Výtah do hlubin

Tento návod pochází od Steva Pavliny, respektive od jeho manželky. Trochu jsem ho upravil a doplnil. Jeho používání mohu doporučit těm, kterým cesta „do hlubin“ trvá příliš dlouho, špatně se na ni soustředí a nakonec dostávají jen nicotné výsledky. Ale samozřejmě i všem ostatním. Použití kombinace výtahu a schodů vás totiž nenásilně dovede do nízké frekvence mozku a hlubších zákoutí mysli. Proč se sjíždí zrovna 21 pater a sestupuje po 21 stupních, to nevím, ale jak jsem si vyzkoušel, jde o ideální počet.

Pojďme si tedy ukázat, jak na to. Pohodlně se usaďte někde v křesle, ruce volně položte na područky, zavřete oči a představte si, že stojíte před výtahem. Autorka doporučuje i polohu vleže, před spaním, ale já osobně s tím mám špatnou zkušenost – usnu dříve, než dojde k tomu hlavnímu. Jste-li odolnější, nic vám samozřejmě nebrání dát před křeslem přednost posteli. V křesle navíc můžete použít hudbu, jak jsem o tom již mluvil.

Stisknete tlačítko pro přivolání výtahu, dveře se s cinknutím otevřou a vy nastoupíte. Mně se občas stane, že z kabiny nejdříve někdo vyjde. Neznámí lidé, ale i zvířata a také podivné bytosti – ptáci, kohout, ale i muž s jelení hlavou. Proč? Nevím, ale pokusím se zjistit.

Představujte si, jak se nade dveřmi mění svítící číslice, označující patra: 21, 20, 19… Přitom hluboce dýchejte. V prvním patře se výtah zastaví a dveře se s cinknutím otevřou.

Stojíte na vrcholu schodiště, které má 21 stupňů. Pomalu sestupujte dolů v rytmu dýchání: na každém schodu se nadechněte, při sestoupení vydechněte. Dole najdete pootevřené dveře, kterými vstoupíte do dlouhé chodby plné dveří. Setkáte se zde se strážcem (správcem), který vás dovede do vaší místnosti. Otevře vám dveře, rozsvítí, zavře za vámi a odejde.

Jak vaše místnost vypadá a je zařízená, to záleží zcela na vás. Může tam být cokoliv, pořádek nebo nepořádek, hromada nábytku nebo vůbec nic. Něco si sami dosadíte, něco se objeví bez ohledu na vaše přání a cosi vám tedy tímto způsobem sděluje. Chaos a hromady harampádí mohou ukazovat na podobný způsob vašeho života, stejně jako neosobní nablýskaná prázdnota.

Můj pokoj měl například od samého počátku v čele temně rudou oponu. Jak si za chvíli ukážeme, jde o velmi užitečnou pomůcku.

Hlavním úkolem této místnosti je ale setkání, či spíše setkávání s vaším vyšším Já, tedy podvědomím. Za chvíli se zde objeví, někdy možná v neočekávané podobě, ale je to vždy ono. Můžete mu klást otázky, radit se s ním, ptát se, je-li něco, co by vám chtělo říci. Pro prvních pár setkání to docela stačí. Když Já odejde, zhasněte, vyjděte z místnosti a zavřete dveře. Můžete strážci oznámit, že odcházíte. Pak absolvujete cestu zpět stejným způsobem, jakým jste se sem dostali: nejdříve vyjdete 21 schodů, přivoláte si výtah, vyjedete do 21. patra a vystoupíte. V křesle otevřete oči, v posteli můžete klidně usnout (pokud se vám to už nepodařilo dříve).

Jakmile zvládnete základ, můžete začít experimentovat. Vaše Já vám bude například nechávat vzkazy na tabuli či listu papíru. Na stěně může viset obrazovka, kde se vám promítne nějaká informace.

Dá se pracovat se symboly, které jsou v tuto chvíli konkrétními věcmi. Najdete například na stole balíček peněz, červený džbánek s nápojem lásky, objevíte čerstvě vydanou knihu s vaším jménem na obálce… Fantazii se opravdu meze nekladou – tady jde všechno. A v tom je síla celé vizuální metody. Zatímco v realitě byste možná měli problém si všechny tyto věci představit, uvnitř mysli žádné mantinely nemáte. Vždyť tento stav není daleko od snu a v tom se přece může dít ledacos. Už jste ve spánku létali?

Víme, že podvědomí je schopno realizovat vše, co si přejete – ale jen za podmínky, že v reálnost svého přání skutečně věříte. Proto také obvykle selhávají jednoduché metody typu „Stanovte si cíl a jděte za ním s plným nasazením“. Kolik lidí si třeba představí luxusní vilu nebo automobil, ale v duchu si říká: „Na to nemůžu nikdy vydělat. To prostě fyzicky nejde!“  A podvědomí si notuje s jejich hlubokým přesvědčením: „Když nejde, tak nejde. Nebudeme se honit za chimérou. Byt v paneláku a ojetá škodovka postačí.“

Když mu však ve své místnosti předložíte symboly, o jejichž aktuální realitě není třeba mít žádné pochybnosti (vždyť ten balíček peněz přece teď držíte v ruce), jednoduše je přijme za svůj úkol a jde vaše přání plnit. Je to zajímavé, ale tady „dole“ jste tak izolováni od vnějšího světa, že venku necháváte i jeho omezující pravidla. Zase mohu ukázat na podobnost se snem: V něm přece také nepochybujete, že to, co se tam děje, je skutečné, i kdyby to v realitě odporovalo vašim zkušenostem nebo fyzikálním zákonům. A právě toto otevřené přijímání všeho, odhození všech pochybností, je klíčem k přesvědčení podvědomí a změně života.

Slíbil jsem, že vám povím o zajímavé funkci opony v čele místnosti. Je to můj příspěvek k této metodě, i když musím poctivě přiznat, že se vlastně „přidala“ sama a já jen objevuji její další a další možnosti. Při několika prvních návštěvách mi Já nedovolilo za oponu nahlédnout, ale pak jsme ji začali intenzivně využívat. Když ji podvědomí poprvé odhrnulo, našel jsem za ní nízké pódium a na něm velké bílé vejce, což je věc, o které se pro její důležitost zmíním samostatně. Teď si povězme, co všechno se za oponu vejde.

Tak například stůl a židle. Když vás čeká těžké jednání, obchodní, se šéfem, úředníky a podobně, pozvěte si tyto lidi sem. Požádejte Já, aby vám je přivedlo, usaďte je u stolu a všechno s nimi proberte tak, jak chcete, aby to nakonec dopadlo. Nečekejte ovšem, že vám všechno projde podle vašich potřeb. Tito lidé jsou zde proto, aby lépe pochopili vaše argumenty, postoje a jejich příčiny. Ne aby uznali, že špatné pracovní výkony nejsou nic závažného a ten dům jste načerno postavit prostě museli. Může se vám také přihodit, že se sice pěkně shodnete, ale na něco důležitého zapomenete. Dejme tomu, že vám zde zákazník podepsal smlouvu, ale vy jste s ním neprobrali jistou důležitou vlastnost. V realitě pak právě na ní jednání ztroskotá. Připravujte se tedy na tato „stínová“ jednání stejně, jako byste už teď měli jít na skutečné.

Za oponou také můžete najít věci, po nichž toužíte. Luxusní nebo i obyčejný vůz, starožitnou komodu, letenku na Tahiti, cokoliv, co je předmětem vašeho přání. Ale jak už jsem vícekrát se zdviženým prstem upozorňoval, mějte na paměti, že většinu z toho nedostanete darem. Podvědomí přetransformuje vaše touhy v činy, což je většinou nějaká podoba práce. Koláče se samy neudělají. Opona tedy nehalí vchod do Aladinovy jeskyně, ale začátek cesty k uspokojení vaší touhy.

Pokud jsou vaše přání objemnější a do prostoru za oponou by se nevešly (například váš vysněný dům), najdete za ní dveře, kterými do něj vstoupíte. Může to opět být cokoliv: vila, vaše nová kancelář, firma, farma, zahrada… Ale také koncertní nebo divadelní sál, balkón nad zaplněným náměstím nebo vnitřek orbitální stanice. Za tímto průchodem se můžete setkat se svými „zákazníky“ (lidmi, na něž míří vaše životní poslání), jak jsem to popsal v části Vizuální metoda.

Všechny tyto scény můžete dále řetězit. Zkuste třeba ve svém domě vytvořit křeslo, sedněte si do něj, zavřete oči a představujte si, že stojíte před výtahem… Někdo by možná mohl mít obavu, že v takto vytvořeném světě zabloudí. Ale jednou musíte oči otevřít, takže nebezpečí známé ze sci-fi literatury vám nehrozí. Zato lze tímto způsobem dosáhnout prolnutí každodenní reality se světem, v němž je všechno možné, s úžasnými důsledky pro váš úspěšný život.

Osobní světy

Na seanci, kterou jsem popsal v minulé části, si povšimněte ještě jedné zajímavé věci. Ani v jednom z obrazů nenajdete nějaký konkrétní způsob, jak k tomu svému „štěstí“ přijdete. Osoba vám dává obecnější rady, zástupy vám sice děkují, ale jak jste se mezi nimi ocitli, to nevíte. Ani doma vám neleží na stole kupní smlouva na zámek či byt. Vidíte a užíváte si výsledky, ale to už je vlastně konečná fáze. Nebylo by lepší a jistější zabývat se konkrétními postupy? Tedy si například představit, jak vymyslíte skvělý výrobek, prodáte ho milion kusů a zbohatnete? Nebo rovnou do všech podrobností zobrazit okamžik, kdy se na poště dozvídáte, že jste vyhráli první cenu ve sportce?

Už jsem se zde jednou zmínil, že vaše podoba vašeho světa nemůže být libovolná, protože i ostatní lidé mají své světy a přání. Přikázání milovat bližního svého je vlastně základním principem všeho dění. Vždy můžete jen to, co nepoškodí možnosti druhých. Ale jsou tu i vaše zájmy. V krátkozrakosti, bez dostatečného kontaktu s vědoucí duší, můžete prosazovat něco, co vám nakonec uškodí. Teolog Jan Heller říkával svým žákům: „Dejte si pozor, o co v modlitbě žádáte. Abyste pak nelitovali, až se to splní.“ Je například známo, že většina lidí, kteří vyhráli velké částky v loterii, dopadla špatně.

A tak se může stát, že chcete řešit nedostatek peněz, ale místo požadované výhry dostanete nabídku na lepší zaměstnání s vyšším platem. Některá přání zase fungují s ohledem na spravedlnost. Nechcete-li hnout prstem, nebudete mít žádnou vilu, i kdybyste si ji nakrásně každý den představovali. Nejde totiž o dary, ale o obchod: něco za něco. Když byl mercedes nad moje možnosti, „dostal“ jsem Octavii, jak jsem o tom psal. Později přišel i ten mercedes.

Proto není vhodné vizualizovat si konkrétní kroky a postupy. Chcete-li pohnout s nějakým problémem, je lépe zvolit postup, který používal například chemik Kekulé, o němž jsem se už také zmínil. Seance s použitím tří obrazů slouží jako rámec, nemá podobu detailního itineráře.

Je tu však otázka, jak je možné sladit všechny zájmy, když se nakonec setkáváme v jednom jediném rámci, daném naším fyzickým světem. A ten je přece založen na tvrdé konkurenci. Od virů až po podnikatele, všechno bojuje o místo na slunci a životní prostor. Jestliže tedy obchodník získá zákazníka, jiný o něj přijde. Zaměstnanec nastoupí na místo, odkud někdo zase musel odejít. Můžeme tedy v takovém prostředí vůbec mluvit o vytváření vlastního světa, který nebude v konfliktu se světy ostatních?

Pro odpověď si ani nemusíme chodit do oblasti duchovní, docela dobře na ní kupodivu odpovídá současná fyzika, zejména ta kvantová. Například o elektronech říká, že v daném okamžiku nelze přesně určit, kde se nacházejí. Proto se mluví o jejich pravděpodobné poloze. Podobné je to i s našimi osobními světy. Jsou tu a nejsou, stýkají se a nestýkají. Díky této vlastnosti se mohou prolínat, aniž by na sebe narážely.

Další důležitou vlastností je nespojitost. Čas si obvykle představujeme jako napnutý provázek, po němž se pohybuje celé lidstvo, kompletně a beze zbytku. Když pak dojde řeč na subjektivní vnímání doby, obvykle vám někdo vysvětlí, že se to jen zdá. Hodina je jako hodina, i když někdy uběhne za vteřinu a jindy se nekonečně vleče. Jenže jak vysvětlit, že když spěcháte, obvykle přijdete nebo přijedete pozdě, ale pokud vám na přesnosti nezáleží, zvládnete stejnou trasu rychleji? Odpovědí je představa času, který se skládá z bodů. Vzdálenost mezi nimi (protože i tyto body jsou zde jen pravděpodobně) je pro každého člověka a v každém okamžiku jiná.

Díky těmto vlastnostem tak může být váš fyzický svět, který ovlivňujete a budujete svým duchem, v souladu se světy ostatních, ačkoliv to na první pohled vypadá jako nemožné. Je však potřeba počítat s neurčitostí: váš úspěch se v detailech může lišit od představy.

Na druhou stranu je to jistě báječná zpráva pro všechny, kdo zatím měli pocit, že by svým úspěchem jiné o úspěch připravili.  Ta představa je kupodivu pevně zakořeněná v myslích mnoha lidí. Vezměte si třeba názor, že má-li někdo zbohatnout, jiný musí o peníze přijít. „Chudí lidé jsou na světě kvůli nenažranosti bohatých,“ zní hlas lidu. To by ovšem, pokud vyspělý svět neustále bohatne, musely méně vyvinuté země stejnou měrou zchudnout. Ba ještě více, protože počet lidí na světě neustále roste. Skutečnost je však taková, že i ten nejchudší stát je na tom dnes mnohem lépe než před nějakými sto lety.

Není to tak dávno, co jsem v rádiu slyšel názor jednoho posluchače na příčiny ekonomické krize: Zavinili ji bohatí, protože sedí na penězích. Jak si to dotyčný pán představoval, to skutečně nevím. Zřejmě v podobě komiksového strýčka Skrblíka, který všechny své zisky shromažďuje do obřího trezoru a po večerech si v nich chodí zaplavat. Za prvé má dnes většina peněz virtuální podobu, za druhé by bohatý člověk, kdyby peníze obratem neinvestoval, brzy bohatým být přestal. Jde spíše zase o projev názoru, že úspěch jednoho znamená neúspěch druhého, a že by tedy všichni měli být raději neúspěšní. Nepřipomíná vám to něco? Přesně tak, touto ideou se přece řídil komunistický režim a my jsme pak stáli fronty na toaletní papír.

Skutečnost je přesně opačná. Úspěšní lidé dávají možnost uspět dalším kolem sebe. Tomáš Baťa začínal s několika pracovníky v malé dílně, v roce 1932, kdy zemřel, jich jeho firma měla šestnáct a půl tisíce. Životní úroveň ve Zlíně byla v té době vyšší než v Praze a dělníci dostávali větší plat, než jejich francouzští nebo angličtí kolegové. Ten „bezohledný kapitalista“, jak byl někdy označován, považoval za hlavní cíl podnikání bohatství svých zaměstnanců!

Ale abych zase nelíčil svět jen jako idylické místo, je třeba přiznat, že ne všichni takto uvažují a jednají. Je tu přece ego, které chce ze společného urvat co nejvíce, využít druhé pro svůj prospěch a radovat se z bolesti ostatních. I takoví lidé mohou být navenek úspěšnými, zejména pokud jde o hmotné symboly. Na první pohled se ke všemu může zdát, že mají ve všem navrch a spravedlnost, včetně pověstných Božích mlýnů, je na ně krátká. Jen občas se stane, že někdo z nich přejede v opilosti chodce nebo zastřelí kumpána v baru a trestu se už nevyhne.

Když si ovšem představíte, jak to asi musí být příjemné nechat se ovládat egem, pochopíte, že oni už svoji odplatu dostali. Hmotný dostatek je v naší civilizaci důležitým faktorem nezávislosti. Tito lidé jsou však tak svobodní, jako by asi byl pes, vláčený na provaze neandrtálcem.

Pokud jste tedy dosud měli obavy, že se svým úspěchem přiřadíte po bok těmto zbohatlíkům, pak vězte, že nenecháte-li si diktovat egem, je všechno v naprostém pořádku. Naopak, svým úspěchem pomáháte k úspěchu druhým, svým příkladem jim ukazujete cestu a posilujete jejich víru. Konec konců i na charitu mohou přispívat jen majetní, chudí se často nepostarají ani sami o sebe.