„Protože Abrahám
věřil, uposlechl (Boží) výzvy, aby se vystěhoval do země, kterou měl dostat v
dědičné držení; vystěhoval se, ačkoli nevěděl, kam jde. I (neplodná) Sára
uvěřila, a proto dostala sílu stát se matkou, a to přes svůj pokročilý věk,
protože se spolehla na toho, který ten slib dal. A tak z jednoho muže, a to už
vetchého, vzešlo tolik (potomků) jako hvězd na nebi a jako písku na mořském
břehu, který nikdo nespočítá,“ četlo se dnes (7. srpna) při mši z listu Židům.
Představme si staré manžele, kteří byli jistě přesvědčeni, že vše důležité, co měli
udělat, už udělali a co je mohlo potkat, už se jim přihodilo. A tu přichází Bůh
a žádá po nich, aby zcela změnili svůj život. Ne zadarmo: Nabízí jim odměnu,
která odpovídá jejich nejvyšším tužbám, tedy syna, základ budoucího velkého
potomstva.
Může to v naší mysli vyvolat otázku: Kdy jsme dost
staří, abychom už nemuseli na svém životě nic měnit? A proč bychom vlastně
vůbec měli? Pokud jde o motiv, setkáváme se kolem sebe čím dál tím častěji s názorem,
že naším cílem je klid, uspokojení, nebažení po ničem. Zvlášť pod vlivem
různých východních nauk se za nejvyšší metu považuje vlastní prospěch. I když
je myšlen ten duchovní, ne materiální, přece jen je to myšlenka odporující
očividné realitě. Žijeme přece ve společnosti a společenství, jak by tedy naším
prvním principem mohlo být sobectví?
Na první pohled to vypadá, že i tužba Abraháma a Sáry je
osobní a sobecká. Ale nesnili snad o něčem, co daleko přesahovalo horizont
jejich života? Potomstvo, jehož by bylo jako hvězd na nebi a jako písku na
mořském břehu, nemohli přece nikdy uvidět. Mohli mu jen položit základní kámen.
„Kdo mnoho dostal,
od toho se mnoho očekává, a komu se mnoho svěřilo, od toho se bude víc žádat,“
čte se také tuto neděli z Lukášova evangelia. Řada lidí se domnívá, že jim
nikdo žádnou zodpovědnost nesvěřil a dokonce se po celý život úzkostlivě
starají, aby ji nepřijali. I nejeden křesťan je přesvědčen, že když dělá v práci
jen to nejnutnější, co po něm požadují, ale ve volném čase se věnuje víře, není
mu co vytknout. Jak daleko je pak od oněch požadavků, aby se člověk staral jen
o svoji duchovní dokonalost? Napříč naukami a náboženstvími můžeme vidět, jak
takzvaně „duchovně založení“ lidé považují fyzický svět za něco, čeho bychom si
přinejmenším neměli příliš všímat.
Jenže on tu je a s ním zde jsou i lidé, kteří ten
reálný život s námi žijí. Naše rodina, naši přátelé, naši bližní. A
jestliže Ježíš říká, že se bude hodně žádat od těch, kterým se mnoho svěřilo,
pak jistě nejde o žádné duchovní nadání pozvednout sebe sama, protože by bylo
poněkud nespravedlivé dát v tom některým více a jiným méně. To, co ale
dostáváme v různé míře, jsou schopnosti a talenty, které se týkají tohoto
světa, naší práce, našeho přispění společenství.
Můžeme se také setkat s přesvědčení, že některá
práce je jaksi úctyhodnější, než jiná. Dělat charitu je správné, vytvářet zisk
si zaslouží opovržení. Četl jsem nedávno názor jednoho mudrlanta, že by se mělo
podnikat bez zisku a každý podnikatel by měl vydělávat jen tolik, aby se
uživil. Kde bychom pak brali peníze na tu charitu? Popeláři v nás možná
nemusí vzbuzovat velké sympatie, ale když začnou stávkovat a město zavalí
odpadky, pak teprve zjistíme, jak jsou důležití. Není tedy žádná poctivá práce,
která by byla horší než jiná. Jsou jenom lidé, kteří jako ten služebník z biblického
podobenství zakopávají svoji hřivnu v obavě o svoje vlastní pohodlí.
Máme tedy své talenty a schopnosti v různé míře, ale
čím je jich více, tím více se očekává, že je nenecháme zahálet. Jestliže tomu
tak dosud bylo, není odpovědí na otázku, kdy už se můžeme obrátit zády ke
změnám, nějaký časový údaj a věk. Ptejme se, jestli jsme ty hřivny, které jsme
dostali, už dostatečně využili k prospěchu ostatních. Možná jsme jako
Abrahám a Sára celý svůj dosavadní život žili v domnění, že jsme jen
obyčejní lidé, kteří nemají světu co dát. Možná jsme své talenty potlačovali,
abychom se nemuseli namáhat a vzdát se jistoty. Možná je přehlušila nutnost
vydělat si na chleba. Ale jednoho dne se ozve volání Boha, abychom se zvedli a
změnili svůj život.
Jsem přesvědčen, že většina lidí v té výzvě
neuslyší, nač ve skrytu duše čeká. Bůh Abraháma nevyzval, aby se více modlil,
duchovně zdokonaloval nebo se stal kazatelem. Poslal ho, jak bychom dnes řekli,
budovat civilizaci. Nemělo to mnoho společného s duchovním světem, zato s tím
fyzickým ano. To jen my často říkáme „Asi jsem špatně slyšel, tohle po mě
určitě nechtěl“, protože ve skutečnosti nechceme vyjít ze své země jistoty, a
tak své odmítnutí halíme do vznešených frází.
Dnešní ponaučení by tedy asi mohlo znít takto: Jsme-li
vyzváni ke změně, pak žádné vznešené řeči nezmění nic na tom, že buď
poslechneme, nebo dáme přednost pohodlí a selžeme. Termín „hřích“ má v původní
hebrejské podobě význam „minout se cílem“. Možná bychom ho mohli chápat také
jako „zakopat svou hřivnu“.
Žádné komentáře:
Okomentovat