Kdo jsem?

Hlavním důvodem, proč mnoho lidí nedosáhne žádného úspěchu, je prý skutečnost, že nemají žádný cíl. Na první pohled to vypadá nelogicky. Proč si tedy nějaký nedají? Je tak těžké říct si třeba: „Chci mít vilu s deseti pokoji a pěti koupelnami na nádherném místě uprostřed zahrady“? Asi ne, i když i tohle je pro někoho obtížné. Ale jak jsem se přesvědčil na vlastní kůži, existuje tu ještě něco, co dokáže cestu k úspěchu blokovat a zpochybnit i cíl, který si dáme.

Ve slavném filmu Tajemství říká Jack Canfield, úspěšný autor knihy Slepičí polévka pro duši, že důležité je stanovit si cíl. Není třeba až tak řešit, jakým způsobem ho dosáhneme. Jenže vzápětí přiznává, že když se rozhodl vydělat za rok 100.000 dolarů, měl už svou knihu napsanou. Musel jen najít způsob, jak ji prodat. Nemyslím si, že by vypsal pomyslný šek na tuto sumu, kdyby dejme tomu umýval nádobí v restauraci nebo pobíral podporu v nezaměstnanosti.

Ne, nechci říci, že takoví lidé nemají šanci. Myslím si, že každý může být úspěšný. Ale musíme alespoň zhruba vědět, jakým způsobem toho dosáhneme. Když se někomu svěříte, že chcete získat sto tisíc dolarů, určitě se vás zeptá, jak to uděláte. Odpovíte mu, že nevíte, že to Bůh či Vesmír nějak zařídí? Říct to samozřejmě můžete, ale asi se svých peněz nedočkáte. Byl by to totiž zázrak a ty se zase tak často nedějí.

Podstatné je, že mezi „neřešte jak“ a „neřešte detaily“ je propastný rozdíl. Něco konkrétního dělat musíme, ale ty podrobnosti opravdu můžeme nechat na vyšších silách. Trvalo mi dlouho, než jsem pochopil, že klíčová je otázka „Kdo jsem?“ Protože právě od odpovědi na ni se odvíjí všechno ostatní. Nejde o identitu podle občanského průkazu, ani v duchovním slova smyslu, ale povolání, nebo ještě výstižněji řečeno o poslání. Jsem podnikatel, spisovatel, zručný řemeslník, malíř, vědec, učitel, technik…? Jsou lidé, kteří o tom nikdy nepřemýšleli a za nikoho se vlastně nepovažují. Jiní, jako jsem byl třeba já, zase vyjmenují pět i více povolání. To je také špatně. Jako jedinci nejsme ani nula, ani pět osob v jedné. Vždy je něco, čím jsme nejvíc.

Důležité je to proto, že když si řekneme, že těch sto tisíc vyděláme možná jako podnikatel, ale třeba i v řemeslu nebo s paletou v ruce, vysíláme tím do Vesmíru chaos. Ke všemu svému cíli za chvíli přestaneme věřit, protože ani v jednom z těch povolání se neděje nic tak významného, aby nás to posunulo o pořádný kus dopředu. Nemůžeme se na nic soustředit, nemůžeme v něčem vyniknout. Když jsem se na něco zaměřil, dohnaly mě výčitky, že ostatní zanedbávám. Ke všemu jsem neměl na nic čas. Jen základní udržování mých rolí mě zaměstnávalo od rána do večera.

Jestli se tedy chcete pohnout směrem ke svému cíli, nebo si ho i teprve stanovit, ujasněte si, kdo jste. Možná na to přijdete už jen tím, že přestanete potlačovat, co ve svém nitru dávno víte. Nebo požádejte Boha či Vesmír, ať vám napoví. Moje zkušenost je, že to funguje. Když jsem začal pátrat, co je pro mě skutečně nejdůležitější a vychází mi z duše, začaly se dít zajímavé věci. Hledal jsem jednu knihu a náhodou objevili jinou, kterou jsem už dlouho nečetl. Hlavní hrdinové jsou v ní spisovatelé. Druhý den jsem si k monotónní práci náhodně pustil několik filmů na DVD. Všechny do jednoho byly o spisovatelích. Večer jsem pustil rádio a ano, hádáte správně, právě vysílali rozhovor se spisovatelem.

Nevím, jestli to platí všeobecně, ale když jsem se takto rozhodl, nesmírně se mi ulehčilo. Jako bych do té doby táhl na zádech pětinásobný náklad a teď jsem to všechno se sebe shodil. Najednou bylo všechno jasné a nápady, jak postoupit kupředu, se jen hrnuly. Mně to trvalo docela dlouho, než jsem pochopil, jak je důležité vědět, kdo jsem. Vy, pokud v tom ještě nemáte jasno, můžete začít hledat hned teď. 

 ↓ Líbil se vám článek? Sdílejte ho, prosím ↓

Jaký pocit máte ze svého cíle?

Občas se například zeptám manželky: „Kolik tam mám dát cukru?“ A ona mi odpoví: „Tak akorát“. Podobný rozhovor ale vede většina z nás i s Bohem (či Vesmírem, jak libo), když se nás zeptá, co pro nás znamená hojnost a kolik nám tedy má dát. Nejenže nevíme, ale dokonce se i bojíme či ostýcháme vyslovit nějakou pevnou částku. Jednak abychom nevypadali jako hamouni a Boha nějak nepopudili, jednak máme pochybnosti, jestli skutečně můžeme dostat cokoliv, co nás napadne.

Jenže nějaká určitá částka je nutnou součástí cíle. Asi už jste to nejednou četli a slyšeli, ale přesto znovu zopakuji, že když nemáte cíl, nemůžete být úspěšní. Zůstanete sedět, protože nevíte, kam jít. Zřejmě znáte také tři podmínky cíle: musí být konkrétní, dosažitelný a přitom podněcující a také časově daný. Všechny tři faktory spolu souvisí. Když si chcete zadat nějakou částku, měli byste věřit, že ji skutečně můžete vydělat (na sportku se nespoléhejte) a že to zvládnete v určeném čase. Jenže je tu i podmínka podněcování k vyšším výkonům. Když cíl není skutečnou výzvou, nic se nezmění. Jak říkají někteří zaměstnanci: „Kdo by se kvůli stovce navíc namáhal!“

Stojíte tedy před úkolem stanovit si částku, která je na jedné straně dosažitelná, ale na druhé straně vás přinutí vydat ze sebe více. Jak se trefit do tohoto úzkého rozmezí?

Využijte poznatku, že co dostanete, se neřídí slovy ani myšlenkami, ale pocity. Jde tedy o to, jaký postoj k určité částce zaujmete. Dejme tomu, že vás nejdříve napadne: „Mým cílem je mít miliardu korun do pěti let“. Když to vaše mysl a tělo přijme s radostí a zadostiučiněním, klidně tuto metu nastavte. Pokud vás ale ihned napadne, že jde o absurdní představu a někde kolem břicha ucítíte nepříjemný pocit, není to pro vás ten správný cíl.

Pro mnoho lidí je pět let dlouhá doba. Kdo ví, co se zatím může stát. I když jde o období ideální pro dlouhodobější uvažování, nelámejte nic přes koleno. Cíli musíte v první řadě věřit, a když ho pocitově odmítáte, není k ničemu. Přemýšlejte tedy, kde byste chtěli být za rok. Nejlépe někde v klidu, třeba v přírodě, kde můžete své pocity v klidu pozorovat a naslouchat jim. A pak postupujte třeba takto:

„Co třeba 10 milionů do roka?“ (žádný nepříjemný pocit)

„Tak patnáct?“ (teď už cítíte nepříjemné šimrání někde kolem žaludku a mysl možná rovnou říká: nesmysl!)

„Tedy třináct?“ (Jo, to je akorát, odpovídá mysl a tělem se rozlévá příjemné teplo)

Samozřejmě ne u každého probíhá dotazování právě takto, ale nějaké pocity – příjemné či nepříjemné - vždy máte. Pokud je zatím nemůžete zachytit, zkuste si nejdříve procvičit jejich vnímání tím, že střídavě myslíte na věci (lidi, děje) zlé a na věci, které vám přinášejí radost, a pozorujte, jak na ně reagujete, co říká tělo.

Může se ale stát, že vám pocity potvrdí právě tu nízkou úroveň, ze které se chcete dostat. Znamená to, že máte v mysli program, který hranici stanovil a hlídá. Buď jste ho získali v dětství od svých rodičů, nebo jste ho na základě svých zkušeností vytvořili sami. Tady nepomůže stanovovat nějaké cíle, dokud mentální hranici nezrušíte. Většinou vám váš program říká, že nemáte právo, morální nebo podložené vašimi schopnostmi, mít více a žít lépe. Přesvědčte tedy nejdříve své podvědomí, že toto právo máte. Buď afirmacemi, nebo třeba programem 21 dní.

Musím ale hned připomenout, že tento postup jen vytvoří vhodné prostředí pro stanovení cíle, ale nenahradí ho. Můžete být naladěni na velké věci, ale musíte si také říci, jaké věci to budou.

Tak tedy: Nečekejte! Čím dříve budete mít svůj cíl, tím lépe.

 ↓ Líbil se vám článek? Sdílejte ho, prosím ↓

Kdo mi dá úkol?

Minule jsem se zmínil o životním úkolu či poslání. Hodně lidí říká, že jsou připraveni ho plnit, ale ať jim Bůh či Vesmír laskavě připomene, čeho se vlastně týká a co tedy mají dělat. Myslel jsem si svého času to samé a horlivě jsem se dotazoval, kde začít a kam se ubírat. Dostalo se mi však zhruba této odpovědi: „Pokračuj“. V čem mám ale pokračovat? Přiznávám se, že mi to nedávalo smysl. Až jsem kdesi objevil jednoduchou pravdu, která mi do té doby zůstávala ukrytá. Že by záměrné načasování?

Ta pravda zní takto: „Chceš-li vědět, kdo ti dá tvůj životní úkol a nasměruje tě správným směrem, podívej se do zrcadla“. Proto jsem marně čekal a proto možná marně čekáte i vy, až se shůry ozve nějaký hlas a oznámí vám zadání. Odpověď hledejme v sobě.

Mamince Bedřicha Smetany se prý zjevil anděl a oznámil jí, že syn, kterého čeká, bude jednou slavným hudebníkem. Myslel na to Bedřich Smetana později? Myslím, že ne. Jednoduše se snažil dělat co nejlépe to, nač měl talent. Svojí hudbou určitě udělal pro lidstvo hodně. Někdo si řekne, že dostal do vínku skvělé vlastnosti, to se mu to komponovalo. Ale každý z nás přece něco umí. Nemusí být Smetanou, ale třeba dobrou prodavačkou. Přemýšleli jste někdy o tom, kolika lidem zpříjemní život prodavačka, která se na ně po ránu krásně a mile usměje?

Úkolujeme se tedy sami, podle svých talentů a možností. Když svoji hřivnu zakopeme, budeme potrestáni, když ji rozmnožíme, nemine nás odměna. Tím trestajícím ale není Bůh či Vesmír. Univerzální zákony tak fungují samy o sobě. „Život vás naučí,“ říká se – a ona je to pravda. Přesvědčil jsem se, že když jsem zastavil, ten „vozík“, který táhnu za sebou, mi vjel na paty. Zřejmě není nejdůležitější, jakým tempem postupujete, důležité je, že jdete stále kupředu.

Možná je mezi námi člověk, který může změnit svět. Ale většina z nás se s takovým úkolem nemusí srovnávat. Vede to jen k postoji „všechno nebo nic“. Ve skutečnosti hodně záleží na té hřivně, kterou máme. Zdvojnásobíte, ztrojnásobíte-li malou, pořád se to může ve srovnání s velikány, jako byl třeba Smetana, zdát nepatrné. Na své úrovni jste však udělali hodně, nesmírně mnoho. Osobně mám raději usměvavé prodavačky, než usměvavé politiky, i když se svým významem i mocí zdánlivě nemohou měřit.

Úkol nespočívá v nepříjemné námaze a dřině. Vím, že někteří lidé mají pocit, že bez odříkání a askeze si nemohou nic zasloužit. Jenže výzkumy psychologů říkají (a říká to i zdravý selský rozum), že když něco děláte rádi a se zaujetím, dokážete mnohem více. Myslím si naopak, že právě podle radosti z  práce poznáte, že jdete správným směrem. Jen lenochovi bude každá činnost zátěží.

↓ Líbil se vám článek? Sdílejte ho, prosím ↓ 

Klíčem je touha

Po delší době se mi podařilo udělat další krok k odpovědi na otázku, kterou jsem položil na začátku: Jak vyzvednout své „dary“, které má pro nás Bůh (či Vesmír, chcete-li) připraveny. Mluvil jsem totiž o tom, že někde v pomyslném skladišti leží připraveno vše, na co jen můžete pomyslet. Aby vám to sloužilo, udělalo radost, přineslo štěstí. Teď, v době blížících se Vánoc, si tedy můžete dát (vlastně vzít) pěkný dárek pod stromeček.

V každém z nás je ukryta neuvěřitelná energie. Kdo už pokročil na cestě životního úspěchu, ten ji zčásti využívá. Trochu nebo hodně, podle toho, jak s ní umí zacházet. Zmiňuji se o ní proto, že tvoří s „dáváním darů“ pár. Vycházejí si vstříc a z jejich setkání vzniká to, po čem toužíte.

Tím impulsem, který dává věci do pohybu, či klíčem, odemykajícím odpalovací zařízení, je touha. Silná touha, intenzivně prožívaná, dokáže otevřít stavidla vaší vnitřní energie a vyslat ji „vzhůru“, na druhé straně zase přiblíží „shora“ to, po čem prahnete. Zdůrazňuji, že jde o skutečně silný pocit, ne nějaké mrňavé a ploché chtění. Musíte opravdu naplno a beze zbytku toužit po tom, co chcete dostat.

Dar se tak setkává s vlastním přičiněním, neboť uvolněná vnitřní energie se projeví v podobě úsilí, tedy činů.

Touha nemůže být nekonkrétní. Nejde toužit po něčem nebo čemkoliv. Musíte tedy přesně vědět, co chcete. A chtít to z hloubi své osobnosti. Touhu nelze zkonstruovat, spočítat a naroubovat na nějaký „rozumný“ záměr. Jistě cítíte, že je spojena s emocemi, ne s chladným intelektem. Nemůžete si zkrátka říci: „Teď potřebuji to a to a od zítřka po tom budu toužit“. Zkuste to.

Silný nával touhy prožívají děti, které stojí před výkladní skříní už zavřené prodejny a odmítají se nechat odtrhnout od pohledu na krásné červené auto nebo panenku. Z vašeho rozumného pohledu jde možná o zbytečnost, ale to je právě ta překážka, která vám brání dostat, co chcete. Rozum sem zkrátka nezatahujte a nepouštějte.

Dovoleno je naopak toužit právě po tom, co by vám jinak odepřel. Chcete nádherné červené auto? Toužíte po něm? Pak je to správné, i když rozum připomíná, že nejdříve je přece nutné zaplatit jiné, důležitější věci. Logika darů však říká: „Když budeš mít na drahé auto, proč bys neměl peníze také na všechno ostatní? Vůz svých snů si přece můžeš pořídit až po těch důležitějších věcech.“ A skutečně je to tak. Zaplacení nájmu, hypotéky nebo daní je jistě důležité, ale neznám nikoho, kdo by po tom skutečně silně a emotivně toužil.

Když tedy chcete touhu silně zaměřit, musí mít hmotnou podobu.  Nemůžete dost dobře toužit po štěstí, když si ho neumíte s ničím spojit. Sice se říká, že materiální věci nikoho šťastným neudělají, ale partnerka nebo partner přece také nejsou žádné nehmotné ideje, vnoučata či přítel, skvělá práce a další cíle jakbysmet. Stejně tak těžko můžete toužit být bohatí, ale chtít krásný dům, jachtu nebo cestu kolem světa není problém.

Podíváte-li se kolem sebe, zjistíte, že úspěšní lidé nebažili po samotném úspěchu. Vynálezci nemysleli a nemyslí na slávu (ani peníze), ale touží po tom, aby jejich konkrétní objev fungoval a přinášel užitek. Edison udělal deset tisíc pokusů, než našel vhodné vlákno pro svoji žárovku. Kdyby po ní skutečně netoužil, vzdal by to hned na začátku.

  

Na cestě k úspěchu je tedy zapotřebí osvobodit se od některých tradičních názorů. Třeba že toužit po něčem materiálním je špatné a vy byste se za to měli stydět. Proto lidé obvykle svých cílů nedosahují. Nedokáží si je představit. Většina je ani neumí vytáhnout z mlhy „něčeho“ a dát jim konkrétní tvar. Říkají, že chtějí spokojený a šťastný život. Jenže to není nic, k čemu by se dalo směřovat, natož po tom toužit. Červené auto, vila či krásný partner nebo partnerka sice vypadají přízemně, ale jakmile se pohnete a vydáte se k nim, začne se plnit i vše ideální a nemateriální.

 ↓ Líbil se vám článek? Sdílejte ho, prosím ↓ 

  

Nebojte se překážek

Včera jsem se zase jednou vydal přes řeku plnou krokodýlů. Byla pěkně široká, takže mi chvíli trvalo, než jsem po hřbetech těch krvelačných potvor přeskákal na druhý břeh. Asi jsem musel vypadat směšně, jak bosý, levou rukou držící boty svázané tkaničkami, balancuji na zádech převalujících se zvířat. Neřekli byste, že jsou ve vodě velmi rychlá a obratná. Znovu mě však překvapil silný nápor radosti, když jsem se konečně dostal na druhou stranu. Přece jen to všechno byla „pouhá“ představa.

Toto cvičení jsem vymyslel jako nácvik překonávání překážek. Najdete ho třeba v příručce 21 dní k bohatému životu. Když se vydáte vizuální cestou, smazávají se rozdíly mezi představou a realitou, což můžete poznat třeba právě podle pocitu radosti až euforie, jestliže se vám podaří veletok s krokodýly (symbol překážky) úspěšně překonat.

Protože s překážkami se v životě setkáváme všichni, doporučuji, abyste si občas tímto cvičením prošli. Třeba v předvečer dne, kdy vás čeká nějaký obtížný krok, zkouška, jednání.

Nejdříve tedy sestupte do své místnosti (podrobný návod, jak to udělat, najdete zde). Dalšími dveřmi pak projděte ven. Stojíte na břehu široké, kalné řeky. Na druhé straně na vás čeká to, po čem právě toužíte. Pytel peněz, stůl s občerstvením, nový vůz nebo dům – co chcete. Má to však háček. Voda je plná krokodýlů, kteří se v ní líně převalují.  Možná už jste něco podobného viděli ve filmu. Tito nebezpeční plazi vás navíc budou silným hlasem přesvědčovat (v představě je možné všechno), ať se ani nepokoušíte k řece přiblížit.

Protože tu není žádný člun, ke své odměně a všemu ostatnímu se můžete dostat, jen když přes řeku přeskáčete po hřbetech krokodýlů.

Nadechněte se tedy a pusťte se do toho. Jako vždy vnímejte všemi smysly: Jak vaše boty nebo bosé nohy (doporučuji) dopadají na tvrdou kůži, jak se krokodýli pod vámi hýbou, jak vás máčí voda a jak je cítit bahnem. Abyste na takové vnímání měli čas, představte si řeku pořádně širokou. Chvílemi se také můžete zastavovat a čekat, až se nějaký krokodýl ocitne v blízkosti.

Uprostřed řeky sklouznete a upadnete do vody. Musíte s krokodýly bojovat. Největšímu z nich nakonec stisknete tlamu tak, aby ji nemohl otevřít, vyhoupnete se na jeho hřbet a pokračujete ve skocích.

Nakonec vyskočte na břeh a prožijte si radost z překonané překážky. Pak dojděte ke svým odměnám, které vás na druhé straně čekají. Protože máte šaty promočené, převlečte se do oděvu, který na vás čeká zavěšený na stojanu. Pak se usaďte k prostřenému stolu. Zatímco svačíte, prohlížejte si detaily toho, co vás obklopuje. Ale vnímejte samozřejmě i dobré jídlo. Přes řeku plnou krokodýlů se už vracet nemusíte. Stačí, když projdete dveřmi někde v blízkosti a ocitnete se zase ve své místnosti. Pak zhasnete, zavřete, vyjdete a vyjdete výtahem nahoru.

Toto cvičení můžete také absolvovat jako součást kurzu, který je shrnutý v příručce 21 dní k bohatému životu.

 ↓ Líbil se vám článek? Sdílejte ho, prosím ↓ 

Neohlížej se

V pohádkách se občas můžete setkat s následující situací: Hrdina má vykonat nějaký celkem nenáročný úkol, ale nesmí se přitom ohlédnout. Když neodolá, bohatství nebo šance za získání princezny a polovice království k tomu zmizí. Také jste si v dětství říkali, že vy byste se určitě, ale zcela jistě neotočili?

Pohádky jsou zajímavým zdrojem poučení a určitě se k nim ještě vrátím. Nesdílím totiž přesvědčení některých lidí, že se jedná o příběhy zavádějící, s účinkem spíše kontraproduktivním. To, řekl bych, platí více o pohádkách moderních, představovaných například hollywoodskými díly. Randy Gage brilantně analyzoval film Titanic (v knize Proč jste tak hloupí, nemocní a bez peněz...), a došel k názoru, že je postavený na odsouzení veškerého bohatství a bohatých.

Ale vraťme se ke klasickým pohádkám a otáčení. Tahle zásada totiž kupodivu platí stále. Budete-li se ohlížet zpět, nikdy nedojdete k úspěchu. Stejně jako v příběhu se vám zlato rozplyne a cesta ke království uzavře. Za vašimi zády totiž číhá minulost.

Samozřejmě nejde o jakýkoliv pohled zpět. Také si rád přečtu knížku o historii nebo se v televizi podívám na dokumentární film. Se zvláštní nostalgií myslím zejména na krátkou dobu mezi dvěma světovými válkami. Ale to je v pořádku. I za cizími životy se můžete ohlížet. Ale za vlastním ne.

Proč? Protože takové vzpomínání jen málokdy přinese něco pozitivního. Jestliže jste v minulosti prožili něco velmi pěkného, pak ohlížení se na šťastnou dobu vás utvrzuje v přesvědčení, že to hezké, co vás v životě mohlo potkat, už uteklo. Proč se tedy zabývat budoucností? Ještě horší je to s negativními zážitky. Návraty k nim přinášejí výčitky: „Proč jsem tehdy…?“ Ale protože minulost už byla a nic z ní nemůžete změnit, je takové týrání se bezvýsledné, ale bohužel i nekonečné.

Pokud jde o vzpomínky pozitivní, je dovoleno občas se k nim vrátit. Třeba když se jednou po dlouhé době sejde rodina rozptýlená po celém světě nebo bývalí spolužáci. Ale to je podobný případ jako s vánočním bramborovým salátem.  Je nezdravý, ale jednou za čas se nic nestane – a chutná báječně. Dopřejte si tedy pěkné vzpomínky jako sváteční lahůdku, po níž se zase vrátíte k „všednímu“ dnešku.

Časté návraty k negativním vzpomínkám signalizují, že jste se s touto částí svého života stále ještě nevyrovnali. Jinak by už byly dávno uloženy do vzpomínkového archivu a odpočívaly tam v pokoji. Měli byste se proto ke každé této podstatné epizodě svého minulého života vrátit. Ale jen jednou, naposledy, a řádně připraveni.

K vyrovnání se s minulou událostí můžete použít vícero metod. Jedna z nich je například popsána ve skvělé knize CestaVědomí Nová měna (Brandon Bays, Kevin Billet) a někdy příště vám seznámím i se svým příspěvkem v této oblasti. Podstatné je, že k osvobození musíte dojít přes negativní prožitek. Abyste vstali (vyrovnali se s minulostí), je nutné padnout až na dno. Samozřejmě obrazně. Na začátku tedy velmi silně procítíte to nejhorší, co pro vás epizoda z minulosti znamená. Tak vyprázdníte zásobník negativních emocí, které jste k ní shromáždili. Když už nezbyde ani jediná, můžete se konečně ve svém prožitku vyrovnat – s lidmi, kterých se týkala, sami se sebou. A nakonec pocítit úžasnou lehkost osvobození.

Vyrovnat se znamená odpustit. Pokud trváte na tom, že odpustit můžete, ale zapomenout ne, pak jste ve skutečnosti neodpustili. Jedinou možností, jak se zbavit zatěžující vzpomínky, je všeobecné odpuštění – vy sami sobě i všem zúčastněným, ale zrovna tak oni vám i sobě navzájem. Když jste to nemohli nebo nemůžete udělat ve skutečnosti, pomůže vám vizuální cesta. Jak je řečeno v Bibli: „Komukoli něco odpustíte, odpustím i já.“. Odpustíte-li nebo pořádáte o odpuštění v duchu, odpustí ten druhý – třeba i nevědomě – také.

Od zlé vzpomínky se tedy odpoutáte, nemáte-li k ní žádnou vazbu, žádný důvod se k ní vracet a vyhledávat ji. Pokud se takto postupně zbavíte všech, váš život se prosvětlí a obrátí k prožitku přítomnosti a pozitivnímu očekávání budoucnosti.

Kam patřím?

Jedním z největších nepřátel úspěchu je naše pudové nastavení. My bychom něco rádi změnili, ale hlubinné emoce to úspěšně sabotují, protože mají tisícileté zkušenosti, že lépe už pravděpodobně bylo, není-li právě teď. Zvláště silně se v tomto odmítání angažuje obava, že budeme vyloučeni z tlupy.  Náš opičí předchůdce věděl, že bez ní ho čeká smrt.

Z toho důvodu většina lidí, zcela podvědomě, volí raději umírněnost až mrňavost v cílech, než by se vyzdvihla nad okolí a upoutala na sebe nežádoucí pozornost. Nemají ve skutečnosti strach, že by se na ně v případě zbohatnutí zaměřili zloději, vyděrači a finanční úřady, jak to často říkají.  Je zde něco jiného.

Představte si, že bydlíte v ulici, kde po léta žije prakticky homogenní komunita. Všichni vaši sousedi mají podobné řadové domy, před nimi škodovky nebo mírně ojeté peugeoty. A najednou dostanete příležitost vydělat tolik peněz, že si můžete dovolit koupit váš sen – luxusní auto za nějakých pět milionů. S jakým pocitem budete přijíždět domů? Řeknu vám to: Většina z vás se bude bát, že od nynějška se stává vyvržencem, se kterým nikdo nepromluví. Že už se s vámi sousedé nezastaví na kus řeči, že vás nepozvou na grilování a na vaše pozvání si najdou nějakou výmluvu. A pomyslíte si: Stojí mi to za to?

Bohužel, takto reálná situace nevypadá. Přece jen byste asi zatnuli zuby, nasadili úsměv a tvářili se, že je všechno v pořádku. Jenže otázka „Stojí mi to za to?“ vás nenapadne v okamžiku, kdy za volantem drahého vozu vjíždíte do ulice, ale mnohem, mnohem dříve. Prakticky kdykoliv, kdy se objeví třeba i jen náznak šance, že byste si mohli vydělat něco navíc. Už od nějakých deseti tisíc. K dovršení všeho o tom vůbec nevíte – rozhoduje se hluboko v podvědomí a tam je také otázka zodpovězena, aniž by se někdo zeptal na názor vědomí.

Mluvil jsem o zákeřnosti. Ta nespočívá jen v tom, že se bojíme vyloučení z tlupy. Horší je, že společnost vytváří atmosféru, která má každého, kdo by měl snad pro strach uděláno, spolehlivě odradit. Neboť i tlupa na druhé straně ví, že čím je stejnorodější, tím rostou šance na společné přežití. Určitě jste slyšeli argument, že když vás odvrhnou neúspěšní a chudí, můžete se přece přátelit s úspěšnými a bohatými. Co vy na to? Zřejmě vás okamžitě napadne, že kamarádit se s takovými lidmi není dobré. Proč?

Protože společnost vás od dětství zásobuje moudry typu „peníze kazí lidi“ nebo „za peníze si štěstí nekoupíš“, případně „poctivou prací se nedá zbohatnout“. K tomu se přidávají média, která až na výjimky líčí bohaté jako padouchy a podvodníky. Tento neustálý tlak vede obvykle k postoji chytré Horákyně – chtěli byste být bohatí, ale tak nějak normálně. A nestýkat se s ostatními boháči, protože to jsou všichni zloději. Nakonec převáží názor, že ve vztazích nic nezískáte, ale o mnohé přijdete. Kdo by o to stál?

Často se v těchto souvislostech mluví o přátelství. Jsou ale lidé, se kterými chodíte třeba na pivo (nebo dortík se šlehačkou) skutečně kamarády a kamarádkami? Sundejte si růžové brýle pravidel tlupy a možná s překvapením zjistíte, že pro část z nich jste jen doprovod, aby v hospodě či cukrárně nemuseli sedět sami. Nebo naopak. Skutečné přátelství je totiž založeno na respektu. A ten těžko může někdo projevovat k člověku, který nikdy nic nedokázal, ničím nevyniká a žije tuctový život. Mnozí vaši „kamarádi“, o které se bojíte přijít, si vás přivlastnili a vy se v podstatě chováte jako jejich otrok. Možná to zní příkře, ale jde o holou skutečnost. Podobně jako v této anekdotě:

Tři trosečníci, kteří se zachránili na pustém ostrově, chytí zlatou rybku. Ta samozřejmě slíbí, že jim splní tři přání – každému jedno. První touží být doma a zmizí. Druhý vysloví stejné přání a také zmizí. Třetí se rozhlédne kolem a řekne: „Bez nich je tu nějak smutno. Ať jsou zase zpátky!“

Tím spíše byste si tedy měli vážit skutečných přátel, kteří vás potřebují, ale nevyužívají. A to není možné, jak už víme, bez respektu. Přátelství může uzavřít osobnost, ne ponížený služebník.

Skutečně úspěšní tedy můžete být jen tehdy, když se zbavíte strachu, že bez tlupy zahynete. Za prvé to není pravda, za druhé zcela přirozeně přejdete do komunity úspěšných a bohatých a zjistíte, že je tam spousta příjemných s respektu hodných lidí. Dokud se ale této bariéry nezbavíte, můžete o šance zakopávat třeba každý den, ale ani si jich nevšimnete. Samozřejmě vědomě, podvědomí ví…