Jak pevně jste naladěni?

Jistě jste se už někde dočetli, že když si ujasníte svůj cíl a vydáte se cestou k němu, začnete k sobě přitahovat správné lidi, nástroje i prostředky. Někdo má ovšem pochybnosti. Jak by mohl pouhými svými myšlenkami ovlivňovat okolí a dokonce způsobit, že se někdo, koho právě potřebuje, objeví v jeho blízkosti? Nejsou to zase nějaké „ezoterické výmysly“, které fungují jen v hlavách jejich autorů a kterým se rozumný člověk tak nanejvýš zasměje? Ale ne, opravdu jsou zde síly, které to dokážou.

Pokud máte doma třeba kytaru, tak jste si toho určitě všimli. Když zabrnkáte na jednu ze dvou stejně naladěných strun, začne se chvět i ta druhá. Kdyby jich kolem vás byla třeba stovka, rozechvějí se všechny. Ale jen ty se stejným naladěním. Ostatní se ani nepohnou.

Podle fyziky vesmír tvoří vibrace. Pohybujeme se tedy ve světě, kde všechno má své naladění, svoji frekvenci. Lidé i věci. Není tedy divu, že se tímto způsobem navzájem ovlivňujeme. Jestliže je někdo naladěný stejně, naše myšlenky ho rozechvějí a vyvolají v něm pozitivní odpověď. Když je jeho ladění jiné, nechá ho naše nadšení lhostejným.

Jenže zkušenost mnoha lidí je jiná. Nic se neděje, nikdo nepřichází, věci jdou spíš k horšímu, než aby se zlepšovaly. Právem mají podezření, že vibrace nefungují. Ale ano, fungují. Záleží však na jejich síle a kvalitě. Kytara se časem rozladí a čím je lacinější, tím rychleji struny povolí. Chci tím říci, že lidé, kteří mají malé nebo žádné cíle, kterým schází sebevědomí a vůle něčeho dosáhnout, začnou vibrovat podle jiných. Ani si nevšimnou, že jsou jimi přelaďováni. Zanedlouho myslí přesně tak, jak je zvykem v sektě, v hospodě nebo v čekárně úřadu práce. Stylem, který je sice zbavuje vlastní odpovědnosti, ale také rozhodování o sobě samém.

Síla osobnosti a síla záměru tedy rozhodují o tom, jestli budete vibrovat podle někoho jiného, nebo zda naopak rozechvějete své okolí tak, aby to odpovídalo vašim záměrům.  Cílevědomí lidé naplňují prostor svými vibracemi a nedovolí, aby v něm převládly jiné. Proto dokáží někdy až neuvěřitelné věci.

Mějte proto myšlení první ligy, jak to výstižně říká Jan Mühlfeit v tomto rozhovoru. S ním dokážete ovlivňovat svět kolem sebe tak, aby vám „šel na ruku“ a pozitivně odpovídal na vaše potřeby. Malé myšlení naopak způsobí, že nikdy (a v ničem) nebudete velcí. 

Měřítko úspěchu

„Jaké je měřítko úspěchu?“ zněla otázka na jedné diskusi. Nejčastěji lidé psali, že úspěch pro ně znamená nedělat, co musí, ale jen co chtějí. Pak také dobré vztahy, zejména v rodině. Dostatek času, pohodu. Nezapomněli připomenout, že peníze štěstí nezaručí. Ano, řeklo by se, že jde o zcela přirozená a sympatická měřítka. Přesto je pro sebe nepovažuji za nejdůležitější. Ne že bych nechtěl být spokojený, mít klidnou mysl a být obklopen milujícími lidmi. Jenže je to málo.

V první řadě proto, že nikdo není úspěšný sám pro sebe. O úspěchu můžeme mluvit jen v souvislosti s jinými lidmi. Nikdo se nemůže stát úspěšným skladatelem, pokud bude komponovat do šuplíku. Podnikatel nedosáhne úspěchu, když se rozhodne strávit život na pustém ostrově. Úspěšný učitel potřebuje žáky.

Jestliže tedy říkáme, že měřítkem úspěchu je to, co se týká jen nás, jak se cítíme a co děláme, pak jde jen o polovinu pravdy. Tou druhou je skutečnost, že z hodnocení nemůžeme vynechat příjemce našeho úsilí. Úspěšní jsme tedy natolik, nakolik jsme něco dali jiným lidem. Jestliže Earl Nightingale říká, že úspěch je dán tím, že máme hodnotný cíl a že postupujeme k němu, pak jedním dechem dodává, že bez hodnotné služby jiným ho nemůžeme dosáhnout.

Druhým důvodem, proč nemohu považovat osobní spokojenost za jediné měřítko úspěchu, a proč v ní dokonce vidím nebezpečí, je riziko sebeuspokojení. Mnozí z nás jednoduše nejsou schopni si poručit ve chvíli, kdy ráno vstanou a uvědomí si, že nic nemusí, aby šli něco užitečného dělat. Nevadí nám bavit se, zaplnit čas svými koníčky, utrácet peníze. Ale tím opět ztrácíme ze zřetele širší rozměr úspěchu, který se netýká jen naší osoby.

Jsem přesvědčen, že každý máme nějaké poslání. To je ten hodnotný cíl, o němž mluví Earl Nightingale. Hodně lidí si ale naplánuje třeba bohatství, život bez práce na pláži nebo spokojenost. Dosáhnou toho všeho a přestanou se namáhat. A co se nezřídka stane? O všechno zase přijdou, protože skutečné poslání nenaplnili. Krize je připraví o majetek, místo pohody se nudí a hádají s rodinou. To není trest ani nepřízeň osudu. V takovém obratu můžeme vidět druhou šanci, abychom opravdu udělali to, co je třeba.

V písni „Učiň mě pane nástrojem“ se zpívá: „víc než být potěšen, chci těšit jiné“. A v tom, myslím, je to pravé měřítko úspěchu.

 ↓ Líbil se vám článek? Sdílejte ho, prosím ↓