Slova, slova, slova

Představa o všemocnosti slov je v mnoha lidech hluboce zakořeněná. Obvykle se domnívají, že stačí vyslovit tajnou formuli a začnou se dít nevídané věci. Škoda, že to někdy nezkusí. Pak by pochopili, proč se v bradavické škole musí Harry Potter a jeho spolužáci učit kouzlit, i když by jim přece stačilo nabiflovat se správná zaklínadla. Jiní zase hledají ve slovech informace o jakýchsi tajných dějinách nebo skutečné podobě tohoto světa, která je prý před námi kýmsi ukrývána a zamlžována.

A tak se na internetu můžete třeba dočíst, že bibličtí Samaritánci jsou ve skutečnosti Samárijci, což znamená SAM(otní)ÁRIJCI, čili Slované. Kde se najednou vzali v Palestině, to už autorka neřeší. Z celé Bible si totiž vybrala jen jednu pasáž a nevšímá si, že existovalo nějaké město Samaří, podle něhož se zcela logicky Samaritánci nazývali. A že v tom místě žijí, i když už hodně početně omezení, dodnes.

Nebo jsem se také dozvěděl, že andělé jsou vlastně démoni pekel. Je to prý takto: Leg je vícerozměrná bytost světla, když tedy slovo napíšeme pozpátku, máme tu vícerozměrnou bytost temna. Asi jako bychom tmě říkali „oltěvs“. A protože ve slově angel najdeme to nešťastné gel (a před ním neurčitý člen), je vše jasné.  Proč bychom k tomuto odhalení spiknutím temnot měli používat zrovna angličtinu, to autor nepraví. Například v hebrejštině se totiž anděl řekne malach, což znamená posel. Tomu také odpovídá řecký překlad: angelos.

Nebo jsem debatoval s jednou oddanou příslušnicí církve adventistů. Těm dělá problém věta, kterou pronesl Ježíš k jednomu ze zločinců, ukřižovaných s ním: "Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji." Adventisté ovšem neuznávají žádný očistec jako katolíci, všichni mrtví podle nich budou vzkříšeni v poslední den a Ježíš tedy nemohl smrtelnému člověku slibovat, že se za chvíli potkají v ráji. A tak si diskutující upravila “závadnou“ větu přesunutím čárky takto: „Amen, pravím ti dnes, budeš se mnou v ráji.“ Že Ježíš mluvil aramejsky a tedy bychom asi zásady českého pravopisu v originále neuplatnili, ji nezajímalo.

Lidé tedy často překrucují, vytvářejí nebo vyhledávají slova a jejich významy proto, že chtějí nějak potvrdit, v co věří. A ono to samozřejmě jde. Stejně jako v případě úžasných tajemství, zašifrovaných řečí čísel ve stavbě Velké pyramidy. Když si s tím dáte chvíli práce, najdete tam i datum narození své babičky.

Zastánci učení o magické síle slova si samozřejmě od počátků uvědomovali, že v různých jazycích znějí jinak. Proto třeba musely být po velmi dlouhou dobu katolické mše jen v latině, aby nedošlo ke zkreslení nebo odchylce. Můžeme se ovšem zeptat, proč právě latina, když jí v Ježíšově době mluvili jen římští okupanti a evangelia byla napsána řecky nebo do řečtiny nejdříve přeložena. V podstatě neexistuje jazyk, který by mohl být označen za „ten pravý“.

Jsou tedy slova k ničemu? Zvláště když v každém jazyce znějí jinak? Slova samotná ano, ale ne to, co vyvolávají. Slovo je totiž vyjádřením obrazu nebo stavu naší mysli. Jestliže ho vyslovíme, současně na něj reagujeme. Řekněte „koblížek“ a začnou se vám sbíhat sliny. Vyslovte „maminka“ a zaplaví vás pozitivní city. Slova tedy působí na emoce a ty jsou zase hybnou pákou změn ve vesmíru. Není tedy důležité, jak slova znějí, z jakých písmen nebo slabik se skládají a co nám připomínají. Důležité je, jak na nás působí.

Můžeme si to ukázat třeba na příkladu afirmací. Jestliže je budete jen mechanicky odříkávat, výsledek se nedostaví. Teprve když to, co říkáte, také znovu a znovu prožijete emocemi, začnou se věci měnit. Afirmace tedy můžete používat v jakémkoliv jazyku, když víte, o čem jsou a dokážete si je převést na citové obrazy.

Hledání tajných významů slov, temných sil v pozadí a „skutečné“ podoby světa vás šťastnými neudělá. Ani chytrými ne, neboť taková činnost se podobá bádání středověkých scholastiků, kolik andělů se vejde na špičku jehly. Skutečný svět je takový, jaký si ho svým pozitivním přístupem a vírou ve schopnosti své mysli uděláte. Člověk, který žije v neustálém strachu ze slov, z temných sil, ovládajících skutečnost, nedokáže změnit vůbec nic.

 ↓ Líbil se vám článek? Sdílejte ho, prosím ↓

Symboly

Stát se úspěšným člověkem je docela dřina. Měli byste mít životní vizi, také cíl, náročný, měřitelný, ohraničený v čase, k tomu nástěnku vizí nebo knihu úspěchu, každý den si své cíle alespoň chvíli vizualizovat se zavřenýma očima, zapisovat si, co se vám povedlo, hodnotit krůčky na cestě kupředu, mít soupis, za co jste vděční, co umíte, jaké máte problémy, jaké šance…  A to jste ještě nezačali dělat tu práci, v níž chcete dosáhnout úspěchu. Nemluvím i o mnoha věcech, které zkrátka udělat musíte, jako dát auto do servisu nebo si jít na úřad vyřídit novou občanku.

Nevím, jaké máte zkušenosti vy, ale já vidím, jak výstižné je heslo „Sejde z očí, sejde z mysli“. Řekl bych, že mnohé z toho, co se dnes módně nazývá prokrastinací, je zkrátka nezřetelná vize a cíl. Jestliže něco opravdu celým svým srdcem chceme, pak nebudeme oddalovat nic, co nás k tomu přivede.

Představte si, že máte jít na první rande s někým, koho opravdu milujete. Budete říkat, že to ještě počká, že zítra je také den, že dnes je příliš horko nebo zima? I kdyby se venku všichni čerti ženili, poběžíte tam, abyste se neopozdili ani o minutu.

Jenže jak myslet na to všechno, co představuje váš úspěch? To abyste s sebou nosili šanon plný papírů a neustále do něj nahlíželi. Naštěstí máme symboly. Představte si, že silnice, po níž právě jedete, vede mezi pastvinami. Občas přes ni vodí stádo dobytka, někdy se kravička utrhne nebo prorazí ohradu a prochází se po cestě. Bylo by jistě obtížné vysvětlovat to každému řidiči. Tak zde postavili značku s obrázkem krávy. A každý hned ví, o co jde.

Váš šanon s papíry tedy může nahradit podobná značka. Symbol, který v jednoduchosti připomene, co všechno chcete, plánujete a sepisujete. A protože jde především o záležitost srdce, měl by symbol působit na vaše emoce. Samozřejmě pozitivně. Třeba vzbuzovat radostné očekávání.

Symbol má ještě jednu velkou výhodu. I kdybyste našli doma nebo v práci místo, kam by se vešel popis vaší vize a cílů, je pravděpodobné, že budou mnoha lidem k smíchu. To je nebezpečné, protože na začátku má většina z nás nízké sebevědomí a výsměch ho určitě nepozvedne. Když si na pracovní stůl položíte obrázek, nikdo neví, co ve skutečnosti říká. Je to jako tajný kód, který znáte jen vy.

Když budete hledat ten správný symbol, nespěchejte. Obvykle je to tak, že ho poznáte. Oči vám na něco padnou a vy si řeknete: „To je ono!“ Určitě nefunguje zásada, že je jedno, co máte, hlavně když vy víte… Protože pozitivní emoce nevyvolává cokoliv.

Přidejte si tedy do seznamu, co všechno máte pro svůj úspěch udělat, ještě jednu položku: Najít symbol.

 ↓ Líbil se vám článek? Sdílejte ho, prosím ↓

Můžeme předpovídat budoucnost?

Když vám řeknu, že takřka každý z nás může předpovědět svoji budoucnost, asi mi nebudete věřit. Ale je to tak. Naše mysl dokáže více, než se odvažujeme připustit a věřit. Některé činnosti zvládnou jen jedinci se speciálními schopnostmi, jiné po tréninku část lidí a ještě jiné dokážeme skoro všichni, pokud máme zájem se o tom přesvědčit. Někdo může mít samozřejmě obavy, že neuvidí nic příjemného. Ale tento způsob „věštění“ má tu výhodu, že věci, které zjistíme, můžeme změnit.

Jednou jsem četl ve starých novinách z roku 1921 předpověď v té době prý docela známého člověka. Zajímavé je, že na nějakých pět let dopředu se opravdu v lecčem trefil. Ale pak už to bylo docela vedle. Nakonec, na rok 1946, předpověděl začátek evropské války, kterou mělo způsobit Švédsko. Není v tom sám. Když si zpětně zkontrolujete některé podobné věštby, obvykle zjistíte, že čím dál se dotyčný v čase vydá, tím méně se shoduje se skutečností.

Za všechno může naše mysl. Její fungování jsme si zvykli posuzovat podle činnosti vědomí, ale ve skutečnosti se kolem 90% jeho práce odehrává v podvědomí, takže je nám skryta. V podvědomí je také obrovská databáze, kterou si vytváříme po celou dobu svého života. Pokud se tedy zajímáme o dění kolem sebe, může nám podvědomí pouhým zpracováním tohoto kvanta informací dát docela pravděpodobný výhled na kratší dobu do budoucnosti.

Je také možné, že se napojuje na vyšší inteligenci, na Boha nebo o něco níže na kolektivní vědomí lidstva. Ale tyto úrovně teď necháme stranou. Pro naši potřebu totiž úplně stačí, když podvědomí vezme na jedné straně naše vnitřní představy o životě, vize a cíle, a na druhé straně pak informace z databáze. Protože je mnohem rychlejší než nejvýkonnější počítač, dokáže nám dát odpověď velmi brzy.

Co se tedy vlastně dozvíme? Pravděpodobný výsledek zkombinováním toho, čeho chceme dosáhnout, a předpokladů, které pro to máme. Zdůrazňuji, že důležitější je chtění. Takže pokud obrázek nevypadá moc dobře, hlavní příčina bude v tom, co máte v podvědomí nastaveno. Jestliže tam například vládne heslo, že peníze jsou kořenem všeho zla, pravděpodobně se neuvidíte jako bohatí a spokojení lidé. Když ho okupuje zásada, že člověk může věřit jen sobě, nedivte se, že vaše budoucnost je v osamocení.

Na druhou stranu, pokud spatříte něco, co se vám nelíbí, máte možnost to změnit. Už jsem připomněl, že nepředvídáte, co se musí stát, ale co se za současných podmínek pravděpodobně stane. Takže změnou myšlení ovlivníte i svoji budoucnost. Takové nahlédnutí může tedy být užitečné.

A teď ještě, jak to udělat. Není na tom nic složitého. V uvolněném stavu (k jeho navození můžete použít různé postupy) si se zavřenýma očima jednoduše představte, že jste v seniorském věku. A rozhlížejte se, co se děje. Kde jste, co prožíváte, koho máte kolem sebe. Jestli vaše okolí ukazuje, že žijete v dostatku, nebo vidíte známky nouze. Zda jsou kolem vás milující lidé, nebo se vidíte osamocení, atd. Pokud hned nedostanete jasný obraz, zkoušejte to trpělivě dál. A když se vám nebude líbit, nezahánějte ho, ale změňte svá očekávání.

 ↓ Líbil se vám článek? Sdílejte ho, prosím ↓

Dva světy

Je docela možné, že i vy patříte k lidem, kteří by chtěli ve svém životě něco změnit, opravdu se snaží ze všech sil – a ono se pořád nic neděje. Přečetli jste už spoustu knížek a návodů, jak proměnit myšlenky v činy a činy v realitu, ale kde nic, tu nic. Možná si připadáte jako na nějaké severské pláni. Fouká tu studený vítr, zem je tvrdá, nikde ani živáčka, nikde nic k jídlu, žádné slunce, teplo. To je pro mnoho lidí skutečný obraz reality jejich života, v němž jim schází vztahy, peníze, štěstí, spokojenost.

Opravdu to nedokážete změnit? Dobrá, svět je k vám možná doopravdy krutý, nebo třeba i jen netečný. Skutečnost tak opravdu může vypadat a moc se nevylepší, když si budete ráno před zrcadlem opakovat, jaký vás čeká skvělý den. Někdy ano, ale v průměru nic moc. Ale když se vám ten svět nelíbí, co můžete dělat?

Většinou se někde dočtete, že ho máte změnit. Existuje na to takový jednoduchý postup, začínající sněním. Jenže už to je kámen úrazu. Jakmile někomu přiznáte, že sníte, zaručeně vám doporučí, abyste neutíkali před realitou. Řeknou vám to hlavně lidé, kteří každodenně tráví hodiny před televizní obrazovkou. Vaše snění se alespoň týká vašeho života a může na něm něco změnit, na rozdíl od televizních seriálů.

Snový obraz sice zmizí, sotva otevřete oči, ale ovlivňuje myšlenky a ty zase vyústí v činy. Tak třeba si nejdříve si vysníte pěkný dům, pak promyslíte podrobnosti a rozhodnete se, nakonec ho postavíte. Je to pěkné, dokud nepoložíte otázku: A kde na něho vezmu peníze? Jde o to, že pořád fungujete v tom chladném, možná i krutém světě, který je kolem vás. Co mu záleží na vašem vysněném a promyšleném domečku?

Protože někteří úspěšní jsou a jiní ne, dozvíte se, že ke splnění přání je také zapotřebí štěstí. To ale nevypadá moc spolehlivě. Když vám řeknu, že budete zaručeně milionáři, stačí jen mít štěstí a vyhrát ve sportce, spolehnete se na takovou záruku? Řekl bych, že ne. Štěstí není něco, co byste mohli použít jako spolehlivý návod, jak dojít k úspěchu.

Měnit tento svět tedy moc dobře nejde. Je, jaký je a vy ho nezajímáte. Není váš. Ale můžeme se zeptat, jestli by nebyl k mání nějaký jiný svět, který by vám naopak patřil. Máte štěstí: něco pro vás mám. Je to svět podobný tomu, který se zobrazuje ve vašich přáních, při vašem snění. Na rozdíl od něj nezmizí jako pára, sotva otevřete oči. Je to vůbec možné?

Kvantová fyzika dochází v posledních letech k závěru, že realitu měníme nejen rukama, tedy skutečnou prací, ale také jejím pozorováním a dokonce myšlenkami.  Znamená to tedy, že pokud si v duchu zobrazujete své sny a přání, vytváříte svět, který jim odpovídá. Který na váš dům sežene peníze a pro váš vztah zajistí ideálního partnera nebo partnerku.

Dobrá, říkáte si teď jistě, když ten svět vytvářím, kde tedy je? Nějak ho kolem sebe nevidím.  Děje se s ním bohužel to, co s představou. Jakmile otevřete oči, převáží myšlenky, které se vztahují ke světu, který tu právě je, a veškeré změny se zase vygumují. Všechno se vrátí do starých kolejí. Pokud tedy máte představy o svém lepším životě, stojíte pořád jako by na prahu dvou světů, z nichž ten současný je silnější.

Co s tím? Jak přejít do druhé části vesmíru, která je vám příznivě nakloněná, protože je odrazem vašich snů a představ? V první řadě nemusíte mít strach, že se tak ocitnete někde, kde se ulicemi prohánějí tříhlavé příšery, a na zeleném nebi svítí modré slunce. Také nezůstanete uvězněni v nějakém snu, jak o tom někdy píší sci-fi autoři. Váš svět není jiným vesmírem, ale jeho jinou možností, která je k vám přátelštější, protože bere v úvahu vaše přání. Kolem vás se nezmění nic, až na to, že se vaše sny najednou začnou plnit. Není proto důvod k obavám.

A teď napněte pozornost, protože si povíme, jak na to. Nejdříve se zeptejme, co mají ty dva světy zcela jistě společného. Prostředí, lidi kolem vás, poměry, politickou situaci? Ne, to všechno se přece může změnit. Jste to vy. Vaše mysl je bránou mezi nimi. V ní se můžete vydat tam i zpátky. V ní se můžete vrátit, nebo se rozhodnout zůstat.

Než se ale dostanu k tomu hlavnímu, položím vám otázku: Myslíte, že si to zasloužíte? Že můžete mít svět podle vlastních představ? Je to zajímavé, ale většina lidí mi odpovídá asi takto: „Já vím, že ne, ale alespoň trochu bych mohl dostat.“ To je nesmysl! Zasloužíte si mnohem více, než si vůbec umíte představit. Jenže vaše mysl je zavalena nesmysly o skromnosti, přiměřenosti, střídmosti. Máte obavu, že když získáte partnera svých snů, tak někdo jiný o něj zákonitě musí přijít. Ale to snad platí u každého? Děláte si těžkou hlavu, že když budete milionáři, někdo jiný zůstane bez peněz. Jenže peníze jsou dnes jen signály běhající po drátech, spojujících jednu banku s druhou. Myslíte si, že se do nich nevejde více takových kódů? Samozřejmě, že ano, není to vůbec žádný problém. Říkají vám, že máte být solidární. Inu, myslím si, že je lepší být solidární v bohatství, než v chudobě.

To, co vám brání projít dveřmi z jednoho světa do druhého, je neláska sama k sobě. Co jste zatím poslouchali, byla převážně ponaučení, že nejste nic, že nemáte na tomto světě žádný význam, že máte uhýbat druhým, že si nic nezasloužíte a hlavně, že se nesmíte mít rádi! Protože kdo se miluje, ten je sobec. Zajímavé je, že to říkají i mnozí křesťané, přestože v Bibli stojí: „Miluj svého bližního jako sám sebe“. Jestliže tedy nemilujete sebe, nemůžete milovat ani nic a nikoho kolem sebe. Chcete-li svět a bližní milovat co nejvíce, musíte také co nejvíce milovat sebe.

Když tedy přijdete ke dveřím, které oddělují ty dva světy, potkáte tam sami sebe. Stojíte v prostředí, které možná připomíná nehostinnou severskou pláň, a díváte se na sebe v příjemném světě, připraveném podle vašich přání. Jak vejít? Prokažte sami sobě lásku, velkou, vášnivou, plnou emocí, tak jak jste ji zatím cítili k partnerovi nebo partnerce, či o ní dosud jen snili. Ta otevírá vstup do světa, který si zasloužíte.

Prakticky to můžete udělat tak, že si – nejlépe v posteli před spaním – se zavřenýma očima představíte, jak stojíte před otevřenými dveřmi. Kolem vás je všední, šedivý, možná i nepřátelský současný svět, jak ho znáte a jak ho cítíte. Na druhé straně je svět vašich snů, barevný, přátelský, vyzařující teplo. Proti vám stojí postava. Jste to vy. Můžete si nejdříve jen tak pro zajímavost vyzkoušet ji odstrčit. Uvidíte, že vás přetlačí a zabrání vám vejít. To je současný stav. Jestliže ho chcete změnit, obejměte se a ponořte se do lásky sama k sobě. Nestačí, když si budete říkat „miluji se, miluji se“. Vaše láska musí být co nejsilnější, emotivní, plná vášně, naprosto vás pohlcující a naplňující úžasnou radostí.

Asi se vám to napoprvé nepodaří, zvlášť pokud jste si zatím mysleli, že nestojíte za nic. Ale nepřestávejte. Pak jednoho dne dojde k tomu, že s tím druhým, kterého objímáte, ve vášni splynete. Nic vám už nebrání vejít do nového světa.

Neznamená to ale, že tím všechno skončí. Tento „váš“ vesmír je vytvářený vašimi sny, představami, vizemi, přáními. Nemůžete si tedy říci, že dnem, kdy do něho vstoupíte, vám končí veškerá práce s myslí a už si budete jen užívat. Tak jako zahrada, když ji neobděláváte, zaroste plevelem, tak se snadno zaplevelí i váš nový svět. Nakonec byste mohli zjistit, že se nijak neliší od toho, z něhož jste nedávno s ulehčením odešli. 

 ↓ Líbil se vám článek? Sdílejte ho, prosím ↓

Tři poznání - část pátá - režírujte svůj život

Jsem rád, že se mi podařilo dostat se ještě před koncem roku k poslední části tohoto povídání o scénáři vlastního žití. Teď můžete, pokud budete mít chuť a potřebu, začít přetvářet svůj život třeba hned od 1. ledna. Není to nic obtížného, a když budete věnovat své činnosti deset minut denně, dopracujete se ke změnám, po kterých toužíte. Tím myslím „papírování“, tedy psaní scénáře. Ale můžete jít ještě o kousek dál a zvýšit tak jeho účinek.

Filmové scénáře se píší proto, aby byly převedeny na pohyblivé obrázky. Vy to můžete udělat také. Nepotřebujete k tomu ani kameru, ani klapku, ani filmové laboratoře, ani program na zpracování videa na vašem PC. To nejlepší zařízení totiž každý z nás nosí v hlavě.

Sny jsou v podstatě filmové příběhy. Za některé z nich, kdyby se je podařilo beze ztrát přenést na promítací plátno, by vás možná nominovali i na Oscara. Ale snít dokážete i v bdělém stavu. Možná ne tak dokonale a barvitě, jako ve spánku, ale to nevadí. Tréninkem se můžete dopracovat ke stejně skvělým výsledkům.

Přidejte tedy ke svým deseti minutám stráveným nad scénářem ještě další desetiminutovku, prožitou se zavřeným očima. Může to být kdykoliv přes den, ale nejlepší je doba před usnutím. Důležité je, abyste alespoň zpočátku měli dokonalý klid. Časem se naučíte „filmovat“ třeba ve vlaku, autobuse, v čekárně u zubaře či na lavičce v parku.

Teď si vyberte nějaký úryvek ze scénáře, zavřete oči a představujte si, jak podle něj točíte film. Nejdříve můžete zkusit jednodušší polohu: pozorujte děj očima účastníka, hlavního herce (což jste samozřejmě vy). Časem byste se ale měli propracovat i k druhé, obtížnější pozici. Tedy k pohledu režiséra, který vás v roli herce vede a směřuje.

R. A. Moody popsal v knize „Život po životě“ vyprávění lidí, kteří přežili svoji smrt. V určité fázi došlo na rekapitulaci života, který vnímali právě takto. Jednak vlastním pohledem, jednak z nadhledu, kdy viděli sama sebe, ale také mnohem lépe chápali širší souvislosti. Mohli tak poznat, jak to, co udělali, prospělo nebo ublížilo jiným lidem.

Když se tedy naučíte „filmovat“ svůj scénář právě takto, získáte dva pohledy. Ten váš můžete spojit se silnými emocemi (touhou) a děj si opravdu silně prožít. Nadhled režiséra vám zase umožní vidět do šířky a lépe odhadnout významnost dějů i přání pro váš život. Něco pak možná ze scénáře vyřadíte jako malicherné a jiné, důležitější, přidáte.

Několik technických rad:

• zfilmujte si najednou jen kousek scénáře, ne celý
• scénu znovu a znovu opakujte, dokud není dokonalá, pak teprve pokračujte dál
• postupně vykreslujte a vnímejte všechny detaily, nejen zrakem, ale i sluchem, čichem, hmatem atd.
• pokud narazíte na něco důležitého, co by ve vašem životě nemělo chybět, zapište to do zpětně do scénáře
• děje nemusí navazovat, pracujte stejně jako filmaři se střihem
• k už nafilmovaným scénám se můžete klidně vracet a upravovat je, ale nevracejte se k tomu, co už je minulostí

A to je všechno. Skvělou zprávou je, že metoda scénáře vlastního života vůbec není složitá. Může ji používat každý. Můžete se do ní bez námahy ponořit. Můžete opravdu žít podle svého scénáře. A kdyby vám popis nestačil, přihlaste se na seminář, kde se věnujeme podrobnostem.

Zopakujme si ještě tři poznání, která vám umožní získat od života, co chcete:

1. Svůj život můžete změnit, i kdybyste to dnes považovali za nemožné
2. Máte právo chtít cokoliv bez ohledu na minulé zásluhy a svůj současný stav
3. Dokážete si s pomocí scénáře a obrazotvornosti vytvořit vlastní život

Přeji vám, ať vezmete v nadcházejícím roce konečně život do vlastních rukou.

 ↓ Líbil se vám článek? Sdílejte ho, prosím ↓ 

Dárek na poslední chvíli?

Pokud sháníte ještě na poslední chvíli dárek a máte obavu, že to nestihnete, můžete sáhnout po e-knize. Stáhnete si ji totiž hned, jak zaplatíte. Může to být také pěkný doplněk k novému tabletu nebo čtečce.

Mohu vám k tomu přispět dvěma knížkami:

21 dní k bohatému životu

21 dní ke štíhlému tělu

Co říkáte, nejsou to zajímavé podklady k vašim novoročním předsevzetím? A je skutečnost, že o nich právě čtete, pouhopouhou náhodou?

Kde můžete tyto e-knihy koupit:

V České republice:

Kosmas

Ráj knih

Samsungapps

eBux

Neoluxor

Arara

Extra Pubslihsing

Ve Slovenské republice:

Samsungapps

Gorila

oknihe (Orange SK)

Ráj knih

ibux (Ikar)

Extra Pubslihsing

Tři poznání - část první

Napište a natočte si příběh svého života

Ráno vypravíte děti do školy a pak chvátáte, abyste se včas dostali do práce. Tam osm hodin snášíte nafoukané vedoucí, neochotu kolegů a kolegyň, prázdné řeči na poradách nebo na šatnách. Odpoledne je třeba ledacos zařídit, pak se postarat o večeři. V televizi běží zprávy, politické aféry, války, povodně. Když se konečně dostanete k nové knížce, kterou vám někdo vřele doporučil, po třech stránkách zjistíte, že je to neskutečná nuda.

Často si říkáte, že takhle jste si svůj život nepředstavovali. Když vám přátelé na věčné stížnosti odseknou, ať s tím tedy něco uděláte, jen se kysele usmějete. Dobře víte, že to nejde. Jiná práce není, děti potřebují peníze, platíte hypotéku a půjčku na auto. Možná si v takových okamžicích s trpkostí uvědomíte, jak málo o sobě rozhodujete vy sami. Váš život běží podle scénáře, do něhož nemáte co mluvit.

A ono to tak skutečně je. Film života, který prožíváte, se podobá televiznímu seriálu. Role jsou přiděleny a další díly doplňujete tak, aby navazovaly na už odvysílané. Ze služebné a lokaje se nemůžete stát pánem zámku, protože to by přece nebylo logické. Divák by podobný dějový přemet nepochopil.

Ujasněme si ale dvě věci: Kdo je zde režisérem a kdo divákem? I když si zřejmě připadáte jako člověk, jenž sedí před obrazovkou, ve skutečnosti máte na starosti režii. A těmi, které nechcete zklamat a jste ochotni se jim podbízet, jsou lidé kolem vás. Daleko nejdůležitější je ale scénář. Jím se řídíte a jeho se neodvážíte nedržet. Proč? Protože jiný nemáte.

Už jste jistě četli o lidech, kteří „přišli ke štěstí“. Najednou se mají víc než dobře a hlavně všude vykládají, jak mohou dělat jen to, co je baví. „Kdyby mě někdo nabídl lepší práci, nebo investoval do mého podnikání, to bych se změnou neváhal ani minutu,“ říkáte si. „Ale takhle?“ Jenže nic takového se nestane a ani stát nemůže. Nemáte to ve scénáři.

První poznání tedy říká, že jste nejen režisérem svého života, ale že máte také právo změnit scénář. On totiž vůbec není váš. Začali ho psát vaši rodiče, učitelé i kamarádi, pokračovali v tom partneři, děti, nadřízení v práci, vaši sousedé, úředníci v hypotéční bance a spousta dalších lidí. Vy pak jen poslušně realizujete, co si oni představují jako dobrý příběh ze života průměrného občana.

Scénář můžete změnit, pokud pochopíte, že postavy a věci v něm nejsou navzájem nijak pevně provázány. Obvykle totiž říkáte, že to nejde, protože…  A popíšete neúprosné fungování zákona příčiny a důsledku. Jestliže dám výpověď, nenajdu jinou práci. Když nezaplatím hypotéku, přijdeme o dům. Jestliže mě povýší, kolegové to budou chápat jako nespravedlnost. Když zbohatnu, někdo musí zchudnout. A tak dále. Tyto pravdy se zdají být pevné jako betonová zeď.

Jenže ve skutečnosti jsou vazby mezi tím, co uděláte, a jak se to projeví u druhých, velmi volné. Ke stejnému výsledku se dá dojít mnoha cestami a také se mnoha cestami může dojít k mnoha výsledkům. Vaše „Když udělám to, nevyhnutelně musí přijít toto“ zkrátka není pravda. To jen předčítáte ze scénáře, který jste sami nenapsali.

Pusťte se tedy do přípravy nového. Bylo by ovšem hloupé jen tak zpřeházet postavy a děje a čekat, co se z toho vyvine. Povšimněte si, že vám neříkám, abyste hned teď postavili svůj život na hlavu. Ne, teď hned začněte psát jeho nový příběh.

V první řadě si položte otázku, co je v něm vlastně nemožné. Jistě, pokud nechcete vytvořit nějaké absurdní drama, je třeba se držet základní logiky. Ale jinak? Může hrdina toho filmu závratně zbohatnout? Může získat partnera či partnerku svých snů? Může se stát slavným hercem, spisovatelem nebo investorem? Nejenže může, ale dokonce musí! Jinak by seriál nebyl divácky zajímavý a nestal by se hitem. A vy ho přece, i když jste si v něm vyhradili hlavní roli, neděláte jen pro sebe.

Začněte tedy s tím, co musí mít každý scénář nejdříve: s cílem. Je sice pravdou, že v některých seriálech ani sami autoři předem nevědí, jak to dopadne, ale vy si to řekněte hned na začátku. Vezmou se? Zbohatne hrdina? Koupí si zámek na Loiře? A kdy se to stane? Když máte v tomhle jasno, bude se vám daleko lépe pracovat na osnově příběhu.

Ta je také důležitá. S osnovou dokážete svůj příběh logicky budovat a rozvíjet. Jinak nevíte, co bude zítra. A co se stane? Odložíte všechno na později, nejlépe na poslední měsíc nebo týden, kdy to má všechno nastat. Jenže ten ztracený čas už nemůžete dohonit, i kdyby se měly dít zázraky.

Kostra příběhu, jeho osnova, vám tedy říká, co je kdy zapotřebí udělat, aby zápletka vyvíjela ke zdárnému konci. Celý příběh máte před sebou jako na dlani. Jestliže děj dlouhý dejme tomu pět let těžko přehlédnete od začátku do konce, v osnově je celý před očima.

A kostru pak vyplníte jednotlivými epizodami, díly. Musí na sebe logicky navazovat, směřovat k cíli, který jste si určili. Jak dlouhé časové období mají vyjadřovat? Jaké chcete, ale po dnech to určitě nestihnete. Zkuste každý příběh vytvářet po dobu jednoho týdne. Tedy napsat scénář a díl „natočit“. Vůbec nejlepší jsou tři týdny, tedy 21 dní, ale to doporučuji už zkušenějším režisérům svého života, kteří už mají pár dílů za sebou.

Úskalím vašeho „filmu o životě“ a první velkou překážkou je vlastnost, kterou bych nazval počáteční nesynchronnost. Ačkoliv jde o váš děj, o váš život a váš cíl, v jeho první části (a to může trvat měsíc i třeba rok), poběží odděleně od skutečnosti. Vy si sice něco „vysníte“, ale reálný život si půjde podle svého a na váš scénář nebude brát ohled. Může vás to svést k názoru, že tenhle postup zkrátka nefunguje a jen s ním ztrácíte čas. Jenže úspěch vždy patřil vytrvalým. Potřebujete nějaký čas, abyste poznali, že opravdu máte moc režírovat si svůj život. Ne, ve vaší hlavě se neobjeví žádný ohňostroj, žádné „Aha!“. Naopak, poznání přijde nenápadně a stane se zvykem. Pak teprve zjistíte, že se i skutečnost řídí vaším scénářem.

Jak ho napsat, když jste s velkou pravděpodobností žádné příslušné školení neabsolvovali a v hodinách českého jazyka jste možná nedávali pozor? Jakkoliv. S tužkou určitě zacházet umíte, nějaký papír také máte, nebo si kupte trhací blok, a to docela postačí. Nejdříve si na jeden nebo více listů napište, jak to má všechno dopadnout. Popište do všech podrobností, jak chcete žít třeba za tři roky, pět let. Kratší termíny si nedávejte, protože nevíte, kdy se „chytnete“ a zesynchronizujete scénář a reálný život. Nemějte strach, že na něco zapomenete. Až tam dojdete, budete muset stejně začít další, nový film. Za tu dobu jistě přijdete na spoustu dalších věcí, které ještě chcete.

Osnovu si pište v odrážkách. Nejdříve načrtněte děj svého života, jak ho chcete ve vybraném časovém úseku prožít, pak ho rozdělte do jednotlivých let. V prvním roce třeba získáte nové zaměstnání, ve třetím povýšíte na důležité místo a v pátém koupíte firmu, ve které pracujete. Mezi tyto mezníky přidejte tolik podrobností, kolik potřebujete.

Jen prosím do svých plánů nezahrnujte šťastné náhody, jako jsou výhry ve sportce nebo dědictví po zapomenutém strýčkovi. Na ně žádný scénář neplatí a mám pocit, že takovými přáními nejen odeženete skutečné přínosy vašemu životu, ale také za ně zaplatíte. Nic totiž není zadarmo.

A obsah jednotlivých dílů samozřejmě může napsat každý. Nikdo vám nebude kontrolovat gramatiku a úhlednost rukopisu. Stačí, když děj popíšete tak, abyste to sami po době přečetli a ještě na druhý den věděli, co jste chtěli říci.

↓ Líbil se vám článek? Sdílejte ho, prosím ↓ 

Úspěch není jen pro elity

Dostal jsem otázku: „Čím se vaše metoda liší od všech těch knížek o úspěchu, které stejně nefungují?“

Za prvé si nemyslím, že by návody v knihách věnovaných úspěchu byly k ničemu. Ony fungují. Ale potřebujete k tomu víru. Bezpodmínečné přesvědčení o jejich účinnosti. Taková Barbel Mohrová, autorka Vesmírného objednávkového servisu podle všeho nemá problém uvěřit čemukoliv. Proto také dostává, o co Vesmír požádá. Já jsem spíše nevěřící Tomáš, takže stejným způsobem nic nezískám. Bohužel, je nás většina.

Tím se dostávám k hlavní přednosti vizuální metody. Ona totiž požadavek na bezpodmínečnou víru obchází. Využívá zjištění, že mezi představou (bdělým snem) a skutečností není velký rozdíl. Alespoň pro naše podvědomí, kde se změny chování a postojů odehrávají. Vžít se do obrazu dokáže téměř každý. Zažíváme to třeba při sledování napínavého filmu, ale mnozí lidé se takto noří i do svého denního snění. Důvěřovat účinku návodu k úspěchu tedy umí málokdo, ale s představou se ztotožníme snadno. Místo abychom obtížně věřili, že něco bude, v představě zažíváme, že to „už je“. A uvěřit v realitu je přece naprosto snadné.

Co má podle mého názoru naopak malou účinnost, jsou návody typu „Běžte a něco dělejte!“ Za prvé obvykle neřeknou, co. Za druhé vůbec nepočítají s tím, že každý člověk je nějak nastavený. Jako kdybychom každé ráno začínali život znovu, bez starých návyků, vzpomínek a postojů. Pak je samozřejmě možné říci si, že teď to budu dělat podle návodu. Jenže ve skutečnosti je dnešní den dán vším, co jsme zažili a vstřebali před ním. Neseme si sebou hromadu šablon vytvořených výchovou, vlastní hodnotovou orientací, zkušenostmi, postoji a vlivem okolí. Bojovat s ní násilím je obtížné, vysilující a většinou beznadějné. Kdo z nás má vlastnosti, sílu a vytrvalost legendárních bojovníků?

Výsledky dosažené vizuální cestou samozřejmě také nikomu nespadnou do klína bez námahy. Ale jsou přece jen dostupnější a mohou tedy zajistit úspěch více lidem. Má metoda není určená elitám a ani není jejím cílem je vytvářet. V tom dobrém slova smyslu by se tedy dala nazvat lidovou.

 ↓ Líbil se vám článek? Sdílejte ho, prosím ↓ 
  

Neříkejte ne

Samozřejmě, občas je docela užitečné umět se bránit tomu, aby si z vás ostatní dělali služku. Ale já mám na mysli něco jiného. Naše řeč se postupně negativizuje a přibývají v ní záporné prvky. To s sebou přináší hned dva problémy. Jednak přestáváme rozumět, o čem to vlastně mluvíme, jednak se pod tímto náporem negace mění k horšímu obecná kvalita duševního a duchovního života.

Co se vlastně děje? Ukažme si to na jednoduchém příkladu. Někdo například řekne „Já nekradu!“ Kdyby o sobě prohlásil, že je poctivý, jde o stav, který může docela dobře popsat. Ale v tomto případě vyjádřil děj. Jak takové nekradení vypadá? Dokážeme jistě popsat, co je to kradení, ale jeho protiklad ne. Jde totiž o děj, který se vlastně… neděje. To je také zřejmě důvod, proč podvědomí neumí (nebo nechce) se zápory pracovat.

  

Mohli bychom jistě poukázat na to, že od planety Země až po atomy má všechno svůj plus i mínus. Včetně elektřiny v zásuvce. Proč se tedy naše nitro brání tomuto uspořádání? Inu, vzpomeňte si na ráj. Byl veskrze pozitivní. Mám podezření, že i Bůh to tehdy řekl nějak jinak, než „Nesmíte trhat plody této jabloně“. A ono místo, k němuž se všichni, vědomě či nevědomě – včetně nevěřících, upíráme, je tedy jistě jednopólové. Totiž kladné.

Naše mysl si vše vyřčené i slyšené vizualizuje. Bravurně zvládne popis toho, kdo krade, stojí, leží, kouří či řídí. Ale má potíž představit si člověka, jenž nekrade, nestojí, neleží, nekouří a neřídí. Nejde totiž o pozitiv a negativ. Kladné slovo je jako malý puntík v obrovském prázdném kruhu. Uvnitř je zmíněná činnost (leží) na ní se soustředíme, a kolem není nic, co by bylo právě teď zapotřebí si zobrazit. Když ovšem neleží, pak může dělat cokoliv z toho ostatního. Máme tu tedy naopak prázdný bod v obrovském zaplněném kruhu. A na to, abychom si představili všechny zbývající stavy a činnosti, na to nám jednoduše schází kapacita.

Takže přestáváme být schopni ovlivňovat svět kolem sebe. Řeč, jejímž hlavním úkolem je předávat informace, se stává mrtvou. Mluvíme a posloucháme, ale obsah stěží přeložíme. Sice ho v zásadě chápeme, ale nemůžeme s ním pracovat. Měnit ho, tvarovat, tvůrčím způsobem používat. Protože to všechno se dá dělat jen s informací, kterou proměníme v obraz. Dnes musíme používat techniku na to, co bychom dříve zvládli silou své obraznosti. Podobně jako berle.

Řeč tedy sice pozbývá plnohodnotného významu, ale zůstává náboj. Čím více záporů používáme, tím negativnějším se náš život stává. A protože žijeme pospolitě, ovlivňujeme se takto navzájem. „Není to špatné“, říkáme, když chceme něco pochválit. Ale ono to špatné je. Mluvme proto raději pozitivně. Vždy a všude. Zpočátku to dá práci, než si zvyknete nahrazovat všechna slova s předponou „ne“ jinými vyjádřeními. Ale je to jako se vším, co chcete změnit: jednou se vaše šablona přepíše a nové se stane samozřejmostí.

Poznámka na závěr: Když jsem si tento text po sobě přečetl, vyškrtal jsem z něj pět záporů. Zvyk je železná košile...

Jak to funguje: Termostat v hlavě

„Každá liška svůj ocas chválí,“ řeknete si možná, když čtete, jak tato metoda funguje a jiná zase ne. Zvláště když lidé obecně dávají přednost tomu, co má – alespoň zdánlivě – punc vědeckosti. A tak málokdo zaváhá nad úžasným odtučňovacím koktejlem vyvinutým vědci z NASA, i kdyby to byl nakrásně ricínový olej smíchaný se šaraticí. Ale změny v mysli, oprava šablon, programování podvědomí – to už přece jenom zavání pověrou. Není ten člověk náhodou šarlatán?

V padesátých letech si plastický chirurg Maxwell Maltz povšiml, že u části jeho pacientů, kteří si od změny tváře slibovali i proměnu svého života, se nestalo vůbec nic. Byli se sebou nespokojeni stejně jako předtím. Položil si tedy otázku, co je skutečným klíčem ke změně osobnosti. A dopracoval se až k popisu fungování podvědomí.

Největším přínosem jeho knihy Psychokybernetika je, že jako první popsal fungování mozku z pohledu kybernetiky a přirovnal ho k servomechanismu. Co si pod tím představit? Zjednodušeně řečeno, servomechanismus je zařízení, které porovnává nastavenou hodnotu se skutečností. Jestliže se od sebe liší, podnikne kroky k jejich vyrovnání. Typickým příkladem je třeba termostat topení. Pokud ho nastavíte na dvacet dva stupně a v pokoji je osmnáct, sepne se kotel topení nebo otevře ventil radiátoru, a to až do té doby, než se místnost ohřeje na požadovanou teplotu.

Servomechanismus mozku porovnává v podvědomí uložené šablony a realitu vašeho života. Pokud tam máte například nastaven obrázek kuřáka, je velmi těžké zbavit se tohoto návyku. Vážíte-li v mysli sto kilo, je téměř nemožné jednou provždy zhubnout. Proč?

Představte si, že byste nastavili termostat na dvacet dva stupně, ale chtěli mít v pokoji patnáct. Čím usilovněji budete větrat, tím více bude topení hřát. A sotva zavřete okno, teplota zase rychle vyšplhá ke dvaadvaceti. Jestliže si tedy řeknete „zhubnu“ nebo „přestanu kouřit“, pak se slabou vůlí se proti moci podvědomí vůbec neprosadíte, se silnou možná dočasně vyhrajete, ale jen na chvíli. Jakmile přestanete na svůj boj myslet, podvědomí si prosadí svoji. Protože nese odpovědnost za naše tělo a život jako celek, má před vědomým úsilím přednost. Když s velkou námahou shodíte deset kilo, servomechanismus v podvědomí jen čeká, až to bude moci napravit a vrátit do „normálu“.

Jistě chápete, že pokud chcete snížit teplotu v místnosti, musíte nastavit termostat. Když potřebujete větší zimu v ledničce, musíte také nastavit termostat. A když nechcete, aby se vám zničilo prádlo v pračce, musíte také jinak nastavit termostat.

  

Jestliže tedy chcete změnit svoji váhu, přestat kouřit nebo provést jiné změny ve svém životě, nejde to jinak, než přes změnu nastavení. Vaším „termostatem“ je šablona v podvědomí. Ačkoliv byste to možná nečekali, má podobu obrázku. Můžete si ho představit jako fotografii nebo video: Vy vychutnávající zapálenou  cigaretu, vy jako usměvavý tlouštík, vy šťastní bez peněz...

Je proto zcela přirozené, že změna přijde, když jeden obrázek (ten špatný) nahradíte jiným, lepším. Není na tom nic záhadného, nic nelogického, nic co by se vzpíralo zdravému rozumu nebo vědě.

Ale abych přece jen neupřel „tajemnu“ všechna práva, musím dodat, že podle mých zkušeností se vyrovnávací činnost podvědomí neomezuje jen na vlastní tělo. V mnoha případech nějakým způsobem ovlivňuje také to, na co nemůže podle našich představ dosáhnout. I proto se nemusíte při vytváření nových obrazů nijak omezovat a říkat si „to přece nejde“. Jak už jsem vícekrát řekl, můžete mít vše, co si dokážete představit.

Aktuálně si můžete vyzkoušet na kurzu Zhubněte jednou provždy.

Procházejte se zahradou Lórienu

Způsob života, který vedeme, je většinou hektický. Snažíme se zvládnout vše v jednom zátahu a v honbě za výkonností si plánujeme pracovní dobu po minutách. V tomto plánu se pak bohužel nenajde čas na relaxaci. Přitom ta je nejen příjemná, ale za těchto podmínek přímo nezbytná. Bez regenerace sil musíte v práci nastavovat, abyste zvládli to, co vám dříve trvalo podstatně kratší dobu. Ne, není to věkem. I mladý, energií nabitý organismus potřebuje odpočívat.

Ideální je samozřejmě chvíle strávená v přírodě. Přes všechnu civilizovanost jsme s ní stále spojeni pupeční šňůrou, a proto zde také nejlépe nabereme síly. Modrá a zelená jsou barvy relaxace, protože v krajině převládají. Stačí tedy na deset minut vyjít ven, dívat se, poslouchat, dotýkat se.

Jenže když pracujete v klimatizované kanceláři ve třicátém patře kancelářské budovy a zvenku k vám doléhá jen siréna sanitky, je taková rada samozřejmě k ničemu. Pak můžete použít Vizuální cestu.

Možná máte pochybnosti, že by „snění“ mohlo nahradit skutečný fyzický zážitek. Nemějte obavy. Vize, kterou si vyvoláte, má téměř stejné účinky, jako byste tu dobu strávili v originální, fyzické přírodě. Přinese stejné osvěžení, uklidnění, odpočinutí.

Ještě pár slov k názvu. Zahrada Lórienu mě napadla zcela intuitivně. J. R. R. Tolkiena samozřejmě znám, ale nejsem takovým znalcem jeho díla, abych o ní věděl více, než že se jedná o příjemné místo. Takže mě překvapila následující charakteristika ve Wikipedii: „Lórien (Irmo) je jedním z Valar ve fiktivním světě J. R. R. Tolkiena, Ardě. Vládne snům a sesílá spícím nové myšlenky. Jeho pravé jméno je Irmo, Lórien je název jeho říše, která je nejkrásnějším sídlem ve Valinoru. Jeho sídlo plné klidu je vyhledávaným místem odpočinku jak pro elfy, tak i pro samotné Valar.“ Nemohl jsem si tedy vybrat lepší označení.

Jak se dostanete do zahrady Lórienu? Sestupte výtahem do hloubi (návod najdete zde), vejděte do své místnosti a v jedné ze stěn vytvořte dveře do zahrady. To je vše. Pak už se jen procházejte. Aby byla vize dokonalá, zapojujte všechny smysly. Vytvářejte trávník plný květů a kvetoucí stromy, vnímejte jejich vůni. Berte stébla trávy mezi prsty, hlaďte kmeny. Poslouchejte zpívající ptáky a šumění větru ve větvích. A když to všechno zvládnete, začněte – a to doslova - sklízet plody. Trhejte je, voňte k nim, jezte je a vychutnávejte. Představte si, jak jsou šťavnaté, jak vám sladká šťáva stéká po bradě. Nevadí, že se ušpiníte, někde je tu přece studánka, v níž se můžete umýt.

Pokud zrovna potřebujete shodit nějaké kilo a žaludek se vašemu úmyslu vzpírá s hlasitým kručením, pojídáním lórienských plodů ho můžete umlčet. Nevěříte? Zkuste to.

Ani s plody se ještě nemusíte spokojit a skončit. Co třeba zvířata? A proč ne rovnou mluvící?

Vizuální relaxaci provádějte každý den, nejlépe v jeho polovině. Stačí deset minut, abyste se osvěžili a nabrali nové síly. Samozřejmě, že pokud máte za sebou obzvlášť náročnou práci, můžete pobyt prodloužit. „Ztracený“ čas s nově nabytými silami lehce doženete. Ale nezapomeňte, že živá příroda je přece jen o něco málo lepší. Takže se do ní, třeba o víkendu, přece jenom vydejte.

Praktická aplikace: Jak se zbavit přebytečných kil

Teď přišla vhodná chvíle na praktické aplikace. Zatím jsem mluvil o úspěchu zejména v souvislosti se zlepšením hmotné situace. Vy však možná považujete za důležitější a aktuálnější jiné věci. Co třeba oblíbené téma „shazování kil“? Dá se k tomuto účelu použít Vizuální metoda? Protože v ní jde o způsob, jak stvořit sebe sama podle vlastních představ, je samozřejmě možné ji nasadit i na toho v současnosti snad největšího nepřítele vyspělého světa, jímž je obezita. Nejdříve bychom si ale měli objasnit několik důležitých faktů.

Na počátku devadesátých let se u nás proslavil jistý podvodníček, který za nemalý poplatek zasílal zaručený návod, jak zhubnout. Když adresátka otevřela dopis, našla v něm jediné slovo: „Nežer!“ V podstatě měl pravdu. Neexistuje žádný jiný způsob, jak snížit tělesnou hmotnost, než vydávat více energie, než jí přijmete (nebo naopak přijímat méně, než vydáte). Jenže to má háček, ba přímo hák.

Naše tělo, naprogramované v dávných časech, kdy hlad byl každodenní realitou, využije každé příležitosti, aby doplnilo zásoby. Jestliže se tedy nějaký čas potivě postíte či dokonce držíte hladovku, nemáte ještě ani zdaleka vyhráno. Organismus jen čeká, až přejdou špatné časy, a jakmile se pak dostanete k jídlu, doslova vás přinutí, abyste vyprázdněné zásobárny zase pěkně rychle naplnili. Jeho hlavním nástrojem je hlad. Možná jste si ani nevšimli, co všechno dovede a jak rafinovaně vás přinutí k poslušnosti.

Že se z prázdného žaludku ozývá hlasité kručení, to všichni víme. Ale všimli jste si, co dělá hlad s vaší náladou? Že jste roztěkaní, popudliví a neschopní se na něco soustředit? Inu, dříve bylo naplnění břicha tím nejdůležitějším, oč se člověk zajímal.  Nelze se tedy divit, že hladové tělo neustále otravuje a nenechá vás myslet na nic jiného. Když neuspěje s psychickým nátlakem, začne šetřit energií, takže se sotva ploužíte. Ale ani odpočinout vám nedá. S hladem neusnete, nebo jen velmi špatně – „Nelež a běž hledat potravu,“ nabádá vás organismus.

Snadno tedy pochopíme, proč si mnozí lidé vyberou, že budou raději tlustí, ale pozitivně naladění, oproti štíhlým neurotikům.  A hned se zase spřátelí s žaludkem, který se už už těší, jak na nich vyzkouší svůj další trik: Totiž že hlad utiší až dvacet minut po jídle. Což vás přinutí nacpávat se doslova k prasknutí. Pověstný „jo-jo efekt“ tedy není ničím jiným, než reakcí na vaše – alespoň podle názoru těla – nepřirozené chování. Organismus ještě nestihl zaznamenat, že už dávno neběháte celý den po lese nebo neokopáváte široširé lány.

Abyste tedy dosáhli skutečného obratu, musí být vaše přání a požadavek organismu v jednotě. Tělo nelze znásilňovat a nenechá si to také bez následků líbit. Jestliže vy říkáte „Chci zhubnout!“, ale v podvědomí máte uložen vzorec „Hlad znamená smrt“, nemůžete se divit, že je jen málo šancí na úspěch. Jediným způsobem, jak dosáhnout svého, je změnit naprogramované postoje.

Možná máte doma na zdi termostat, ovládající topení. Co dělá, když je v pokoji zima? Zapne kotel a ten hřeje tak dlouho, dokud teplota nevystoupí na nastavenou hodnotu. Co když je naopak doma příliš teplo? Termostat nedělá nic a jednoduše čeká, až se ochladí pod určenou mez. Pak teprve sepne. V případě nadváhy je to velmi podobné. Máte-li v těle správný „termostat“, jednoduše hlídá, aby hmotnost neklesla pod určenou hranici, ale jinak nedělá nic. Nemučí vás hladem, neposílá na vás nespavost a nervozitu. Vaše tělo dostává signály, že tento stav je správný a není třeba zasahovat.

Už jsem se zmínil, že změny programu „termostatu“, který je uložen v podvědomí, můžete dosáhnout pomocí Vizuální metody. Mám pro vás dokonce tři stupně – od nejlehčího až po nástroj na skutečně „zatvrzelé“ případy, kterými je zapotřebí otřást. Pojďte se s nimi blíže seznámit.

Nejjednodušší postup je ten, který jsem popsal v kapitole věnované této metodě. Zopakujme si: Najděte si klidný kout, kde vás nikdo nebude rušit. Nemělo by tam být moc světla, spíše přítmí nebo i tma. Posaďte se vzpřímeně na židli, ruce položte dlaněmi na kolena, chodidla opřete celou plochou o zem. Pusťte nahlas připravenou hudbu (ale jen tak, aby hlasitost nebyla nepříjemná a nerušila). Klidně a zhluboka dýchejte.

Pokud máte problém rychle se přenést do meditačního stavu (hladiny alfa), použijte klasické metody k jeho navození. Návodů najdete jistě spoustu, takže je zde nebudu opakovat…

Nyní si představujte, že jste už shodili přebytečné kilogramy. Jak této nově nabyté svobody využíváte? Vzpomeňte si, co je (nebo by mělo být)vaší hlavní motivací: Chcete sportovat, chodit do společnosti, líbit se partnerovi? Nepřistupujte k ní rozumem („měla bych…“, „bylo by správné…“), ale pocitově – to co opravdu chcete, po čem toužíte.  Představte si to. Bez obav, ba s pýchou se v plavkách procházíte po pláži. Vejdete se do džín, které jste nosili na střední škole. Vyběhnete do schodů bez zadýchání… Prožívejte tuto představu, až pocítíte radost a štěstí. Možná se vám to napoprvé nepodaří, ale usilujte o získání přivolání pocitu znovu a znovu. On je totiž vaší hlavní motivací.

Proč vaše usilování, jakkoliv je upřímné, nefunguje bez zobrazení, a proč obraz potřebujete doplnit emocemi, štěstím? Samotné předsevzetí zhubnout je jednoduše „tím, co bude“. Nebo co může být. Nebo na co se můžete do budoucna těšit. A tak to pěkné před vámi neustále utíká. Je přece příjemné snít o krásné budoucnosti, dokonce příjemnější, než jí skutečně dosáhnout. Vždyť pak byste už před sebou nic příjemného neměli!

Obraz je naopak „teď“. Jestliže se v něm procházíte po pláži, je vaše mysl skutečně právě tam a nikde jinde. Když křepce vybíháte do schodů, není to zítra ani pozítří, ale právě nyní. To není můj výmysl. Vědci zjistili, že pokud v představě máchnete paží nebo kopnete nohou, vaše svaly se skutečně napnou tak, jako byste ten pohyb fyzicky udělali. Kdyby ve spánku nebylo vypnuto jejich ovládání, dělali byste všechno, o čem se vám zdá: Hýbali nohama jako při běhu, mávali rukama, mluvili. Podvědomí tedy přijímá obraz jako skutečnost. Předložíte-li mu sami sebe ve štíhlém stavu, přijme to jako daný stav a přivede tělo do souladu s ním, podobně jako termostat vyrovnává teploty.

Proč k tomu ještě přidávat emoce? I na to už věda odpověděla. Někdy v šedesátých letech minulého století byla pokusným krysám zavedena do mozku sonda, která v něm po stisknutí páčky vyvolala slabým elektrickým impulsem silný pocit blaha. K překvapení výzkumníků se zvířata přestala zajímat o cokoliv jiného. Ta dlouho mačkala páčku, až zemřela hlady a vysílením. I lidé touží po něčem, co jim bude příjemné. Proto se tak těžko odstraňují všemožné závislosti: Léčba nenabízí nic, co by bylo ještě příjemnější.

Při běžně vyvolaném pocitu štěstí vám naštěstí nic podobného jako pokusným krysám nehrozí. Ale emoce dají vašemu obrazu ještě větší zdání reality, pevněji ho uloží v podvědomí a zejména vás silně motivují.

Jestliže je však vaše pozice „šťastného tlouštíka“ silně zafixována a podvědomí se zdráhá vzorec nahradit (nebo se vám nedaří ztotožnit se s realitou obrazu), můžete zkusit silnější kalibr. V tomto cvičení se vaše přání konfrontuje se současnou realitou, kterou měníte až k tomu, čeho chcete dosáhnout. Zní to obtížně, ale jde jen o další obraz, jehož navození by po krátkém tréninku nemělo být pro nikoho problémem.

Nejdříve tedy postupujte jako v předchozím cvičení a připravte mysl na vytváření obrazů. Pak si před svým vnitřním zrakem představte postavu, stojící před vámi. Jste to vy sami, tak jak dnes vypadáte – se všemi nadbytečnými kily. Přimějte váš obraz, aby svlékl šaty a znovu si ho pozorně prohlédněte. Nespěchejte, věnujte se každému detailu, každému přebytečnému převisu, faldu, neforemnosti. Pak „objevte“ na temeni jeho hlavy zip a začněte celou tu tučnou kůži rozepínat a stahovat jako neforemný skafandr. Když ji konečně shodíte, stojí proti vám štíhlá osoba.

Nato ji otočte, postavte za její záda a vstupte, prolněte do ní (nebojte se, není to nic těžkého – jednoduše si uvědomte, že ve vašich představách dokážete cokoliv, co chcete). Teď můžete v zrcadle obdivovat svoji novou postavu, nebo se o její realitě přesvědčovat hlazením celého těla. Samozřejmě pořád v obraze. Pak otevřete oči.

I toto cvičení je zapotřebí několikrát zopakovat, i když později můžete přejít do jednoduššího prvního stupně. Vaše intuice vám obvykle napoví, kdy k tomu má dojít.

Třetí stupeň je založen na očistném působení silných negativních emocí. Navodíte si stav, kdy se nejdříve budete otřásat odporem nad svojí současnou podobou a když se jí zbavíte, pocítíte naopak silný pocit svěžesti, čistoty a radosti. Tato zkušenost působí dvojnásobnou silou: Jste tlačeni negativní a taženi pozitivní vizí.

Začněte stejně jako v předchozích stupních. Máte-li tu možnost, posaďte se místo na židli raději do křesla. Prožijete-li obraz naplno, vaše tělo sebou bude házet a bolestivě se napínat. Doporučuji také vyhledat úplnou samotu, nebo počkat, až doma nikdo nebude. Ani panelákový byt není pro takové cvičení nejvhodnější, protože uvolněné emoce vás většinou přinutí plakat, křičet i řvát. Nebojte se toho však, jde o normální a potřebný jev.

Co je předmětem obrazu? Představujte si například, že se kvůli své tloušťce propadáte až na úplné dno. Obstoupila vás tlupa nenávistných agresorů. Posmívají se vám, smýkají vámi, sráží vás na zem. Jste jako balón, nemůžete se zvednout, jen se povalujete a oni do vás kopou. Jste ponížení, jak to jen jde. Cítíte, že jste dopadli až na úplné dno. Nebo upadnete mezi chrochtající vepře, kteří po vás šlapou a zatlačují vás čím dál tím hlouběji do páchnoucího hnoje. Možná se vám vybaví i jiný příběh, ale to vůbec nevadí. Důležité je, abyste nakonec dospěli k obrazu, kdy ležíte potmě ve sklepení (kobce, temné místnosti) na tvrdé, studené dlážděné podlaze: zmučení, špinaví, neschopní se pohnout, na samé hranici života.

Pak se najednou kolem objeví čistá voda. Začne omývat vaše tělo, nejdříve odplaví špínu, roztrhané šaty, pak začne rozpouštět a odnášet tuk. S ní přichází i světlo. Strop a zdi kolem vás bělají, stávají se průhlednými, až nakonec zmizí a uvolní pohled na krajinu – modrou oblohu, zelenou trávu a stromy.

Nakonec ležíte na písku v chladné vodě, čistí, štíhlí, vrací se vám pocit síly a svěžesti. Posaďte se, prohlédněte si své nové tělo, osahejte ho, laskejte kůži. Pak v obraze vstaňte, vyskočte a začněte tančit. Když se unavíte, otevřete oči.

Pokud v dalších dnech cítíte změnu ve svých postojích, není třeba cvičení opakovat. Stačí, když přejdete k dennímu praktikování prvního, nejjednoduššího stupně. Kdyby se ukázalo, že je vhodné projít jím znovu nebo ho prohloubit, nechte si odstup minimálně dva, tři týdny. Je totiž fyzicky i emočně namáhavé a časté opakování ba vám spíše ublížilo, než pomohlo.

Ani jeden z těchto postupů není žádným zázračným lékem, který stačí bez námahy spolknout a vše se rázem změní. Vyžaduje jak vaši aktivitu, tak dlouhodobé používání. Nemůžete navíc zůstat u navyklého způsobu života, který vás k obezitě přivedl. Nestačí si odbýt deset minut představ a pak se vrátit k televizi a míse koblížků. Podvědomí neumí vyjmout vaši váhu ze souvislostí a snižovat ji, zatímco vy se dál cpete a lenošíte. Fyzikální zákony nelze ošidit. Co tedy udělá? Přiměje vás, abyste změnili svůj život. Začali žít zdravě, zlepšili složení stravy, trávili volný čas pohybem. Odlišnost od přemáhání se vůlí je v tom, že nemusíte nic násilím přemáhat – změny se dostaví nepozorovaně a příjemně.

Stejně jako třeba v případě zvýšené konzumace zeleniny nejde o chuť. Mrkev chutná pořád stejně, ať jste vegetariáni nebo milovníci řízků. Jde o postoj. Ten pak změní vaše chutě. Uvedená cvičení zase vytvoří postoj, který vás potáhne ke změně životních návyků. Proto to nebude ani nepříjemné, ani omezující.

Pro ty, kteří se raději nechají vést, mám dobrou zprávu: Připravuji kurzy, v nichž můžete těmito cvičeními projít pod odborným vedením.

Výtah do hlubin

Tento návod pochází od Steva Pavliny, respektive od jeho manželky. Trochu jsem ho upravil a doplnil. Jeho používání mohu doporučit těm, kterým cesta „do hlubin“ trvá příliš dlouho, špatně se na ni soustředí a nakonec dostávají jen nicotné výsledky. Ale samozřejmě i všem ostatním. Použití kombinace výtahu a schodů vás totiž nenásilně dovede do nízké frekvence mozku a hlubších zákoutí mysli. Proč se sjíždí zrovna 21 pater a sestupuje po 21 stupních, to nevím, ale jak jsem si vyzkoušel, jde o ideální počet.

Pojďme si tedy ukázat, jak na to. Pohodlně se usaďte někde v křesle, ruce volně položte na područky, zavřete oči a představte si, že stojíte před výtahem. Autorka doporučuje i polohu vleže, před spaním, ale já osobně s tím mám špatnou zkušenost – usnu dříve, než dojde k tomu hlavnímu. Jste-li odolnější, nic vám samozřejmě nebrání dát před křeslem přednost posteli. V křesle navíc můžete použít hudbu, jak jsem o tom již mluvil.

Stisknete tlačítko pro přivolání výtahu, dveře se s cinknutím otevřou a vy nastoupíte. Mně se občas stane, že z kabiny nejdříve někdo vyjde. Neznámí lidé, ale i zvířata a také podivné bytosti – ptáci, kohout, ale i muž s jelení hlavou. Proč? Nevím, ale pokusím se zjistit.

Představujte si, jak se nade dveřmi mění svítící číslice, označující patra: 21, 20, 19… Přitom hluboce dýchejte. V prvním patře se výtah zastaví a dveře se s cinknutím otevřou.

Stojíte na vrcholu schodiště, které má 21 stupňů. Pomalu sestupujte dolů v rytmu dýchání: na každém schodu se nadechněte, při sestoupení vydechněte. Dole najdete pootevřené dveře, kterými vstoupíte do dlouhé chodby plné dveří. Setkáte se zde se strážcem (správcem), který vás dovede do vaší místnosti. Otevře vám dveře, rozsvítí, zavře za vámi a odejde.

Jak vaše místnost vypadá a je zařízená, to záleží zcela na vás. Může tam být cokoliv, pořádek nebo nepořádek, hromada nábytku nebo vůbec nic. Něco si sami dosadíte, něco se objeví bez ohledu na vaše přání a cosi vám tedy tímto způsobem sděluje. Chaos a hromady harampádí mohou ukazovat na podobný způsob vašeho života, stejně jako neosobní nablýskaná prázdnota.

Můj pokoj měl například od samého počátku v čele temně rudou oponu. Jak si za chvíli ukážeme, jde o velmi užitečnou pomůcku.

Hlavním úkolem této místnosti je ale setkání, či spíše setkávání s vaším vyšším Já, tedy podvědomím. Za chvíli se zde objeví, někdy možná v neočekávané podobě, ale je to vždy ono. Můžete mu klást otázky, radit se s ním, ptát se, je-li něco, co by vám chtělo říci. Pro prvních pár setkání to docela stačí. Když Já odejde, zhasněte, vyjděte z místnosti a zavřete dveře. Můžete strážci oznámit, že odcházíte. Pak absolvujete cestu zpět stejným způsobem, jakým jste se sem dostali: nejdříve vyjdete 21 schodů, přivoláte si výtah, vyjedete do 21. patra a vystoupíte. V křesle otevřete oči, v posteli můžete klidně usnout (pokud se vám to už nepodařilo dříve).

Jakmile zvládnete základ, můžete začít experimentovat. Vaše Já vám bude například nechávat vzkazy na tabuli či listu papíru. Na stěně může viset obrazovka, kde se vám promítne nějaká informace.

Dá se pracovat se symboly, které jsou v tuto chvíli konkrétními věcmi. Najdete například na stole balíček peněz, červený džbánek s nápojem lásky, objevíte čerstvě vydanou knihu s vaším jménem na obálce… Fantazii se opravdu meze nekladou – tady jde všechno. A v tom je síla celé vizuální metody. Zatímco v realitě byste možná měli problém si všechny tyto věci představit, uvnitř mysli žádné mantinely nemáte. Vždyť tento stav není daleko od snu a v tom se přece může dít ledacos. Už jste ve spánku létali?

Víme, že podvědomí je schopno realizovat vše, co si přejete – ale jen za podmínky, že v reálnost svého přání skutečně věříte. Proto také obvykle selhávají jednoduché metody typu „Stanovte si cíl a jděte za ním s plným nasazením“. Kolik lidí si třeba představí luxusní vilu nebo automobil, ale v duchu si říká: „Na to nemůžu nikdy vydělat. To prostě fyzicky nejde!“  A podvědomí si notuje s jejich hlubokým přesvědčením: „Když nejde, tak nejde. Nebudeme se honit za chimérou. Byt v paneláku a ojetá škodovka postačí.“

Když mu však ve své místnosti předložíte symboly, o jejichž aktuální realitě není třeba mít žádné pochybnosti (vždyť ten balíček peněz přece teď držíte v ruce), jednoduše je přijme za svůj úkol a jde vaše přání plnit. Je to zajímavé, ale tady „dole“ jste tak izolováni od vnějšího světa, že venku necháváte i jeho omezující pravidla. Zase mohu ukázat na podobnost se snem: V něm přece také nepochybujete, že to, co se tam děje, je skutečné, i kdyby to v realitě odporovalo vašim zkušenostem nebo fyzikálním zákonům. A právě toto otevřené přijímání všeho, odhození všech pochybností, je klíčem k přesvědčení podvědomí a změně života.

Slíbil jsem, že vám povím o zajímavé funkci opony v čele místnosti. Je to můj příspěvek k této metodě, i když musím poctivě přiznat, že se vlastně „přidala“ sama a já jen objevuji její další a další možnosti. Při několika prvních návštěvách mi Já nedovolilo za oponu nahlédnout, ale pak jsme ji začali intenzivně využívat. Když ji podvědomí poprvé odhrnulo, našel jsem za ní nízké pódium a na něm velké bílé vejce, což je věc, o které se pro její důležitost zmíním samostatně. Teď si povězme, co všechno se za oponu vejde.

Tak například stůl a židle. Když vás čeká těžké jednání, obchodní, se šéfem, úředníky a podobně, pozvěte si tyto lidi sem. Požádejte Já, aby vám je přivedlo, usaďte je u stolu a všechno s nimi proberte tak, jak chcete, aby to nakonec dopadlo. Nečekejte ovšem, že vám všechno projde podle vašich potřeb. Tito lidé jsou zde proto, aby lépe pochopili vaše argumenty, postoje a jejich příčiny. Ne aby uznali, že špatné pracovní výkony nejsou nic závažného a ten dům jste načerno postavit prostě museli. Může se vám také přihodit, že se sice pěkně shodnete, ale na něco důležitého zapomenete. Dejme tomu, že vám zde zákazník podepsal smlouvu, ale vy jste s ním neprobrali jistou důležitou vlastnost. V realitě pak právě na ní jednání ztroskotá. Připravujte se tedy na tato „stínová“ jednání stejně, jako byste už teď měli jít na skutečné.

Za oponou také můžete najít věci, po nichž toužíte. Luxusní nebo i obyčejný vůz, starožitnou komodu, letenku na Tahiti, cokoliv, co je předmětem vašeho přání. Ale jak už jsem vícekrát se zdviženým prstem upozorňoval, mějte na paměti, že většinu z toho nedostanete darem. Podvědomí přetransformuje vaše touhy v činy, což je většinou nějaká podoba práce. Koláče se samy neudělají. Opona tedy nehalí vchod do Aladinovy jeskyně, ale začátek cesty k uspokojení vaší touhy.

Pokud jsou vaše přání objemnější a do prostoru za oponou by se nevešly (například váš vysněný dům), najdete za ní dveře, kterými do něj vstoupíte. Může to opět být cokoliv: vila, vaše nová kancelář, firma, farma, zahrada… Ale také koncertní nebo divadelní sál, balkón nad zaplněným náměstím nebo vnitřek orbitální stanice. Za tímto průchodem se můžete setkat se svými „zákazníky“ (lidmi, na něž míří vaše životní poslání), jak jsem to popsal v části Vizuální metoda.

Všechny tyto scény můžete dále řetězit. Zkuste třeba ve svém domě vytvořit křeslo, sedněte si do něj, zavřete oči a představujte si, že stojíte před výtahem… Někdo by možná mohl mít obavu, že v takto vytvořeném světě zabloudí. Ale jednou musíte oči otevřít, takže nebezpečí známé ze sci-fi literatury vám nehrozí. Zato lze tímto způsobem dosáhnout prolnutí každodenní reality se světem, v němž je všechno možné, s úžasnými důsledky pro váš úspěšný život.