Můžeme předpovídat budoucnost?

Když vám řeknu, že takřka každý z nás může předpovědět svoji budoucnost, asi mi nebudete věřit. Ale je to tak. Naše mysl dokáže více, než se odvažujeme připustit a věřit. Některé činnosti zvládnou jen jedinci se speciálními schopnostmi, jiné po tréninku část lidí a ještě jiné dokážeme skoro všichni, pokud máme zájem se o tom přesvědčit. Někdo může mít samozřejmě obavy, že neuvidí nic příjemného. Ale tento způsob „věštění“ má tu výhodu, že věci, které zjistíme, můžeme změnit.

Jednou jsem četl ve starých novinách z roku 1921 předpověď v té době prý docela známého člověka. Zajímavé je, že na nějakých pět let dopředu se opravdu v lecčem trefil. Ale pak už to bylo docela vedle. Nakonec, na rok 1946, předpověděl začátek evropské války, kterou mělo způsobit Švédsko. Není v tom sám. Když si zpětně zkontrolujete některé podobné věštby, obvykle zjistíte, že čím dál se dotyčný v čase vydá, tím méně se shoduje se skutečností.

Za všechno může naše mysl. Její fungování jsme si zvykli posuzovat podle činnosti vědomí, ale ve skutečnosti se kolem 90% jeho práce odehrává v podvědomí, takže je nám skryta. V podvědomí je také obrovská databáze, kterou si vytváříme po celou dobu svého života. Pokud se tedy zajímáme o dění kolem sebe, může nám podvědomí pouhým zpracováním tohoto kvanta informací dát docela pravděpodobný výhled na kratší dobu do budoucnosti.

Je také možné, že se napojuje na vyšší inteligenci, na Boha nebo o něco níže na kolektivní vědomí lidstva. Ale tyto úrovně teď necháme stranou. Pro naši potřebu totiž úplně stačí, když podvědomí vezme na jedné straně naše vnitřní představy o životě, vize a cíle, a na druhé straně pak informace z databáze. Protože je mnohem rychlejší než nejvýkonnější počítač, dokáže nám dát odpověď velmi brzy.

Co se tedy vlastně dozvíme? Pravděpodobný výsledek zkombinováním toho, čeho chceme dosáhnout, a předpokladů, které pro to máme. Zdůrazňuji, že důležitější je chtění. Takže pokud obrázek nevypadá moc dobře, hlavní příčina bude v tom, co máte v podvědomí nastaveno. Jestliže tam například vládne heslo, že peníze jsou kořenem všeho zla, pravděpodobně se neuvidíte jako bohatí a spokojení lidé. Když ho okupuje zásada, že člověk může věřit jen sobě, nedivte se, že vaše budoucnost je v osamocení.

Na druhou stranu, pokud spatříte něco, co se vám nelíbí, máte možnost to změnit. Už jsem připomněl, že nepředvídáte, co se musí stát, ale co se za současných podmínek pravděpodobně stane. Takže změnou myšlení ovlivníte i svoji budoucnost. Takové nahlédnutí může tedy být užitečné.

A teď ještě, jak to udělat. Není na tom nic složitého. V uvolněném stavu (k jeho navození můžete použít různé postupy) si se zavřenýma očima jednoduše představte, že jste v seniorském věku. A rozhlížejte se, co se děje. Kde jste, co prožíváte, koho máte kolem sebe. Jestli vaše okolí ukazuje, že žijete v dostatku, nebo vidíte známky nouze. Zda jsou kolem vás milující lidé, nebo se vidíte osamocení, atd. Pokud hned nedostanete jasný obraz, zkoušejte to trpělivě dál. A když se vám nebude líbit, nezahánějte ho, ale změňte svá očekávání.

 ↓ Líbil se vám článek? Sdílejte ho, prosím ↓

Tři poznání - část čtvrtá - jak psát scénář života

Vrcholem poznání je zjištění, že si svůj život můžete „psát“ sami. Nemyslím tím pouhou reakci na to, co přichází, co je kolem vás. To je málo, protože v situacích, před které jste postaveni, někdy nemáte na vybranou. Ne, jde o samotný scénář vašeho života, podle kterého pak skutečně poběží, stejně jako když vzniká film. Zní to fantasticky? Také to fantastické je. Toto poznání vám může změnit všechno. Přemýšleli jste zatím marně, proč se ve vašem životě děje to nebo ono špatné, proč se vám nic nedaří a proč nemáte „štěstí“? Můžete si to představit i tak, že jste se zatím svým žitím hnali na zadním sedadle auta, které nikdo neřídil. Volant se točil sem a tam a vy jste se snažili udržet a nevypadnout ven. Co se stane, když se konečně ujmete řízení?

Váš životní vůz se vydá na cestu, kterou mu určíte a na které ho budete udržovat. Předtím jste ho neřídili (a většinou ani nikdo jiný, i když to tak mohlo vypadat), teď jste vzali volant do rukou. Možná vám to zpočátku nepůjde dokonale, ale není už to samotné pokrok? Snad jste se předtím dostali někam, kde jste vůbec být nechtěli. Nevadí. Jestliže vedle cesta tam, povede i odtud.

Zdá se to být až neuvěřitelné, ale k psaní scénáře svého života nepotřebujete skoro nic. Počítač, nebo i obyčejný blok a tužku. Nemusíte být spisovateli. Můžete dělat hrubky (ale smíte je také postupně opravovat). Příběh může být toporný a bez dokonalé formy románu. Však jeho četba také není určena nikomu jinému, než vám. Je to váš deník, zaznamenávající ne co bylo, ale co bude. Zamrazilo vás v zádech? To je dobře, protože právě teď se před vámi otevřela brána do vašeho skutečného života. Zatím je obraz mlhavý…

Jak tedy psát scénář.  Nejdříve se zamyslete nad věcí nejdůležitější.  Ve starých románech tomu říkali „vášeň“. Jde o silné citové zaujetí pro věc nebo cíl. Podívejte se na významné a úspěšné osobnosti dějin a vždy na něj narazíte. Například Tomáš Baťa byl posedlý lepší a dokonalejší výrobou bot, ale hlavně „vybudováním nového člověka“.  To ho přeneslo přes tři krize, kdy málem přišel o všechno.

Thomas Alva Edison posílal své lidi do celého světa, aby našli ten správný materiál na vlákno žárovky, a udělal 10.000 pokusů, než se mu to podařilo.

Plukovník Sanders, zakladatel KFC, objížděl ve svých 65 letech Spojené státy a nabízel svůj recept na smažené kuře. Dva roky přespával v autě a vyslechl si odmítnutí více jak tisícovky restauratérů. Jeho vášnivé přesvědčení, že má nejlepší kuře na světě, mu nakonec přineslo úspěch.

Co je tedy vaší životní vášní? Kam chcete napřít svoji sílu, co má pro vás takovou hodnotu, abyste nelitovali deseti tisíc nepodařených pokusů, tisíce odmítnutí, krizí, jež vás přivedou na okraj propasti? Právě tento úžasný cíl, který za to všechno stojí, vám zaručí, že neúspěšné pokusy nakonec skončí úspěchem a krize překonáte. Řekl bych, že nejsou velké a malé cíle. Každý nemůže být Baťou. Ale důležité je, abyste pro ten svůj hořeli. Velmi důležité.

Tento váš vášní naplněný cíl patří ve vašem scénáři úplně nahoru, jako nadpis.

Pak si zapište, co je teď. Stav, životní situaci, kterou chcete změnit. Pište o ní v minulém čase, protože už je minulostí. Nezabývejte se jí příliš, nejde o to, abyste se v ní nimrali a dopodrobna vyjmenovávali všechny bolístky. Spíš zdůrazněte, co je špatné, nejhorší a co vás proto přimělo, abyste se rozhodli svůj život změnit.

Ujasněte si, jaké jsou cíle tohoto scénáře. Děj by měl samozřejmě někam mířit a vy byste měli vědět, kam chcete dojít.  Protože rozumná délka scénáře jsou asi tak tři roky, udělejte to takto: Řekněte si, čeho chcete do tří let ve třech oblastech svého života dosáhnout. Hlavní cíl máte nahoře v nadpisu. Teď ho trochu rozveďte a konkrétně (ale stručně) popište. A to v budoucím čase

Umístěte text na konec scénáře. To je cíl.

Mezi ním a počátečním popisem minulosti začněte vytvářet svůj „deník“. Ten pište v čase přítomném, protože život je teď.  Jak už jsem poznamenal, nevyžaduje to žádné spisovatelské umění.  Skoro bych řekl, že naopak. Ve skutečnosti se potřebujete uvolnit a na děj moc nemyslet. Pak začne fungovat intuice a vést vaši ruku. Možná vás překvapí, jak takové lehce nahozené věty dokáží mít nečekanou logiku.

Raději používejte volnější a neurčitější časové termíny. Když si zapíšete, že se něco má stát 20. prosince a ono nic (což je na počátku zcela běžné), budete zklamaní a možná scénář odložíte. „Někdy tou dobou“ je rozhodně lepší. Platí to i pro děje, postavy, prostředí. Přílišnými podrobnostmi zužujete možnosti.

Nespěchejte. Nemusíte a ani nemůžete všechno stihnout ještě dnes do večera. Ve skutečnosti není scénář nikdy hotový. Budete se k němu neustále vracet, nejlépe každý den. Znovu a znovu ho upravujte, doplňujte, někde i přepisujte. Napsat ho je důležité, ale ještě důležitější je každodenní práce s ním. Tak si na něj zvyknete a začnete ho vnímat jako skutečný zápis života.

Jak už jsem řekl, může se stát (a pravděpodobně se i stane), že když se po nějakém čase ohlédnete nazpátek, zjistíte, že se část dějů, které jste popsali, vůbec nestala. Nepřepisujte je zpětně podle „reality“, protože tím přiznáváte, že to nejste vy, kdo rozhoduje, co se stane. Zkuste se na ně nejdříve podívat s odstupem. Možná přijdete na to, že jste záměru dosáhli, i když trochu jinak, než jste si to představovali.

Jednou jsem nutně potřeboval nové auto a představoval jsem si to tedy tak, že získám dlouhodobou zakázku, ze které budu platit splátky. Zákazník se sice ozval, skutečně chtěl spolupráci na delší dobu, ale hned mi také oznámil, že nemá moc peněz. Když už to vypadalo, že mi moje představa nevyjde, navrhl řešení: půjčí mi prý zdarma nevyužitý služební vůz.

Ke stejnému cíli se tedy dá dojít různými cestami, a když vám nevycházejí podrobnosti, zajímejte se, jestli jste svého přání nedosáhli jinak. Další možností je, že splnění scénáře v tomto konkrétním bodě by vám přineslo více škody než užitku. A do třetice: Možná jste poslouchali více své okamžité nápady, než intuici. Když si do scénáře zapíšete, že vám u dveří zvoní pošťák s poukázkou na milion, pak je to skutečně málo pravděpodobné, co říkáte? Tu sumu můžete klidně do dvou, tří let mít, ale musíte k ní dojít. Scénář je cesta, ne jedna událost.

Vaše práce tedy nikdy nekončí. Funguje to právě proto, že se svým dějem zabýváte každý den. Když ho čtete a upravujete, musíte na něj myslit. Když na něj myslíte, zapínáte ve své mysli tvorbu obrázků. Začínáte svůj život vidět. Jak toho využít, si řekneme příště. Teď se ještě pojďme podívat, co povzbudí obrazotvornost.

Vzpomínáte si na pohádkové knížky, které jste si v dětství prohlíželi a později četli? Na jejich ilustrace? Mnohé z nich si jistě vybavíte i teď a přesně je spojíte s dějem, ke kterému patřily. Paměť pracuje daleko lépe, když má po ruce obrázky. Proto se také v knihách, učebnicích i třeba na internetu používají. Co vidíme, považujeme za skutečnější. Proto doporučuji, abyste si svůj scénář také ilustrovali. Na počítači k tomu můžete snadno použít obrázky stažené ze sítě nebo digitálního foťáku, když píšete ručně, vystříhejte si je z novin a časopisů.

A neodbývejte to. Fungují zrovna jako text. Když nad nimi strávíte třeba hodinu, není to ztracený čas.

 ↓ Líbil se vám článek? Sdílejte ho, prosím ↓ 

Tři poznání - část první

Napište a natočte si příběh svého života

Ráno vypravíte děti do školy a pak chvátáte, abyste se včas dostali do práce. Tam osm hodin snášíte nafoukané vedoucí, neochotu kolegů a kolegyň, prázdné řeči na poradách nebo na šatnách. Odpoledne je třeba ledacos zařídit, pak se postarat o večeři. V televizi běží zprávy, politické aféry, války, povodně. Když se konečně dostanete k nové knížce, kterou vám někdo vřele doporučil, po třech stránkách zjistíte, že je to neskutečná nuda.

Často si říkáte, že takhle jste si svůj život nepředstavovali. Když vám přátelé na věčné stížnosti odseknou, ať s tím tedy něco uděláte, jen se kysele usmějete. Dobře víte, že to nejde. Jiná práce není, děti potřebují peníze, platíte hypotéku a půjčku na auto. Možná si v takových okamžicích s trpkostí uvědomíte, jak málo o sobě rozhodujete vy sami. Váš život běží podle scénáře, do něhož nemáte co mluvit.

A ono to tak skutečně je. Film života, který prožíváte, se podobá televiznímu seriálu. Role jsou přiděleny a další díly doplňujete tak, aby navazovaly na už odvysílané. Ze služebné a lokaje se nemůžete stát pánem zámku, protože to by přece nebylo logické. Divák by podobný dějový přemet nepochopil.

Ujasněme si ale dvě věci: Kdo je zde režisérem a kdo divákem? I když si zřejmě připadáte jako člověk, jenž sedí před obrazovkou, ve skutečnosti máte na starosti režii. A těmi, které nechcete zklamat a jste ochotni se jim podbízet, jsou lidé kolem vás. Daleko nejdůležitější je ale scénář. Jím se řídíte a jeho se neodvážíte nedržet. Proč? Protože jiný nemáte.

Už jste jistě četli o lidech, kteří „přišli ke štěstí“. Najednou se mají víc než dobře a hlavně všude vykládají, jak mohou dělat jen to, co je baví. „Kdyby mě někdo nabídl lepší práci, nebo investoval do mého podnikání, to bych se změnou neváhal ani minutu,“ říkáte si. „Ale takhle?“ Jenže nic takového se nestane a ani stát nemůže. Nemáte to ve scénáři.

První poznání tedy říká, že jste nejen režisérem svého života, ale že máte také právo změnit scénář. On totiž vůbec není váš. Začali ho psát vaši rodiče, učitelé i kamarádi, pokračovali v tom partneři, děti, nadřízení v práci, vaši sousedé, úředníci v hypotéční bance a spousta dalších lidí. Vy pak jen poslušně realizujete, co si oni představují jako dobrý příběh ze života průměrného občana.

Scénář můžete změnit, pokud pochopíte, že postavy a věci v něm nejsou navzájem nijak pevně provázány. Obvykle totiž říkáte, že to nejde, protože…  A popíšete neúprosné fungování zákona příčiny a důsledku. Jestliže dám výpověď, nenajdu jinou práci. Když nezaplatím hypotéku, přijdeme o dům. Jestliže mě povýší, kolegové to budou chápat jako nespravedlnost. Když zbohatnu, někdo musí zchudnout. A tak dále. Tyto pravdy se zdají být pevné jako betonová zeď.

Jenže ve skutečnosti jsou vazby mezi tím, co uděláte, a jak se to projeví u druhých, velmi volné. Ke stejnému výsledku se dá dojít mnoha cestami a také se mnoha cestami může dojít k mnoha výsledkům. Vaše „Když udělám to, nevyhnutelně musí přijít toto“ zkrátka není pravda. To jen předčítáte ze scénáře, který jste sami nenapsali.

Pusťte se tedy do přípravy nového. Bylo by ovšem hloupé jen tak zpřeházet postavy a děje a čekat, co se z toho vyvine. Povšimněte si, že vám neříkám, abyste hned teď postavili svůj život na hlavu. Ne, teď hned začněte psát jeho nový příběh.

V první řadě si položte otázku, co je v něm vlastně nemožné. Jistě, pokud nechcete vytvořit nějaké absurdní drama, je třeba se držet základní logiky. Ale jinak? Může hrdina toho filmu závratně zbohatnout? Může získat partnera či partnerku svých snů? Může se stát slavným hercem, spisovatelem nebo investorem? Nejenže může, ale dokonce musí! Jinak by seriál nebyl divácky zajímavý a nestal by se hitem. A vy ho přece, i když jste si v něm vyhradili hlavní roli, neděláte jen pro sebe.

Začněte tedy s tím, co musí mít každý scénář nejdříve: s cílem. Je sice pravdou, že v některých seriálech ani sami autoři předem nevědí, jak to dopadne, ale vy si to řekněte hned na začátku. Vezmou se? Zbohatne hrdina? Koupí si zámek na Loiře? A kdy se to stane? Když máte v tomhle jasno, bude se vám daleko lépe pracovat na osnově příběhu.

Ta je také důležitá. S osnovou dokážete svůj příběh logicky budovat a rozvíjet. Jinak nevíte, co bude zítra. A co se stane? Odložíte všechno na později, nejlépe na poslední měsíc nebo týden, kdy to má všechno nastat. Jenže ten ztracený čas už nemůžete dohonit, i kdyby se měly dít zázraky.

Kostra příběhu, jeho osnova, vám tedy říká, co je kdy zapotřebí udělat, aby zápletka vyvíjela ke zdárnému konci. Celý příběh máte před sebou jako na dlani. Jestliže děj dlouhý dejme tomu pět let těžko přehlédnete od začátku do konce, v osnově je celý před očima.

A kostru pak vyplníte jednotlivými epizodami, díly. Musí na sebe logicky navazovat, směřovat k cíli, který jste si určili. Jak dlouhé časové období mají vyjadřovat? Jaké chcete, ale po dnech to určitě nestihnete. Zkuste každý příběh vytvářet po dobu jednoho týdne. Tedy napsat scénář a díl „natočit“. Vůbec nejlepší jsou tři týdny, tedy 21 dní, ale to doporučuji už zkušenějším režisérům svého života, kteří už mají pár dílů za sebou.

Úskalím vašeho „filmu o životě“ a první velkou překážkou je vlastnost, kterou bych nazval počáteční nesynchronnost. Ačkoliv jde o váš děj, o váš život a váš cíl, v jeho první části (a to může trvat měsíc i třeba rok), poběží odděleně od skutečnosti. Vy si sice něco „vysníte“, ale reálný život si půjde podle svého a na váš scénář nebude brát ohled. Může vás to svést k názoru, že tenhle postup zkrátka nefunguje a jen s ním ztrácíte čas. Jenže úspěch vždy patřil vytrvalým. Potřebujete nějaký čas, abyste poznali, že opravdu máte moc režírovat si svůj život. Ne, ve vaší hlavě se neobjeví žádný ohňostroj, žádné „Aha!“. Naopak, poznání přijde nenápadně a stane se zvykem. Pak teprve zjistíte, že se i skutečnost řídí vaším scénářem.

Jak ho napsat, když jste s velkou pravděpodobností žádné příslušné školení neabsolvovali a v hodinách českého jazyka jste možná nedávali pozor? Jakkoliv. S tužkou určitě zacházet umíte, nějaký papír také máte, nebo si kupte trhací blok, a to docela postačí. Nejdříve si na jeden nebo více listů napište, jak to má všechno dopadnout. Popište do všech podrobností, jak chcete žít třeba za tři roky, pět let. Kratší termíny si nedávejte, protože nevíte, kdy se „chytnete“ a zesynchronizujete scénář a reálný život. Nemějte strach, že na něco zapomenete. Až tam dojdete, budete muset stejně začít další, nový film. Za tu dobu jistě přijdete na spoustu dalších věcí, které ještě chcete.

Osnovu si pište v odrážkách. Nejdříve načrtněte děj svého života, jak ho chcete ve vybraném časovém úseku prožít, pak ho rozdělte do jednotlivých let. V prvním roce třeba získáte nové zaměstnání, ve třetím povýšíte na důležité místo a v pátém koupíte firmu, ve které pracujete. Mezi tyto mezníky přidejte tolik podrobností, kolik potřebujete.

Jen prosím do svých plánů nezahrnujte šťastné náhody, jako jsou výhry ve sportce nebo dědictví po zapomenutém strýčkovi. Na ně žádný scénář neplatí a mám pocit, že takovými přáními nejen odeženete skutečné přínosy vašemu životu, ale také za ně zaplatíte. Nic totiž není zadarmo.

A obsah jednotlivých dílů samozřejmě může napsat každý. Nikdo vám nebude kontrolovat gramatiku a úhlednost rukopisu. Stačí, když děj popíšete tak, abyste to sami po době přečetli a ještě na druhý den věděli, co jste chtěli říci.

↓ Líbil se vám článek? Sdílejte ho, prosím ↓ 

Nebojte se překážek

Včera jsem se zase jednou vydal přes řeku plnou krokodýlů. Byla pěkně široká, takže mi chvíli trvalo, než jsem po hřbetech těch krvelačných potvor přeskákal na druhý břeh. Asi jsem musel vypadat směšně, jak bosý, levou rukou držící boty svázané tkaničkami, balancuji na zádech převalujících se zvířat. Neřekli byste, že jsou ve vodě velmi rychlá a obratná. Znovu mě však překvapil silný nápor radosti, když jsem se konečně dostal na druhou stranu. Přece jen to všechno byla „pouhá“ představa.

Toto cvičení jsem vymyslel jako nácvik překonávání překážek. Najdete ho třeba v příručce 21 dní k bohatému životu. Když se vydáte vizuální cestou, smazávají se rozdíly mezi představou a realitou, což můžete poznat třeba právě podle pocitu radosti až euforie, jestliže se vám podaří veletok s krokodýly (symbol překážky) úspěšně překonat.

Protože s překážkami se v životě setkáváme všichni, doporučuji, abyste si občas tímto cvičením prošli. Třeba v předvečer dne, kdy vás čeká nějaký obtížný krok, zkouška, jednání.

Nejdříve tedy sestupte do své místnosti (podrobný návod, jak to udělat, najdete zde). Dalšími dveřmi pak projděte ven. Stojíte na břehu široké, kalné řeky. Na druhé straně na vás čeká to, po čem právě toužíte. Pytel peněz, stůl s občerstvením, nový vůz nebo dům – co chcete. Má to však háček. Voda je plná krokodýlů, kteří se v ní líně převalují.  Možná už jste něco podobného viděli ve filmu. Tito nebezpeční plazi vás navíc budou silným hlasem přesvědčovat (v představě je možné všechno), ať se ani nepokoušíte k řece přiblížit.

Protože tu není žádný člun, ke své odměně a všemu ostatnímu se můžete dostat, jen když přes řeku přeskáčete po hřbetech krokodýlů.

Nadechněte se tedy a pusťte se do toho. Jako vždy vnímejte všemi smysly: Jak vaše boty nebo bosé nohy (doporučuji) dopadají na tvrdou kůži, jak se krokodýli pod vámi hýbou, jak vás máčí voda a jak je cítit bahnem. Abyste na takové vnímání měli čas, představte si řeku pořádně širokou. Chvílemi se také můžete zastavovat a čekat, až se nějaký krokodýl ocitne v blízkosti.

Uprostřed řeky sklouznete a upadnete do vody. Musíte s krokodýly bojovat. Největšímu z nich nakonec stisknete tlamu tak, aby ji nemohl otevřít, vyhoupnete se na jeho hřbet a pokračujete ve skocích.

Nakonec vyskočte na břeh a prožijte si radost z překonané překážky. Pak dojděte ke svým odměnám, které vás na druhé straně čekají. Protože máte šaty promočené, převlečte se do oděvu, který na vás čeká zavěšený na stojanu. Pak se usaďte k prostřenému stolu. Zatímco svačíte, prohlížejte si detaily toho, co vás obklopuje. Ale vnímejte samozřejmě i dobré jídlo. Přes řeku plnou krokodýlů se už vracet nemusíte. Stačí, když projdete dveřmi někde v blízkosti a ocitnete se zase ve své místnosti. Pak zhasnete, zavřete, vyjdete a vyjdete výtahem nahoru.

Toto cvičení můžete také absolvovat jako součást kurzu, který je shrnutý v příručce 21 dní k bohatému životu.

 ↓ Líbil se vám článek? Sdílejte ho, prosím ↓ 

Jak to funguje: Termostat v hlavě

„Každá liška svůj ocas chválí,“ řeknete si možná, když čtete, jak tato metoda funguje a jiná zase ne. Zvláště když lidé obecně dávají přednost tomu, co má – alespoň zdánlivě – punc vědeckosti. A tak málokdo zaváhá nad úžasným odtučňovacím koktejlem vyvinutým vědci z NASA, i kdyby to byl nakrásně ricínový olej smíchaný se šaraticí. Ale změny v mysli, oprava šablon, programování podvědomí – to už přece jenom zavání pověrou. Není ten člověk náhodou šarlatán?

V padesátých letech si plastický chirurg Maxwell Maltz povšiml, že u části jeho pacientů, kteří si od změny tváře slibovali i proměnu svého života, se nestalo vůbec nic. Byli se sebou nespokojeni stejně jako předtím. Položil si tedy otázku, co je skutečným klíčem ke změně osobnosti. A dopracoval se až k popisu fungování podvědomí.

Největším přínosem jeho knihy Psychokybernetika je, že jako první popsal fungování mozku z pohledu kybernetiky a přirovnal ho k servomechanismu. Co si pod tím představit? Zjednodušeně řečeno, servomechanismus je zařízení, které porovnává nastavenou hodnotu se skutečností. Jestliže se od sebe liší, podnikne kroky k jejich vyrovnání. Typickým příkladem je třeba termostat topení. Pokud ho nastavíte na dvacet dva stupně a v pokoji je osmnáct, sepne se kotel topení nebo otevře ventil radiátoru, a to až do té doby, než se místnost ohřeje na požadovanou teplotu.

Servomechanismus mozku porovnává v podvědomí uložené šablony a realitu vašeho života. Pokud tam máte například nastaven obrázek kuřáka, je velmi těžké zbavit se tohoto návyku. Vážíte-li v mysli sto kilo, je téměř nemožné jednou provždy zhubnout. Proč?

Představte si, že byste nastavili termostat na dvacet dva stupně, ale chtěli mít v pokoji patnáct. Čím usilovněji budete větrat, tím více bude topení hřát. A sotva zavřete okno, teplota zase rychle vyšplhá ke dvaadvaceti. Jestliže si tedy řeknete „zhubnu“ nebo „přestanu kouřit“, pak se slabou vůlí se proti moci podvědomí vůbec neprosadíte, se silnou možná dočasně vyhrajete, ale jen na chvíli. Jakmile přestanete na svůj boj myslet, podvědomí si prosadí svoji. Protože nese odpovědnost za naše tělo a život jako celek, má před vědomým úsilím přednost. Když s velkou námahou shodíte deset kilo, servomechanismus v podvědomí jen čeká, až to bude moci napravit a vrátit do „normálu“.

Jistě chápete, že pokud chcete snížit teplotu v místnosti, musíte nastavit termostat. Když potřebujete větší zimu v ledničce, musíte také nastavit termostat. A když nechcete, aby se vám zničilo prádlo v pračce, musíte také jinak nastavit termostat.

  

Jestliže tedy chcete změnit svoji váhu, přestat kouřit nebo provést jiné změny ve svém životě, nejde to jinak, než přes změnu nastavení. Vaším „termostatem“ je šablona v podvědomí. Ačkoliv byste to možná nečekali, má podobu obrázku. Můžete si ho představit jako fotografii nebo video: Vy vychutnávající zapálenou  cigaretu, vy jako usměvavý tlouštík, vy šťastní bez peněz...

Je proto zcela přirozené, že změna přijde, když jeden obrázek (ten špatný) nahradíte jiným, lepším. Není na tom nic záhadného, nic nelogického, nic co by se vzpíralo zdravému rozumu nebo vědě.

Ale abych přece jen neupřel „tajemnu“ všechna práva, musím dodat, že podle mých zkušeností se vyrovnávací činnost podvědomí neomezuje jen na vlastní tělo. V mnoha případech nějakým způsobem ovlivňuje také to, na co nemůže podle našich představ dosáhnout. I proto se nemusíte při vytváření nových obrazů nijak omezovat a říkat si „to přece nejde“. Jak už jsem vícekrát řekl, můžete mít vše, co si dokážete představit.

Aktuálně si můžete vyzkoušet na kurzu Zhubněte jednou provždy.

Procházejte se zahradou Lórienu

Způsob života, který vedeme, je většinou hektický. Snažíme se zvládnout vše v jednom zátahu a v honbě za výkonností si plánujeme pracovní dobu po minutách. V tomto plánu se pak bohužel nenajde čas na relaxaci. Přitom ta je nejen příjemná, ale za těchto podmínek přímo nezbytná. Bez regenerace sil musíte v práci nastavovat, abyste zvládli to, co vám dříve trvalo podstatně kratší dobu. Ne, není to věkem. I mladý, energií nabitý organismus potřebuje odpočívat.

Ideální je samozřejmě chvíle strávená v přírodě. Přes všechnu civilizovanost jsme s ní stále spojeni pupeční šňůrou, a proto zde také nejlépe nabereme síly. Modrá a zelená jsou barvy relaxace, protože v krajině převládají. Stačí tedy na deset minut vyjít ven, dívat se, poslouchat, dotýkat se.

Jenže když pracujete v klimatizované kanceláři ve třicátém patře kancelářské budovy a zvenku k vám doléhá jen siréna sanitky, je taková rada samozřejmě k ničemu. Pak můžete použít Vizuální cestu.

Možná máte pochybnosti, že by „snění“ mohlo nahradit skutečný fyzický zážitek. Nemějte obavy. Vize, kterou si vyvoláte, má téměř stejné účinky, jako byste tu dobu strávili v originální, fyzické přírodě. Přinese stejné osvěžení, uklidnění, odpočinutí.

Ještě pár slov k názvu. Zahrada Lórienu mě napadla zcela intuitivně. J. R. R. Tolkiena samozřejmě znám, ale nejsem takovým znalcem jeho díla, abych o ní věděl více, než že se jedná o příjemné místo. Takže mě překvapila následující charakteristika ve Wikipedii: „Lórien (Irmo) je jedním z Valar ve fiktivním světě J. R. R. Tolkiena, Ardě. Vládne snům a sesílá spícím nové myšlenky. Jeho pravé jméno je Irmo, Lórien je název jeho říše, která je nejkrásnějším sídlem ve Valinoru. Jeho sídlo plné klidu je vyhledávaným místem odpočinku jak pro elfy, tak i pro samotné Valar.“ Nemohl jsem si tedy vybrat lepší označení.

Jak se dostanete do zahrady Lórienu? Sestupte výtahem do hloubi (návod najdete zde), vejděte do své místnosti a v jedné ze stěn vytvořte dveře do zahrady. To je vše. Pak už se jen procházejte. Aby byla vize dokonalá, zapojujte všechny smysly. Vytvářejte trávník plný květů a kvetoucí stromy, vnímejte jejich vůni. Berte stébla trávy mezi prsty, hlaďte kmeny. Poslouchejte zpívající ptáky a šumění větru ve větvích. A když to všechno zvládnete, začněte – a to doslova - sklízet plody. Trhejte je, voňte k nim, jezte je a vychutnávejte. Představte si, jak jsou šťavnaté, jak vám sladká šťáva stéká po bradě. Nevadí, že se ušpiníte, někde je tu přece studánka, v níž se můžete umýt.

Pokud zrovna potřebujete shodit nějaké kilo a žaludek se vašemu úmyslu vzpírá s hlasitým kručením, pojídáním lórienských plodů ho můžete umlčet. Nevěříte? Zkuste to.

Ani s plody se ještě nemusíte spokojit a skončit. Co třeba zvířata? A proč ne rovnou mluvící?

Vizuální relaxaci provádějte každý den, nejlépe v jeho polovině. Stačí deset minut, abyste se osvěžili a nabrali nové síly. Samozřejmě, že pokud máte za sebou obzvlášť náročnou práci, můžete pobyt prodloužit. „Ztracený“ čas s nově nabytými silami lehce doženete. Ale nezapomeňte, že živá příroda je přece jen o něco málo lepší. Takže se do ní, třeba o víkendu, přece jenom vydejte.

Proč zrovna 21 dní?

Dostal jsem otázku, proč cesta ke změně mentální šablony trvá zrovna 21 dní (viz seminář Vizuální cesta – peníze).  Proč ne třeba třicet nebo osmnáct? Nebo je to snad nějaké magické číslo? Ne, ne, všechno je jinak. Tento požadavek vychází z dlouhodobého výzkumu prováděného na Harvardu (Shawn Achor). Hovoří o něm i Maxwell Maltz v knize Psychokybernetika. Jedná se o dobu, kterou naše mysl potřebuje k přepsání původních vzorců (drah) a jejich nahrazení novými. 

Žádná magie se tedy nekoná, jde o vědecky podložený poznatek.

Shawn Achor svá zjištění popsal v knize Výhoda štěstí:Sedm principů pozitivní psychologie, které vám dodají energii k úspěchu avýkonnosti v práci, která by měla brzy vyjít.
 

Praktická aplikace: Jak se zbavit přebytečných kil

Teď přišla vhodná chvíle na praktické aplikace. Zatím jsem mluvil o úspěchu zejména v souvislosti se zlepšením hmotné situace. Vy však možná považujete za důležitější a aktuálnější jiné věci. Co třeba oblíbené téma „shazování kil“? Dá se k tomuto účelu použít Vizuální metoda? Protože v ní jde o způsob, jak stvořit sebe sama podle vlastních představ, je samozřejmě možné ji nasadit i na toho v současnosti snad největšího nepřítele vyspělého světa, jímž je obezita. Nejdříve bychom si ale měli objasnit několik důležitých faktů.

Na počátku devadesátých let se u nás proslavil jistý podvodníček, který za nemalý poplatek zasílal zaručený návod, jak zhubnout. Když adresátka otevřela dopis, našla v něm jediné slovo: „Nežer!“ V podstatě měl pravdu. Neexistuje žádný jiný způsob, jak snížit tělesnou hmotnost, než vydávat více energie, než jí přijmete (nebo naopak přijímat méně, než vydáte). Jenže to má háček, ba přímo hák.

Naše tělo, naprogramované v dávných časech, kdy hlad byl každodenní realitou, využije každé příležitosti, aby doplnilo zásoby. Jestliže se tedy nějaký čas potivě postíte či dokonce držíte hladovku, nemáte ještě ani zdaleka vyhráno. Organismus jen čeká, až přejdou špatné časy, a jakmile se pak dostanete k jídlu, doslova vás přinutí, abyste vyprázdněné zásobárny zase pěkně rychle naplnili. Jeho hlavním nástrojem je hlad. Možná jste si ani nevšimli, co všechno dovede a jak rafinovaně vás přinutí k poslušnosti.

Že se z prázdného žaludku ozývá hlasité kručení, to všichni víme. Ale všimli jste si, co dělá hlad s vaší náladou? Že jste roztěkaní, popudliví a neschopní se na něco soustředit? Inu, dříve bylo naplnění břicha tím nejdůležitějším, oč se člověk zajímal.  Nelze se tedy divit, že hladové tělo neustále otravuje a nenechá vás myslet na nic jiného. Když neuspěje s psychickým nátlakem, začne šetřit energií, takže se sotva ploužíte. Ale ani odpočinout vám nedá. S hladem neusnete, nebo jen velmi špatně – „Nelež a běž hledat potravu,“ nabádá vás organismus.

Snadno tedy pochopíme, proč si mnozí lidé vyberou, že budou raději tlustí, ale pozitivně naladění, oproti štíhlým neurotikům.  A hned se zase spřátelí s žaludkem, který se už už těší, jak na nich vyzkouší svůj další trik: Totiž že hlad utiší až dvacet minut po jídle. Což vás přinutí nacpávat se doslova k prasknutí. Pověstný „jo-jo efekt“ tedy není ničím jiným, než reakcí na vaše – alespoň podle názoru těla – nepřirozené chování. Organismus ještě nestihl zaznamenat, že už dávno neběháte celý den po lese nebo neokopáváte široširé lány.

Abyste tedy dosáhli skutečného obratu, musí být vaše přání a požadavek organismu v jednotě. Tělo nelze znásilňovat a nenechá si to také bez následků líbit. Jestliže vy říkáte „Chci zhubnout!“, ale v podvědomí máte uložen vzorec „Hlad znamená smrt“, nemůžete se divit, že je jen málo šancí na úspěch. Jediným způsobem, jak dosáhnout svého, je změnit naprogramované postoje.

Možná máte doma na zdi termostat, ovládající topení. Co dělá, když je v pokoji zima? Zapne kotel a ten hřeje tak dlouho, dokud teplota nevystoupí na nastavenou hodnotu. Co když je naopak doma příliš teplo? Termostat nedělá nic a jednoduše čeká, až se ochladí pod určenou mez. Pak teprve sepne. V případě nadváhy je to velmi podobné. Máte-li v těle správný „termostat“, jednoduše hlídá, aby hmotnost neklesla pod určenou hranici, ale jinak nedělá nic. Nemučí vás hladem, neposílá na vás nespavost a nervozitu. Vaše tělo dostává signály, že tento stav je správný a není třeba zasahovat.

Už jsem se zmínil, že změny programu „termostatu“, který je uložen v podvědomí, můžete dosáhnout pomocí Vizuální metody. Mám pro vás dokonce tři stupně – od nejlehčího až po nástroj na skutečně „zatvrzelé“ případy, kterými je zapotřebí otřást. Pojďte se s nimi blíže seznámit.

Nejjednodušší postup je ten, který jsem popsal v kapitole věnované této metodě. Zopakujme si: Najděte si klidný kout, kde vás nikdo nebude rušit. Nemělo by tam být moc světla, spíše přítmí nebo i tma. Posaďte se vzpřímeně na židli, ruce položte dlaněmi na kolena, chodidla opřete celou plochou o zem. Pusťte nahlas připravenou hudbu (ale jen tak, aby hlasitost nebyla nepříjemná a nerušila). Klidně a zhluboka dýchejte.

Pokud máte problém rychle se přenést do meditačního stavu (hladiny alfa), použijte klasické metody k jeho navození. Návodů najdete jistě spoustu, takže je zde nebudu opakovat…

Nyní si představujte, že jste už shodili přebytečné kilogramy. Jak této nově nabyté svobody využíváte? Vzpomeňte si, co je (nebo by mělo být)vaší hlavní motivací: Chcete sportovat, chodit do společnosti, líbit se partnerovi? Nepřistupujte k ní rozumem („měla bych…“, „bylo by správné…“), ale pocitově – to co opravdu chcete, po čem toužíte.  Představte si to. Bez obav, ba s pýchou se v plavkách procházíte po pláži. Vejdete se do džín, které jste nosili na střední škole. Vyběhnete do schodů bez zadýchání… Prožívejte tuto představu, až pocítíte radost a štěstí. Možná se vám to napoprvé nepodaří, ale usilujte o získání přivolání pocitu znovu a znovu. On je totiž vaší hlavní motivací.

Proč vaše usilování, jakkoliv je upřímné, nefunguje bez zobrazení, a proč obraz potřebujete doplnit emocemi, štěstím? Samotné předsevzetí zhubnout je jednoduše „tím, co bude“. Nebo co může být. Nebo na co se můžete do budoucna těšit. A tak to pěkné před vámi neustále utíká. Je přece příjemné snít o krásné budoucnosti, dokonce příjemnější, než jí skutečně dosáhnout. Vždyť pak byste už před sebou nic příjemného neměli!

Obraz je naopak „teď“. Jestliže se v něm procházíte po pláži, je vaše mysl skutečně právě tam a nikde jinde. Když křepce vybíháte do schodů, není to zítra ani pozítří, ale právě nyní. To není můj výmysl. Vědci zjistili, že pokud v představě máchnete paží nebo kopnete nohou, vaše svaly se skutečně napnou tak, jako byste ten pohyb fyzicky udělali. Kdyby ve spánku nebylo vypnuto jejich ovládání, dělali byste všechno, o čem se vám zdá: Hýbali nohama jako při běhu, mávali rukama, mluvili. Podvědomí tedy přijímá obraz jako skutečnost. Předložíte-li mu sami sebe ve štíhlém stavu, přijme to jako daný stav a přivede tělo do souladu s ním, podobně jako termostat vyrovnává teploty.

Proč k tomu ještě přidávat emoce? I na to už věda odpověděla. Někdy v šedesátých letech minulého století byla pokusným krysám zavedena do mozku sonda, která v něm po stisknutí páčky vyvolala slabým elektrickým impulsem silný pocit blaha. K překvapení výzkumníků se zvířata přestala zajímat o cokoliv jiného. Ta dlouho mačkala páčku, až zemřela hlady a vysílením. I lidé touží po něčem, co jim bude příjemné. Proto se tak těžko odstraňují všemožné závislosti: Léčba nenabízí nic, co by bylo ještě příjemnější.

Při běžně vyvolaném pocitu štěstí vám naštěstí nic podobného jako pokusným krysám nehrozí. Ale emoce dají vašemu obrazu ještě větší zdání reality, pevněji ho uloží v podvědomí a zejména vás silně motivují.

Jestliže je však vaše pozice „šťastného tlouštíka“ silně zafixována a podvědomí se zdráhá vzorec nahradit (nebo se vám nedaří ztotožnit se s realitou obrazu), můžete zkusit silnější kalibr. V tomto cvičení se vaše přání konfrontuje se současnou realitou, kterou měníte až k tomu, čeho chcete dosáhnout. Zní to obtížně, ale jde jen o další obraz, jehož navození by po krátkém tréninku nemělo být pro nikoho problémem.

Nejdříve tedy postupujte jako v předchozím cvičení a připravte mysl na vytváření obrazů. Pak si před svým vnitřním zrakem představte postavu, stojící před vámi. Jste to vy sami, tak jak dnes vypadáte – se všemi nadbytečnými kily. Přimějte váš obraz, aby svlékl šaty a znovu si ho pozorně prohlédněte. Nespěchejte, věnujte se každému detailu, každému přebytečnému převisu, faldu, neforemnosti. Pak „objevte“ na temeni jeho hlavy zip a začněte celou tu tučnou kůži rozepínat a stahovat jako neforemný skafandr. Když ji konečně shodíte, stojí proti vám štíhlá osoba.

Nato ji otočte, postavte za její záda a vstupte, prolněte do ní (nebojte se, není to nic těžkého – jednoduše si uvědomte, že ve vašich představách dokážete cokoliv, co chcete). Teď můžete v zrcadle obdivovat svoji novou postavu, nebo se o její realitě přesvědčovat hlazením celého těla. Samozřejmě pořád v obraze. Pak otevřete oči.

I toto cvičení je zapotřebí několikrát zopakovat, i když později můžete přejít do jednoduššího prvního stupně. Vaše intuice vám obvykle napoví, kdy k tomu má dojít.

Třetí stupeň je založen na očistném působení silných negativních emocí. Navodíte si stav, kdy se nejdříve budete otřásat odporem nad svojí současnou podobou a když se jí zbavíte, pocítíte naopak silný pocit svěžesti, čistoty a radosti. Tato zkušenost působí dvojnásobnou silou: Jste tlačeni negativní a taženi pozitivní vizí.

Začněte stejně jako v předchozích stupních. Máte-li tu možnost, posaďte se místo na židli raději do křesla. Prožijete-li obraz naplno, vaše tělo sebou bude házet a bolestivě se napínat. Doporučuji také vyhledat úplnou samotu, nebo počkat, až doma nikdo nebude. Ani panelákový byt není pro takové cvičení nejvhodnější, protože uvolněné emoce vás většinou přinutí plakat, křičet i řvát. Nebojte se toho však, jde o normální a potřebný jev.

Co je předmětem obrazu? Představujte si například, že se kvůli své tloušťce propadáte až na úplné dno. Obstoupila vás tlupa nenávistných agresorů. Posmívají se vám, smýkají vámi, sráží vás na zem. Jste jako balón, nemůžete se zvednout, jen se povalujete a oni do vás kopou. Jste ponížení, jak to jen jde. Cítíte, že jste dopadli až na úplné dno. Nebo upadnete mezi chrochtající vepře, kteří po vás šlapou a zatlačují vás čím dál tím hlouběji do páchnoucího hnoje. Možná se vám vybaví i jiný příběh, ale to vůbec nevadí. Důležité je, abyste nakonec dospěli k obrazu, kdy ležíte potmě ve sklepení (kobce, temné místnosti) na tvrdé, studené dlážděné podlaze: zmučení, špinaví, neschopní se pohnout, na samé hranici života.

Pak se najednou kolem objeví čistá voda. Začne omývat vaše tělo, nejdříve odplaví špínu, roztrhané šaty, pak začne rozpouštět a odnášet tuk. S ní přichází i světlo. Strop a zdi kolem vás bělají, stávají se průhlednými, až nakonec zmizí a uvolní pohled na krajinu – modrou oblohu, zelenou trávu a stromy.

Nakonec ležíte na písku v chladné vodě, čistí, štíhlí, vrací se vám pocit síly a svěžesti. Posaďte se, prohlédněte si své nové tělo, osahejte ho, laskejte kůži. Pak v obraze vstaňte, vyskočte a začněte tančit. Když se unavíte, otevřete oči.

Pokud v dalších dnech cítíte změnu ve svých postojích, není třeba cvičení opakovat. Stačí, když přejdete k dennímu praktikování prvního, nejjednoduššího stupně. Kdyby se ukázalo, že je vhodné projít jím znovu nebo ho prohloubit, nechte si odstup minimálně dva, tři týdny. Je totiž fyzicky i emočně namáhavé a časté opakování ba vám spíše ublížilo, než pomohlo.

Ani jeden z těchto postupů není žádným zázračným lékem, který stačí bez námahy spolknout a vše se rázem změní. Vyžaduje jak vaši aktivitu, tak dlouhodobé používání. Nemůžete navíc zůstat u navyklého způsobu života, který vás k obezitě přivedl. Nestačí si odbýt deset minut představ a pak se vrátit k televizi a míse koblížků. Podvědomí neumí vyjmout vaši váhu ze souvislostí a snižovat ji, zatímco vy se dál cpete a lenošíte. Fyzikální zákony nelze ošidit. Co tedy udělá? Přiměje vás, abyste změnili svůj život. Začali žít zdravě, zlepšili složení stravy, trávili volný čas pohybem. Odlišnost od přemáhání se vůlí je v tom, že nemusíte nic násilím přemáhat – změny se dostaví nepozorovaně a příjemně.

Stejně jako třeba v případě zvýšené konzumace zeleniny nejde o chuť. Mrkev chutná pořád stejně, ať jste vegetariáni nebo milovníci řízků. Jde o postoj. Ten pak změní vaše chutě. Uvedená cvičení zase vytvoří postoj, který vás potáhne ke změně životních návyků. Proto to nebude ani nepříjemné, ani omezující.

Pro ty, kteří se raději nechají vést, mám dobrou zprávu: Připravuji kurzy, v nichž můžete těmito cvičeními projít pod odborným vedením.