Když moje babička slavila sedmdesátiny, pan farář jí popřál,
aby se ve zdraví dožila nejméně dalších třiceti let. Ale babička že ne, to že
pro ni není, ona je i v délce života skromná. Kněz jí pohrozil prstem:
Chcete snad předepisovat Bohu, kolik vám má dát let? Mám pocit, že pokud jde o
hojnost v životě, většina z nás dělá právě to. Dáváme Bohu mantinely,
které by podle našeho názoru neměl překročit. Téměř vždy však za tím není
skromnost, ale strach. Ze sebe sama, ze svých morálních kvalit,
z odpovědnosti.
Peníze kazí lidi. Tuhle proslavenou „pravdu“ můžete slyšet
ze všech stran. Žasnu, kolik z nás tomu opravdu věří. Kdybych prohlásil,
že lidi kazí kladivo nebo pánev, asi byste se tomu srdečně zasmáli. Jenže
peníze nejsou ničím jiným, než dalším podobným nástrojem. Není v nich ani
dobro, ani zlo, tak jako byste je těžko hledali mezi kuchyňským či řemeslnickým
náčiním.
To, co jim v očích mnoha lidí dává negativní náboj, je
v první řadě obava ze selhání. Jak se budu chovat, když mi na kontě
přistane milion? Nehodím všechnu práci a svůj duševní rozvoj za hlavu a nestane
se ze mě notorický alkoholik? Jenže za to peníze nemohou. Nedokáží na vaší
osobnosti nic podstatného změnit. Jen jí umožní, aby se naplno projevila. Buďte
tedy poctiví a neříkejte, že peníze se s duchovnem nesnesou. Vycházejí
spolu docela dobře, ale vy máte o své duchovní úrovni a pevnosti pochyby.
Přiznejte si to a změňte to.
Zajímavým způsobem se projevuje strach z odpovědnosti. Někteří
lidé říkají: Když budu mít peníze, přibydou mi starosti. Ano, to se dá
pochopit. Bez peněz je sice starostí ještě více, ale dejme tomu. Překvapuje mě
však, kolik „učitelů“ zabývajících se duchovnem má na svém webu prosbu o
zaslání peněz, aby mohli pokračovat ve své záslužné činnosti. Představte si, že
by vám totéž sdělil místní pekař. Jistě byste mu odpověděli, že si jeho
rohlíky, pokud budou dobré, rádi koupíte. Je to logické, protože peníze
vyjadřují hodnotu toho, co poskytujete druhým. Když vám rohlíky chutnají a máte
hlad, zaplatíte za ně.
Jenže poskytovatelé rad, jak se zdá, se testu užitečnosti bojí.
Co kdyby se ukázalo, že jejich myšlenky jsou neprodejné? Co kdyby se ukázalo,
že je nedokáží v konkurenci jiných obhájit? Co kdyby se nedej bože přesvědčili,
že jsou neužiteční? A tak peníze hodně hlasitě zatracují. Vlastně ne tak úplně,
protože vzápětí požádají, abyste jim je poslali. Z lítosti, dobroty srdce,
ale ne tak, aby se výší částky dal poměřovat jejich přínos.
Tohle všechno však platí i v našem obyčejném, všedním
životě. Pokud budeme střízlivě vidět v penězích pouze poukázky,
vyjadřující hodnotu našeho přínosu ostatním lidem, pak nedostatek peněz asi
nemůžeme svádět na malou lásku k nim. Nevěřím, že byste olizováním nebo
láskyplným vzýváním mincí a bankovek něčeho dosáhli. Zkuste to ostatně nejdříve
s kladivem, jestli se vám namnoží. Vidím tu jiný problém: Nedostatek
v našem životě ukazuje na špatné vnímání vlastních schopností a přínosu,
na nízké sebevědomí.
Jestliže někdo říká, že mu stačí deset tisíc měsíčně, je to
proto, že v sobě podvědomě vidí člověka, který na víc nemá a nestačí.
Jestliže se jiný hodnotí na milion korun ročně, pak v tom vidí strop svých
schopností a dovedností. Je toto všechno pravda?
Představte si hojnost jako nekonečný sad s jabloněmi.
Můžete mít tolik plodů, kolik si utrhnete. Nikde tu nestojí žádný hlídač, který
by vám kontroloval sklizeň. Jediné, co omezuje možnosti, je váš žebřík. Čím je
delší, tím samozřejmě natrháte více. A teď se podívejme, jak s ním lidé
obvykle zacházejí.
Nejvíc je těch, kteří žebřík ani nezvednou se země a jednoduše
prohlásí, že je moc krátký na to, aby dosáhl i jen na ty nejspodnější větve.
Prý jim stačí, když si posbírají, co najdou na zemi. Běda, kdybyste jim chtěli
ukázat, že se mýlí a že dosáhnou na spoustu ovoce. Budou žebřík bránit vlastním
tělem a držet ho vší silou při zemi.
Pak jsou tu lidé, kteří odhadnou, kolik asi potřebují,
přeměří žebřík a zbytek uříznou. Chvíli
to funguje, jenže když chtějí více, ať dělají, co dělají, na další jablka
nedosáhnou.
Nejmenší skupinka pak jednoduše opře žebřík o první strom a
stoupá vzhůru. Ani je nepřekvapí, že se žebřík pořád tak nějak natahuje. A když
utrhnout poslední jablko na vrcholu, přejdou jednoduše k další jabloni.
Kam asi patříte vy?
Ta nekonečná zahrada je obrazem vašich nekonečných
schopností získat nekonečné množství peněz. Pokud si stavíte do cesty překážky
a kroutíte hlavou, že ne, že tolik nechcete, zbyde na vás jen velmi málo.
Můžete pak donekonečna bědovat nad nespravedlností, proč někteří mají a vy ne. Zrovna
tak když si nastavíte nějakou částku, o které si teď myslíte, že bude stačit. Bůh
(nebo mu možná říkáte Vesmír či ještě jinak) vás pustil do sadu bez všech
podmínek. Ty jste si nastavili sami. A chcete-li to změnit, musíte v první
řadě změnit mínění o sobě samém, o svých schopnostech a o svém právu vyměnit je
za cokoliv, na co si vzpomenete. Tak se do toho pusťte.
↓ Líbil se vám článek? Sdílejte ho, prosím ↓
Žádné komentáře:
Okomentovat