Pozitivní myšlení je volba

Nedávno jsem s jedním člověkem diskutoval o pozitivním myšlení. On se považuje za realistu a argumentoval tedy tím, že svět, jak ho kolem sebe vidíme, má do ideálu hodně daleko. „Pozitivně myslet znamená obelhávat sám sebe,“ zněl jeho názor. Nepostrádá to logiku. Nahlédneme-li do novin, nebo když navštívíme nějaký zpravodajský server, moc pozitivních zpráv nenajdeme. Říkat si za těchto okolností, že svět je nádherné místo k žití, se zdá být poněkud mimo realitu.

Jenže si představte dva lidi, kteří stojí u okna a pozorují, jak venku prší. První chtěl jít na koupaliště a má tedy špatnou náladu. Druhý si dělal starosti s usychající úrodou a z deště se proto raduje. Jedna a táž situace je pro někoho negativní a pro jiného pozitivní. Záleží tedy na kontextu. Ale je tu ještě něco. Můžete být celý den vzteklí, že jste se nemohli podle plánu vykoupat, ale můžete si také říci: „Dobrá, když prší, mohu si udělat pořádek v garáži, stejně jsem na to pořád neměl čas.“

Pozitivní myšlení je volba. V každé situaci si můžete vybrat, jak se k ní postavíte. Mnoho lidí ovšem považuje za svoji povinnost zaujmout negativní postoj, protože jim připadá realističtější. Představa světa naplněného zlem, intrikami a násilím je ovšem jen ukázkou, jak funguje ovlivňování postojů. Média záměrně vybírají témata, u kterých předpokládají, že čtenáře zaujmou. Ti je opravdu se zájmem čtou, protože odpovídají jejich představě o světě. Představě, kterou si vytvořili na základě informací médií. A kruh je uzavřen.

Představme si, že by noviny, televize a zpravodajské servery na internetu otočily a začaly přinášet pozitivní informace. Konzumenti zpráv by měli pocit, že svět se najednou změnil k lepšímu, ačkoliv by ve skutečnosti byl pořád stejný. Negativní vidění tedy není o nic realističtější, než pozitivní. Je to jen jiný úhel pohledu. A protože vidění světa vždy závisí na osobních postojích, objektivita neexistuje.

Položme si otázku, proč tedy myslet pozitivně a ne negativně, když jde tak jako tak o iluzi. Odpověď je jednoduchá. Negativní postoje vám lepší život nezajistí. Je to podobné, jako byste někoho nenáviděli. On o tom možná ani neví, zato vy se užíráte a ničíte si zdraví. I když budete čtyři hodiny denně chrlit na internetových fórech nadávky na všechny špatnosti kolem sebe, nezměníte tím vůbec nic – kromě snížení kvality svého života.

Prvním krokem k pozitivnímu myšlení je proto filtrování správ a reakcí na ně. Skutečně potřebujete vědět, že na druhé straně oceánu někdo zastřelil tři lidi a v jiné zemi zase bují korupce? Skutečně na to musíte mít názor? S rozvojem komunikace jsme se začali domnívat, že jsme povinni vědět, co se děje všude ve světě. Není to pravda. Navíc jsme se tím pádem přestali zajímat o to, co se děje v naší blízkosti. Změňte proto „fokus“ a zaostřete nablízko.

Druhý krok si můžeme přiblížit takzvaným „tkaničkovým efektem“. Natáhněte si na stůl tkaničku z boty a zkuste ji tlačit. Asi se vám to moc nepodaří. Když ji však potáhnete, bude po desce klouzat zcela snadno. Zaměření se na negativa tedy obvykle žádné výsledky nepřinese. Když ale začnete vyhledávat pozitivní věci, svět kolem vás se změní.

V jedné pražské ulici, která do té doby přitahovala spíš kriminálníky, se podnikatelé a obyvatelé rozhodli, že ji změní k lepšímu. Místo bombardování úřadů stížnostmi, nebo nadávání na poměry, začali podnikat konkrétní maličkosti, které z ulice udělaly příjemné místo k žití.

Za třetí je důležité, abyste věděli, čeho chcete v životě dosáhnout. Komu stačí sedět před televizí a hltat zprávy, ten pozitivní myšlení k ničemu nepotřebuje. Ale lidé, kteří znají své poslání a cíle, v něm mají nepostradatelný nástroj.

Slova, slova, slova

Představa o všemocnosti slov je v mnoha lidech hluboce zakořeněná. Obvykle se domnívají, že stačí vyslovit tajnou formuli a začnou se dít nevídané věci. Škoda, že to někdy nezkusí. Pak by pochopili, proč se v bradavické škole musí Harry Potter a jeho spolužáci učit kouzlit, i když by jim přece stačilo nabiflovat se správná zaklínadla. Jiní zase hledají ve slovech informace o jakýchsi tajných dějinách nebo skutečné podobě tohoto světa, která je prý před námi kýmsi ukrývána a zamlžována.

A tak se na internetu můžete třeba dočíst, že bibličtí Samaritánci jsou ve skutečnosti Samárijci, což znamená SAM(otní)ÁRIJCI, čili Slované. Kde se najednou vzali v Palestině, to už autorka neřeší. Z celé Bible si totiž vybrala jen jednu pasáž a nevšímá si, že existovalo nějaké město Samaří, podle něhož se zcela logicky Samaritánci nazývali. A že v tom místě žijí, i když už hodně početně omezení, dodnes.

Nebo jsem se také dozvěděl, že andělé jsou vlastně démoni pekel. Je to prý takto: Leg je vícerozměrná bytost světla, když tedy slovo napíšeme pozpátku, máme tu vícerozměrnou bytost temna. Asi jako bychom tmě říkali „oltěvs“. A protože ve slově angel najdeme to nešťastné gel (a před ním neurčitý člen), je vše jasné.  Proč bychom k tomuto odhalení spiknutím temnot měli používat zrovna angličtinu, to autor nepraví. Například v hebrejštině se totiž anděl řekne malach, což znamená posel. Tomu také odpovídá řecký překlad: angelos.

Nebo jsem debatoval s jednou oddanou příslušnicí církve adventistů. Těm dělá problém věta, kterou pronesl Ježíš k jednomu ze zločinců, ukřižovaných s ním: "Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji." Adventisté ovšem neuznávají žádný očistec jako katolíci, všichni mrtví podle nich budou vzkříšeni v poslední den a Ježíš tedy nemohl smrtelnému člověku slibovat, že se za chvíli potkají v ráji. A tak si diskutující upravila “závadnou“ větu přesunutím čárky takto: „Amen, pravím ti dnes, budeš se mnou v ráji.“ Že Ježíš mluvil aramejsky a tedy bychom asi zásady českého pravopisu v originále neuplatnili, ji nezajímalo.

Lidé tedy často překrucují, vytvářejí nebo vyhledávají slova a jejich významy proto, že chtějí nějak potvrdit, v co věří. A ono to samozřejmě jde. Stejně jako v případě úžasných tajemství, zašifrovaných řečí čísel ve stavbě Velké pyramidy. Když si s tím dáte chvíli práce, najdete tam i datum narození své babičky.

Zastánci učení o magické síle slova si samozřejmě od počátků uvědomovali, že v různých jazycích znějí jinak. Proto třeba musely být po velmi dlouhou dobu katolické mše jen v latině, aby nedošlo ke zkreslení nebo odchylce. Můžeme se ovšem zeptat, proč právě latina, když jí v Ježíšově době mluvili jen římští okupanti a evangelia byla napsána řecky nebo do řečtiny nejdříve přeložena. V podstatě neexistuje jazyk, který by mohl být označen za „ten pravý“.

Jsou tedy slova k ničemu? Zvláště když v každém jazyce znějí jinak? Slova samotná ano, ale ne to, co vyvolávají. Slovo je totiž vyjádřením obrazu nebo stavu naší mysli. Jestliže ho vyslovíme, současně na něj reagujeme. Řekněte „koblížek“ a začnou se vám sbíhat sliny. Vyslovte „maminka“ a zaplaví vás pozitivní city. Slova tedy působí na emoce a ty jsou zase hybnou pákou změn ve vesmíru. Není tedy důležité, jak slova znějí, z jakých písmen nebo slabik se skládají a co nám připomínají. Důležité je, jak na nás působí.

Můžeme si to ukázat třeba na příkladu afirmací. Jestliže je budete jen mechanicky odříkávat, výsledek se nedostaví. Teprve když to, co říkáte, také znovu a znovu prožijete emocemi, začnou se věci měnit. Afirmace tedy můžete používat v jakémkoliv jazyku, když víte, o čem jsou a dokážete si je převést na citové obrazy.

Hledání tajných významů slov, temných sil v pozadí a „skutečné“ podoby světa vás šťastnými neudělá. Ani chytrými ne, neboť taková činnost se podobá bádání středověkých scholastiků, kolik andělů se vejde na špičku jehly. Skutečný svět je takový, jaký si ho svým pozitivním přístupem a vírou ve schopnosti své mysli uděláte. Člověk, který žije v neustálém strachu ze slov, z temných sil, ovládajících skutečnost, nedokáže změnit vůbec nic.

 ↓ Líbil se vám článek? Sdílejte ho, prosím ↓

Úspěch není odměna za dobré chování

„Jak mám chápat, že úspěšní jsou i lidé, kteří ke svému majetku přišli podvody nebo jednoduše byli náhodou ve správný čas na správném místě?“ dostal jsem otázku na jedné diskusi. Je to tak, kolem sebe můžeme najít i lidi, kteří určitě nemohou být příkladem, přesto se zdá, že se jim zdaří, na co sáhnou. Není to nespravedlivé, nepopírá to principy úspěchu? Ne. Úspěch totiž není ani odměna za dobré chování, ani zásluha. Nemá znaménko, není pozitivní, není negativní. Je zkrátka jen znakem toho, že jste dosáhli, co jste chtěli.

Existují samozřejmě mechanismy, jak se k úspěchu dostat. Ale ty nic neříkají o tom, jestli je váš cíl dobrý nebo špatný. Splní ten i ten. Když se chcete stát výborným bankovním lupičem, může se vám to splnit. Když směřujete k založení největší dobročinné organizace na světě, může se vám to také splnit. Úspěch je jako auto – to vás doveze k blízkým, ale dokáže je také přejet.

Nad „tupým“ mechanismem tedy musí být něco, co mu dá správný směr. A to jsou pozitivní vnitřní hodnoty.  Jestliže je máte a používáte je, můžete si gratulovat. Ale nesnažte se hodnotit. Povyšování nad ty, kterým podle nás něco takového schází, bývá často jen výmluvou, proč nejsme úspěšní. „Nemohu žít v hojnosti, protože nekradu!“  Cítíte, jak toto celkem běžné vyjádření popírá obecné a univerzální fungování mechanismu úspěchu? Jako bychom museli nějakému pekelníkovi upsat duši, abychom dosáhli svých cílů. Jenže pak by také bylo nutné říci, že vše, co se na tomto světě povedlo, je zlé.

Pokud ale máte pocit, že by přece jen nějaká spravedlnost měla existovat, mohu vás uklidnit. Pořád je tu ještě zákon, který říká, že co zasejete, to sklidíte. Připomněla mi ho zpráva o jednom mladém podnikateli, který si vymyslel zvláštní službu. Nabízel obálky plné obtížně odstranitelných flitrů, kterou můžete poslat někomu, koho nemáte rádi nebo se mu chcete za něco pomstít. Zájem byl tak veliký, že po několika dnech prosil zájemce, aby na něho zapomněli. Jeho způsob podnikání se mu naprosto znechutil. Někde je tedy reakce rychlá, jindy naopak trvá hodně dlouho.

Jedno je však jisté. Jestliže zaměříte všechnu svoji pozornost na negativní příklady a mysl naplníte pocity křivdy a nespravedlnosti, sami ničeho nedosáhnete. Neangažujte se tedy proti něčemu, ale za něco. A to nejlépe svým dílem, ne aktivismem a skandováním na demonstracích. Dát lidem práci je jistě lepší, než shánět podpisy na petice za vyšší zaměstnanost.

Internet je plný spasitelů lidstva, kteří odhalují, demaskují, upozorňují, varuji… Jen se mi zdá, že kromě mlácení prázdné slámy nic jiného nedělají. Zaměřte se proto raději na svůj cíl, jakkoliv se může zdát ve srovnání s nimi sobecký a malicherný. Máte-li srdce na správném místě, prospějete jeho dosažením lidstvu mnohem více, než tlachající odborníci na celosvětová spiknutí.

 ↓ Líbil se vám článek? Sdílejte ho, prosím ↓

Jaký bude tento rok?

Během krátké doby jsem se sešel se dvěma lidmi. Jeden mi líčil, jak se prozíval nudnou oslavou, druhý nadšeně vyprávěl o úžasně zábavném večírku. Zajímavá na tom bylo, že oba mluvili o té samé akci. Jistě, každý jsme nějak nastavený, ale to nevysvětluje, jak můžeme posuzovat stejnou věc tak rozdílně. Ukazuje se, že mnohem důležitější je očekávání. Jdeme-li na zábavný večer s myšlenkou, že my se tedy rozhodně bavit nebudeme, pravděpodobně to tak opravdu dopadne. A naopak, čekáme-li to nejlepší, strávíme příjemný čas.

Je dobré si to připomenout právě teď, na prahu nového roku. V tuto dobu se často zabýváme předsevzetími a plány. Většina lidí se domnívá, že jejich naplnění závisí na pevné vůli, troše štěstí a také událostech, které přijdou bez našeho přičinění. Ve skutečnosti je nejdůležitější, co od tohoto roku očekáváme. Nemusí to být do detailu, stačí pocit.

Pesimistovi se tak pravděpodobně skoro nic nesplní. Vždyť to očekával! Najdou se sice lidé, kteří říkají, že myslet negativně je výhodné, protože pak jste mile překvapeni, když přece jen něco vyjde. Jenže tím za prvé říkají, že nemají žádný vliv na dění kolem sebe. A za druhé podle zákona přitažlivosti dostanou právě to, co chtějí.

Optimisté jsou prý zase zklamaní, když jim něco nevyjde. Jenže když myslíte pozitivně, chápete, že něco jiného je cíl a něco jiného jednotlivé kroky k němu. Jestliže se jeden nepodaří, uděláte jiný. Jste-li přesvědčeni, že nakonec to dobře dopadne, máte dostatek motivace. Na rozdíl od negativně myslících lidí, kteří přece nemají důvod se namáhat, když jim stejně nic nevychází.

Na začátku nového roku je tedy nejdůležitější ujasnit si, co od něj očekáváme. V celku, ne v jednotlivostech, ty mohou přijít na řadu později. To vůbec nejlepší, co mohu doporučit, bych řekl parafrází Louise L. Hay: Rozhodněte se, že tento rok bude nejlepším ve vašem životě. Opravdu to nezáleží na ničem jiném, než na vašem pevném rozhodnutí, jakkoliv to vypadá neskutečně.

Stačí tedy jen chtít: Tento rok bude nejlepším v mém životě.

 ↓ Líbil se vám článek? Sdílejte ho, prosím ↓

Co je to štěstí?

Že štěstí je muška jenom zlatá, to všichni víme. Slyšeli jsme také mnohokrát, že štěstí se za peníze koupit nedá. Říkají to i bohatí, ti ovšem dodávají, že s penězi se přece jen žije lépe. Podle výzkumů jsou ale kupodivu šťastnější obyvatelé chudých zemí, než my, žijící v dostatku. Znamená to tedy, že klíčem ke štěstí je chudoba? Myslím si, že tak jednoduché to zase není. I u nás jsou přece chudí lidé a nevypadá to, že by štěstím zrovna zářili.

Psychologové zjistili zajímavou věc. Na štěstí nemá ani tak vliv to, co máte, ale co mají ostatní. Když se kolem vás pohybují bohatší lidé, pocit štěstí se sníží. Jenže i v těch nejchudších státech jsou milionáři. Rozdíly jsou dokonce mnohem větší než ve vyspělých zemích. Přesto to tamním chudým nevadí, kdežto u nás ano. Čím to může být?

Mám pocit, že důležitá je právě ta vzdálenost. Od obyvatele slumu, živícího se přehrabováním smetiště, k bankéři nebo majiteli továren je tak daleko, že to prostě není třeba řešit. Chudí si řeknou, že zkrátka nemají šanci – a hodí to za hlavu. Kdežto u nás, v západní civilizaci, je na žebříčku bohatství těch stupňů více. Vždy najdeme někoho, kdo je sice nad námi, ale ne zase tak, aby se nám ztratil z dohledu. Trpíme pak výčitkami svědomí, že on ano a my ne. Vždyť přece máme stejné šance, jak to říká naše demokratické myšlení.

Takže špatné svědomí? Jenže ani boháči, kteří se už nemusí s nikým srovnávat, nejsou automaticky šťastní. Těžko také můžeme říci, že někdo k tomu má sklon a někdo bohužel ne. Ale mám podezření na jiný faktor, totiž na „musím“ a „chci“. Když ráno vstáváte a můžete si říci „Co chci dnes dělat?“ místo „Co musím dnes udělat?“, tak to možná není automatický spouštěč štěstí, ale asi vás k němu přiblíží. Platí totiž stejně jak pro bohaté, tak pro chudé.

Vypadá to tedy, že o pocitu štěstí (také) rozhoduje poměr mezi „musím“ a „chci“. Čím více toho děláme proto, že to dělat chceme, tím se cítíme šťastnější. Zkuste to.

 ↓ Líbil se vám článek? Sdílejte ho, prosím ↓

Tajemství afirmací

O afirmacích jste možná něco slyšeli nebo četli, možná je používáte. Jsou to krátká pozitivní tvrzení, která mají za úkol přepsat vaše staré myšlenkové vzorce. Nevypadá to příliš složitě, ale úplně jednoduché to s nimi také není. Jednak můžete narazit na nepochopení podvědomí, které vaše proklamace odmítne, jednak můžete nevědomky používat ujišťování, kterými dosáhnete přesného opaku, než jste chtěli. Pojďme se proto podívat, na co si dát pozor a čemu se vyhnout.

Afirmace jsou vlastně rozhovorem vědomí a podvědomím. Jednostranným, protože vaše vědomá mysl mluví a mluví, zatímco podvědomí mlčí a zařídí se podle svého. Bohužel, ti dva si občas nerozumí. Vědomí si libuje v rozvíjení vět, podvědomí si z nich vybírá jen jednotlivá slova. Češtinář by řekl, že pouze větný předmět. Představte si, že jste právě prožili nepříjemnou zkušenost a tak si neustále opakujete: „Nechci už nikdy nabourat auto!“. Je to docela logické a přirozené, že? Jenže vaše podvědomí slyší toto: „Nabourat auto!“ A tak jen nevěřícně kroutíte hlavou, když si příští týden havárii zopakujete a za pár dní zase.

Nebo vás příští týden čeká náročný program, který má přinést velmi důležité výsledky pro váš život. A protože všude kolem řádí chřipka, říkáte si každou chvíli: „Jen aby mě ta chřipka taky nechytila“. Podvědomí ovšem vnímá jen jedno slovo: „Chřipka“. Je přesvědčeno, že právě po ní ze všeho nejvíce toužíte a zařídí se podle vašeho domnělého přání. To je příklad nevědomého programování, kdy taková přání sice nepovažujete za afirmace, ale protože je používáte stejným způsobem, často je vyslovujete (třeba i v duchu) a myslíte na ně, projeví se stejným způsobem.

Někdo si řekne, že tak hloupé a zabedněné podvědomí snad mít nemůže. Přece když se celou silou své mysli brání onemocnět, tak to musí být jasné. Snad by i bylo, pokud by šlo jen o slova. Jenže my každou myšlenku doprovázíme představou, vnitřním obrazem.

Co vidíte, když myslíte na to, že rozhodně nechcete chytit chřipku? Sebe sama, jak záříte zdravím? Kdepak, vidíte v duchu, jak vám slzí oči, teče z nosu, pálí vás v krku a nemůžete se přinutit, abyste vstali z postele. Obrazy podvědomí přebírá kompletně. Je to jako v počítači: z textu můžete zkopírovat třeba jen jedno slovo, ale obrázek  musíte vzít celý. Takže si, když zůstaneme u tohoto příkladu, podvědomí posíláte e-mailem obrázek, jak ležíte v posteli s teploměrem mezi zuby, a pod ním popisek: „Chřipka“.

Myslet bez představ se vám prakticky nepodaří. I když se obrázek jen mihne, přece tam je. A tato vlastnost je zřejmě i důvodem, proč podvědomí neslyší na budoucí čas. Vědomě nám to přece zní velice logicky, například: „Budu bohatý!“ Že teď nejsem, to přece vidím. Tak proč bych měl mluvit v přítomném čase?

Je to podobné jako s tou chřipkou. Když říkáte, že budete boháčem, současně myslíte na to, že teď jím bohužel nejste. A obrázek podle toho vypadá. Dnešek je reálný, kdežto budoucnost vypadá jako vyprávění někoho cizího. Proto je nutné mluvit v přítomném čase: „Jsem bohatý!“. Pak se totiž vidíte uprostřed této představy, kolem dokola vaše bohatství. Nejde o žádné snění malého Bobše, ale vypadá to jako nefalšovaná skutečnost.

Jak tedy na afirmace?

1. Cizí tvrzení, která můžete najít v knížkách nebo na internetu, použijte jen jako inspiraci. Upravte si je, abyste jim věřili. Když vám budou připadat knižní a umělé, neuvěříte jim.
2. Používejte pozitivní tvrzení. Neříkejte, co nechcete nebo i chcete. Když si budete opakovat, že za rok chcete být bez dluhů, ještě jich přibude. Ani z tvrzení „Do roka budu milionářem“ nezbohatnete. Začínejte slovem „Jsem…“ Jestli se vám příčí „lhát“ o svém současném stavu, řekněte to třeba takto: „Jsem schopen vydělávat milion korun ročně!“ Ale ano, samozřejmě že jste. Prakticky každý je toho schopen. Takže o žádnou lež nebo přehánění nejde.
3. Vytvářejte jednoduchá, obecná tvrzení. „Mám místo učitele na základní škole s platem 200 tisíc měsíčně“ je tak nereálné, že vám k tomu ani zázrak nepomůže. Ale „Mám místo s měsíčním platem 200 tisíc“ nebo ještě lépe „Vydělávám 200 tisíc měsíčně“ se uskutečnit může.  Ale i tak bych nelpěl na té částce. Jestliže předem předepisujete, jak se to má stát, uzavíráte si cestu ke splnění. Protože afirmace se mají používat dlouhodobě, ideální je vytvořit si univerzální proklamaci, kterou můžete používat celý život. Velice se mi libí například osobní afirmace Louise L. Hay: „Vykonávám práci, kterou miluji. Pracuji s lidmi a pro lidi, které mám ráda. Vydělávám slušné peníze.“ Není v tom všechno, co člověk může (alespoň v té pracovní sféře) chtít?
4. Afirmace mají být krátké a jednoduché. Jen tak si je snadno zapamatujete a můžete opakovat třeba při čekání u pokladny v obchodě, na zastávce, ve výtahu, před usnutím. Pokud používáte delší, napište si je na kartu, kterou noste stále u sebe. Ale je to přece jen méně pohodlné a pohotové.
5. Doprovázejte afirmace pozitivními představami. Ty se často objeví samy, nebo jim trochu pomůžete. Musí být tak jednoduché, abyste je stihli zobrazit přesně po tu dobu, co vyslovujete svoji proklamaci.
6. Máte-li slabou představivost, můžete ji podpořit kresbou. Na každou afirmaci si vlastnoručně vyrobte kartu, na kterou napíšete své tvrzení a doprovodíte ho kresbou. Nemusíte se stydět, jestli vám kreslení moc nejde (můžete si ho ostatně zlepšit afirmacemi), protože je to jenom pro vás. Klidně jich pár zahoďte do koše, než se vám jedna povede a vystihne náplň textu.
7. Doplňte afirmace rozsáhlejšími představami a obrazy, které podrobněji ukazují váš cíl. Můžete k tomu například použít moji metodu 21 dní.
8. Všímejte si i malých příznaků, že vaše afirmace funguje. To vás naplní vírou a nadšením a dále zesílí její účinek.
9. Nezapomeňte se radovat ze života a být za něj vděční.

 ↓ Líbil se vám článek? Sdílejte ho, prosím ↓

Je pozitivní myšlení hloupost?

Poslední dobou narážím na samá negativní hodnocení pozitivního myšlení. A jak už to tak bývá, lidé se obvykle posmívají tomu, co sami nepochopili. V jejich představách je pozitivně myslící člověk jednoduchým prosťáčkem, který vidí svět skrze růžovou mlhu a nevnímá realitu. Ke všemu je tak prostoduchý, že naletí autorům podobných návodů, ačkoliv každý rozumný jedinec vidí, že svět vypadá jinak. Dříve nebo později ho tedy čeká srážka se skutečností. To realisticky myslícím lidem nehrozí, protože oni vnímají realitu bez příkras. Skutečně?

Můžeme si položit otázku, co je skutečnost. Svět kolem nás a to, co se v něm děje?  Nemusíte mi věřit, ale to opravdu není nejdůležitější. Například dva lidé se stejným vzděláním i schopnostmi dostanou výpověď, ale jeden hned najde práci, kdežto druhý skončí do konce života na pracovním úřadu. Ztráta práce tedy nebyla tak důležitá, jako reakce na ni. Tak, jak to kdysi řekl Dr. Karel Menninger:  Postoje jsou důležitější než fakta. O úspěchu nerozhoduje, co se stane, ale jak se k tomu postavíte. A to samozřejmě závisí na vašem naladění.

Pozitivní myšlení je v tom určitě výhodou. Nemá totiž nic společného s natíráním světa narůžovo. Jde o optimistické očekávání, že dosáhnete svého cíle, že k tomu máte dostatek schopností a síly. Když se tak nad tím zamyslíte, nejde o nic jiného, než o pozitivní sebedůvěru. A na té by mělo být něco špatného? Jak by potom chtěl takový „realista“ naplnit své cíle, když by nevěřil, že je toho schopen? S pomocí štěstí? Jistě by bylo jednodušší jít si vsadit sportku a zbytečně se nenamáhat.

Samozřejmě, že pokud se zaměříte jen vnější projevy, jako je úsměv, dobrá nálada a vlídné jednání s lidmi, ale nebudete mít svůj cíl a nepůjdete za ním, pak vám to k ničemu nebude. Tak jako podvodníci zakrývají úsměvem své pravé úmysly, vy tímto způsobem lžete sami sobě. Ale to není pozitivní myšlení, protože mysli se nijak zvlášť netýká. Je to jen takové šidítko. Také vás to za chvíli přestane bavit. Možná se i naštvete a začnete každému na potkání říkat, že to pozitivní myšlení je pořádná hloupost, ale vy jste už ji prohlédli.

Nemůžete tedy pozitivně myslet, pokud nevíte, kam váš život směřuje a pokud za toto směřování nepřevezmete plnou odpovědnost. Jen ten, kdo je pánem svého života, může být optimistou. 

↓ Líbil se vám článek? Sdílejte ho, prosím ↓ 

  

Neříkejte ne

Samozřejmě, občas je docela užitečné umět se bránit tomu, aby si z vás ostatní dělali služku. Ale já mám na mysli něco jiného. Naše řeč se postupně negativizuje a přibývají v ní záporné prvky. To s sebou přináší hned dva problémy. Jednak přestáváme rozumět, o čem to vlastně mluvíme, jednak se pod tímto náporem negace mění k horšímu obecná kvalita duševního a duchovního života.

Co se vlastně děje? Ukažme si to na jednoduchém příkladu. Někdo například řekne „Já nekradu!“ Kdyby o sobě prohlásil, že je poctivý, jde o stav, který může docela dobře popsat. Ale v tomto případě vyjádřil děj. Jak takové nekradení vypadá? Dokážeme jistě popsat, co je to kradení, ale jeho protiklad ne. Jde totiž o děj, který se vlastně… neděje. To je také zřejmě důvod, proč podvědomí neumí (nebo nechce) se zápory pracovat.

  

Mohli bychom jistě poukázat na to, že od planety Země až po atomy má všechno svůj plus i mínus. Včetně elektřiny v zásuvce. Proč se tedy naše nitro brání tomuto uspořádání? Inu, vzpomeňte si na ráj. Byl veskrze pozitivní. Mám podezření, že i Bůh to tehdy řekl nějak jinak, než „Nesmíte trhat plody této jabloně“. A ono místo, k němuž se všichni, vědomě či nevědomě – včetně nevěřících, upíráme, je tedy jistě jednopólové. Totiž kladné.

Naše mysl si vše vyřčené i slyšené vizualizuje. Bravurně zvládne popis toho, kdo krade, stojí, leží, kouří či řídí. Ale má potíž představit si člověka, jenž nekrade, nestojí, neleží, nekouří a neřídí. Nejde totiž o pozitiv a negativ. Kladné slovo je jako malý puntík v obrovském prázdném kruhu. Uvnitř je zmíněná činnost (leží) na ní se soustředíme, a kolem není nic, co by bylo právě teď zapotřebí si zobrazit. Když ovšem neleží, pak může dělat cokoliv z toho ostatního. Máme tu tedy naopak prázdný bod v obrovském zaplněném kruhu. A na to, abychom si představili všechny zbývající stavy a činnosti, na to nám jednoduše schází kapacita.

Takže přestáváme být schopni ovlivňovat svět kolem sebe. Řeč, jejímž hlavním úkolem je předávat informace, se stává mrtvou. Mluvíme a posloucháme, ale obsah stěží přeložíme. Sice ho v zásadě chápeme, ale nemůžeme s ním pracovat. Měnit ho, tvarovat, tvůrčím způsobem používat. Protože to všechno se dá dělat jen s informací, kterou proměníme v obraz. Dnes musíme používat techniku na to, co bychom dříve zvládli silou své obraznosti. Podobně jako berle.

Řeč tedy sice pozbývá plnohodnotného významu, ale zůstává náboj. Čím více záporů používáme, tím negativnějším se náš život stává. A protože žijeme pospolitě, ovlivňujeme se takto navzájem. „Není to špatné“, říkáme, když chceme něco pochválit. Ale ono to špatné je. Mluvme proto raději pozitivně. Vždy a všude. Zpočátku to dá práci, než si zvyknete nahrazovat všechna slova s předponou „ne“ jinými vyjádřeními. Ale je to jako se vším, co chcete změnit: jednou se vaše šablona přepíše a nové se stane samozřejmostí.

Poznámka na závěr: Když jsem si tento text po sobě přečetl, vyškrtal jsem z něj pět záporů. Zvyk je železná košile...