Blahoslavení chudí duchem

Nedávno se mi dostal do rukou zajímavý článek. Autor v něm „překládal“ známou biblickou pasáž z kázání na hoře o blahoslavených chudých duchem takto: „Blahoslavení, šťastní jsou ti, kteří nechtějí mít všechno, ale stačí jim, co mají.“ Text je sice určen katolickým dětem, ale místo aby vysvětlil a zjednodušil, přináší absurdní výklad. Nejen že nemá logiku, ale troufám si tvrdit, že na děti může mít neblahý vliv. Podsouvá jim totiž názor, že je špatné o cokoliv usilovat.

Neznám nikoho, kdo by chtěl mít všechno. Co by to mělo být? Snad Země, Vesmír? A jak je to s tím „stačí jim, co mají“? Týká se to i duševního a duchovního rozvoje? Má se dítě, které dostane ve škole pětku, s ní spokojit a neusilovat o zlepšení? Nemá dále studovat? Máme si říci, že nám stačí, jak jsme duchovně rozvinutí? Mají katolické děti zahodit Bibli, protože jim stačí, co už vědí?

Ale možná jde jen o materiální věci, majetek a peníze. Je tedy správné, aby nezaměstnaný žijící z podpory, řekl: „Jsem spokojen s tím, co mám. Nepotřebuji hledat práci.“? Nebo rodiče vysvětlí dítěti, které nemůže jet na školní výlet, protože nejsou peníze: „My jsme spokojeni s tím, co máme. Chceme přijít do nebe.“? Vztahuje se blahoslavenství hlavně na lenochy, příživníky a náboženské blouznivce?

Zdá se mi, že si autor (nebo to byla autorka?) popletl spokojenost s vděčností. Ano, je důležité být vděční za to, co máme, i kdyby toho bylo sebeméně.  Ale nemůžeme se spokojit s tím, že se nedokážeme sami uživit, že žijeme na dluh, z cizích peněz. Že nedokážeme dát dětem dobré materiální podmínky.

Lidé, kteří takto uvažují, si o sobě obvykle myslí, že jsou skromní. Rádi opakují, že štěstí se za peníze nekoupí. Jenže z toho mylně vyvozují, že bez peněz budou šťastní. A když štěstí automaticky nepřijde, viní z toho bohaté. Nakonec jim vychází, že proti nějakým penězům zase tak moc nejsou, ale musí přijít samy od sebe, bez vlastního přičinění. Když jim v práci zvednou plat, je to v pořádku, spokojí se s tím, co mají. Jestliže by ale měli pro vyšší mzdu udělat něco navíc, už je to neskromnost. Vidíte nějaký velký rozdíl mezi nimi a lenochem?

Co tedy doopravdy říká ono „blahoslavení chudí duchem“? Existuje spousta výkladů, od názoru, že se to týká hlupáčků, až po zvýrazňování chudoby. Dovolím si k nim přidat svůj. Blahoslavený je ten, kdo pociťuje v duchu nedostatek a naplňuje ho. Chudí duchem však dávají přednost skutečným hodnotám. Když máte plné ruce tretek, kterým přikládáte velký význam, pak nemůžete převzít větší dar, nebo i ten největší, třeba ono slibované nebeské království.  

Chudí duchem se tedy nespokojí s tím, co mají, ale na druhé straně na tom nelpí. Někteří i velmi bohatí lidé říkají: „Jsem jen správcem svých peněz. Nepatří mi.“ Není špatné mít velký majetek. Ale je špatné, aby se stal smyslem života člověka, který ho vlastní. Pak má plné ruce.

Jsou i slavní umělci, kteří zase odpovídají na gratulace: „To není moje zásluha. Já jsem to jen předal.“ Není špatné vyniknout. Ale je špatné žít jen pro toto vyniknutí, pro slávu. Pak člověk nemůže přijímat vyšší duchovní dary.

Co tedy z toho plyne? Buďte vděční za to, co máte. Ale nespokojte se s tím. Každý z nás je tu nejen pro sebe, ale i pro druhé. Shromažďujte vědění tak, aby z toho měli i ostatní užitek. Zdokonalujte se duchovně tak, aby i ostatní rostli s vámi. Vydělávejte peníze tak, aby se i ostatním zvýšily příjmy. Pak bude vaše království nebeské.

 ↓ Líbil se vám článek? Sdílejte ho, prosím ↓