíš na mysli, když mluvil o marné snaze zachránit si život. Jeho „žít pro mne“ se dá celkem snadno pochopit, když si uvědomíme, čemu zasvětil život on: ostatním lidem.

Je to vlastně jednoduché. Život, který si mnozí z nás chtějí zachovat, je naplněný sobectvím. Já se chci mít dobře, já chci mít klid, já… Opakem je život užitečný pro druhé. V tom vůbec nemusí být nějaké sebeobětování, rezignace na vlastní schopnosti, dovednosti, cíle. Právě naopak. 

Nepotřebujeme miliony pracovníků charity, když nebude mít kdo vydělávat peníze, aby na dobročinné účely přispěl. Poctivý podnikatel je lidem určitě užitečnější, než ten, kdo někde v ústraní mudruje o svém duchovním zdokonalení a svém osvícení.

Když se ale řekne „poslání“, kdekdo si představí něco vznešeného. Asi jako když lidé podstoupí návrat do minulých životů v očekávání, že se uvidí na faraonově trůně nebo na královském dvoře ve Versailles. Ale i vychovat dobře děti je hodnotné poslání. Být dobrým řemeslníkem je hodnotné poslání. A malovat obrázky „okresního formátu“ je také hodnotným posláním.

Ona má totiž ta představa „úžasného a jedinečného poslání“ opět blízko k tomu životu, který je lépe ztratit. Je sobecká. Já jsem ten vyvolený, já jediný vím…  Ale také svádí k pohodlnosti: Když mám takový významný životní úkol, Bůh se jistě postará, abych ho naplnil. Já si ale myslím, že Bůh vytváří vhodné podmínky k uplatnění každému, ať je jeho poslání veliké nebo drobné. Protože dobře ví, že potřebujeme ta i ta.

Poznání, že poslání mohou být stejně důležitá, ať jsou velká a významná, nebo jen nepatrná, je důležité pro pochopení toho, co je životním úkolem mě samotného.  Jestliže se rozhlížíme po něčem úžasném, snadno přehlédneme to na první pohled přízemní, co se nám vytrvale připomíná. Jestliže si vytváříme žebříček, na jehož vrcholu je duchovní učitel a někde úplně dole proti němu milionář, pak se připravujeme o příležitost být užiteční. Protože, upřímně řečeno, duchovních učitelů všech možných směrů je už tolik, že někteří mají jen jediného posluchače – sama sebe.

Když si tedy nejsme jisti, za čím se v životě vydat, je nejlepší se zeptat té vyšší inteligence nad námi. A nebýt zklamaní, když nám místo „běž učit národy osvícení“ řekne, ať se věnujeme podnikání v účetnictví. 

 ↓ Líbil se vám článek? Sdílejte ho, prosím ↓

Kdo jsem?

Hlavním důvodem, proč mnoho lidí nedosáhne žádného úspěchu, je prý skutečnost, že nemají žádný cíl. Na první pohled to vypadá nelogicky. Proč si tedy nějaký nedají? Je tak těžké říct si třeba: „Chci mít vilu s deseti pokoji a pěti koupelnami na nádherném místě uprostřed zahrady“? Asi ne, i když i tohle je pro někoho obtížné. Ale jak jsem se přesvědčil na vlastní kůži, existuje tu ještě něco, co dokáže cestu k úspěchu blokovat a zpochybnit i cíl, který si dáme.

Ve slavném filmu Tajemství říká Jack Canfield, úspěšný autor knihy Slepičí polévka pro duši, že důležité je stanovit si cíl. Není třeba až tak řešit, jakým způsobem ho dosáhneme. Jenže vzápětí přiznává, že když se rozhodl vydělat za rok 100.000 dolarů, měl už svou knihu napsanou. Musel jen najít způsob, jak ji prodat. Nemyslím si, že by vypsal pomyslný šek na tuto sumu, kdyby dejme tomu umýval nádobí v restauraci nebo pobíral podporu v nezaměstnanosti.

Ne, nechci říci, že takoví lidé nemají šanci. Myslím si, že každý může být úspěšný. Ale musíme alespoň zhruba vědět, jakým způsobem toho dosáhneme. Když se někomu svěříte, že chcete získat sto tisíc dolarů, určitě se vás zeptá, jak to uděláte. Odpovíte mu, že nevíte, že to Bůh či Vesmír nějak zařídí? Říct to samozřejmě můžete, ale asi se svých peněz nedočkáte. Byl by to totiž zázrak a ty se zase tak často nedějí.

Podstatné je, že mezi „neřešte jak“ a „neřešte detaily“ je propastný rozdíl. Něco konkrétního dělat musíme, ale ty podrobnosti opravdu můžeme nechat na vyšších silách. Trvalo mi dlouho, než jsem pochopil, že klíčová je otázka „Kdo jsem?“ Protože právě od odpovědi na ni se odvíjí všechno ostatní. Nejde o identitu podle občanského průkazu, ani v duchovním slova smyslu, ale povolání, nebo ještě výstižněji řečeno o poslání. Jsem podnikatel, spisovatel, zručný řemeslník, malíř, vědec, učitel, technik…? Jsou lidé, kteří o tom nikdy nepřemýšleli a za nikoho se vlastně nepovažují. Jiní, jako jsem byl třeba já, zase vyjmenují pět i více povolání. To je také špatně. Jako jedinci nejsme ani nula, ani pět osob v jedné. Vždy je něco, čím jsme nejvíc.

Důležité je to proto, že když si řekneme, že těch sto tisíc vyděláme možná jako podnikatel, ale třeba i v řemeslu nebo s paletou v ruce, vysíláme tím do Vesmíru chaos. Ke všemu svému cíli za chvíli přestaneme věřit, protože ani v jednom z těch povolání se neděje nic tak významného, aby nás to posunulo o pořádný kus dopředu. Nemůžeme se na nic soustředit, nemůžeme v něčem vyniknout. Když jsem se na něco zaměřil, dohnaly mě výčitky, že ostatní zanedbávám. Ke všemu jsem neměl na nic čas. Jen základní udržování mých rolí mě zaměstnávalo od rána do večera.

Jestli se tedy chcete pohnout směrem ke svému cíli, nebo si ho i teprve stanovit, ujasněte si, kdo jste. Možná na to přijdete už jen tím, že přestanete potlačovat, co ve svém nitru dávno víte. Nebo požádejte Boha či Vesmír, ať vám napoví. Moje zkušenost je, že to funguje. Když jsem začal pátrat, co je pro mě skutečně nejdůležitější a vychází mi z duše, začaly se dít zajímavé věci. Hledal jsem jednu knihu a náhodou objevili jinou, kterou jsem už dlouho nečetl. Hlavní hrdinové jsou v ní spisovatelé. Druhý den jsem si k monotónní práci náhodně pustil několik filmů na DVD. Všechny do jednoho byly o spisovatelích. Večer jsem pustil rádio a ano, hádáte správně, právě vysílali rozhovor se spisovatelem.

Nevím, jestli to platí všeobecně, ale když jsem se takto rozhodl, nesmírně se mi ulehčilo. Jako bych do té doby táhl na zádech pětinásobný náklad a teď jsem to všechno se sebe shodil. Najednou bylo všechno jasné a nápady, jak postoupit kupředu, se jen hrnuly. Mně to trvalo docela dlouho, než jsem pochopil, jak je důležité vědět, kdo jsem. Vy, pokud v tom ještě nemáte jasno, můžete začít hledat hned teď. 

 ↓ Líbil se vám článek? Sdílejte ho, prosím ↓

Čtyři dohody a temný svět

Pokud čekáte, že přidám další ódu na bestseller dona Miguela Ruize „Čtyři dohody“, asi vás zklamu. Ale držím se návodu autora, který říká, že je špatné nekriticky přejímat cizí názory, třebaže by byly většinové. Mám-li tedy být svým, nemohu se jen tak přiřadit do zástupu lidí, kteří kráčejí za nahým císařem a všem kolem vysvětlují, že jeho šaty mohou vidět jen lidé inteligentní a hodní svého úřadu. Tak jako je na kritiku tohoto díla často slyšet, že mu dotyčný prostě nerozumí, protože ještě nedospěl k té pravé úrovni poznání.

Ke své smůle jsem si navíc pro seznámení s knihou vybral audio čtené Jaroslavem Duškem. Ne že by předčítal špatně, právě naopak. Čtyři dohody jsou Duškovou srdeční záležitostí a jeho přednes je proto přesvědčivý a vášnivý. Bohužel však tím jen zesiluje kontroverzní vyznění.

Proč vidím negaci tam, kde bych měl slyšet dobré zprávy? Přečtěte si to, poslechněte, nebo se ke knize vraťte ještě jednou, pokud už Čtyři dohody znáte. Není těžké zjistit, že Miguel Ruiz sám popírá, k čemu své čtenáře nabádá. A jeho názory jsou ke všemu naprosto a bezpodmínečně absolutní. Je-li něco špatné, pak je všechno špatné. Jestliže je na něco lék, pak léči všechno bez výjimky.

Nehodnoťte druhé, říká autor této knihy, zatímco sám hodnotí všechny lidi na zemi, samozřejmě kromě sebe. My všichni jsme ovládáni a do nevědomosti zotročení hromadou špatných dohod, založených na lži a vnucených nám ostatními. A to nikoliv z hlouposti, ne, ti lidé to všichni do jednoho dělají proto, že je ovládá zloba a touha zotročovat. Je to s námi dokonce tak špatné, že Ruiz hovoří o pekle na zemi. Nikdo tu není dobrý, nikdo nemiluje, každý jen lže a škodí.

Takový temný obraz světa obvykle malují lidé, kteří vzápětí přijdou se spásným řešením: Podívejte se, to je vaše záchrana. Nechám teď stranou fakt, že ten postup milují sekty všeho druhu, a budu věřit, že autor chce jednoduše jen zvýraznit kontrast mezi tím, co jsme, a tím, co můžeme být. Je ale možné bojovat proti lži zase lží?

Nehřešte slovem, nabádá Miguel Ruiz v první dohodě. Ale celý úvod této knihy, přirovnávající svět k bezútěšnému peklu, je takovým slovním hříchem, plným citových jedů. Není snad pomlouváním druhých? Nevytváří záměrně představy, které nám mohou uškodit? Když podle konkrétního příkladu, který zde uvádí, dokáže jedna věta pronesená v hněvu zkazit druhému člověku celý život, co s námi asi udělá tato záplava negace?

Nemáme si také nic brát osobně, jak říká druhá dohoda. Dokonce ani pochvalu ne, protože lidé nás chválí ze špatných a zištných důvodů. Skutečně? Dovedu si představit, že mě někdo chválí proto, že mě má rád. Vy ne? Myslíte si, že rodiče chválí své děti jen proto, že si je chtějí ochočit a nikdy ne z lásky? Nebo je nutné projevovat tento cit jedinou povolenou větou, například „Miluji tě“? Ale vždyť se podle Miguela Ruize máme právě takovým vnuceným cizím šablonám vzepřít a osvobodit se od nich.

Třetí dohoda říká: Nevytvářejte si žádné domněnky. Bohužel, autor si domněnek vytvořil rovnou pořádnou hromadu. Místo aby se ptal a zkoumal, jak to sám v knize naléhavě radí, jednoduše všem vtiskl nálepku ničemníků. Ale můžeme si také položit otázku, k čemu je vlastně dobré ptát se, když podle Ruize stejně všichni lžeme a vytváříme o sobě falešné mínění. Dozvíme se pravdu? Samozřejmě, že ne. Takovým vyptáváním přece jen malujeme lživý obraz sebe sama jako pozorného člověka, toužícího neubližovat druhým.

Dělejte vše tak, jak nejlépe dovedete, to je čtvrtá dohoda. Vypadá docela neškodně, dokud na vás autor nevytáhne svoji oblíbenou kartu: Dělejte jen to, co vás baví. Máte na to právo, kdežto povinnosti jsou jen špatné dohody, které vám někdo vnutil.

Vůbec mi v celé Ruizově knize chybí nějaká hranice mezi osobní svobodou a sobectvím. Nelíbí se vám vztah? Odejděte z něj. Nebaví vás práce? Nechte ji. Máte právo mít svoji pravdu (každý má ostatně svou) a podle ní žít. Je autor skutečně tak naivní, aby se domníval, že v každém z nás čeká na osvobození ta nejušlechtilejší osobnost? Že se o své právo nepřihlásí také lenoch, násilník, zloděj? A jakou asi mají šanci uplatňovat svoji svobodu děti, jejichž rodič jednoduše odejde za svým „pravým“ životem, nebo přijde domů bez práce a bez peněz, protože se v zaměstnání nudil?

Člověk, který vzejde z důsledného uplatňování čtyř dohod, je podle mého mínění sobec, hledící si maximálně užít svého (a jen svého) života. Miguel Ruiz se mýlí, když tvrdí, že to všechno nakonec vyústí v nekonečnou lásku. Výsledkem by byl svět plný lidí, kteří by si „hleděli svého“.

Je tedy všechno špatně? Ale ne, popisy problémů, které nás trápí, jsou docela výstižné. Dokonce i ty čtyři dohody mají v jádru pravdu. Není však možné je použít absolutně, na sto procent, bez výjimek.

Neměli bychom hřešit slovy, pomlouvat druhé, jistě. Jenže někdy zkrátka lidi hodnotit i kritizovat musíme. Není přece možné uzavřít manželství s každým, každého udělat učitelem, každého přijmout na určité pracovní místo a každého si vzít jako společníka do podnikání. I tu svoji pravdu občas musíme prosazovat proti druhým.  Dělala to Matka Tereza i třeba Steve Jobs. Kde bychom dnes byli, kdyby si každý hleděl svého?

Neměli bychom si věci brát osobně. Ty negativní, které nám škodí. Ale měli bychom si třeba brát osobně to, čeho chceme dosáhnout, a planout pro to. Ačkoliv Ruiz tvrdí, že každé planutí zavání peklem. Měli bychom si také brát osobně vztahy k lidem, které máme rádi. Pro člověka, který si nic nebere osobně a tím pádem necítí a navenek neprojevuje žádné emoce, ostatně máme termín „psychopat“. Zní vám pozitivně?

Neměli bychom si vytvářet negativní domněnky, ale nic se nestane, když se budeme zaobírat pozitivními. Právě naopak. Tím nejsilnějším motorem úspěchu (a je jedno, v čem ho chcete dosáhnout) je naděje, domněnka, že to jde. Pokud budeme pracovat jen s ověřenými fakty, zůstaneme stát na místě a vzdáme se budoucnosti.

Měli bychom dělat vše, jak nejlépe dovedeme. A to i věci, které nás nebaví. Neznám nikoho, kdo by mohl dělat jen to, co ho těší. Můžeme si stokrát namlouvat, že nemáme žádné povinnosti, stejně jim neutečeme. Na cestě k úspěchu musíte dělat spoustu práce, která vám nebude nijak příjemná. Dokonce i když svého úspěchu dosáhnete, nevyhnete se sem tam nějaké nezábavné činnosti. Svět není černobílý.

Nemůžeme také žít tak, jako by každý náš den byl tím posledním. Proč bychom pak vůbec něco dělali? Proč bychom plodili děti, sázeli stromy a stavěli domy?

A především bychom neměli věřit, že od zítřejšího rána budou najednou všichni vyznávat čtyři dohody a svět se rázem změní. I zítra najdeme vedle sebe lidi s dobrými úmysly a lidi s úmysly špatnými. Sobce vedle obětavých. Špatné učitele a dobré učitele. Zkrátka svět, ve kterém se těžko dá říci: Nestarejte se, láska to všechno vyřeší. Přesto za svým štěstím nemůžeme jít sami. Jsme lidstvo, ne sedm miliard jednotlivců.

Doporučuji tedy řídit se zásadou, kterou don Miguel Ruiz staví na první místo: Nepřijímejte cizí pravdy, mají za úkol přimět vás, abyste se sami podle nich soudili a přišli o svoji svobodu. Nevidím žádný důvod, proč by zrovna Čtyři dohody měly v tom být výjimkou. 

 ↓ Líbil se vám článek? Sdílejte ho, prosím ↓

Miluj svůj život - kouzlo jednoho filmu

Nejdřív jsem chtěl napsat jen stručnou upoutávku na film „Miluj svůj život“ a srovnat ho se slavným „Tajemstvím“. Pak mě ale zaskočila jedna věc. Tajemství jsem si přehrál několikrát a čas od času se k některým pasážím vracím. Ale videa Luise L. Hay se ne a ne nabažit. Pouštím ho pořád dokola a přitom se nikdy nenudím. Říkám si, jak je to možné? Všechny ty informace mám, stejně jako v případě Tajemství, už jistě uložené v paměti. Tak co mě vede k tomu, abych si ten film opakoval? Má snad v sobě ukryté nějaké podprahové sdělení?

Pravděpodobně ano, ale není to záměrně a není určeno k nepřípustnému ovlivňování diváka. Když totiž porovnám oba filmy, cítím tu rozdíl. Tajemství je přímočaré. Možná by se dalo říci, že mužské. Jednoduše říká, co je důležité, a používá k tomu prosté prostředky. Když působí na emoce, je dramatické. Když chce přesvědčit, je důrazné. Podívejte se ostatně sami: Tajemství

Miluj svůj život má více vrstev, více rovin. Je to film více ženský. Jestliže informuje, současně se zabývá i pocity. Dokáže lépe vyjádřit, jak se cítíme před změnou i v jejím průběhu. Více pozornosti věnuje samotné cestě, než dosažení jejího konečného cíle. Emoce jsou měkčí. A pak ta hudba! Zpočátku ji na pozadí ani nevnímáte, ale pokud si film pouštíte vícekrát, zjistíte, že není jen obyčejnou kulisou.

Právě ta vrstevnatost, kdy se odkrývají další roviny a kdy postupem času mohu číst to, co není ani nahlas řečeno, je zřejmě důvodem, proč mě baví se k tomuto filmu vracet. Kdybych se už nic nového nedozvěděl, nic nedostal, asi by mě to dávno přestalo bavit. Můžete posoudit tady: Miluj svůj život

Ještě poznámka: Když mluvím o mužském a ženském filmu, nemyslím tím, že ho natočili muži nebo ženy nebo že je určen pro muže či pro ženy. Jen vnímám, jak se v nich uplatňují přístupy a myšlenkové pochody, které jsou u mužů a žen odlišné. Na mužský film se klidně mohou s potěšením dívat ženy a naopak. Konec konců jsem toho důkazem.

 ↓ Líbil se vám článek? Sdílejte ho, prosím ↓

Jaký pocit máte ze svého cíle?

Občas se například zeptám manželky: „Kolik tam mám dát cukru?“ A ona mi odpoví: „Tak akorát“. Podobný rozhovor ale vede většina z nás i s Bohem (či Vesmírem, jak libo), když se nás zeptá, co pro nás znamená hojnost a kolik nám tedy má dát. Nejenže nevíme, ale dokonce se i bojíme či ostýcháme vyslovit nějakou pevnou částku. Jednak abychom nevypadali jako hamouni a Boha nějak nepopudili, jednak máme pochybnosti, jestli skutečně můžeme dostat cokoliv, co nás napadne.

Jenže nějaká určitá částka je nutnou součástí cíle. Asi už jste to nejednou četli a slyšeli, ale přesto znovu zopakuji, že když nemáte cíl, nemůžete být úspěšní. Zůstanete sedět, protože nevíte, kam jít. Zřejmě znáte také tři podmínky cíle: musí být konkrétní, dosažitelný a přitom podněcující a také časově daný. Všechny tři faktory spolu souvisí. Když si chcete zadat nějakou částku, měli byste věřit, že ji skutečně můžete vydělat (na sportku se nespoléhejte) a že to zvládnete v určeném čase. Jenže je tu i podmínka podněcování k vyšším výkonům. Když cíl není skutečnou výzvou, nic se nezmění. Jak říkají někteří zaměstnanci: „Kdo by se kvůli stovce navíc namáhal!“

Stojíte tedy před úkolem stanovit si částku, která je na jedné straně dosažitelná, ale na druhé straně vás přinutí vydat ze sebe více. Jak se trefit do tohoto úzkého rozmezí?

Využijte poznatku, že co dostanete, se neřídí slovy ani myšlenkami, ale pocity. Jde tedy o to, jaký postoj k určité částce zaujmete. Dejme tomu, že vás nejdříve napadne: „Mým cílem je mít miliardu korun do pěti let“. Když to vaše mysl a tělo přijme s radostí a zadostiučiněním, klidně tuto metu nastavte. Pokud vás ale ihned napadne, že jde o absurdní představu a někde kolem břicha ucítíte nepříjemný pocit, není to pro vás ten správný cíl.

Pro mnoho lidí je pět let dlouhá doba. Kdo ví, co se zatím může stát. I když jde o období ideální pro dlouhodobější uvažování, nelámejte nic přes koleno. Cíli musíte v první řadě věřit, a když ho pocitově odmítáte, není k ničemu. Přemýšlejte tedy, kde byste chtěli být za rok. Nejlépe někde v klidu, třeba v přírodě, kde můžete své pocity v klidu pozorovat a naslouchat jim. A pak postupujte třeba takto:

„Co třeba 10 milionů do roka?“ (žádný nepříjemný pocit)

„Tak patnáct?“ (teď už cítíte nepříjemné šimrání někde kolem žaludku a mysl možná rovnou říká: nesmysl!)

„Tedy třináct?“ (Jo, to je akorát, odpovídá mysl a tělem se rozlévá příjemné teplo)

Samozřejmě ne u každého probíhá dotazování právě takto, ale nějaké pocity – příjemné či nepříjemné - vždy máte. Pokud je zatím nemůžete zachytit, zkuste si nejdříve procvičit jejich vnímání tím, že střídavě myslíte na věci (lidi, děje) zlé a na věci, které vám přinášejí radost, a pozorujte, jak na ně reagujete, co říká tělo.

Může se ale stát, že vám pocity potvrdí právě tu nízkou úroveň, ze které se chcete dostat. Znamená to, že máte v mysli program, který hranici stanovil a hlídá. Buď jste ho získali v dětství od svých rodičů, nebo jste ho na základě svých zkušeností vytvořili sami. Tady nepomůže stanovovat nějaké cíle, dokud mentální hranici nezrušíte. Většinou vám váš program říká, že nemáte právo, morální nebo podložené vašimi schopnostmi, mít více a žít lépe. Přesvědčte tedy nejdříve své podvědomí, že toto právo máte. Buď afirmacemi, nebo třeba programem 21 dní.

Musím ale hned připomenout, že tento postup jen vytvoří vhodné prostředí pro stanovení cíle, ale nenahradí ho. Můžete být naladěni na velké věci, ale musíte si také říci, jaké věci to budou.

Tak tedy: Nečekejte! Čím dříve budete mít svůj cíl, tím lépe.

 ↓ Líbil se vám článek? Sdílejte ho, prosím ↓

Nekonečná hojnost

Když moje babička slavila sedmdesátiny, pan farář jí popřál, aby se ve zdraví dožila nejméně dalších třiceti let. Ale babička že ne, to že pro ni není, ona je i v délce života skromná. Kněz jí pohrozil prstem: Chcete snad předepisovat Bohu, kolik vám má dát let? Mám pocit, že pokud jde o hojnost v životě, většina z nás dělá právě to. Dáváme Bohu mantinely, které by podle našeho názoru neměl překročit. Téměř vždy však za tím není skromnost, ale strach. Ze sebe sama, ze svých morálních kvalit, z odpovědnosti.

Peníze kazí lidi. Tuhle proslavenou „pravdu“ můžete slyšet ze všech stran. Žasnu, kolik z nás tomu opravdu věří. Kdybych prohlásil, že lidi kazí kladivo nebo pánev, asi byste se tomu srdečně zasmáli. Jenže peníze nejsou ničím jiným, než dalším podobným nástrojem. Není v nich ani dobro, ani zlo, tak jako byste je těžko hledali mezi kuchyňským či řemeslnickým náčiním.

To, co jim v očích mnoha lidí dává negativní náboj, je v první řadě obava ze selhání. Jak se budu chovat, když mi na kontě přistane milion? Nehodím všechnu práci a svůj duševní rozvoj za hlavu a nestane se ze mě notorický alkoholik? Jenže za to peníze nemohou. Nedokáží na vaší osobnosti nic podstatného změnit. Jen jí umožní, aby se naplno projevila. Buďte tedy poctiví a neříkejte, že peníze se s duchovnem nesnesou. Vycházejí spolu docela dobře, ale vy máte o své duchovní úrovni a pevnosti pochyby. Přiznejte si to a změňte to.

Zajímavým způsobem se projevuje strach z odpovědnosti. Někteří lidé říkají: Když budu mít peníze, přibydou mi starosti. Ano, to se dá pochopit. Bez peněz je sice starostí ještě více, ale dejme tomu. Překvapuje mě však, kolik „učitelů“ zabývajících se duchovnem má na svém webu prosbu o zaslání peněz, aby mohli pokračovat ve své záslužné činnosti. Představte si, že by vám totéž sdělil místní pekař. Jistě byste mu odpověděli, že si jeho rohlíky, pokud budou dobré, rádi koupíte. Je to logické, protože peníze vyjadřují hodnotu toho, co poskytujete druhým. Když vám rohlíky chutnají a máte hlad, zaplatíte za ně.

Jenže poskytovatelé rad, jak se zdá, se testu užitečnosti bojí. Co kdyby se ukázalo, že jejich myšlenky jsou neprodejné? Co kdyby se ukázalo, že je nedokáží v konkurenci jiných obhájit? Co kdyby se nedej bože přesvědčili, že jsou neužiteční? A tak peníze hodně hlasitě zatracují. Vlastně ne tak úplně, protože vzápětí požádají, abyste jim je poslali. Z lítosti, dobroty srdce, ale ne tak, aby se výší částky dal poměřovat jejich přínos.

Tohle všechno však platí i v našem obyčejném, všedním životě. Pokud budeme střízlivě vidět v penězích pouze poukázky, vyjadřující hodnotu našeho přínosu ostatním lidem, pak nedostatek peněz asi nemůžeme svádět na malou lásku k nim. Nevěřím, že byste olizováním nebo láskyplným vzýváním mincí a bankovek něčeho dosáhli. Zkuste to ostatně nejdříve s kladivem, jestli se vám namnoží. Vidím tu jiný problém: Nedostatek v našem životě ukazuje na špatné vnímání vlastních schopností a přínosu, na nízké sebevědomí.

Jestliže někdo říká, že mu stačí deset tisíc měsíčně, je to proto, že v sobě podvědomě vidí člověka, který na víc nemá a nestačí. Jestliže se jiný hodnotí na milion korun ročně, pak v tom vidí strop svých schopností a dovedností. Je toto všechno pravda?

Představte si hojnost jako nekonečný sad s jabloněmi. Můžete mít tolik plodů, kolik si utrhnete. Nikde tu nestojí žádný hlídač, který by vám kontroloval sklizeň. Jediné, co omezuje možnosti, je váš žebřík. Čím je delší, tím samozřejmě natrháte více. A teď se podívejme, jak s ním lidé obvykle zacházejí.

Nejvíc je těch, kteří žebřík ani nezvednou se země a jednoduše prohlásí, že je moc krátký na to, aby dosáhl i jen na ty nejspodnější větve. Prý jim stačí, když si posbírají, co najdou na zemi. Běda, kdybyste jim chtěli ukázat, že se mýlí a že dosáhnou na spoustu ovoce. Budou žebřík bránit vlastním tělem a držet ho vší silou při zemi.

Pak jsou tu lidé, kteří odhadnou, kolik asi potřebují, přeměří žebřík a zbytek uříznou.  Chvíli to funguje, jenže když chtějí více, ať dělají, co dělají, na další jablka nedosáhnou.

Nejmenší skupinka pak jednoduše opře žebřík o první strom a stoupá vzhůru. Ani je nepřekvapí, že se žebřík pořád tak nějak natahuje. A když utrhnout poslední jablko na vrcholu, přejdou jednoduše k další jabloni.

Kam asi patříte vy?

Ta nekonečná zahrada je obrazem vašich nekonečných schopností získat nekonečné množství peněz. Pokud si stavíte do cesty překážky a kroutíte hlavou, že ne, že tolik nechcete, zbyde na vás jen velmi málo. Můžete pak donekonečna bědovat nad nespravedlností, proč někteří mají a vy ne. Zrovna tak když si nastavíte nějakou částku, o které si teď myslíte, že bude stačit. Bůh (nebo mu možná říkáte Vesmír či ještě jinak) vás pustil do sadu bez všech podmínek. Ty jste si nastavili sami. A chcete-li to změnit, musíte v první řadě změnit mínění o sobě samém, o svých schopnostech a o svém právu vyměnit je za cokoliv, na co si vzpomenete. Tak se do toho pusťte.

 ↓ Líbil se vám článek? Sdílejte ho, prosím ↓