Vezměte svůj kříž

Křesťané říkají, že je třeba zapřít sám sebe a vzít na sebe svůj kříž. Jak už to tak bývá zvykem, v průběhu doby jsme si ten výrok tak nějak upravili a pochopili k obrazu svému. Takže když ho dnes slyšíme, představujeme si něco jako askezi, v každém případě věci ne moc příjemné a dokonce bolestné. Nezemřel snad Ježíš krutou smrtí právě na takovém kříži? Zřejmě tedy chce, abychom ho v tom alespoň nějak přibližně následovali. Naštěstí to není pravda.

Ano, Ježíš byl ukřižován. Jenže tvrdit, že šlo vlastně o jediný úkol jeho nedlouhého života, to je stejně pošetilé, jako kdybychom v životopisech významných osobností místo díla popsali jen jejich poslední hodinku. Kříž byl pouze součástí úkolu.

Není mým cílem teď tady rozebírat křesťanskou věrouku. Chtěl bych spíš ukázat na to, že vzít na sebe svůj kříž není nic strašného, nic, čeho bychom se měli bát. Znamená to najít a vzít si za svůj úkol, který zdaleka přesahuje naši soukromou sféru tužeb a přání.

Ukáži vám to na příkladech dvou známých lidí. Tomáš Baťa je ještě dnes mnoha lidmi považován za nelítostného vykořisťovatele. Propaganda minulého režimu stále ještě zamořuje dost a dost myslí, podobně jako dávno použité DDT do těchto dnů najdete v půdě. Málokdo ví, že Baťa byl v mládí zaníceným vyznavačem myšlenek L. N. Tolstého a považoval se za socialistu. Vyléčila ho návštěva strýce, také ševce. Bylo to v zimě, strýc neměl žádné zakázky, a tak i přes den ležel v posteli, aby ušetřil za otop. Hryzal přitom tvrdou paktu chleba. Tomáš Baťa z podobných zkušeností brzy pochopil, že pokud chce jemu a dalším lidem pomoci od bídy a hladu, musí sám být úspěšným podnikatelem. Jen tak jim může dát práci a zajistit budoucnost.

Firma pro něj nebyla cílem, ale nástrojem. Cíl vypadal takto: Hospodářsky zajistit své spolupracovníky (tak zaměstnance oslovoval) a postarat se, aby se všichni lidé na celém světě měli do čeho obout.

Druhou osobností je Steve Jobs. Řekli byste, že jeho životním cílem bylo postavit firmu Apple na nohy (poté, co se do ní v roce 1997 vrátil) a vydělat co nejvíce peněz. Obojí se mu ostatně podařilo. Jenže pro Jobse to opět byly jen pracovní nástroje. Neměl totiž v úmyslu nic menšího, než změnit svět. A to ne až v době, kdy si všichni kupovali iPody a iPhony. Už v roce 1983 řekl Johnovi Sculleymu z firmy Pepsi-Cola, když ho lákal do Apple: „Chcete prodávat do konce svého života sladkou vodu? Nebo chcete pracovat se mnou a pomoct mi změnit svět?“

Udivuje mě, kolik lidí – a zvláště těch, kteří se vydávají za duchovně zaměřené – je schopno se takovým cílům vysmát. Jedni je považují za přízemně materiální, druzí za naivní a přehnané. Když se jich ovšem zeptám na jejich mety, mluví cosi o sebezdokonalování. Obávám se, že tito zdokonalení duchovní velikáni nejsou v mnoha případech schopni pomoci ani sobě, natož druhým.

Skutečnost je taková, že všichni můžeme změnit svět. Všichni se můžeme postarat o prosperitu tisíců svých bližních. Chce to jen přestat se nimrat v omezeném okruhu svého já, vzít na sebe svůj kříž jako úkol a jít za ním. Hořet pro něho na 100%, postavit na něm svůj život i vlastní prosperitu. Ne, lehké to rozhodně není. Zapřít sám sebe, jak říká křesťanství, skutečně musíte. Ale nejde o askezi. Zapřete své sobecké ego, které vám našeptává, že máte právo dělat osm hodin denně nebo méně a brát za to hodně peněz. Že máte právo zbohatnout, protože peníze potřebujete. Že vy ten svět nevytrhnete, tak proč se zvedat od televize.

Tak tedy: Kdo chcete být v životě úspěšní, zapřete sami sebe, vezměte svůj kříž a vydejte se na cestu.

↓ Líbil se vám článek? Sdílejte ho, prosím ↓ 
  

Osobní světy

Na seanci, kterou jsem popsal v minulé části, si povšimněte ještě jedné zajímavé věci. Ani v jednom z obrazů nenajdete nějaký konkrétní způsob, jak k tomu svému „štěstí“ přijdete. Osoba vám dává obecnější rady, zástupy vám sice děkují, ale jak jste se mezi nimi ocitli, to nevíte. Ani doma vám neleží na stole kupní smlouva na zámek či byt. Vidíte a užíváte si výsledky, ale to už je vlastně konečná fáze. Nebylo by lepší a jistější zabývat se konkrétními postupy? Tedy si například představit, jak vymyslíte skvělý výrobek, prodáte ho milion kusů a zbohatnete? Nebo rovnou do všech podrobností zobrazit okamžik, kdy se na poště dozvídáte, že jste vyhráli první cenu ve sportce?

Už jsem se zde jednou zmínil, že vaše podoba vašeho světa nemůže být libovolná, protože i ostatní lidé mají své světy a přání. Přikázání milovat bližního svého je vlastně základním principem všeho dění. Vždy můžete jen to, co nepoškodí možnosti druhých. Ale jsou tu i vaše zájmy. V krátkozrakosti, bez dostatečného kontaktu s vědoucí duší, můžete prosazovat něco, co vám nakonec uškodí. Teolog Jan Heller říkával svým žákům: „Dejte si pozor, o co v modlitbě žádáte. Abyste pak nelitovali, až se to splní.“ Je například známo, že většina lidí, kteří vyhráli velké částky v loterii, dopadla špatně.

A tak se může stát, že chcete řešit nedostatek peněz, ale místo požadované výhry dostanete nabídku na lepší zaměstnání s vyšším platem. Některá přání zase fungují s ohledem na spravedlnost. Nechcete-li hnout prstem, nebudete mít žádnou vilu, i kdybyste si ji nakrásně každý den představovali. Nejde totiž o dary, ale o obchod: něco za něco. Když byl mercedes nad moje možnosti, „dostal“ jsem Octavii, jak jsem o tom psal. Později přišel i ten mercedes.

Proto není vhodné vizualizovat si konkrétní kroky a postupy. Chcete-li pohnout s nějakým problémem, je lépe zvolit postup, který používal například chemik Kekulé, o němž jsem se už také zmínil. Seance s použitím tří obrazů slouží jako rámec, nemá podobu detailního itineráře.

Je tu však otázka, jak je možné sladit všechny zájmy, když se nakonec setkáváme v jednom jediném rámci, daném naším fyzickým světem. A ten je přece založen na tvrdé konkurenci. Od virů až po podnikatele, všechno bojuje o místo na slunci a životní prostor. Jestliže tedy obchodník získá zákazníka, jiný o něj přijde. Zaměstnanec nastoupí na místo, odkud někdo zase musel odejít. Můžeme tedy v takovém prostředí vůbec mluvit o vytváření vlastního světa, který nebude v konfliktu se světy ostatních?

Pro odpověď si ani nemusíme chodit do oblasti duchovní, docela dobře na ní kupodivu odpovídá současná fyzika, zejména ta kvantová. Například o elektronech říká, že v daném okamžiku nelze přesně určit, kde se nacházejí. Proto se mluví o jejich pravděpodobné poloze. Podobné je to i s našimi osobními světy. Jsou tu a nejsou, stýkají se a nestýkají. Díky této vlastnosti se mohou prolínat, aniž by na sebe narážely.

Další důležitou vlastností je nespojitost. Čas si obvykle představujeme jako napnutý provázek, po němž se pohybuje celé lidstvo, kompletně a beze zbytku. Když pak dojde řeč na subjektivní vnímání doby, obvykle vám někdo vysvětlí, že se to jen zdá. Hodina je jako hodina, i když někdy uběhne za vteřinu a jindy se nekonečně vleče. Jenže jak vysvětlit, že když spěcháte, obvykle přijdete nebo přijedete pozdě, ale pokud vám na přesnosti nezáleží, zvládnete stejnou trasu rychleji? Odpovědí je představa času, který se skládá z bodů. Vzdálenost mezi nimi (protože i tyto body jsou zde jen pravděpodobně) je pro každého člověka a v každém okamžiku jiná.

Díky těmto vlastnostem tak může být váš fyzický svět, který ovlivňujete a budujete svým duchem, v souladu se světy ostatních, ačkoliv to na první pohled vypadá jako nemožné. Je však potřeba počítat s neurčitostí: váš úspěch se v detailech může lišit od představy.

Na druhou stranu je to jistě báječná zpráva pro všechny, kdo zatím měli pocit, že by svým úspěchem jiné o úspěch připravili.  Ta představa je kupodivu pevně zakořeněná v myslích mnoha lidí. Vezměte si třeba názor, že má-li někdo zbohatnout, jiný musí o peníze přijít. „Chudí lidé jsou na světě kvůli nenažranosti bohatých,“ zní hlas lidu. To by ovšem, pokud vyspělý svět neustále bohatne, musely méně vyvinuté země stejnou měrou zchudnout. Ba ještě více, protože počet lidí na světě neustále roste. Skutečnost je však taková, že i ten nejchudší stát je na tom dnes mnohem lépe než před nějakými sto lety.

Není to tak dávno, co jsem v rádiu slyšel názor jednoho posluchače na příčiny ekonomické krize: Zavinili ji bohatí, protože sedí na penězích. Jak si to dotyčný pán představoval, to skutečně nevím. Zřejmě v podobě komiksového strýčka Skrblíka, který všechny své zisky shromažďuje do obřího trezoru a po večerech si v nich chodí zaplavat. Za prvé má dnes většina peněz virtuální podobu, za druhé by bohatý člověk, kdyby peníze obratem neinvestoval, brzy bohatým být přestal. Jde spíše zase o projev názoru, že úspěch jednoho znamená neúspěch druhého, a že by tedy všichni měli být raději neúspěšní. Nepřipomíná vám to něco? Přesně tak, touto ideou se přece řídil komunistický režim a my jsme pak stáli fronty na toaletní papír.

Skutečnost je přesně opačná. Úspěšní lidé dávají možnost uspět dalším kolem sebe. Tomáš Baťa začínal s několika pracovníky v malé dílně, v roce 1932, kdy zemřel, jich jeho firma měla šestnáct a půl tisíce. Životní úroveň ve Zlíně byla v té době vyšší než v Praze a dělníci dostávali větší plat, než jejich francouzští nebo angličtí kolegové. Ten „bezohledný kapitalista“, jak byl někdy označován, považoval za hlavní cíl podnikání bohatství svých zaměstnanců!

Ale abych zase nelíčil svět jen jako idylické místo, je třeba přiznat, že ne všichni takto uvažují a jednají. Je tu přece ego, které chce ze společného urvat co nejvíce, využít druhé pro svůj prospěch a radovat se z bolesti ostatních. I takoví lidé mohou být navenek úspěšnými, zejména pokud jde o hmotné symboly. Na první pohled se ke všemu může zdát, že mají ve všem navrch a spravedlnost, včetně pověstných Božích mlýnů, je na ně krátká. Jen občas se stane, že někdo z nich přejede v opilosti chodce nebo zastřelí kumpána v baru a trestu se už nevyhne.

Když si ovšem představíte, jak to asi musí být příjemné nechat se ovládat egem, pochopíte, že oni už svoji odplatu dostali. Hmotný dostatek je v naší civilizaci důležitým faktorem nezávislosti. Tito lidé jsou však tak svobodní, jako by asi byl pes, vláčený na provaze neandrtálcem.

Pokud jste tedy dosud měli obavy, že se svým úspěchem přiřadíte po bok těmto zbohatlíkům, pak vězte, že nenecháte-li si diktovat egem, je všechno v naprostém pořádku. Naopak, svým úspěchem pomáháte k úspěchu druhým, svým příkladem jim ukazujete cestu a posilujete jejich víru. Konec konců i na charitu mohou přispívat jen majetní, chudí se často nepostarají ani sami o sebe.

Falešné Já

Jak to tedy vypadá, ego nejen že k ničemu nepotřebujete, ale je vám naopak přítěží a škůdcem. Nejlepší by bylo zbavit se ho se vším všudy a jednou provždy ze své mysli vyhnat. Jenže to není tak docela možné. Už jsem se zmínil, že toto falešné Já je například těsně spojeno se smysly a emocemi. Jak by se vám asi dařilo bez nich? Zbavit se ho tedy zcela je asi tak rozumné, jako bojovat proti nemoci tím, že se utopíte. Ego je spojeno s tělem a s ním se můžete rozloučit až v okamžiku smrti. Mnohé pudy jsou ostatně navýsost užitečné. Představte si, jak by to dopadlo, kdybyste na zuřivé troubení automobilu reagovali místo skokem zpět na chodník zvědavým pohledem a přemítáním, co to asi může znamenat. Ega se tedy zbavit nelze. Ale je užitečné jeho moc omezit a tak nějak ho zahnat do kouta.

Není to ovšem žádný prosťáček, kterého opijete rohlíkem. Můžete si být jisti, že snese hromadu argumentů, proč byste ho měli nechat na pokoji, ba dokonce i povýšit nad vše ostatní. Vždyť je například spojeno s mnoha ctnostmi! Jenže sebevědomí je v jeho podání pýchou, spravedlnost důvodem k vendetě a pošpiněná čest se smývá krví nevinných dcer a sester. Skutečně chcete, aby vám takové monstrum říkalo, co máte dělat?

Podobné je to s emocemi. „Ty se nechceš radovat a milovat?“ otáže se vás ego. „A co emoční inteligence?“ zeptá se těch sečtělejších. Nu ano, něco na tom je. Vždyť přece o této protiváze inteligence technické se dnes často hovoří jako o nejlepším nástroji k dosažení úspěchu. Ani Dale Carnegie ve své slavné knize Jak získávat přátele a působit na lidi nemluvil o ničem jiném, i když samotný termín vznikl poměrně nedávno. Tak jak je to tedy s touto námitkou vašeho ega?

Emoční inteligence není založena na nějaké vysoké rozumové úrovni emocí. Ani to nejde. City sídlí v mnohem starší části mozku, než je jeho šedá kůra, v amygdale. Jde naopak o schopnost emoce inteligentně ovlivňovat. A protože ego to neumí, musíme původ tohoto inteligentního působení hledat někde jinde.

„Jsem tvé sebevědomí,“ namítá dále ego. „Beze mě budeš ničím a všichni tě jen využijí.“ Ve skutečnosti je to právě ono, kdo vás znovu a znovu sráží k zemi. Všechna ta „na to nemáš“, „to nedokážeš“ nebo „měj rozum“ pocházejí samozřejmě od něj. Když už vám dá pocit důležitosti, je veskrze falešný. Jde o agresivní nadřazenost, pozici vůdčího opičáka v tlupě. Možná by se vám i líbila, jenže nezapomeňte, že takové postavení je velmi vratké – konkurenti čekají na jakýkoliv projev vaší slabosti, aby vás s trůnu svrhli. Nemůžete si tak být jisti ničím a nikým.

„Já přece umím přimět lidi, aby ti šli na ruku,“ pokračuje ego. „To měl Carnegie jistě na mysli.“ Neměl. Egoistický přístup z vás neudělá přátelskou osobnost, ale manipulátora. Člověka, který jen bere. Od druhých se dožaduje malých i velkých služeb, samozřejmě za hubičku a z dobroty srdce. Sám ovšem nikomu nic zadarmo nedá. Ego se neumí vcítit do pocitů druhých a k ničemu to ostatně ani nepotřebuje. Já, jenom Já se přece zajímá o ostatní, jen pokud mu mohou posloužit.

„A to chceš být Matkou Terezou?“ vytáhne ego těžký kalibr. Většinu tím opravdu zarazí. Vždyť zpravidla netoužíte po nějakém všeobjímajícím altruismu, ale po mnoha materiálních hodnotách, hromadou peněz počínaje a konče. Je to opravdu tak, že odvrhnete-li ego, budete nadále žít v nedostatku? Samozřejmě není. Ostatně, žádná čistá nezištnost ve skutečnosti ani neexistuje. Jestliže dáte žebrákovi stovku, pak proto, že vám to udělá radost. Kdybyste přitom vůbec nic pozitivního necítili, peněženku neotevřete. Jak už víme, ego si užije, ale protihodnotu neposkytne. Duše se naopak řídí principem „já udělám radost tobě, ty uděláš radost mně“.

Povšimněte si také, že ego ani nepáruje stejné emoce. Radost mu dělá pláč druhých, nadřazenosti dosáhne vyvoláním strachu, aby něco mělo, jinému to sebere. Je proto jistě dobrou zprávou, že na city přece jenom nemá monopol. Dokud vám vládne, může to tak vypadat. Ale emoce jsou jako klávesy klavíru – kdo do nich udeří, ten rozezní struny uvnitř. Ego na ně zatím bohužel tříská od rána do večera, takže na duši se dostane málokdy. O důvod více, proč ho potlačit.

Zastavme se ještě u důležitého argumentu, a tím je láska. Jde o cit nebo ne? Když se „šíleně“ zamilujete, vyvolá to doslova emoční bouři, je to tedy jistě pádný argument. Jenže kam zařadit lásku, kterou k sobě cítí manželé, oslavující zlatou svatbu? A co láska k bližnímu, se kterým nejenže nesdílíte lože, ale někdy ani kontinent? Zdá se tedy, že se zde setkáváme se dvěma odlišnými zdroji. Na jedné straně láska živočišná, vycházející z amygdaly, což je – jak jsme si už řekli – sídlo emocí. A na straně druhé láska – agapé, jejímž původcem nemůže být nikdo jiný, než duše.

Jak vidíte, v souhrnu vás ego omezuje. A to nejen tím, že se vás jako opičí matka snaží držet stranou všeho „dobrodružství“ a poštvat proti ostatním lidem, ale zejména proto, že vás omezuje v poznání vlastních schopností a jejich využití. Ego, protože je spojeno s fyzickou stránkou bytí, vás drží v materiálních mantinelech, sešněrované fyzikálními zákony. Duše vás z tohoto sevření vysvobodí.

Přiznám se, že i já jsem byl v tomto směru skeptický. Naprogramovat si úspěch do podvědomí a nechat se jím pak řídit, taková představa mi nedělala problémy. Ale ovlivňovat něco přímo duchem, dostat se za hranice možností fyzického světa? To už je, jak se říká, jiné kafe.

Pak jsem se zúčastnil víkendu, jehož vrcholem byla chůze po žhavém uhlí. Přiznám se, že jsem se o ohnivé procházce doma ani nezmínil – předem jsem počítal s možností, že na poslední chvíli couvnu. Nakonec jsem přece jenom nezaváhal a jsem velmi rád.

Teorií, které vysvětlují, jak je fyzikálně možné přejít bosýma nohama po materiálu o teplotě nějakých 500 stupňů, je více. Nejčastěji se tvrdí, že od popálení chrání pot nebo voda na nohou nebo jejich znecitlivění. Pokud mohu říci z vlastní zkušenosti, chodidla se mi ani nepotila (a už vůbec jsem je dopředu nenamáčel), ani nebyla znecitlivěná. Docela zřetelně jsem cítil, jak se pode mnou převalují nebo rozpadají uhlíky, ale teplotu jsem kupodivu nevnímal. Ostatně, pokud správně nenaladíte ducha, fyzika vám není nic platná a můžete se klidně spálit. Ivo Janeček, který seminář vedl, to shrnul takto: „Lidská vůle je silnější než známé fyzikální zákony“.

Z celé akce jsem si mimo jiné odnesl pevné přesvědčení, že člověk je prakticky schopen dosáhnout všeho, co chce. Že omezení fyzického světa nejsou podstatná, dokáže-li se váš duch nad ně povznést. A že tedy můžete vytvářet a utvářet v rámci skutečnosti svůj vlastní svět, přizpůsobený jen a jen vašim potřebám.

Úžasná samoobsluha

Než se pustíme do návodů, jak ego zahnat do kouta, měli bychom si říci, co místo něj. Mysl totiž – podobně jako svět kolem nás – nesnáší prázdno. Jakmile nastane, něco ho vyplní. A samozřejmě vám nemůže být jedno, co to bude. Jak říká jedno lidové rčení, mohli byste se dostat z deště pod okap a z bláta do louže. V minulém díle jsem hovořil o dualitě. Můžete si ji představit jako ten známý obrázek, na němž člověku do jednoho ucha našeptává anděl a do druhého čert. Zbavíte se egoistického ďáblíka, ale andílek bude dál tiše a skoro neslyšně špitat, jak si to navykl. Je proto třeba přepnout ho na stereo.

Nechci se teď pouštět do sáhodlouhých úvah, co to ta duše vlastně je. Názorů je ostatně na světě tolik, že by mi na to nestačil jeden život, abych je shromáždil a popsal. Omezím se proto na vlastnost, kterou považuji pro toto téma za důležitou. Duše bývá občas přirovnávána k pověstné špičce ledovce – jen kousek jí vnímáme, ale zkušenosti nás přesvědčují, že je ve skutečnosti mnohem větší, chytřejší, moudřejší a vůbec obdařená hojností. Chcete-li tedy roli duše posílit, musíte se nějak dostat k tomu, co se nachází za vesmírnou bránou.

Ten termín jsem si ze známého sci-fi filmu vypůjčil záměrně, protože o Vesmíru se často hovoří právě ve spojitosti s rozšířením možností a naplňováním hojnosti. Paní Barbel Mohr například napsala řadu knížek s návodem, jak si máte u Vesmíru objednat to, co potřebujete. Křesťané nebo i příslušníci jiných náboženství pak samozřejmě nahradí Vesmír Bohem a objednávkový servis modlitbou. Na principu to nic nemění. Čeho se nám nedostává, toho se snažíme domoci jinde. Ať tak nebo onak, klepeme na bránu, za níž zatím nejsme schopni nahlédnout.

Otázkou však je, zda tam na druhé straně opravdu stojí Bůh (nebo třeba Vesmír), připravený vyplnit nám každé (či alespoň nějaké) přání. Ne že bych existenci nějaké vyšší moci zpochybňoval, ale je to opravdu ona, kdo čeká, až se ozveme, a pak rychle běží do skladu vydolovat nějaký ten balík peněz nebo povýšení v práci? Tato otázka napadá přemýšlivé lidi při čtení následující pasáže z Bible: „Věřte, že všecko, oč v modlitbě prosíte, je vám dáno, a budete to mít.“ (Marek 11,24)

Moment, řeknete si, patříte-li k těm výše zmíněným: nemá ten výrok problém s časy? Už všechno máte a teprve to budete mít? Jak to? O chybu v překladu asi nepůjde. Co se vám tedy snaží tento text říci? Podle mého názoru sděluje, že vaše duše má k dispozici hojnost všeho, cokoliv, na co si vzpomenete. Všechno už tam v jakési pomyslné skladovací hale leží, pěkně zabalené a připravené k převzetí. Jen se zatím do tohoto hangáru nemůžete dostat. A to zřejmě proto, že používáte modlitby k Bohu (nebo objednávky vůči Vesmíru) namísto víry.

Teď se musím na chvíli zastavit, a to hned kvůli dvěma vysvětlením. Používám-li k osvětlení problémů citáty z Bible, neznamená to, že bych neuznával jiné zdroje. Ale znám ji, mám ji po ruce a vím, kde co hledat. Pravdy jsou univerzální a nesejde na tom, kdo a kde je popíše. Za druhé musím upozornit, že není víra jako víra. Zvykli jsme si většinou považovat ji za náboženský projev, ale stejně tak důležitá je její role ve smyslu obecnějším. Můžete si proto pevně stát za vírou v Boha, ale současně také věřit, že vytvoříte světový rekord v běhu nebo v pojídání švestkových knedlíků na čas.

Když tedy říkám, že klíčem je víra, nemám tím na mysli nějaké konkrétní náboženské představy, ale vaše pevné přesvědčení, že je to možné a reálné. Že jdou většinou obě podoby víry spolu ruku v ruce, je logické. Člověk, který nevěří v nic, co nás přesahuje, nemůže samozřejmě ani věřit, že by právě odtud měl něco čerpat.

Kde však to skladiště hledat? Když se mluví o Vesmíru, můžete se na něj za jasné noci podívat a porovnávat svoji velikost s jeho nekonečnem. Boha sice nespatříte, ale lidé obecně věří, že je tam „někde nahoře“. Proto jsme si zvykli dožadovat se věcí hlasitě, aby nás tam nad našimi hlavami bylo slyšet. Ale tak jako duše není nějakou částí mozku, ani ve Vesmíru nezpozorujete duchovní sílu. Chladně mlčí. Asi by to proto chtělo změnit směr pohledu.

Antický filosof Platón ve svém „podobenství o jeskyni“ popisuje lidstvo jako vězně, vnímající svět jen v podobě neurčitých stínů, které skutečnost vrhá na stěny kobky. Naše smyslové vybavení tedy dokáže interpretovat skutečnost jen zkresleně. A to nejen proto, že vnímá pouze fyzický svět, ale také z toho důvodu, že se zásadně obrací navenek. Pozorujete věci kolem sebe a děláte si „obrázek“ o světě, který vás obklopuje. Dovnitř hlavy však smysly nefungují. Uši myšlenky neslyší, oči je nevidí, hmatatelné nejsou, nevoní ani nechutnají.  Přesto nesporně existují.

Kde je tedy ten skutečný svět, mající oproti šedivým stínům jasné barvy a ostré obrysy? Nikoliv někde okolo vás, nebo v bájném Eldorádu, ale máte ho uvnitř sebe. Ve Švejkovi se sice jeden člověk dostal do blázince kvůli pevnému přesvědčení, že uvnitř zeměkoule je ještě jedna, větší než ta vrchní, ale na to nedbejte. Co je ve fyzikální realitě – stínech na stěnách – nemožné, to v „celém“ světě není problém. Do vaší hlavy se klidně vejde kompletní Vesmír se vším všudy a ještě tam možná zbude nějaké místo. Je tam také těch zbývajících devět desetin vaší duše, z níž si uvědomujete jen ten kousíček.

Je-li tedy to, co je kolem vás, jen stínem skutečnosti, jak vypadá realita? A hlavně: jak se k ní dostat? Odpověď zní, že opravdový svět se nachází ve vaší hlavě. Nástrojem pak, kterým ho dosáhnete, je tvořivost.

V Bibli se říká, že Bůh stvořil člověka k obrazu svému. Nebudete asi Nejvyššího podezírat, že má platfus, každý den se musí holit (nebo přistřihovat velebný plnovous) a když se při tom řízne, krvácí. Ani si nepomyslíte, že on je sice dokonalý, ale u nás se jaksi místy netrefil. O tělesnou podobu tedy zřejmě nepůjde. Zato máme viditelně společnou jednu důležitou vlastnost, a tou je právě tvořivost. Bůh prý stvořil tento svět, my ho zase přetváříme podle svých potřeb.

Na jedné internetové diskusi mě chtěl jistý horlivý materialista přesvědčit, že život vznikl sám od sebe. Dokazoval to zprávou, že se vědcům povedlo uměle vytvořit primitivní virus. Nedalo mi, abych se ho poněkud zlomyslně nezeptal, není-li to spíše důkaz, že život byl stvořen a my jsme v tomto ohledu horlivými žáky svého Mistra.

V materiální rovině nikoho nenapadne tvořivost popírat. Stačí se rozhlédnout kolem sebe, abychom se o tom dostatečně přesvědčili. A tak je i posuzována role mysli: samozřejmě, že se v ní tvoří obrazy budoucího, toho, co pak lidské ruce zrealizují. Sochař si představí tvar svého díla a pak vezme kladivo a dláto. V architektově mysli vznikne obraz domu, který následně stavební firma postaví. Není na tom nic iracionálního a vše funguje ke spokojenosti zastánců vědeckého pokroku. Proč tedy hledat ještě něco navíc?

Protože část věcí se realizuje jaksi sama. Stanou se, aniž byste pro to hnuli prstem, prostě najednou jsou. Toužíte třeba po nádherných botách, ale bohužel. Nejsou nejlevnější a pořád je něco důležitějšího, za co je třeba utratit peníze. Proto se ani nikomu nesvěříte, uložíte si to přání v sobě. Pak rozbalujete vánoční dárky, otevřete krabici a boty jsou tam. Poslala je vzdálená teta žijící v Londýně nebo New Yorku, se kterou jste naposledy mluvili přesně před rokem. Náhoda? Jak velká je asi pravděpodobnost, že se to stane naprosto a zcela bez příčiny a souvislostí? Nesmírně malá.

Zdá se vám ta příhoda přece jenom trochu malicherná? Inu, takových bot se přece vyrobí tisíce, tak proč by se příbuzní náhodou netrefili? Představte si tedy, že se skutečně chcete dobrat jistoty, jak to opravdu funguje, a požádáte o důkaz. „Je-li to tak, ať tedy teď třeba, třeba… tady zhasnou na chvíli světla.“ A co se nestalo: světla skutečně během chvíle potemněla a to tak dokonale, že se krajské město ocitlo na čtvrt hodiny bez proudu. Jak později oznámili v rozhlasových zprávách, příčiny výpadku nebyly zjištěny. Stále vám ještě připadá možné, že jde o náhodu? A můžete mi věřit, že jsem si tyto příhody ani nevymyslel, ani je neopsal z knih. I když musím přiznat, že ty boty byly ve skutečnosti bundou, jak uvidíte později.

Zkušenosti mě tedy vedou k tvrzení, že si skutečně sami můžete vytvořit svět, který bude vyhovovat vašim potřebám a přáním. Není to ani sen, jenž zmizí po probuzení, ani vzdušný zámek, následek to denního snění, ale ani myšlenka, kterou je třeba vlastníma rukama realizovat. Jde o přání měnící se v realitu. Jak si později povíme, svoboda „vymyslet si cokoliv“, není zdaleka neomezená. Kolem vás jsou další lidé, jejichž práva jsou nedotknutelná zrovna jako ta vaše. K cíli se nedostanete úskokem ani znásilňováním svobody druhých. Takto to prostě nefunguje. Chcete-li získat partnera či partnerku, musíte nabídnout něco ze své osobnosti, ne se ho nebo ji snažit myslí zhypnotizovat a dostat do postele. Obdařeni tvořivostí, nemusíte se domáhat zásilkové služby Vesmíru či Boha, ale nemyslete si, že tím pádem nad vámi nic není a mravní řád neexistuje. Naopak je zřejmě mnohem důležitější dozírat na jeho dodržování, než se starat o plnění každodenních přání a modliteb.