neděle 28. září 2014

Dva světy

Je docela možné, že i vy patříte k lidem, kteří by chtěli ve svém životě něco změnit, opravdu se snaží ze všech sil – a ono se pořád nic neděje. Přečetli jste už spoustu knížek a návodů, jak proměnit myšlenky v činy a činy v realitu, ale kde nic, tu nic. Možná si připadáte jako na nějaké severské pláni. Fouká tu studený vítr, zem je tvrdá, nikde ani živáčka, nikde nic k jídlu, žádné slunce, teplo. To je pro mnoho lidí skutečný obraz reality jejich života, v němž jim schází vztahy, peníze, štěstí, spokojenost.

Opravdu to nedokážete změnit? Dobrá, svět je k vám možná doopravdy krutý, nebo třeba i jen netečný. Skutečnost tak opravdu může vypadat a moc se nevylepší, když si budete ráno před zrcadlem opakovat, jaký vás čeká skvělý den. Někdy ano, ale v průměru nic moc. Ale když se vám ten svět nelíbí, co můžete dělat?

Většinou se někde dočtete, že ho máte změnit. Existuje na to takový jednoduchý postup, začínající sněním. Jenže už to je kámen úrazu. Jakmile někomu přiznáte, že sníte, zaručeně vám doporučí, abyste neutíkali před realitou. Řeknou vám to hlavně lidé, kteří každodenně tráví hodiny před televizní obrazovkou. Vaše snění se alespoň týká vašeho života a může na něm něco změnit, na rozdíl od televizních seriálů.

Snový obraz sice zmizí, sotva otevřete oči, ale ovlivňuje myšlenky a ty zase vyústí v činy. Tak třeba si nejdříve si vysníte pěkný dům, pak promyslíte podrobnosti a rozhodnete se, nakonec ho postavíte. Je to pěkné, dokud nepoložíte otázku: A kde na něho vezmu peníze? Jde o to, že pořád fungujete v tom chladném, možná i krutém světě, který je kolem vás. Co mu záleží na vašem vysněném a promyšleném domečku?

Protože někteří úspěšní jsou a jiní ne, dozvíte se, že ke splnění přání je také zapotřebí štěstí. To ale nevypadá moc spolehlivě. Když vám řeknu, že budete zaručeně milionáři, stačí jen mít štěstí a vyhrát ve sportce, spolehnete se na takovou záruku? Řekl bych, že ne. Štěstí není něco, co byste mohli použít jako spolehlivý návod, jak dojít k úspěchu.

Měnit tento svět tedy moc dobře nejde. Je, jaký je a vy ho nezajímáte. Není váš. Ale můžeme se zeptat, jestli by nebyl k mání nějaký jiný svět, který by vám naopak patřil. Máte štěstí: něco pro vás mám. Je to svět podobný tomu, který se zobrazuje ve vašich přáních, při vašem snění. Na rozdíl od něj nezmizí jako pára, sotva otevřete oči. Je to vůbec možné?

Kvantová fyzika dochází v posledních letech k závěru, že realitu měníme nejen rukama, tedy skutečnou prací, ale také jejím pozorováním a dokonce myšlenkami.  Znamená to tedy, že pokud si v duchu zobrazujete své sny a přání, vytváříte svět, který jim odpovídá. Který na váš dům sežene peníze a pro váš vztah zajistí ideálního partnera nebo partnerku.

Dobrá, říkáte si teď jistě, když ten svět vytvářím, kde tedy je? Nějak ho kolem sebe nevidím.  Děje se s ním bohužel to, co s představou. Jakmile otevřete oči, převáží myšlenky, které se vztahují ke světu, který tu právě je, a veškeré změny se zase vygumují. Všechno se vrátí do starých kolejí. Pokud tedy máte představy o svém lepším životě, stojíte pořád jako by na prahu dvou světů, z nichž ten současný je silnější.

Co s tím? Jak přejít do druhé části vesmíru, která je vám příznivě nakloněná, protože je odrazem vašich snů a představ? V první řadě nemusíte mít strach, že se tak ocitnete někde, kde se ulicemi prohánějí tříhlavé příšery, a na zeleném nebi svítí modré slunce. Také nezůstanete uvězněni v nějakém snu, jak o tom někdy píší sci-fi autoři. Váš svět není jiným vesmírem, ale jeho jinou možností, která je k vám přátelštější, protože bere v úvahu vaše přání. Kolem vás se nezmění nic, až na to, že se vaše sny najednou začnou plnit. Není proto důvod k obavám.

A teď napněte pozornost, protože si povíme, jak na to. Nejdříve se zeptejme, co mají ty dva světy zcela jistě společného. Prostředí, lidi kolem vás, poměry, politickou situaci? Ne, to všechno se přece může změnit. Jste to vy. Vaše mysl je bránou mezi nimi. V ní se můžete vydat tam i zpátky. V ní se můžete vrátit, nebo se rozhodnout zůstat.

Než se ale dostanu k tomu hlavnímu, položím vám otázku: Myslíte, že si to zasloužíte? Že můžete mít svět podle vlastních představ? Je to zajímavé, ale většina lidí mi odpovídá asi takto: „Já vím, že ne, ale alespoň trochu bych mohl dostat.“ To je nesmysl! Zasloužíte si mnohem více, než si vůbec umíte představit. Jenže vaše mysl je zavalena nesmysly o skromnosti, přiměřenosti, střídmosti. Máte obavu, že když získáte partnera svých snů, tak někdo jiný o něj zákonitě musí přijít. Ale to snad platí u každého? Děláte si těžkou hlavu, že když budete milionáři, někdo jiný zůstane bez peněz. Jenže peníze jsou dnes jen signály běhající po drátech, spojujících jednu banku s druhou. Myslíte si, že se do nich nevejde více takových kódů? Samozřejmě, že ano, není to vůbec žádný problém. Říkají vám, že máte být solidární. Inu, myslím si, že je lepší být solidární v bohatství, než v chudobě.

To, co vám brání projít dveřmi z jednoho světa do druhého, je neláska sama k sobě. Co jste zatím poslouchali, byla převážně ponaučení, že nejste nic, že nemáte na tomto světě žádný význam, že máte uhýbat druhým, že si nic nezasloužíte a hlavně, že se nesmíte mít rádi! Protože kdo se miluje, ten je sobec. Zajímavé je, že to říkají i mnozí křesťané, přestože v Bibli stojí: „Miluj svého bližního jako sám sebe“. Jestliže tedy nemilujete sebe, nemůžete milovat ani nic a nikoho kolem sebe. Chcete-li svět a bližní milovat co nejvíce, musíte také co nejvíce milovat sebe.

Když tedy přijdete ke dveřím, které oddělují ty dva světy, potkáte tam sami sebe. Stojíte v prostředí, které možná připomíná nehostinnou severskou pláň, a díváte se na sebe v příjemném světě, připraveném podle vašich přání. Jak vejít? Prokažte sami sobě lásku, velkou, vášnivou, plnou emocí, tak jak jste ji zatím cítili k partnerovi nebo partnerce, či o ní dosud jen snili. Ta otevírá vstup do světa, který si zasloužíte.

Prakticky to můžete udělat tak, že si – nejlépe v posteli před spaním – se zavřenýma očima představíte, jak stojíte před otevřenými dveřmi. Kolem vás je všední, šedivý, možná i nepřátelský současný svět, jak ho znáte a jak ho cítíte. Na druhé straně je svět vašich snů, barevný, přátelský, vyzařující teplo. Proti vám stojí postava. Jste to vy. Můžete si nejdříve jen tak pro zajímavost vyzkoušet ji odstrčit. Uvidíte, že vás přetlačí a zabrání vám vejít. To je současný stav. Jestliže ho chcete změnit, obejměte se a ponořte se do lásky sama k sobě. Nestačí, když si budete říkat „miluji se, miluji se“. Vaše láska musí být co nejsilnější, emotivní, plná vášně, naprosto vás pohlcující a naplňující úžasnou radostí.

Asi se vám to napoprvé nepodaří, zvlášť pokud jste si zatím mysleli, že nestojíte za nic. Ale nepřestávejte. Pak jednoho dne dojde k tomu, že s tím druhým, kterého objímáte, ve vášni splynete. Nic vám už nebrání vejít do nového světa.

Neznamená to ale, že tím všechno skončí. Tento „váš“ vesmír je vytvářený vašimi sny, představami, vizemi, přáními. Nemůžete si tedy říci, že dnem, kdy do něho vstoupíte, vám končí veškerá práce s myslí a už si budete jen užívat. Tak jako zahrada, když ji neobděláváte, zaroste plevelem, tak se snadno zaplevelí i váš nový svět. Nakonec byste mohli zjistit, že se nijak neliší od toho, z něhož jste nedávno s ulehčením odešli. 

  Líbil se vám článek? Sdílejte ho, prosím 

pondělí 22. září 2014

Až budu ...

„Až budu bohatý, budu šťastný,“ říkáme. Nebo: „Až něco budu mít, pak za to budu vděčný“. Také si myslíme, že až budeme úspěšní, budeme si snáze hledat přátele. Mnoho problémů v našich životech spočívá v tom, že nevíme, co je příčina a co následek, který z ní vychází. A právě v těch důležitých věcech to často bývá naopak, než si myslíme. Je jasné, že naše představa pak nemůže fungovat. Asi jako když zapřáhneme vůz před koně, jak se dříve říkalo.

Tak například vděčnost. V mnoha návodech a knížkách se dočteme, že máme být vděční. „A za co?“ zeptá se člověk, který neustále zápasí s nedostatkem peněz. „Až něco budu mít, pak jistě budu děkovat třeba každý den. Ale teď nic nemám.“ Opravdu? Co třeba přátelé, rodina, děti, partneři? Co zdraví? Co chytrá hlava? Co naděje, že bude lépe? To jsou všechno věci, za které můžeme být vděčni teď hned, pokud je máme. Každý z nás jistě může něco najít.

Mnoha lidem se to zdá být hloupé. „To jsou takové ty pozitivní řečičky. Mám snad být vděčný za to, že jsem bez peněz?“ Odpověď zní, že máme být vděční, přestože jsme bez peněz. Ne proto, že to vypadá náramně pozitivně. Ale protože vděčnost z nás dělá člověka, který má za co děkovat. A jestliže máme za co děkovat, nemůžeme říkat, že nemáme vůbec nic. Vděčnost mění naši mysl a tato změna je podmínkou pro to, abychom se z finančních problémů dostali.

 V Bibli se říká: „Tomu, kdo má, bude dáno a přidáno; kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má.“ Když budete ten text chápat doslova, asi vám bude připadat nesmyslný. Jak může být někomu odňato, co nemá? Ale zkusme si ten citát malinko doplnit: „Tomu, kdo ve své mysli má, bude dáno a přidáno; kdo ve své mysli nemá, tomu bude odňato i to, co má.“ Teď už to jistě dává smysl. Člověk musí být nejdříve bohatý v mysli, pak může čekat, že se to stane i v materiálním světě.

Podobné je to se štěstím. Finanční zajištění jistě přinese úlevu od starostí. Ale to není štěstí. Pokud si navíc říkáme, že nemůžeme být šťastní, protože nejme bohatí, potvrzujeme ve své mysli tento stav jako hotovou věc: Nejsem šťastný, nejsem bohatý. A kdo si myslí, že nic nemá…

Někdo je zase přesvědčený, že o něj ostatní lidé nestojí, protože není úspěšný. Ve skutečnosti je neodrazuje stav jeho konta nebo výše pracovního postavení, ale zase jen stav mysli. Když někdo dává najevo, že nestojí za povšimnutí, tak si ho lidé zkrátka přestanou všímat. Okolí reaguje na to, co vysíláme, jaký signál mu dáváme. A zase platí, že musíme otočit pořadí, chceme-li být úspěšní. Kontakty s mnoha vlivnými lidmi nám pomohou k úspěchu, ne úspěch ke kontaktům s vlivnými lidmi. Kdo ve své mysli má, tomu bude přidáno…

Vychází mi z toho jedno: Čím se chceme stát v materiálním světě, tím musíme nejdříve být v mysli. Vezměme si příklad z dětí. Když si hrají na řidiče rychlého vozu, pak jím skutečně jsou, i když autem je ve skutečnosti převrácená kuchyňská židle. Když si hrají starostlivou maminku, pak jí skutečně jsou, i když jejich dítě je z umělé hmoty. Zkusme si tedy začít hrát. Neberme to tak vážně. I kdybychom se tvářili jako na pohřbu, nic tím nezměníme. Tak proč se raději neuvolnit a neříci si: „Je to jen hra. O nic nejde“. A pak se to teprve začne dít.

Přesně tak totiž fungují takové úžasné věci, jako je třeba přechod po žhavém uhlí. Říkejte si, že jde přece o závažnou věc, berte ji podle toho co nejvážněji a nejzodpovědněji – a popálíte se. Přijměte ji jako hru a projdete bez jakékoliv újmy. Nerozhoduje o tom fyzika, ale stav myšlenek. Každý, kdo chce něčím být a ono se to ne a ne naplnit, by se měl přesvědčit, kým je ve své mysli.

  Líbil se vám článek? Sdílejte ho, prosím 

pátek 5. září 2014

Kdo ztratí svůj život...

„Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však ztratí svůj život pro mne, nalezne jej.“ Tato slova najdeme v různých biblických evangeliích, v Matoušově dokonce dvakrát. Co je na nich tak důležitého a co říkají o směřování našeho života? Jsou snad jen výzvou k mávnutí rukou nad marnostmi tohoto světa a odchodu do ústraní kláštera nebo věnování se charitě namísto shromažďování bohatství, jak to vnímalo mnoho generací před námi?

Kdyby se všichni odvrátili od pozemských starostí, lidstvo by jednoduše vymřelo. Pochybuji, že tohle měl Ježíš na mysli, když mluvil o marné snaze zachránit si život. Jeho „žít pro mne“ se dá celkem snadno pochopit, když si uvědomíme, čemu zasvětil život on: ostatním lidem.

Je to vlastně jednoduché. Život, který si mnozí z nás chtějí zachovat, je naplněný sobectvím. Já se chci mít dobře, já chci mít klid, já… Opakem je život užitečný pro druhé. V tom vůbec nemusí být nějaké sebeobětování, rezignace na vlastní schopnosti, dovednosti, cíle. Právě naopak. 
Nepotřebujeme miliony pracovníků charity, když nebude mít kdo vydělávat peníze, aby na dobročinné účely přispěl. Poctivý podnikatel je lidem určitě užitečnější, než ten, kdo někde v ústraní mudruje o svém duchovním zdokonalení a svém osvícení.

Když se ale řekne „poslání“, kdekdo si představí něco vznešeného. Asi jako když lidé podstoupí návrat do minulých životů v očekávání, že se uvidí na faraonově trůně nebo na královském dvoře ve Versailles. Ale i vychovat dobře děti je hodnotné poslání. Být dobrým řemeslníkem je hodnotné poslání. A malovat obrázky „okresního formátu“ je také hodnotným posláním.

Ona má totiž ta představa „úžasného a jedinečného poslání“ opět blízko k tomu životu, který je lépe ztratit. Je sobecká. Já jsem ten vyvolený, já jediný vím…  Ale také svádí k pohodlnosti: Když mám takový významný životní úkol, Bůh se jistě postará, abych ho naplnil. Já si ale myslím, že Bůh vytváří vhodné podmínky k uplatnění každému, ať je jeho poslání veliké nebo drobné. Protože dobře ví, že potřebujeme ta i ta.

Poznání, že poslání mohou být stejně důležitá, ať jsou velká a významná, nebo jen nepatrná, je důležité pro pochopení toho, co je životním úkolem mě samotného.  Jestliže se rozhlížíme po něčem úžasném, snadno přehlédneme to na první pohled přízemní, co se nám vytrvale připomíná. Jestliže si vytváříme žebříček, na jehož vrcholu je duchovní učitel a někde úplně dole proti němu milionář, pak se připravujeme o příležitost být užiteční. Protože, upřímně řečeno, duchovních učitelů všech možných směrů je už tolik, že někteří mají jen jediného posluchače – sama sebe.

Když si tedy nejsme jisti, za čím se v životě vydat, je nejlepší se zeptat té vyšší inteligence nad námi. A nebýt zklamaní, když nám místo „běž učit národy osvícení“ řekne, ať se věnujeme podnikání v účetnictví. 

  Líbil se vám článek? Sdílejte ho, prosím