Neříkejte ne

Samozřejmě, občas je docela užitečné umět se bránit tomu, aby si z vás ostatní dělali služku. Ale já mám na mysli něco jiného. Naše řeč se postupně negativizuje a přibývají v ní záporné prvky. To s sebou přináší hned dva problémy. Jednak přestáváme rozumět, o čem to vlastně mluvíme, jednak se pod tímto náporem negace mění k horšímu obecná kvalita duševního a duchovního života.

Co se vlastně děje? Ukažme si to na jednoduchém příkladu. Někdo například řekne „Já nekradu!“ Kdyby o sobě prohlásil, že je poctivý, jde o stav, který může docela dobře popsat. Ale v tomto případě vyjádřil děj. Jak takové nekradení vypadá? Dokážeme jistě popsat, co je to kradení, ale jeho protiklad ne. Jde totiž o děj, který se vlastně… neděje. To je také zřejmě důvod, proč podvědomí neumí (nebo nechce) se zápory pracovat.

  

Mohli bychom jistě poukázat na to, že od planety Země až po atomy má všechno svůj plus i mínus. Včetně elektřiny v zásuvce. Proč se tedy naše nitro brání tomuto uspořádání? Inu, vzpomeňte si na ráj. Byl veskrze pozitivní. Mám podezření, že i Bůh to tehdy řekl nějak jinak, než „Nesmíte trhat plody této jabloně“. A ono místo, k němuž se všichni, vědomě či nevědomě – včetně nevěřících, upíráme, je tedy jistě jednopólové. Totiž kladné.

Naše mysl si vše vyřčené i slyšené vizualizuje. Bravurně zvládne popis toho, kdo krade, stojí, leží, kouří či řídí. Ale má potíž představit si člověka, jenž nekrade, nestojí, neleží, nekouří a neřídí. Nejde totiž o pozitiv a negativ. Kladné slovo je jako malý puntík v obrovském prázdném kruhu. Uvnitř je zmíněná činnost (leží) na ní se soustředíme, a kolem není nic, co by bylo právě teď zapotřebí si zobrazit. Když ovšem neleží, pak může dělat cokoliv z toho ostatního. Máme tu tedy naopak prázdný bod v obrovském zaplněném kruhu. A na to, abychom si představili všechny zbývající stavy a činnosti, na to nám jednoduše schází kapacita.

Takže přestáváme být schopni ovlivňovat svět kolem sebe. Řeč, jejímž hlavním úkolem je předávat informace, se stává mrtvou. Mluvíme a posloucháme, ale obsah stěží přeložíme. Sice ho v zásadě chápeme, ale nemůžeme s ním pracovat. Měnit ho, tvarovat, tvůrčím způsobem používat. Protože to všechno se dá dělat jen s informací, kterou proměníme v obraz. Dnes musíme používat techniku na to, co bychom dříve zvládli silou své obraznosti. Podobně jako berle.

Řeč tedy sice pozbývá plnohodnotného významu, ale zůstává náboj. Čím více záporů používáme, tím negativnějším se náš život stává. A protože žijeme pospolitě, ovlivňujeme se takto navzájem. „Není to špatné“, říkáme, když chceme něco pochválit. Ale ono to špatné je. Mluvme proto raději pozitivně. Vždy a všude. Zpočátku to dá práci, než si zvyknete nahrazovat všechna slova s předponou „ne“ jinými vyjádřeními. Ale je to jako se vším, co chcete změnit: jednou se vaše šablona přepíše a nové se stane samozřejmostí.

Poznámka na závěr: Když jsem si tento text po sobě přečetl, vyškrtal jsem z něj pět záporů. Zvyk je železná košile...