Biblické čtení: Vstaň a jdi

„Protože Abrahám věřil, uposlechl (Boží) výzvy, aby se vystěhoval do země, kterou měl dostat v dědičné držení; vystěhoval se, ačkoli nevěděl, kam jde. I (neplodná) Sára uvěřila, a proto dostala sílu stát se matkou, a to přes svůj pokročilý věk, protože se spolehla na toho, který ten slib dal. A tak z jednoho muže, a to už vetchého, vzešlo tolik (potomků) jako hvězd na nebi a jako písku na mořském břehu, který nikdo nespočítá,“ četlo se dnes (7. srpna) při mši z listu Židům. Představme si staré manžele, kteří byli jistě přesvědčeni, že vše důležité, co měli udělat, už udělali a co je mohlo potkat, už se jim přihodilo. A tu přichází Bůh a žádá po nich, aby zcela změnili svůj život. Ne zadarmo: Nabízí jim odměnu, která odpovídá jejich nejvyšším tužbám, tedy syna, základ budoucího velkého potomstva.

Může to v naší mysli vyvolat otázku: Kdy jsme dost staří, abychom už nemuseli na svém životě nic měnit? A proč bychom vlastně vůbec měli? Pokud jde o motiv, setkáváme se kolem sebe čím dál tím častěji s názorem, že naším cílem je klid, uspokojení, nebažení po ničem. Zvlášť pod vlivem různých východních nauk se za nejvyšší metu považuje vlastní prospěch. I když je myšlen ten duchovní, ne materiální, přece jen je to myšlenka odporující očividné realitě. Žijeme přece ve společnosti a společenství, jak by tedy naším prvním principem mohlo být sobectví?

Na první pohled to vypadá, že i tužba Abraháma a Sáry je osobní a sobecká. Ale nesnili snad o něčem, co daleko přesahovalo horizont jejich života? Potomstvo, jehož by bylo jako hvězd na nebi a jako písku na mořském břehu, nemohli přece nikdy uvidět. Mohli mu jen položit základní kámen.

„Kdo mnoho dostal, od toho se mnoho očekává, a komu se mnoho svěřilo, od toho se bude víc žádat,“ čte se také tuto neděli z Lukášova evangelia. Řada lidí se domnívá, že jim nikdo žádnou zodpovědnost nesvěřil a dokonce se po celý život úzkostlivě starají, aby ji nepřijali. I nejeden křesťan je přesvědčen, že když dělá v práci jen to nejnutnější, co po něm požadují, ale ve volném čase se věnuje víře, není mu co vytknout. Jak daleko je pak od oněch požadavků, aby se člověk staral jen o svoji duchovní dokonalost? Napříč naukami a náboženstvími můžeme vidět, jak takzvaně „duchovně založení“ lidé považují fyzický svět za něco, čeho bychom si přinejmenším neměli příliš všímat.

Jenže on tu je a s ním zde jsou i lidé, kteří ten reálný život s námi žijí. Naše rodina, naši přátelé, naši bližní. A jestliže Ježíš říká, že se bude hodně žádat od těch, kterým se mnoho svěřilo, pak jistě nejde o žádné duchovní nadání pozvednout sebe sama, protože by bylo poněkud nespravedlivé dát v tom některým více a jiným méně. To, co ale dostáváme v různé míře, jsou schopnosti a talenty, které se týkají tohoto světa, naší práce, našeho přispění společenství.

Můžeme se také setkat s přesvědčení, že některá práce je jaksi úctyhodnější, než jiná. Dělat charitu je správné, vytvářet zisk si zaslouží opovržení. Četl jsem nedávno názor jednoho mudrlanta, že by se mělo podnikat bez zisku a každý podnikatel by měl vydělávat jen tolik, aby se uživil. Kde bychom pak brali peníze na tu charitu? Popeláři v nás možná nemusí vzbuzovat velké sympatie, ale když začnou stávkovat a město zavalí odpadky, pak teprve zjistíme, jak jsou důležití. Není tedy žádná poctivá práce, která by byla horší než jiná. Jsou jenom lidé, kteří jako ten služebník z biblického podobenství zakopávají svoji hřivnu v obavě o svoje vlastní pohodlí.

Máme tedy své talenty a schopnosti v různé míře, ale čím je jich více, tím více se očekává, že je nenecháme zahálet. Jestliže tomu tak dosud bylo, není odpovědí na otázku, kdy už se můžeme obrátit zády ke změnám, nějaký časový údaj a věk. Ptejme se, jestli jsme ty hřivny, které jsme dostali, už dostatečně využili k prospěchu ostatních. Možná jsme jako Abrahám a Sára celý svůj dosavadní život žili v domnění, že jsme jen obyčejní lidé, kteří nemají světu co dát. Možná jsme své talenty potlačovali, abychom se nemuseli namáhat a vzdát se jistoty. Možná je přehlušila nutnost vydělat si na chleba. Ale jednoho dne se ozve volání Boha, abychom se zvedli a změnili svůj život.

Jsem přesvědčen, že většina lidí v té výzvě neuslyší, nač ve skrytu duše čeká. Bůh Abraháma nevyzval, aby se více modlil, duchovně zdokonaloval nebo se stal kazatelem. Poslal ho, jak bychom dnes řekli, budovat civilizaci. Nemělo to mnoho společného s duchovním světem, zato s tím fyzickým ano. To jen my často říkáme „Asi jsem špatně slyšel, tohle po mě určitě nechtěl“, protože ve skutečnosti nechceme vyjít ze své země jistoty, a tak své odmítnutí halíme do vznešených frází.

Dnešní ponaučení by tedy asi mohlo znít takto: Jsme-li vyzváni ke změně, pak žádné vznešené řeči nezmění nic na tom, že buď poslechneme, nebo dáme přednost pohodlí a selžeme. Termín „hřích“ má v původní hebrejské podobě význam „minout se cílem“. Možná bychom ho mohli chápat také jako „zakopat svou hřivnu“. 

Měřítko úspěchu

„Jaké je měřítko úspěchu?“ zněla otázka na jedné diskusi. Nejčastěji lidé psali, že úspěch pro ně znamená nedělat, co musí, ale jen co chtějí. Pak také dobré vztahy, zejména v rodině. Dostatek času, pohodu. Nezapomněli připomenout, že peníze štěstí nezaručí. Ano, řeklo by se, že jde o zcela přirozená a sympatická měřítka. Přesto je pro sebe nepovažuji za nejdůležitější. Ne že bych nechtěl být spokojený, mít klidnou mysl a být obklopen milujícími lidmi. Jenže je to málo.

V první řadě proto, že nikdo není úspěšný sám pro sebe. O úspěchu můžeme mluvit jen v souvislosti s jinými lidmi. Nikdo se nemůže stát úspěšným skladatelem, pokud bude komponovat do šuplíku. Podnikatel nedosáhne úspěchu, když se rozhodne strávit život na pustém ostrově. Úspěšný učitel potřebuje žáky.

Jestliže tedy říkáme, že měřítkem úspěchu je to, co se týká jen nás, jak se cítíme a co děláme, pak jde jen o polovinu pravdy. Tou druhou je skutečnost, že z hodnocení nemůžeme vynechat příjemce našeho úsilí. Úspěšní jsme tedy natolik, nakolik jsme něco dali jiným lidem. Jestliže Earl Nightingale říká, že úspěch je dán tím, že máme hodnotný cíl a že postupujeme k němu, pak jedním dechem dodává, že bez hodnotné služby jiným ho nemůžeme dosáhnout.

Druhým důvodem, proč nemohu považovat osobní spokojenost za jediné měřítko úspěchu, a proč v ní dokonce vidím nebezpečí, je riziko sebeuspokojení. Mnozí z nás jednoduše nejsou schopni si poručit ve chvíli, kdy ráno vstanou a uvědomí si, že nic nemusí, aby šli něco užitečného dělat. Nevadí nám bavit se, zaplnit čas svými koníčky, utrácet peníze. Ale tím opět ztrácíme ze zřetele širší rozměr úspěchu, který se netýká jen naší osoby.

Jsem přesvědčen, že každý máme nějaké poslání. To je ten hodnotný cíl, o němž mluví Earl Nightingale. Hodně lidí si ale naplánuje třeba bohatství, život bez práce na pláži nebo spokojenost. Dosáhnou toho všeho a přestanou se namáhat. A co se nezřídka stane? O všechno zase přijdou, protože skutečné poslání nenaplnili. Krize je připraví o majetek, místo pohody se nudí a hádají s rodinou. To není trest ani nepřízeň osudu. V takovém obratu můžeme vidět druhou šanci, abychom opravdu udělali to, co je třeba.

V písni „Učiň mě pane nástrojem“ se zpívá: „víc než být potěšen, chci těšit jiné“. A v tom, myslím, je to pravé měřítko úspěchu.

 ↓ Líbil se vám článek? Sdílejte ho, prosím ↓

Úspěch není odměna za dobré chování

„Jak mám chápat, že úspěšní jsou i lidé, kteří ke svému majetku přišli podvody nebo jednoduše byli náhodou ve správný čas na správném místě?“ dostal jsem otázku na jedné diskusi. Je to tak, kolem sebe můžeme najít i lidi, kteří určitě nemohou být příkladem, přesto se zdá, že se jim zdaří, na co sáhnou. Není to nespravedlivé, nepopírá to principy úspěchu? Ne. Úspěch totiž není ani odměna za dobré chování, ani zásluha. Nemá znaménko, není pozitivní, není negativní. Je zkrátka jen znakem toho, že jste dosáhli, co jste chtěli.

Existují samozřejmě mechanismy, jak se k úspěchu dostat. Ale ty nic neříkají o tom, jestli je váš cíl dobrý nebo špatný. Splní ten i ten. Když se chcete stát výborným bankovním lupičem, může se vám to splnit. Když směřujete k založení největší dobročinné organizace na světě, může se vám to také splnit. Úspěch je jako auto – to vás doveze k blízkým, ale dokáže je také přejet.

Nad „tupým“ mechanismem tedy musí být něco, co mu dá správný směr. A to jsou pozitivní vnitřní hodnoty.  Jestliže je máte a používáte je, můžete si gratulovat. Ale nesnažte se hodnotit. Povyšování nad ty, kterým podle nás něco takového schází, bývá často jen výmluvou, proč nejsme úspěšní. „Nemohu žít v hojnosti, protože nekradu!“  Cítíte, jak toto celkem běžné vyjádření popírá obecné a univerzální fungování mechanismu úspěchu? Jako bychom museli nějakému pekelníkovi upsat duši, abychom dosáhli svých cílů. Jenže pak by také bylo nutné říci, že vše, co se na tomto světě povedlo, je zlé.

Pokud ale máte pocit, že by přece jen nějaká spravedlnost měla existovat, mohu vás uklidnit. Pořád je tu ještě zákon, který říká, že co zasejete, to sklidíte. Připomněla mi ho zpráva o jednom mladém podnikateli, který si vymyslel zvláštní službu. Nabízel obálky plné obtížně odstranitelných flitrů, kterou můžete poslat někomu, koho nemáte rádi nebo se mu chcete za něco pomstít. Zájem byl tak veliký, že po několika dnech prosil zájemce, aby na něho zapomněli. Jeho způsob podnikání se mu naprosto znechutil. Někde je tedy reakce rychlá, jindy naopak trvá hodně dlouho.

Jedno je však jisté. Jestliže zaměříte všechnu svoji pozornost na negativní příklady a mysl naplníte pocity křivdy a nespravedlnosti, sami ničeho nedosáhnete. Neangažujte se tedy proti něčemu, ale za něco. A to nejlépe svým dílem, ne aktivismem a skandováním na demonstracích. Dát lidem práci je jistě lepší, než shánět podpisy na petice za vyšší zaměstnanost.

Internet je plný spasitelů lidstva, kteří odhalují, demaskují, upozorňují, varuji… Jen se mi zdá, že kromě mlácení prázdné slámy nic jiného nedělají. Zaměřte se proto raději na svůj cíl, jakkoliv se může zdát ve srovnání s nimi sobecký a malicherný. Máte-li srdce na správném místě, prospějete jeho dosažením lidstvu mnohem více, než tlachající odborníci na celosvětová spiknutí.

 ↓ Líbil se vám článek? Sdílejte ho, prosím ↓

Mít či nemít, to je ta pravá otázka

Minule jsem tu psal o přirozeném vztahu k bohatství. Ale je mi jasné, že někteří lidé na podobné argumenty prostě neslyší. Být bohatý je zkrátka špatné – a hotovo! Důvodem je, že jsou citliví na rozdíl mezi příjmem (penězi) a majetkem. Mít příjmy je v pořádku. Mít majetek, to už ne. V podstatě s nimi souhlasím, jen máme asi rozdílné názory, kam co patří, do které škatulky se mají jednotlivé projevy hojnosti zařadit a jak se k nim chovat.

Majetek je skutečně zátěž. Nemyslím teď na to, že musíte občas opravit okapy nebo dát natřít fasádu. Jde o zatížení mysli. Příjem totiž můžete utratit, ale majetek ne. Drží se vás a visí vám na krku. Když vyděláte nějaké peníze, jsou jednoduše určeny k útratě. Jestli si je odložíte na spořicí účet, tak jen odložíte den, kdy je zase vydáte. Pokud je investujete, jsou také pryč.

Majetek se ale neutrácí, ba právě naopak. Je od toho, aby se udržoval a rozšiřoval. Podle tradice se má statek předávat z generace na generaci. Kdo ho zvelebí a rozšíří, zaslouží si uznání okolí, kdo přijde na buben, vyslouží si opovržení. Vlastnictví má jasná pravidla a nekompromisně vyžaduje, abyste je dodržovali. Ale ani to mu nestačí. Pevně vás k sobě připoutá a zbaví vás osobnosti. Už není důležité, jak se jmenujete, o čem přemýšlíte, co cítíte. Pro lidi jste „ten miliardář“. Nanejvýš je zajímá, jestli se váš majetek zvětšil nebo zmenšil. Ano, je to tak: zajímají se o majetek, ne o vás.

Majetek také ovládá vaše sebevědomí. Máte – jste vším. Přijdete o něj – nejste ničím. Připomeňme si příběh amerického investora Donalda Trumpa, který v roce1991 zbankrotoval. Zanedlouho se zase postavil na nohy a jako by se nic nedělo, vrátil se mezi nejbohatší lidi světa. Kdyby byl „majitelem“, zůstal by ležet na dně. Trumpovi však nedodával sebevědomí majetek, ale vědomí vlastních schopností.

Jakou roli tedy má Trump a miliony dalších bohatých i méně bohatých lidí, že se nenechají majetkem ovládnout? Jsou to správci. Sice nadaní širokými pravomocemi, pokud jde o nakládání s majetkem, ale necítí se být jeho majiteli. Je to docela logické, protože vlastnit můžete něco jen do smrti, ani o vteřinu déle. Majetek tedy máme v doživotním užívání, nic více. Role správce je proto přirozená, zatímco v majetnictví můžeme vidět úchylku.

Správce si nemusí dělat starosti s výčitkami svědomí. Příjmy, které dostává, jsou spravedlivou odměnou za řádné spravování majetku. Vlastně je to podobné jako v onom biblickém příběhu. Tam se pán chystal na dalekou cestu a tak si zavolal služebníky, kterým svěřil své peníze. Jednomu dal pět hřiven, druhému dvě a poslednímu jednu. Když se vrátil, začal účtovat. První dva služebníci svěřené peníze zdvojnásobili a byli za to bohatě odměněni. Ten třetí je ale zakopal a odevzdal pak jen to, co mu bylo svěřeno. Pán ho za to vyhnal z domu.

Odtud pochází tvrzení, že kdo má, bude mít ještě více, a kdo nemá, přijde i o to málo, co mu patří. Povšimli jste si ale, že vlastně nešlo o majetek služebníků? Peníze jim byly pouze svěřeny. Ten třetí se však choval, jako by byly jeho. V obavě, aby o hřivnu nepřišel, ji ukryl do země. Není to podobné, jako když někdo dostane nabídku na lepší zaměstnání nebo podnikatelskou příležitost a odpoví: „Kdepak, mně stačí můj dům a moje auto, které mám“? Také tito lidé se bojí o svůj majetek, i když není nijak veliký. Je pro ně důležitější, než uplatnění vlastních schopností, možná i bývalých snů.

Jestliže tedy chcete přijímat hojnost, ale bojíte se (docela právem) majetku, staňte se ve své mysli jeho doživotními správci. Posilujte a pěstujte své správcovské schopnosti, místo abyste rozmnožovali majetek. On se bude zvětšovat i tak, ne však kvůli sobě, ale protože je kvalifikovaně spravován. I kdybyste o toto „zaměstnání“ přišli, při svých schopnostech snadno najdete jiný majetek, který vás „zaměstná“.

Ve své mysli se tedy zabývejte tím, co umíte, nebo co byste umět chtěli. Také čeho chcete dosáhnout, ale ne ve smyslu „mít deset milionů“. Ptejte se sami sebe, co chcete udělat pro druhé, aby vám za to ty miliony dali. To je vlastně to nejdůležitější, co vám chci dnes říci. Někdo třeba tvrdí, že nic nechce, alespoň se může starat jen o svůj duchovní rozvoj. Není to sobecké? Nechová se ten člověk jako majitel, tentokrát sebe sama? Nezahrabává svou hřivnu, aby si nemusel dělat starosti a měl pokoj od všech?

Daleko bližší je mi postoj Tomáše Bati, který se vyjádřil takto: „Bohatství nemám. Mám jen boty pro své zákazníky. Je to takový majetek, jako dalekohled pro hvězdáře, nebo housle pro muzikanta. Kdybych toho neměl, nemohl bych dáti svým dělníkům práci a zákazníkům boty. Byl bych na světě tolik pláten, jako hudebník bez nástroje.“

V jeho závěti pak najdeme výstižné „správcovské“ ponaučení: „První podmínkou prospívání našeho  závodu jest, aby jste se nedomnívali,  že závod jest jen Váš -  jen pro Vás. Závod náš nebyl k tomu účelu zbudován, aby zajistil existenci jen jeho zakladatelů.“

Ano, majetek, který spravujeme, může prospět mnoha lidem. Jestliže nic nemáme, sami potřebujeme pomoci. Nepovažuji proto za správné o hojnost neusilovat nebo se majetku zbavovat. Důležité je řádně ho spravovat. Buďte tedy dobrými správci a přijde jak hojnost, tak osobní rozvoj.

 ↓ Líbil se vám článek? Sdílejte ho, prosím ↓

Kdo ztratí svůj život...

„Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však ztratí svůj život pro mne, nalezne jej.“ Tato slova najdeme v různých biblických evangeliích, v Matoušově dokonce dvakrát. Co je na nich tak důležitého a co říkají o směřování našeho života? Jsou snad jen výzvou k mávnutí rukou nad marnostmi tohoto světa a odchodu do ústraní kláštera nebo věnování se charitě namísto shromažďování bohatství, jak to vnímalo mnoho generací před námi?

Kdyby se všichni odvrátili od pozemských starostí, lidstvo by jednoduše vymřelo. Pochybuji, že tohle měl Ježíš na mysli, když mluvil o marné snaze zachránit si život. Jeho „žít pro mne“ se dá celkem snadno pochopit, když si uvědomíme, čemu zasvětil život on: ostatním lidem.

Je to vlastně jednoduché. Život, který si mnozí z nás chtějí zachovat, je naplněný sobectvím. Já se chci mít dobře, já chci mít klid, já… Opakem je život užitečný pro druhé. V tom vůbec nemusí být nějaké sebeobětování, rezignace na vlastní schopnosti, dovednosti, cíle. Právě naopak. 

Nepotřebujeme miliony pracovníků charity, když nebude mít kdo vydělávat peníze, aby na dobročinné účely přispěl. Poctivý podnikatel je lidem určitě užitečnější, než ten, kdo někde v ústraní mudruje o svém duchovním zdokonalení a svém osvícení.

Když se ale řekne „poslání“, kdekdo si představí něco vznešeného. Asi jako když lidé podstoupí návrat do minulých životů v očekávání, že se uvidí na faraonově trůně nebo na královském dvoře ve Versailles. Ale i vychovat dobře děti je hodnotné poslání. Být dobrým řemeslníkem je hodnotné poslání. A malovat obrázky „okresního formátu“ je také hodnotným posláním.

Ona má totiž ta představa „úžasného a jedinečného poslání“ opět blízko k tomu životu, který je lépe ztratit. Je sobecká. Já jsem ten vyvolený, já jediný vím…  Ale také svádí k pohodlnosti: Když mám takový významný životní úkol, Bůh se jistě postará, abych ho naplnil. Já si ale myslím, že Bůh vytváří vhodné podmínky k uplatnění každému, ať je jeho poslání veliké nebo drobné. Protože dobře ví, že potřebujeme ta i ta.

Poznání, že poslání mohou být stejně důležitá, ať jsou velká a významná, nebo jen nepatrná, je důležité pro pochopení toho, co je životním úkolem mě samotného.  Jestliže se rozhlížíme po něčem úžasném, snadno přehlédneme to na první pohled přízemní, co se nám vytrvale připomíná. Jestliže si vytváříme žebříček, na jehož vrcholu je duchovní učitel a někde úplně dole proti němu milionář, pak se připravujeme o příležitost být užiteční. Protože, upřímně řečeno, duchovních učitelů všech možných směrů je už tolik, že někteří mají jen jediného posluchače – sama sebe.

Když si tedy nejsme jisti, za čím se v životě vydat, je nejlepší se zeptat té vyšší inteligence nad námi. A nebýt zklamaní, když nám místo „běž učit národy osvícení“ řekne, ať se věnujeme podnikání v účetnictví. 

 ↓ Líbil se vám článek? Sdílejte ho, prosím ↓