Procházejte se zahradou Lórienu

Způsob života, který vedeme, je většinou hektický. Snažíme se zvládnout vše v jednom zátahu a v honbě za výkonností si plánujeme pracovní dobu po minutách. V tomto plánu se pak bohužel nenajde čas na relaxaci. Přitom ta je nejen příjemná, ale za těchto podmínek přímo nezbytná. Bez regenerace sil musíte v práci nastavovat, abyste zvládli to, co vám dříve trvalo podstatně kratší dobu. Ne, není to věkem. I mladý, energií nabitý organismus potřebuje odpočívat.

Ideální je samozřejmě chvíle strávená v přírodě. Přes všechnu civilizovanost jsme s ní stále spojeni pupeční šňůrou, a proto zde také nejlépe nabereme síly. Modrá a zelená jsou barvy relaxace, protože v krajině převládají. Stačí tedy na deset minut vyjít ven, dívat se, poslouchat, dotýkat se.

Jenže když pracujete v klimatizované kanceláři ve třicátém patře kancelářské budovy a zvenku k vám doléhá jen siréna sanitky, je taková rada samozřejmě k ničemu. Pak můžete použít Vizuální cestu.

Možná máte pochybnosti, že by „snění“ mohlo nahradit skutečný fyzický zážitek. Nemějte obavy. Vize, kterou si vyvoláte, má téměř stejné účinky, jako byste tu dobu strávili v originální, fyzické přírodě. Přinese stejné osvěžení, uklidnění, odpočinutí.

Ještě pár slov k názvu. Zahrada Lórienu mě napadla zcela intuitivně. J. R. R. Tolkiena samozřejmě znám, ale nejsem takovým znalcem jeho díla, abych o ní věděl více, než že se jedná o příjemné místo. Takže mě překvapila následující charakteristika ve Wikipedii: „Lórien (Irmo) je jedním z Valar ve fiktivním světě J. R. R. Tolkiena, Ardě. Vládne snům a sesílá spícím nové myšlenky. Jeho pravé jméno je Irmo, Lórien je název jeho říše, která je nejkrásnějším sídlem ve Valinoru. Jeho sídlo plné klidu je vyhledávaným místem odpočinku jak pro elfy, tak i pro samotné Valar.“ Nemohl jsem si tedy vybrat lepší označení.

Jak se dostanete do zahrady Lórienu? Sestupte výtahem do hloubi (návod najdete zde), vejděte do své místnosti a v jedné ze stěn vytvořte dveře do zahrady. To je vše. Pak už se jen procházejte. Aby byla vize dokonalá, zapojujte všechny smysly. Vytvářejte trávník plný květů a kvetoucí stromy, vnímejte jejich vůni. Berte stébla trávy mezi prsty, hlaďte kmeny. Poslouchejte zpívající ptáky a šumění větru ve větvích. A když to všechno zvládnete, začněte – a to doslova - sklízet plody. Trhejte je, voňte k nim, jezte je a vychutnávejte. Představte si, jak jsou šťavnaté, jak vám sladká šťáva stéká po bradě. Nevadí, že se ušpiníte, někde je tu přece studánka, v níž se můžete umýt.

Pokud zrovna potřebujete shodit nějaké kilo a žaludek se vašemu úmyslu vzpírá s hlasitým kručením, pojídáním lórienských plodů ho můžete umlčet. Nevěříte? Zkuste to.

Ani s plody se ještě nemusíte spokojit a skončit. Co třeba zvířata? A proč ne rovnou mluvící?

Vizuální relaxaci provádějte každý den, nejlépe v jeho polovině. Stačí deset minut, abyste se osvěžili a nabrali nové síly. Samozřejmě, že pokud máte za sebou obzvlášť náročnou práci, můžete pobyt prodloužit. „Ztracený“ čas s nově nabytými silami lehce doženete. Ale nezapomeňte, že živá příroda je přece jen o něco málo lepší. Takže se do ní, třeba o víkendu, přece jenom vydejte.

Neohlížej se

V pohádkách se občas můžete setkat s následující situací: Hrdina má vykonat nějaký celkem nenáročný úkol, ale nesmí se přitom ohlédnout. Když neodolá, bohatství nebo šance za získání princezny a polovice království k tomu zmizí. Také jste si v dětství říkali, že vy byste se určitě, ale zcela jistě neotočili?

Pohádky jsou zajímavým zdrojem poučení a určitě se k nim ještě vrátím. Nesdílím totiž přesvědčení některých lidí, že se jedná o příběhy zavádějící, s účinkem spíše kontraproduktivním. To, řekl bych, platí více o pohádkách moderních, představovaných například hollywoodskými díly. Randy Gage brilantně analyzoval film Titanic (v knize Proč jste tak hloupí, nemocní a bez peněz...), a došel k názoru, že je postavený na odsouzení veškerého bohatství a bohatých.

Ale vraťme se ke klasickým pohádkám a otáčení. Tahle zásada totiž kupodivu platí stále. Budete-li se ohlížet zpět, nikdy nedojdete k úspěchu. Stejně jako v příběhu se vám zlato rozplyne a cesta ke království uzavře. Za vašimi zády totiž číhá minulost.

Samozřejmě nejde o jakýkoliv pohled zpět. Také si rád přečtu knížku o historii nebo se v televizi podívám na dokumentární film. Se zvláštní nostalgií myslím zejména na krátkou dobu mezi dvěma světovými válkami. Ale to je v pořádku. I za cizími životy se můžete ohlížet. Ale za vlastním ne.

Proč? Protože takové vzpomínání jen málokdy přinese něco pozitivního. Jestliže jste v minulosti prožili něco velmi pěkného, pak ohlížení se na šťastnou dobu vás utvrzuje v přesvědčení, že to hezké, co vás v životě mohlo potkat, už uteklo. Proč se tedy zabývat budoucností? Ještě horší je to s negativními zážitky. Návraty k nim přinášejí výčitky: „Proč jsem tehdy…?“ Ale protože minulost už byla a nic z ní nemůžete změnit, je takové týrání se bezvýsledné, ale bohužel i nekonečné.

Pokud jde o vzpomínky pozitivní, je dovoleno občas se k nim vrátit. Třeba když se jednou po dlouhé době sejde rodina rozptýlená po celém světě nebo bývalí spolužáci. Ale to je podobný případ jako s vánočním bramborovým salátem.  Je nezdravý, ale jednou za čas se nic nestane – a chutná báječně. Dopřejte si tedy pěkné vzpomínky jako sváteční lahůdku, po níž se zase vrátíte k „všednímu“ dnešku.

Časté návraty k negativním vzpomínkám signalizují, že jste se s touto částí svého života stále ještě nevyrovnali. Jinak by už byly dávno uloženy do vzpomínkového archivu a odpočívaly tam v pokoji. Měli byste se proto ke každé této podstatné epizodě svého minulého života vrátit. Ale jen jednou, naposledy, a řádně připraveni.

K vyrovnání se s minulou událostí můžete použít vícero metod. Jedna z nich je například popsána ve skvělé knize CestaVědomí Nová měna (Brandon Bays, Kevin Billet) a někdy příště vám seznámím i se svým příspěvkem v této oblasti. Podstatné je, že k osvobození musíte dojít přes negativní prožitek. Abyste vstali (vyrovnali se s minulostí), je nutné padnout až na dno. Samozřejmě obrazně. Na začátku tedy velmi silně procítíte to nejhorší, co pro vás epizoda z minulosti znamená. Tak vyprázdníte zásobník negativních emocí, které jste k ní shromáždili. Když už nezbyde ani jediná, můžete se konečně ve svém prožitku vyrovnat – s lidmi, kterých se týkala, sami se sebou. A nakonec pocítit úžasnou lehkost osvobození.

Vyrovnat se znamená odpustit. Pokud trváte na tom, že odpustit můžete, ale zapomenout ne, pak jste ve skutečnosti neodpustili. Jedinou možností, jak se zbavit zatěžující vzpomínky, je všeobecné odpuštění – vy sami sobě i všem zúčastněným, ale zrovna tak oni vám i sobě navzájem. Když jste to nemohli nebo nemůžete udělat ve skutečnosti, pomůže vám vizuální cesta. Jak je řečeno v Bibli: „Komukoli něco odpustíte, odpustím i já.“. Odpustíte-li nebo pořádáte o odpuštění v duchu, odpustí ten druhý – třeba i nevědomě – také.

Od zlé vzpomínky se tedy odpoutáte, nemáte-li k ní žádnou vazbu, žádný důvod se k ní vracet a vyhledávat ji. Pokud se takto postupně zbavíte všech, váš život se prosvětlí a obrátí k prožitku přítomnosti a pozitivnímu očekávání budoucnosti.